Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Přišli jsme se mu poklonit

Mt 2,1n: Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit."

Přátelé v Kristu,
mudrci od východu se po dlouhé cestě dotrmáceli do Jeruzaléma, a zde se ptají po nově narozeném židovském králi. Stojí před Herodem, který je aktuálním, současným a poměrně mocným králem Židů. Stojí před ním, a ptají se ho, jestli neví, kde se narodil král nový. Asi se ti mudrci ptali bezelstně, a mysleli si, že se ptají na místě, kde by to měli nejspíše vědět – v hlavním městě a v královském paláci. Herodes tu otázku slyší, a asi nejdříve nevěří svým uším: právě narozený král Židů! Vždyť on sám je král, a ještě při síle! To musí být nějaká provokace, pomysli si nejspíše Herodes. A brzy mu dojde, že to není provokace ze strany tady těchto mudrců, kteří stojí před ním, ale provokace ze strany Hospodina. To Bůh mu zasáhl do života. Boží moc se postavila do cesty jeho moci. Boží moc proti moci lidské. A jak se zachová Herodes? Padne na kolena a vyzná svou slabost a neschopnost? Kdepak. Bude kolem sebe kopat, co to jen půjde. Nejdříve ze všeho nechá povraždit novorozence v Betlémě. Tohle je v jeho moci, nechat pozabíjet děti, které dostaly svůj život od Boha. - Všelijak se můžeme Bohu vzpírat. Jak to děláme my, když nám nějaká moc zasáhne do života? Když nám zkříží plány? A když i my můžeme mít podezření, že to Bůh nás chce o něčem poučit? Necháme se? Pokoříme se? Anebo se rveme, aby všechno bylo dál po našem, podle naší vůle, protože jinak si to představit nedovedeme? Zdá se, že taková je obecná zákonitost světa, že se každý rve o to své, o svůj život a své postavení, o svou slávu.

Vedle toho jsou ovšem občas chvíle, kdy si uvědomíme, že není pouze řád světa, a že ten dokonce není ani nejmocnější, i když se zdá v našich životech všudypřítomný. Jednou z takových chvil je, když stojíme pod hvězdnou oblohou. „Hvězdné nebe nade mnou“, říká jeden velký filosof, „to mě naplňuje vždy novým úžasem a úctou.“ Proč o tom mluvím právě teď? Protože hvězdné nebe hraje velkou roli i v našem dnešním příběhu. Přesněji: uprostřed spousty hvězd hvězda jedna, zvláštní, která pohnula naše mudrce, aby se vydali cestou k židovské zemi a ptali se zde po nově narozeném králi. „Viděli jsme na východě jeho hvězdu.“ Ta slova říkají, že svět nahoře nějak souvisí s naším světem dole. A ten nově narozený král má svou hvězdu. Život tohoto zdánlivě bezbranného dítěte, které mudrci nakonec najdou v betlémské stáji, život Ježíše má zakotvení v nebesích. A hvězda je zde symbolem Boží ochrany. Podobným symbolem, jako když později sám Ježíš řekne (Mt 18,10), že i lidé napohled bezbranní mají své ochranné anděly, kteří jsou v blízkosti Boží a přimlouvají se za ně. Strážný anděl je podobný symbol jako je vánoční hvězda. Symbol Boží péče, která patří každému člověku, i tomu nejslabšímu, i tomu, kdo je opuštěný. Možná aspoň zmínka o hvězdě měla Heroda trknout. Ale netrkla, on byl zřejmě jako všichni pyšní lidé zaslepený tím, že jeho vlastní sláva se „dotýká hvězd“.

A tak půjdou mudrci od Heroda dále. Čeká je cesta z hlavního města Jeruzaléma do malého Betléma. I tam je povede hvězda. Půjdou, aby se poklonili malému Ježíši v jeslích. Ano, všimněme si toho. Dlouhá je cesta, kterou našlapou jejich nohy. Odněkud z východních zemí přišli do Judska. Ale dlouhá je taky cesta, kterou urazí jejich oči, jejich pohled. Nechali se vést hvězdou a tak dlouho pozorovali nebe, pohlíželi vzhůru, ale ten jejich pohled skončí skloněním. Mudrci, kteří byli zvyklí zvedat svou hlavu k nebesům, pokleknou a skloní se před Ježíšem. Pohlíželi hodně nahoru, ale nakonec se dovedou dívat i hodně dolů. – A co my? My jsme asi většinou lidé spíše středního pohledu. Nejvíce nás zajímá, co máme rovnou před očima. Asi nepohlížíme moc nahoru, to víme, že to není pro nás, myslet si moc, moc zvedat hlavu – v různých významech této fráze. Ale nepohlížíme ani moc dolů. Sotva dovedeme vyčíst něco důležitého z ubohosti světa, ze svědectví o lidské bídě. Sotva dovedeme čerpat duchovní inspiraci z toho, když narazíme na lidskou slabost. – A přece chci teď o Vánocích zdůraznit právě tuto spodní část pohledu. Důležitost sklonění. Důležitost pokory. Můžeme se i u těch pohanských mudrců učit. Jejich sklonění je zároveň vyznáním, že pozemská moudrost nestačí. A v tom asi byla jejich moudrost největší, že se dovedli sklonit, že přiznali, že jejich vlastní lidská moudrost je omezená. - A potom si u nich máme všimnout toho, že oni skutečně rozpoznávají krále v malém Ježíši, a nedají se zmást bídou situace, stájí a chudými lidmi okolo jeslí. Opět se od těch mudrců můžeme učit vnímavosti srdce, vnímavosti víry. Vnímavosti k tomu, co ani nejde běžně vidět, co je skryto pod povrchem věcí a pod nánosem banalit. Pod složitými okolnostmi.

A moje poslední poznámka. Ještě jednou se podívejme, co je řečeno o cestě těch mudrců. Přišli od Východu – poklonit se Ježíši. Není to zvláštní? Dnes se toho, co přichází z Východu, na náboženské rovině spíše bojíme, nebo to považujeme za nepříjemnou konkurenci. Ovšem byli bychom rádi, kdyby to bylo i dnes tak, jak to čteme v dnešním evangeliu. Kdyby se různí mudrci od Východu přišli Ježíši poklonit, moudří muslimové a buddhisté a hinduisté a další. – Není to naivní představa? Věřím, že možné by to bylo. Ale až tehdy, až to dokážeme my sami. My, co si říkáme křesťané. Až ze srdce vyznáme, že Ježíš je náš Král, a skloníme se před ním. Upřímně a pokorně. Předpovídá to taky jeden biblický hymnus (Fp 2,10-11), že na konci času se před jménem Ježíšovým skloní každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - i ta naše kolena, i kolena pohanů a lidí nevěřících - a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus jest Pán.

Skláníme se před tebou, Ježíši Kriste, a zároveň vyznáváme, že nedovedeme být dost a správně pokorní.
Věříme, Pane, že ty nám i ze slabosti pýchy můžeš a chceš osvobodit.
Jako vděčně přijímáme tvé odpuštění pro sebe, odpouštíme i my v tuto chvíli těm, kdo se svou pýchou provinili vůči nám.

Klaněli se mu

Mt 2,9-11 Když spatřili mudrci hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.

Přátelé v Kristu,
tohle je vlastně už druhý pokus, kdy mudrci od východu hledají svůj cíl. Oni viděli na západě hvězdu, vyložili si to tak, že se má narodit nový král Židů, a vydali se na cestu, aby se mu poklonili. Šli podle směru, který jim ukazovala hvězda. Hvězda však nemluví, právě jen ukazuje směr. A tak šli na západ, ale západ, to je široký pojem. Šli a šli, a potom uviděli Herodův královský palác v Jeruzalémě. A jistě si tu mysleli, že jsou u cíle své cesty. Kde jinde by měli hledat krále než v paláci? A tak se ptají krále Heroda: „Kde je ten právě narozený král Židů?“ Touto otázkou ovšem způsobili v paláci pěkný zmatek. Krutovládce Herodes hned dostal strach, že mu někde povstává konkurence. A jeho vlastní mudrcové mu to potvrdili. Podle starých předpovědí se má nový vévoda lidu narodit v Betlémě. Teď o jeho narození mluví i tito mudrcové cizí. A politik Herodes hned vytuší, že se něco děje, že se proroctví naplňuje. A dovede teď sehrát pěkně falešnou hru. On sice tu informaci o Betlémě předává i oněm cizím mudrcům, on dokonce říká, že se sám půjde dítěti do Betléma poklonit. Ale tím je chce jen navnadit, aby se po návštěvě v Betlémě vrátili k němu a přišli mu oznámit, kdy a kde přesně se malý Ježíš narodil. Aby ho navedli na cíl, který on pak zničí.

Mudrci z východu teď odcházejí z paláce. Myslím, že se jim hodně ulevilo. A vidí znovu hvězdu. A zaradovali se velikou radostí, čteme v dnešním evangeliu. Ví, že musí hledat znovu, jít dále. Dostávají novou šanci. Hvězda jim znovu udává směr, a teď k tomu mají i výklad, co mají hledat. Už vědí, že to nebude v královském paláci, ale v malém městečku Betlémě. Už jim dochází, že všechno bude prostě jinak, než si prozatím představovali. Skutečnost bude prostší a chudší, než by si člověk myslel. Ale hvězda je nad nimi a ukazuje směr. Nechají hlavní město Jeruzalém za zády, i s jeho moudrostí a ambicemi, s jeho zkušenými mudrci i protřelými vládci, a vydávají se za neznámým novorozenětem. Na jejich další cestě světské slávy a lesku ubývá. Místo toho však roste možnost vnímání a prožívání duchovního. Na cestě, na noční a temné cestě, a pak v malém Betlémě mohou být vnímavější k tomu, co přichází od Boha. A tak jdou z Jeruzaléma ještě několik kilometrů. A jejich hvězda se teď skutečně zastavila nad jedním betlémským domem. A oni vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Teď jsou u cíle svého putování. Vědí to teď už najisto. Padli proto na zem a klaněli se tomu dítěti. Poklonili se. Zde se v tuto chvíli v tomto jejich gestu, v tomto oblouku sklonění propojí nebe ze zemí. Oni se doteď dívali na hvězdu, vzhlíželi vzhůru a věděli, že ta hvězda je pro ně nebeským znamením. Teď skloní své hlavy až k zemi, protože poznávají, že toto dítě je tím, ke komu to znamení ukazovalo. Oni, kteří jsou od začátku příběhu nazýváni jako mudrci, teď svou moudrost ukazují skrze víru, že toto dítě je novou nadějí Boží pro svět. A ukazují svou moudrost také skrze pokoru, když se nestydí poklonit. V souvislostech dnešního příběhu přitom to poklonění není vůbec samozřejmé. Pomysleme jen zpátky na Heroda a na jeho samolibost, s kterou i proti Božímu vyvolenému hned začal vymýšlet špatné plány. Hned se začal ve své mysli vzpínat proti domnělému nebezpečí a tím i proti vůli Boží. O své ochotě Mesiáši se poklonit jen mluvil, ale byla to hrozná faleš. Neměl pokory ani špetku. A pomysleme zpátky na ony Herodovy mudrce. Oni jsou přece taky moudří, když zkoumají Písma a vědí, co se má stát, že se má narodit Mesiáš, a že se to má stát v Betlémě. Tyto mudrce však jejich moudrost z křesel nezvedla, podle své moudrosti nejednali a na cestu k Betlému se nevydali. Zůstali sedět v Jeruzalémě. Raději usilovali o přízeň a blízkost svého krále Heroda, ať už byl jakýkoliv. Proto tím spíše musíme žasnout nad tady těmi cizími mudrci odněkud z východu, kteří šli za touhou svého srdce a naplno se jí vydali. Přivedlo je to k tomu, že teď končí s tvářemi u země. - O tom, kterému se teď klanějí, o Ježíši Kristu bude později napsáno, že ani on sám nic nedbal na svou božskou vznešenost, na svůj nebeský původ, a že se nebál žádného ponížení. Ani narození do světa, ani smrti na kříži. Něco z takové vydanosti a poslušnosti Bohu už zde, na počátku evangelia, předem ukazují ti mudrci od východu. Kéž bychom se i my dovedli takto sklonit před kolébkou.

A tito mudrci obětovali malému Ježíši přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Už jsem řekl, že to byli opravdoví mudrci, a jejich moudrost že se ukázala v pokoře. Na druhé straně to ovšem museli být lidé bohatí, soudě podle darů, které přinesli. Když je však to, že jsou bohatí, řízeno jejich pokorou, dovedou své bohatství použít správně. Oni se dovedli ze svého bohatství vydat pro naplnění té správné touhy svého srdce. Jak jsem už také řekl, od odchodu z Herodova paláce může být jejich prožívání naplno. Také přinesené dary to ukazují. Přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Zlato, onen kov, kutaný v hlubinách země, ale jakoby zároveň mající ve svém lesku ukrytou sluneční záři. Můžeme si představit, jak se místnost betlémského domu v tuto noční chvíli naplnila zlatavými záblesky. Přinesli také kadidlo. Tedy cennou vonnou směs, která při zapálení dává vonný dým. Ta vůně pak stoupá ze země nahoru. Znovu a znovu jsou zde symboly propojení nebe a země. A ta vůně v tomto domě Ježíšova narození má ještě jeden rozměr. Mudrci donesli také myrhu. To byla jiná drahocenná látka, získaná z pryskyřic z exotických stromů, a ta byla zase vyráběna pro zavonění prostoru, pro radost lidem. Tak se ta místnost betlémského domu v tuto noční chvíli rozzářila i rozvoněla.

Když to všechno shrneme: ti mudrci dali Ježíši nejprve sami sebe, symbolicky mu vydali celý svůj život. Vydali se mu celí, ve svých myslích i svým tělem - to ukazují v onom sklonění. A pak mu dali ještě něco ze svého, z toho co vlastnili. Pro atmosféru, pro oslavení a slavení. K plnějšímu prožívání, pro radost Boží i lidskou.

Apoštolské vyznání víry



 

Uprchni do Egypta

 Mt 2,12-13 Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali mudrci z Betléma do své země. Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“

Přátelé v Kristu,
v dnešním čtení se ozývá druhý, temný podtón vánočního evangelia. Král Herodes se chystá zahubit nově narozeného krále Židů. Čerstvě narozeného Ježíše. Jeho nenávist má jako raketa směřovat z Jeruzaléma, kde má Herodes palác, do Betléma, kde se Ježíš narodil. A ten hněv skutečně udeří. Herodes se tak pokusí zastavit naplňování Božích zaslíbení, zastavit je hned v zárodku. Jde rovnou vraždit, bez dalšího přemýšlení. A tady nás myslím vždycky znovu překvapuje, že Bůh proti tomu nic neudělá. Nezasáhne. Nepostaví se silou proti Herodově zvůli. Udivuje nás, že Bůh tady jedná tak zvláštně. Malého Ježíše sice zachrání, pošle pryč, ale jinak mnoho zla dopustí.

Ten problém je ovšem nejdříve na straně lidské. Problém v tom, že každý z nás lidí má své vlastní plány. A někdo má plány vysloveně zlé. Jako ten Herodes, který se chystá vraždit. Někdo jiný jedná nebo by jednal špatně z nevědomosti. Jako ti mudrcové, kteří se chystali vrátit z Betléma do Jeruzaléma a oznámit Herodovi, kde přesně se Mesiáš narodil. A tím by mu pěkně nahráli, tím by zlu nevědomky napomohli. Každý z nás má prostě své plány. A Bůh nám do těch našich plánů mluví. Asi všem lidem, tak to Bible často popisuje, že Bůh mluví i k mocným tohoto světa i k ubožákům, k lidem moudrým i hloupým. Ovšem lidé jako Herodes už ho slyšet nemohou. Takový Herodes už nemá žádné svědomí, žádnou sebereflexi. Ten už je čistým ztělesněním zvůle. Má velkou světskou moc, víckrát už si ověřil, že problémy dovede řešit rázně. On je král, a pokud chce králem zůstat, musí se všech případných konkurentů zbavit. I on sice podnět od Boha dostal, i jemu jeho rádcové říkali, že se má v Betlémě narodit král jako Mesiáš, pomoc od Boha, dostal nápovědu ze slova Božího. Takové jemné náznaky a naděje však už Herodes vůbec není schopen vnímat. – A Bůh mluví do plánů také těm mudrcům, kteří přišli od východu. Mluví k nim ve snu, a dává jim pokyn, že mají změnit své cestovní plány, a vrátit se do své země jinou cestou, než plánovali, vyhnout se Jeruzalému. Možná by si někdo myslel, že mohli do Jeruzaléma jít, a před Herodem o Ježíši svědčit, vždyť oni jsou teď plni duchovního poznání a radosti. Možná by se mohli pokusit také Heroda zapálit pro novou víru, nebo ho aspoň odradit od jeho zla. Pokyn Boží jim však ve snu říká: „Nechoďte tam.“ S lidskou svévolí si leckdy nikdo neporadí. Dokonce ani Bůh, a my lidé už vůbec ne. 

 A potom je zajímavé také to, že Bůh k těm mudrcům mluvil ve snu. To znamená tehdy, kdy je naše rozumové uvažování a plánování aspoň na pár chvil vypnuto. Náš spánek je čas odevzdanosti, kdy nám prostě nezbývá nic jiného, než důvěřovat. Odevzdáváme se spánku. Naše tělo je naučeno takové důvěře, že se může pro teď přestat kontrolovat. Spánek je vlastně stavem důvěry, víry. Často jen biologickým stavem, kdy si tělo spánek vyžádá nebo vynutí. My křesťané však v něm můžeme vidět připomínku toho, co potřebuje i naše srdce, věřící srdce. Spánek dělá s tělem to, co má se srdcem udělat modlitba: naše plánování má na chvíli usnout, naše myšlenky se mají ztišit, abychom byli citliví pro Boží pokyny. V modlitbě se aktivně máme otevřít poznávání Boží vůle. – V dnešním evangeliu se ovšem mudrci nemodlí. Asi jim připadá jejich cesta jasná, myslí si, že vědí, kam jít. Proto jim skrze sen musí Bůh ukázat, že mají jednat jinak. A potom ještě o jednom snu je tady řeč. V rozmezí pouhých dvou veršů je řeč ještě o dalším snu. Taky k Josefovi mluví Boží anděl ve snu. Ani Josef o žádný pokyn nežádá sám, nemodlí se. Asi taky jemu připadá jasné, co má dělat. Vždyť se jim narodil Ježíš, a z narození dítěte vyplývá tolik samozřejmých starostí, že na modlitbu není ani čas. Je to zvláštní: mudrci i Josef vědí, že jsou účastníci Božího dění, ale přitom se nemodlí. Ze své strany o Boží poučení neusilují. Vše se jim pak zdá jasné. Myslí, že vědí, co mají dělat. A podobně se možná ani my moc nemodlíme. Vždyť možná i nám připadá naše cesta zřejmá, nebo ani my nemáme na modlitbu čas. Bůh však přesto hledá způsoby, jak k nám promluvit. Věřím tomu.

A Josefovi tedy anděl ve snu radí útěk. „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu.“ Ano, Bůh se tady potvrzuje jako vševědoucí. On ví, co lidem prozatím nedošlo, on ví, co Herodes chystá. A Bůh vidí ještě dále, On také ví, že to nebezpečí časem ustane. Herodes brzy zemře. Bůh se zde projevuje jako vševědoucí. Jeho všemohoucnost však je zde velmi zvláštní. On připustí výbuch Herodovy svévole. A my se ptáme proč? Vždyť král Herodes jedná krutě a zaslepeně, chystá se zabíjet lidi. A protože se Herodes nedoví přesně, které betlémské dítě je Mesiáš, zabije raději všechny novorozené chlapce v Betlémě. A Bůh nezasáhne, jen poradí Josefovi útěk. Jako by se s tou Herodovou svévolí nedalo nic dělat. A je to stejná věc už od počátku světa. My lidé nejsme loutky, prostě máme svou vůli. Takhle nás Bůh stvořil a takhle nás nechává. I když jsme tou svou svévolí zaslepení, někdo více a někdo méně. Jako byl Herodes zaslepen více a mudrcové méně. Bůh nás často nechává, lidskou svévoli dopouští. A vedle toho vede a rozvíjí svůj plán záchrany. Všechno se stane ve svůj čas. Když Herodes zemře, povolá Boží pokyn ve snu Ježíše zpět do jeho země. A Boží plán bude pokračovat. My víme, že později se ten plán střetne s lidskou svévolí znovu. Taky Ježíš sám bude trpět a bude zabit. A tady se i on sám ptal: proč? Proč se to muselo stát? Proč jsi Bože nebyl se mnou? Ale i on ve vzkříšení zakusí, že díky Bohu jde Boží plán záchrany dále. A i dnes, i s námi. Lidské svévole a zaslepenosti je mnoho, i na mnoho příkladů z dnešní doby bychom si vzpomněli. Vedle toho však vede Bůh dále svou cestu záchrany.

Pane Bože náš, které podněty dáváš do života nám?
Chceme k nim být citlivější.
Ať se posiluje naděje, že ty nás vedeš k dobrému.

Bál se tam jít

Mt 2,19-23 Když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě 20 a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život." 21 On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. 22 Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských 23 a usadil se v městě zvaném Nazaret - aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Přátelé v Kristu,
slyšeli jste zprávy ze světa, ve kterém nic není tak, jak má být. Egypt, pro Bibli země pověstně nepřátelská, je zde bezpečným útočištěm, zatímco země izraelská, tedy legendární země zaslíbená, je dlouhodobě územím velmi nebezpečným. Všechno je v tomto světě jakoby postaveno na hlavu, všechno je převrácené. – Jak bylo všechno jednoduché v tom nejdůležitějším příběhu ze Starého zákona, kdy Boží lid putoval z Egypta do Izraele. Utekl z otroctví do svobody. Izraelský lid vyšel z Egypta. „Provázel nás Hospodin svou pozvednutou mocnou paží,“ vyznají Izraelci o tom, co zažili. „Vysvobodil nás slavně z toho domu otroctví.“ A pak Boží lid putoval pouští, aby byl zase Hospodinem vyučen před vstupem do zaslíbené země. A po nějakých problémech a průtazích, způsobených lidskou nevěrou, lid vstupuje do nové země a obsazuje ji. Zase pod mocnou patronací Hospodinovou. A tak se ve Starém zákoně vytvořila tahle silná polarita: utíkejte z Egypta, z domu otroctví, z různých domů otroctví, z různých nesvobod. Bůh vás chce vést do země zaslíbené, nabízí vám svobodu, má pro nás připraveno své království. Vnímáme: je to duchovní polarita, která má stále planost. Máme si uvědomovat, kdy a kde se stáváme otroky, kde jsme manipulováni, nesvobodní. A můžeme věřit, že Bůh nás chce odtud vysvobodit a učit životu ke svobodě.

Jenže reálný svět nelze tak snadno ztotožnit s touto duchovní topografií. Odkud máme odejít? Útéci? A kam? Kde najdeme klid a bezpečí? Kde je naše útočiště? Někdy je všechno úplně jinak, než se zdá běžně, a my se musíme trpělivě ptát a hledat. Jako se ptali v biblických dobách Marie s Josefem. Několikrát. - Ve vánočním příběhu můžeme číst nejprve o tom, že Josef s Marií a malým Ježíšem musejí uprchnout. Z Izraele do Egypta. Země zaslíbená se jim stala nebezpečnou, a způsobil to Herodes a jeho zlovůle. Útočištěm se jim tehdy stal Egypt. – Na začátku dnešního příběhu čteme pokračování, dovídáme se, že Herodes zemřel. To je dobrá zpráva. Nebezpečí se zdá být zažehnáno. A za Josefem přichází znovu anděl, který k němu mluví ve snu. "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život." Josef s Marií a malým Ježíšem teď tedy má jít stejnou cestou, kterou šel starozákonní Izrael. Až cestou se dozví, že to ovšem s návratem nebudou mít tak jednoduché. Herodes sice zemřel, ale po něm v Judsku kraluje Archelaos, jeho syn. Josef z té zprávy pochopí, že ohrožení trvá. To by ještě nemusel být problém. Jdou přece podle vůle Hospodinovy. A starozákonnímu lidu přece cestu vyčistil Hospodin sám. Ale tady se to nestane, Hospodin nezasáhne, a Archelaos bude panovat ještě řádku let. Josef dostal z Archelaa docela obyčejný lidský strach.

A usadil se Josef v městě zvaném Nazaret. A Ježíš bude proto nazýván Nazaretský. To není hrdé přízvisko. Galilejské končiny pro zbožného žida vždy podezřelé. Byly daleko od náboženských center, a pravověrné náboženství zde bylo více promícháno s vlivy odjinud. Zdálo se, že jsou z náboženského hlediska méně významné, že se tu jakoby nic nedělo. Jakoby to byl kraj Bohem zapomenutý. Zdálo se, že všechno podstatné se odehrávalo jinde. Nápadně to vystihuje zbožný Natanael, když mu podle Janova evangelia jeho přítel Filip oznamuje, že potkali někoho, kdo je podle nich Mesiáš (J 1:45-46): „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Pro pravověrné židy byly tedy galilejské končiny něčím velmi podezřelým. Zdá se, že svou zbabělostí nedává Josef svému synovi nedává nejlepší vklad do života. Jeho přízvisko bude Nazaretský, což zbožnému židovi samo o sobě znělo jako „divný“, a navíc, v jeho životním příběhu to jméno vždy připomíná zbabělé řešení jeho otce. Josefův strach před vládcem.

A přesto: zdá se, že Hospodin Josefovi jeho zbabělost schvaluje. Když dnes čteme, že se Josef bál jít do Judska, je tu zároveň napsáno, že se obrátil do končin galilejských na pokyn ve snu. Je to zvláštní Boží pokyn, a jakoby ani nepatřil do Bible. Vždyť všude jinde v biblických příbězích andělé v noci zbabělce napomínají: „Neboj se, buď odvážný. Hospodin bude s tebou.“ Zde naopak Hospodin jakoby přitakal k Josefově strachu. A je to možná důležitý moment i pro nás. Osvobodivý. Bůh totiž nechce mít v nás všech hrdiny. Všichni nemusíme být bojovníci. (To je první potěšení pro nás z dnešního textu: Bůh má pochopení pro naší bázlivost.) Zdá se mi, že my všichni, s naší podivnou náboženskou vlažností, patříme spíše do Galileje než do Jeruzaléma. To je náš svět, to je naše periférie, svět všelijak podivný. A Ježíš zná naše slabosti, vždyť on sám byl nejprve zván Nazaretský. – Ježíš sám, když vyroste, učí nejdříve v Galileji. Obchází tyto nepravověrné končiny, a ony nejsou pod jeho úroveň. Právě v Galileji stráví Ježíš značnou většinu času svého veřejného působení. Podobně si myslím, že ani naše práce a služba na naší periférii není marná. Na periférii v duchovním i zeměpisném smyslu. Služba zde neznamená méně, než bychom mohli dokázat jinde. (Leckdy od někoho slyším, že chce odejít někam jinam, do duchovnějšího světa, na misie nebo studovat teologii, nebo do probuzenější církve. Pak se takového člověka snažím navést, aby aspoň přemýšlel, zda je to cesta k opravdovosti a svobodě nebo útěk. Zda odchází tam, kam je povolán, nebo naopak utíká před těžkostí úkolu zde. Protože, jak jsem řekl, duchovní topografie není tak snadno čitelná.)

Vše totiž chce svůj čas. I odvaha má svůj čas. A když se Ježíšův čas naplní, on sám půjde do Judska a přímo do Jeruzaléma. V evangeliu je na jednom místě napsáno: „Ježíš upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma.“ A on tam půjde bez ohledu na nebezpečí. Půjde tam, kam se jeho otec neodvážil jít ani přiblížit. Až on ukáže, co to znamená, že se nemáme bát nikoho než Boha samého. Nikoho z lidí, žádných okolností. Až Ježíš je tím, kdo ukazuje, že se nemusíme bát nikoho ani ničeho. A to je druhé, a ještě více osvobozující potěšení z dnešního textu. Protože (Ř 8,31-37): je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko. Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. - Milí přátelé, možná se stává, že i my jsme z naší laxnosti Kristem povoláváni k odvaze víry, k hrdinství. Pak takové volání nepřeslechněme.