Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Tu (Ježíš) uviděl

L 5,1-3 Jednou se na Ježíše lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; 2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.

Přátelé v Kristu,
začíná to takto: lidé se tlačili na Ježíše, aby slyšeli slovo Boží. Měli ohromný zájem, aby Boží slovo slyšeli, aby slyšeli Ježíšovo kázání, zvěstování. Aby z Božího slova slyšeli potěšování a napomenutí, poučení. Protože Boží slovo dovede takto nadchnout a naplnit, Boží slovo bývá takto nádherné, silné, vydatné. Připomeňme si my sami, kdy se nám Boží slovo stalo takto živé a přitažlivé, kdy jsme při poslouchání každé slovo hltali, kdy nás sytilo a stavělo na nohy a proměňovalo. – Anebo jsme jako ten Petr na břehu jezera Genezaretského. Petr je v tuto chvíli poblíž Ježíše, vidí ho, a pravděpodobně i slyší. Petr vidí, že si Ježíš svým slovem dovede získat mnohé. A přece Petr sám zůstává jakoby nezasažen. On má svou práci. Je rybář, stojí u své lodi a vypírá sítě. Na to se musí soustředit. Zdá se mu, že jej se Ježíšovo slovo netýká. Jsme my jako ten Petr? O Ježíši víme, ale jeho slova považujeme jako ne do našeho života? Uznáváme je jako slova možná vznešená a pro někoho přitažlivá, ale pro sebe za nepotřebná a nepraktická? – Dva muži stojí v našem příběhu blízko sebe, na stejném na břehu, ale jejich světy jako by byly velmi vzdálené. Ježíš učí, zatímco Petr pracuje.

A teď Ježíše napadne, že by se mu lépe kázalo, kdyby se lidi netlačili až na něj. A napadne ho, že nejsnadněji by to šlo udělat tak, že na loďce odplave kousek od břehu - když už tu ty loďky vidí. A požádá jednoho z rybářů, aby s ním svou lodí odrazil kousek od břehu. V tu chvíli Ježíš toho rybáře ještě nezná. Zdá se, že to byl Ježíšův náhlý nápad. Taky Ježíšovi zpočátku ani nejde o Petra, důležitá je pro něj především jeho loďka. Obyčejná rybářská loď, pravděpodobně ještě páchne rybami. K tomu, co chce Ježíš, však dostačí. Loďka jako kazatelna. Vypadá to tady, že slovo Boží může být zvěstováno odkudkoliv. Že nezáleží na vznešenosti místa. – A je tady zajímavé, jak Petr Ježíšovu prosbu hned poslechl. Také vůči němu se Ježíšovo slovo hned ukázalo jako mocné, získalo si ho. I když si Petr v tuto chvíli možná ještě říká, že by bylo prostě neslušné prosbu odmítnout. Nebo mu to jednoduše připadá jako zajímavý nápad, pomáhat tomuhle potulnému kazateli. A proč by to neudělal, když už má po vlastní práci a má tedy čas? Ať tak či tak, jejich světy se začínají prolínat. A Ježíš sedí v jeho lodi a učí z ní zástupy. A Petr sedí s ním na stejné lodi. A poslouchá či neposlouchá? To ještě nevíme. Ostatně poslouchat a poslouchat mohou být dvě různé věci. Někdy slyší a jakoby neslyšel. To podstatné přeslechne. Nepochopí, že je to slovo taky pro něj, že se ho taky týká.

Tak takhle podle Markova evangelia začíná Petrův příběh s Ježíšem. Ten příběh byl sepsán v církvi, která Ježíše rozpoznala jako Syna Božího. A Petr byl v té době sepsání už uznáván jako první z apoštolů, jako největší autorita pozemská. – Co o tomto Petrovi říká dnešní příběh? Že začátek jeho víry nebyl nijak vzorový. Že už tu byly zástupy lidí před ním, které Ježíšovi naslouchaly. Že Petr Ježíšovu učení nepropadl hned, že jím nebyl přitahován. Že si zpočátku dokonce myslel, že jej se netýká. - A Petr vidí, že jeho setkání s Ježíšem byla vlastně náhoda. Souběh okolností. To ten dav, že se na Ježíše tlačil. A že ti rybáři byli se svými loďkami zrovna poblíž. A že Ježíše napadl ta zvláštní myšlenka udělat si kazatelnu z loďky, a zrovna z Petrovy loďky, bylo jich tam totiž více. A že Petr neodmítl, ale s jeho nápadem souhlasil. Proto se jejich světy protnuly. Proto mohl Petr poznat, jak se Ježíšovo slovo, Boží slovo týká i jej. - To všechno byla jakási svatá náhoda. A já hodně věřím v takové náhody, kdy se lidé setkávají a zcela nečekaně se navzájem obohacují. Kdy se jakoby náhodou potkají lidé velmi odlišní, kteří zdánlivě nemají nic společného, potkají se tváří v tvář, a jejich světy se protnou, a oni nestačí žasnout, jak důležité setkání to pro ně je. – A řekl bych, že Ježíš byl mistrem takových setkání. Kolikrát čteme, že jde jen tak cestou, a najednou, hle: přistoupila k němu jedna kananejská žena. Jde jindy, a hle: dva slepí tam seděli u cesty. Jindy učí, a hle: přinesli k němu ochrnutého. To všechno jsou případy, kdy ta setkání byla neplánovaná, zdá se že nahodilá. To že se Ježíš zrovna vyskytoval na tom místě, kde ti lidé. A Ježíš jim pomáhá, a ti lidé jsou zachráněni. Jakoby náhodou. – Možná i my můžeme někomu takto pomoci. S někým, s kým se potkáme, kdo nám přijde do cesty nebo my jemu. Třeba nám bude nejdříve připadat, že si navzájem nemáme co říci, že jsou naše světy odlišné. Ale třeba jsme to v tu chvíli zrovna my, kdo mu má něco důležitého povědět. Jako by to tak mělo být, že jsme zrovna my v tu chvíli na tom místě s tím člověkem.Vzpomeňme si v takové situaci, že existuje i něco jako „svatá náhoda“.

A dnes se tedy setkal Ježíš s Petrem. Celé se to zdá jako setkání nahodilé. Je to tak? Byla to jen náhoda? Anebo tomu mohl Petr i trochu napomoci, že se stalo tohle setkání, které změnilo jeho život? Petr reagoval správně, když byl osloven. To byl ten rozhodující okamžik. Ježíši svou loďku nabídl. – A tak taky my musíme Ježíši svou loďku, svůj svět vůbec nabídnout. Možná i nám někdy připadá, že evangelium a náš život, že to jsou dva rozdílné světy. Možná jsme i my někdy takoví, že Ježíšovo slovo slyšíme, jsme s ním na stejném břehu, ale vzdáleni, zabraní do vlastních starostí, v domnění, že se nás jeho slovo netýká. – Ježíš říká, že se evangelium týká všech, a všem může pomoci a být k záchraně. Aby se sešlo s naším životem, musíme my sami být otevřeni. A v pravou chvíli svou loďku, svůj život nabídnout. Na takové otevřenosti záleží. Čti Bibli, a čti ji s otevřeností, že k tobě může promluvit, že je v ní slovo pro tebe. Pak se mohou světy protnout. Modli se, ale modli se s důvěrou, že modlitba je přece rozhovor, nejen tvůj monolog, a že Bůh chce k tobě mluvit. A pokud přicházíš na bohoslužby, tak to dělej s otevřeností, že i pro tebe je služba Bohu to nejlepší, co můžeš udělat. A hledej zde inspiraci, v čem spočívá tvá služba všedního dne.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že je nám někdy nebo často tvé slovo cizí, že ho posloucháme a přitom jsme neposlušni. Že neumíme nebo nechceme jednat podle tvých příkazů. Vyznáváme svou lítost nad svými hříchy.
Věříme však, že se s námi chceš setkat, a že tvé slovo je slovo záchrany.
Jako my prosíme o odpuštění pro sebe, odpouštíme zároveň těm, kdo se provinili proti nám.

Toto praví Hospodin:
Všemohoucí Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista,
odpouští všem, kteří činí pokání a obrací se k němu. Amen

L 4,42-44 Zdržovali ho, aby od nich neodcházel

Když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel. Řekl jim: "Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán." A kázal v judských synagógách.

Přátelé v Kristu,
Ježíš kázal o Božím království. To byl hlavní důraz v jeho kázání. „Přiblížilo se Boží království.“ A vedle toho i uzdravoval nemocné. – Takto přišel i do města Kafarnaum. Jako potulný kazatel. Brzy se stal velmi populárním. Vždyť uzdravoval všechny jejich nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy. On vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Jak museli být ti lidé šťastní! Vždyť byli uzdraveni, zbavení svých nemocí, i svých postižení, i svých posedlostí. A když jim k tomu Ježíš povídal o Božím království, nebylo pro ně obtížné se domyslet: v tomhle člověku k nám Boží království přišlo. To, co se děje kolem něj, co on koná, to už je Boží království. Už ho zažíváme, už ho máme mezi sebou. V Ježíši se k nám přiblížilo Boží království. A máme ho teď tady a teď. Tady v Kafarnaum království Boží. Všechno je tu najednou jiné než obvykle. Můžeme přijít za Ježíšem s jakoukoliv starostí a on nám pomůže. On má tu moc zbavit nás veškerého trápení. Jak je to silné, jak je to dobré. Až do pozdního večera Ježíš takto uzdravoval, a lidé pak mohli jít spát s pocitem, že jsou jako v ráji.

Když nastal den, vyšel Ježíše z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel. Pro lidi to bylo hned ráno jako rána palicí. Rozčarování. Ježíš od nich odešel. Jak jim tohle mohl udělat? Jejich zachránce, jejich uzdravovatel. Proč od nich odešel? A co by si oni počali bez něj? Cítíme v tuto chvíli jejich bezradnost: Království Boží od nich odešlo! A cítíme jejich jakousi oddanost: Přišli až k němu a zdržovali ho, aby od nich neodcházel. – Tomu, proč tam přišly ty zástupy, tedy dobře rozumíme. Ježíš jim scházel. Měly strach, že ho ztratí. Ale proč tam tedy Ježíš potřeboval být, sám hned ráno, na pustém místě. Co tam dělal? Určitě se modlil. A přemýšlel o království Božím. Aby o něm mohl vyprávět zase dál. – Přemýšlel o království Božím. Protože ono je ještě stále budoucností. Ještě stále v plnosti nepřišlo. A není uskutečnitelné tady na světě, v téhle naší omezenosti, v pozemských podmínkách. Ježíš učil lidi, aby království Boží vyhlíželi, aby po něm toužili, aby ho čekali. Ale často si musel připadat jako ta matka, která se snaží svému dítěti ukázat měsíc na obloze. Zvedne ruku a ukazováčkem ukazuje: „Podívej se, tamhle je měsíc.“ A kam se dívá její dítě? Dívá se na tu ukazující ruku. A matka se snaží: „Ne, na ruku se nedívej, tamhle se podívej, kam ukazuji.“ Ale bude to nějakou dobu trvat, než to dítě dospěje a než pochopí, co to znamená „ukazovat, odkazovat“. A tak nějak to bylo s lidmi kolem Ježíše. Oni viděli skvělé a velké věci, které konal. A mysleli si hned: tak tohle je tedy to Boží království. A nemohli nebo nechtěli pochopit, že Ježíš je jenom tím prstem, který je odkazuje někam dále, do budoucnosti, do nitra, k podstatě jejich náboženství nebo k podstatě všeho. Nepochopili, že Ježíš je prstem, který ukazuje k Bohu. Protože u Boha bude naplnění a završení všeho. Ve světě to možné není. Zde zažíváme jen okamžiky štěstí, jen záblesky krásy, jen ochutnávku dobra.

Lidé kolem Ježíše se spokojili s tím, co viděli, co slyšeli, co prožili v jeho blízkosti, a protože to bylo hodně silné, řekli si hned: aha, to je tedy ono Boží království. Ale Ježíš ví, že Boží království se ještě nenaplňuje. Proto se nespokojí s tím, že je mu dobře mezi lidmi, proto nemůže pořád jen kázat a uzdravovat. Potřebuje i někde dobít svou energii. Proto odchází na pusté místo, aby se modlil k Bohu. Ta poznámka je důležitá: že odešel na pusté místo. Odešel na místo, kdy nebyli žádní lidé, kde se toho navenek moc nedělo, a kde nebyla ani krásná příroda. A přesto právě takové místo může být užitečné k přemýšlení o Božím království. Protože nám taky někdy věci a lidé, které máme kolem sebe, spíše překážejí než pomáhají, abychom poznali něco o Božím království. Pomůže nám, když se do modlitby pohroužíme. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1K 2,9) A když nemáme poblíž pusté místo, radí nám Ježíš, abychom vešli do svého pokojíku a zavřeli za sebou dveře. A nemyslí tím, že si v tom pokojíku máme pustit televizi nebo počítač, nebo otevřít knížku. Říká: modli se. „Modli se ke svému Otci, který je skryt.“ (Mt 5,6)

Kdybych se vás zeptal na otázku, kdy zažíváte největší štěstí, co byste odpověděli? Někdo by řekl, že tehdy, když se dobře nají a napije. – Někdo jiný by odpověděl, že tehdy, když je v kruhu své rodiny, nebo mezi přáteli. – Ještě někdo jiný zažívá největší chvíle blaha, když je na dobrém koncertě nebo v divadle. – A ještě čtvrtou možnost ji uvedu, často ji slýchávám: když jsem v přírodě, když kolem sebe vidím krásy Božího stvoření. - Žádná z těch odpovědí není špatná, žádnou nemůžeme odmítnout jako povrchní. I dobré jídlo a pití může patřit k životním radostem. Nebudeme pochybovat, že radost, kterou máme, když jsme s druhými lidmi, patří k těm nejcennějším v životě. Podobně je to se zážitky z kultury a přírody. Ale: všechno tohle se nám může stát úskalím, pokud to považujeme už za naplnění života. Pokud v těchto hodnotách nevidíme pouhý odkaz ke skutečnosti vyšší, k Bohu, k naplnění, které teprve nastane. Například apoštol Pavel napsal stroze, že z krás přírody ještě nikdo Boha nepoznal, nevyčetl, nevyluštil. Pavel tvrdí, že kdo se rozplývá nad krásou stvoření, zbožšťuje si přírodu (Ř 1,19-23). To pak člověk dává věcem světa vyšší hodnotu než jim přísluší. Jsme ve stálém pokušení zbožštit si - své pobyty v přírodě, své návštěvy divadla, své rodinné oslavy. Ale Boží království přece jen bude jiné: „co oko nevidělo a ucho neslyšelo.“ Proto je někdy důležité zůstat na místě pustém, a myslet nejdříve a především na Boha. Na jeho moc, spravedlnost, krásu. A odtud, z tohoto ústředního poznání, snad vyplyne, že budeme poznávat Boha ve všech věcech. Střípky pravého dobra, záblesky Boží moci, ochutnávku skutečné spravedlnosti. Stvoření opravdu oceníme až tehdy, když poznáme slávu Stvořitele.

A pokud je mezi námi někdo, kdo by odpověděl, že nejlépe se cítí ve společenství církve, při bohoslužbách, pak je to dobrá odpověď. Nejlepší. Ale i tady musíme vědět, že tohle ještě není Boží království. Církev ještě není Boží království. Pomysleme naposledy na kafarnaumské, jak si chtěli Ježíše zavázat, až ovázat kolem prstu. Jak Ježíše hledali, ale jen proto, aby si ho odvedli tam, kam potřebovali. A my odtud už víme, že nemůžeme přitáhnout Ježíše tam, kam chceme sami, mít ho pro sebe jako jakýsi automat na spásu. K dispozici, kdy se nám zachce. Naopak se máme my jím nechat vést a poučit. Učit se modlitbě. Být s ním ještě stále na cestě. K Božímu království.

Pane Ježíši, kéž bychom to uměli, hledat tě proto,
abychom se nechali tebou vést.
Abychom vydrželi to, že jsme ještě stále na cestě.
Abychom přemýšleli především o Bohu,
aby v nás rostla touha po Božím království.