Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom

L 2,16-20 Pastýři spěchali a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Ž 119,10-14; Gn 37,5-11; 1K 13,9-12

Přátelé v Kristu,
k jeslím přišli pastýři, a tady Marii s Josefem vyprávěli, co jim o tom dítěti zvěstoval anděl. Slyšeli to i další přítomní, a všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Všichni jsou v tu chvíli spojeni v údivu. Ale všimněme si, že tento zážitek se u nich rozvine dvěma různými způsoby. Nejprve sledujme pastýře: Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli. To je ten první způsob. A rozhodně není podružný. Pastýři jsou naplnění radostí, a vede je to k tomu, aby oslavovali a chválili Boha. Možná jim to ještě nějaký čas vydrželo. Možná ještě dlouhý čas, to nechci snižovat. Viděné a slyšené pro ně bylo podnětem ke gejzíru radosti. Radovali se z toho, co slyšeli a viděli. – Potom tu však máme popsán ještě jeden způsob prožívání. Pastýři už od jeslí odešli, ale my se k nim ještě vraťme, a podívejme se na Ježíšovu matku. Viděli bychom asi jak se o malého Ježíše stará, jak o něj pečuje. A k tomu je tu napsáno: Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Maria si ten vánoční podnět uloží do své mysli a tam si ho uchová, a tam nad ním rozvažuje. Slova, která slyšela od pastýřů, jsou pro ni jako semínko, které se do její mysli uložilo, a ona mu svým domýšlením dává vzrůst. Maria to asi viděla komplikovaněji než ti pastýři. Pro ni nebylo všechno tak snadno dokonáno. Ano, Ježíš se narodil. Ano, anděl z nebe ohlásil, že toto je Boží syn. Ale je to snad už tím pádem jasné? Co to znamená? Co to bude znamenat?

Je několik dní po Vánocích, a my se můžeme ptát sami sebe, jaké důsledky mají Vánoce pro nás. Jak doznívají v našich srdcích – tím anebo oním způsobem? Jako u pastýřů nebo jako u Marie? Vánoce samotné jsou pro nás asi dodnes svátky spojené a údivem, vánoční zvěst snad v nás stále probouzí úžas. Vzpomeňme na koledy. Jestli jsme je letos zpívali, pak většina z nich vyjadřuje právě toto: údiv, že se Ježíš narodil, v betlémské stáji narodil, Boží syn se pro nás narodil. No dobře, ale to snad není všechno, to nemůže být všechno. Jak se to dotýká našich životů? Co s námi bude dále, co po Vánocích?

Stejně jako o svátku vánočním i dnes znovu čteme druhou kapitolu podle Lukáše. Tentokrát ovšem s perspektivou povánoční. Dění v betlémské stáji už je za svým vrcholem. Vrcholným okamžikem bylo, když zde byli všichni přítomní spojeni ve velkém údivu a radosti. Potom se však rozešli. A Maria v Betlémě teď koná docela běžné činnosti, stará se o své dítě, a k tomu nad Ježíšem přemýšlí. Vlastně musí stále konfrontovat slovo Boží a žitou skutečnost. Ona slyšela, že se z ní narodí Mesiáš, slyšela velké věci, které se mají stát, ale teď musí docela prostě pečovat o toto dítě ve stáji. Slyšela velká Boží zaslíbení, realita se však zdá docela všední, až ubohá. Jde obojí vůbec dohromady? Jak se má to, co ona zažívá, k tomu, co o tom předpověděl Bůh? Jako by to byly dvě různé věci, jako by to byly dvě koleje, mimoběžné, které jdou už dlouho vedle sebe. Sejdou se někdy, setkají, protnou? A co teď v Mariině mysli převáží? Bude to starání nad těžkými poměry? Nebo si uchová spolehnutí na Boží zaslíbení?

Tak i my musíme ve svých životech konfrontovat to, co vidíme kolem sebe s tím, co čteme v Bibli. A často, velmi často je skutečnost mnohem ubožejší než to, co čteme v Bibli. Připadá nám, jako by se biblická zaslíbení naší reality netýkala. Čteme, že Bůh je láska, a pak žijeme ve světě, který je takový divný, šedivý, násilný, marný. Čteme, že se máme milovat navzájem, ale takové předsevzetí často ztroskotá na setkání s prvním konkrétním člověkem, který nás naštve, na kterého nemáme trpělivost, jehož jednání nerozumíme. Setkají se ta slova, která slyšíme v kostele, někdy s realitou mimo kostel?

O Ježíšově matce Marii čteme, že vše, co o Vánocích viděla a slyšela, zachovávala v mysli a rozvažovala o tom. Chovala se tedy asi jako každá matka, která sleduje své dítě, a přemýšlí nad tím, co z něho vyroste. A přece v Mariině případu jde o něco jiného. Běžná matka do svého dítěte promítá svá vlastní očekávání. To jistě dělala Maria taky, kromě toho ovšem o Ježíši slyšela zaslíbení Boží. A tenhle Boží příběh ona musí domýšlet, něco, co si nevymyslela sama. Je to příběh, který se bude rozvíjet před ní. Příběh, který se bude vyvíjet až k těžko pochopitelnému konci, její syn bude ukřižován.. Ale pak také vzkříšen. Jak to všechno jednou v budoucnosti Maria pochopí a přijme? - Ale právě proto, že je to příběh, platí tady, že konec nemůžeme dobře pochopit, jestli ho nesledujete od počátku. A počátkem je zde Ježíšovo narození - anebo je počátkem vlastně už jeho početí, tedy situace, kdy bylo Marii zaslíbeno, že se z ní Mesiáš narodí. Anebo je ten počátek ukryt někde ve starozákonních zaslíbeních Mesiáše. Taková prostě Bible je, že se vše vrací až k úplnému počátku všeho. Boží úmysly zůstávají stejné od počátku světa. Teď ale tedy mluvíme o příběhu Ježíše samého. A i v příběhu jeho života se mnohé motivy rozvíjejí už od jeho narození. Už ubohost stáje něco znamená, a něco vypovídá o tom, jaký bude celý příběh. Ve zkratce můžeme říct, že dřevo jeslí odkazuje ke dřevu kříže. – A tak bych nám všem doporučil Mariin přístup. Ona to vše zachovává v mysli a rozvažuje o tom. Domýšlí to, co viděla a slyšela o Vánocích. Ona trpělivě konfrontuje realitu a Boží zaslíbení. Ani její osobní příběh nebude jednoduchý. Její pochopení Ježíše projde mnoha propady a krizemi. Ale když je o ní na začátku knihy Skutků apoštolských napsáno, že po Velikonocích spolu s apoštoly s velikou radostí chválí Boha (L 24,52n, Sk 1,14), tak tentokrát je to už radost vyzrálá, vytříbená. Radost spojená s porozuměním. Radost jako výsledek věrnosti a trpělivosti.

Pane Ježíši Kriste,
děkujeme za všechna poznání, ke kterým jsme už na cestě víry mohli dojít.
A děkujeme za naději, že jednou poznáme plně a dokonale.