Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Izákovy příběhy 7

Gn 25,27-34 Ezau pohrdl prvorozenstvím
27 Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. 28 Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. 29 Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený 30 a řekl Jákobovi: "Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti." Proto se jmenuje Edóm (to je Červený). 31 Jákob však řekl: "Prodej mi dnes své prvorozenství!" 32 Ezau na to odvětil: "Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!" 33 Jákob řekl: "Odpřisáhni mi to dnes." A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. 34 Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

Ž 51,17-19; L 23,7-11
Fp 3, 18 Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; 19 jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. 20 My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. 21 On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.

(642 Už svítá jasný bílý den; 371 Přijď již, Duchu svatý; 648 Kristus je má síla; 162 Pane Bože, budiž chvála)


Přátelé v Kristu,
chvíli to trvá, než objevíme, v čem to vlastně má Jákob nad svým bratrem Ezauem navrch. Zpočátku to vypadá, že podstatou Jákobovy převahy je rozdíl stavovský, rozdíl zaměstnání. Ezau je tady popsán jako lovec, naproti tomu Jákob jako muž bezúhonný. Co to znamená? Proč by mezi nimi měl být protiklad? Je snad lovecké zaměstnání úhonné - nečisté? Lovec musí zabíjet, občas mu po rukou teče krev. Zatímco Jákob si ruce v krvi nesmáčí, vede usedlý život. K jídlu si vaří čočku, nebo kus masa koupí, už odkrveného. Ale v tom ještě zásadní rozdíl mezi Ezaem a Jákobem není, na samotném zaměstnání lovce ještě nic špatného není. (Jako první lovec v Bibli je jmenován Nimrod, jeden z potomků Noeho, dlouho před Ezaem, a o Nimrodovi je řečeno, že byl „bohatýrským lovcem před Hospodinem“.) Zaměstnání lovce samotné špatné není. Špatným je až to, jak Ezau své zaměstnání dělá. Ve dvou věcech se to projevuje. Zaprvé: Ezaovi dělá krev dobře, on po krvi prahne. Jako lovec jistě už mnohokrát cítil, jak mu po rukou teče teplá krev zabitého zvířete, a tady při lovu si on může připadat silný. Má převahu nad zvířetem, které zabil, má moc vzít jinému tvorovi život. Možná sám i pojídal maso s krví. Tak se to dělalo v mnoha pohanských kulturách a kultech, že se požívala krev zabitých zvířat, a říkalo se, že tak člověk do sebe dostává sílu těch zvířat. Krev rovná se život. Když člověk pojídal krev jiného tvora, říkalo se, že tím do sebe nasává jeho životní sílu. A taky když Ezau přišel hladový domů a viděl, že Jákob vaří něco červeného, začalo ho to jídlo lákat ještě více, protože mu připomínalo krev. "Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti." Ezau je zvyklý čerpat životní sílu z toho, že vysává život z jiných tvorů. (Je to zvrácenost, když někdo čerpá svou životní energii tím, že ji vysává z druhých. I dnes to známe. Jistě, nemůže druhého člověka zabít. Ale aspoň si uleví slovně a řekne o někom druhém: „Já bych ho zabil.“ A jsou taky lidé, kteří se živí tím, když rozčílí druhé lidi a vysají z nich energii. Psychičtí upíři.) Pro Izraelce to bylo něco přísně zapovězeného, když se někdo živil krví. Krev se při porážce zvířat vylévala na zem, a když se přinášely masité oběti, tak se krev lila na oltář. Bylo to vyznání, že život pochází od Boha, a Bohu ho vracíme, nepochází z přírody. – A ještě jeden svod Ezaovi jeho povolání přinášelo. Naučil se žít ze dne na den. Zajímal se jen o to, čím teď naplní svůj žaludek. Když má hlad, nemyslí na nic jiného než na něj. Horizont jeho přemýšlení končí u tělesných potřeb. Nějaké prvorozenství a Boží požehnání, co to je? "Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!" Je to nebezpečí nás lidí, že se nám začne zkracovat náš horizont, třeba pod vlivem námahy či přepracovanosti. Jsou lidé, kteří už nevnímají věci, které je přesahují, a všechnu svou starost věnují jen svým vlastním životním potřebám. Hodnoty jako láska, spravedlnost, solidarita už pro ně nehrají roli. Natožpak Bůh. Také apoštol Pavel výstižně mluví o těch, kterým je jejich bohem břicho (Fp 4,19), a řekne rovnou, že jejich koncem je zahynutí.
Podívejme se na bratra druhého, na Jákoba. Jeho přednost rozhodně nespočívá v tom, že by nejedl maso. Není vegetarián, maso jí. Ale nevidí v přírodních silách zdroj života. On ví, že je to Hospodin, kdo dává život. Od Hospodina očekává životní sílu a zdar. Jákob by asi dobře rozuměl jednomu přísloví, které se traduje v Česku: „Bez božího požehnání marné naše namáhání.“ Proto tak stojí o prvorozenství, protože je pro něj znamením zvláštní Boží přízně, Proto Jákob tak stojí o prvorozenství a chce o ně obrat svého bratra Ezaua, který si svého prvorozenství neváží. Ezau byl schopen říct: „K čemu je mi prvorozenství, když mám hlad?“ Jeho výhled končil u jeho jídla. Ale Jákob pohlíží dále. Stojí o Boží přízeň pro celý svůj život.
Ezau pohrdl prvorozenstvím, je tady řečeno nakonec. Co to znamená „pohrdl“? Rozhodl se, že ho nepotřebuje? Poznal, že pro něj není důležité? Ne, nic takového. Nebylo to žádné uvážené rozhodnutí. Řekl to neuváženě, vlastně ani nevěděl, co říká. To slovo pro něj bylo prázdné, nic pro něj neznamenalo. Prvorozenství se nenajíte, a tak je k ničemu, tímto způsobem myslel Ezau. – Možná se i my někdy zažíváme, že někdo pohrdá tím, co my považujeme za důležité, za podstatné, za svaté. Když někdo pohrdá Panem Bohem, většinou se nás to dotkne. Když se nás třeba zeptá:“a kde máš toho svého ´boha´. Já Boha k ničemu nepotřebuji, já si rád žiji svobodně, po svém,“ zamrzí nás to, i když hned nevíme co odpovědět. Když se někdo vysmívá víře, děláme si z toho těžkou hlavu. Ale moc se nad tím trápit nemusíme, takoví lidé to většinou řeknou ne jako důsledek nějakého přemýšlení a své zkušenosti, ale neuváženě – jako Ezau, když hloupě pohrdl prvorozenstvím.
Klíčový okamžik, kde se v Bibli mluví o pohrdání, nacházíme v evangeliu. V jeho závěru, když Ježíšem pohrdnou mocní tohoto světa. Například Herodes: když je Ježíš zatčen, vyslýchá ho také Herodes, tento správce Galileje (L 23,7-11). Herodes si už dlouho přál Ježíše spatřit, zajímal se o něj, tak je to v evangeliu napsáno. Zároveň je tu však zapsáno, že od něj očekával jen to, že Ježíš udělá nějaký zázrak. A když Ježíš na požádání žádný zázrak neudělal, když dokonce Herodovi vůbec neodpovídal na jeho otázky, tak pro Heroda skončil. „Tu se od něho Herodes se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, dal ho obléci ve slavnostní šat a poslal ho zase k Pilátovi.“ Pro Heroda byl Ježíš tím pádem slaboch, Ježíšova vnitřní síla a spolehnutí na Boha byly úplně mimo jeho možnost pochopení. To ho nezajímalo Herodes měl své vojáky, svou politickou moc, na ně spoléhal, a nepotřeboval přemýšlet, co je Ježíš zač. Proto jim pohrdl. – Zatímco na druhé straně mezi těmi, kterým teče krev po rukou, jako Ezauovi, jsou i lidé Jákobovští. Takoví, kteří vědí, že svůj život a svou životní sílu mají od Boha. A teď to chci doložit jedním příkladem, který sice není z Bible, ale je v knížce, kterou máme po ruce. V našich zpěvnících je jedna píseň, která je převzata z kancionálu řezníků novoměstských. Zpívali ji tedy s oblibou řezníci, lidé s krví na rukou. A ta píseň se jmenuje velmi výstižně: Kristus je má síla. Ne nějaká síla z přírody, z přirozenosti, ne síla z krve, ale Kristus je má síla. Toto především si taky z dnešního kázání odnesme.

Pane Bože náš, stojíme o tvé požehnání, o tvou posilu,
uč nás, ať se na tebe umíme spoléhat v našich slabostech.