Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Na ty muže padla veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“

Jon 1,7-10 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
Ž 96; Mt 4,1-11; Ř 12,1-2

Přátelé v Kristu,
když se má Jonáš představit ostatním námořníkům, tak řekne: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina.“ Říká, že je Hebrej, tedy žid, říká že je bohabojný, a tím Bohem, v kterého věří a kterého se bojí, je Hospodin. To se tenkrát ještě bralo jako dvě složky téhož: v určitého boha věřit, a toho boha se bát. Jonáš se svým vyznáním staví s ostatními námořníky do jedné řady. Každý z nich má svého boha, ke kterému volá ve své nouzi, a každý toho svého boha uctívá, každý z nich je bohabojný. Ale o svém Bohu, o Hospodinu, Jonáš zároveň řekne něco, co ho od ostatních odlišuje. On vyzná, že Hospodin je Bohem nebes, tedy i Bohem nad ostatními bohy, že právě Hospodin, jak Jonáš věří a vyzná, učinil moře i pevninu. A o tom, že je Jonášův Bůh skutečně mocný, se námořníci právě mohli přesvědčit. Jonášův Bůh byl schopen kvůli svému vyznavači vyvolat tuto velikou bouři, kterou teď všichni spolu zažívají. Takže Hospodin je mocný Bůh! Kvůli svému jednomu stoupenci je schopen vyvolat obrovskou bouři. – Ale to, co říká Jonáš dále, ti námořníci stejně nechápou. Jonáš jim řekl, že se bojí Hospodina, a zároveň, že před Hospodinem utíká. To je pro ně šok. Tohle jim nejde dohromady. Jak může Jonáš zároveň vyznávat, že Hospodinu patří celá země, a zároveň si myslet, že může před Hospodinem někam utéci? Tohle že je bohabojnost? To je nějaké nové pojetí bázně před Bohem. A námořníky tak v tuto chvíli přepadla ještě jiná velká bázeň. Jaká? Bázeň před Jonášovou neposlušností. Čeho to je tento človíček schopen! Jak hrozné nevěry! Jak velkého vzdoru!

Víte, ta klasická bohabojnost byla tehdy mezi lidmi běžná. A vlastně je běžná doposud. Lidé rozpoznávají ve svých životech, že je cosi přesahuje. Rozpoznávají božskou moc, proti které je člověk malý a bezmocný. Jistě různé národy a kultury nazývaly svá božstva různě, ale ten pocit bázně, ten byl všeobecný. Také v dnešní době se s tím často setkávám, když mluvím s lidmi i mimo církev. Řeknou, že poznali, jak je Bůh mocný. A mají před ním bázeň. Tuší, že mají žít dobře, spravedlivě, tuší, že se mají řídit podle zákona, který do života dostali. Tuší, že mají žít poslušně, jinak že se jim to v životě vymstí. Myslím, že to takto má mnoho, možná většina lidí dodnes: tuší, že život a svět mají nějaký božský řád, který se vyplatí brát vážně. – A teď do takového tušení proniká příběh o Jonášovi jako kulový blesk. Jonáš je Hebrej a věří v Hospodina. Je tedy reprezentantem víry, která byla snad nejzralejší, nejduchovnější. Jonáš znal moc pravého Boha, ten Bůh k němu také promlouval, zjevil mu svou vůli. A přesto je Jonáš Bohu neposlušný. Jak je to vůbec možné? Odkud bere Jonáš odvahu ke svému vzdoru? Kde v člověku se bere ta síla, že se postavíme Pánu Bohu? A skutečně je v člověku jedna základna, na které může takový vzdor vůči Bohu vyrůst. Taky Jonáš ví, že něco přece jen v Boží moci není. Ta ostatní náboženství, která měli pohanští námořníci na jeho lodi, byla to asi pěkná mezinárodní „sebranka“, ta ostatní náboženství vidí člověka často jen jako bezmocnou loutku v rukou mocného božstva. Lidé jsou takovým bohům vydáni naprosto na milost či nemilost. Zatímco Jonáš ví, že Hospodinu z jeho pravomoci přece jen něco vypadává. Svobodná vůle člověka to je, a tou Hospodin manipulovat nechce. – Jonášův Bůh se brzy ještě jednou prokáže jako skutečný Pán všeho, on utiší tu bouři, kterou sám rozpoutal. Jonášovo neposlušné a vzdorovité srdce však utišit nedokáže, nemůže.

Ti námořníci byli Jonášovým smýšlením šokováni. S něčím takovým se ještě nikdy nepotkali. I nám dnes může Jonášova víra připadat jako nečekaně současná. On se rozhoduje velmi suverénně, jeho osobní rozhodnutí a svobodná vůle jsou tím, co řídí jeho cesty. Jonáš se rozhoduje proti Bohu, chce být svobodný od Boha – jak moderně to zní. Dovolím si však tvrdit, že Bůh Jonášovým vzdorem překvapený nebyl. Pro něho to nebylo nic nového. Vždyť s takovou nevěrou a neposlušností se v Bibli setkáváme už od prvních stránek, už od prvních lidí vůbec. Už Adam s Evou řekli Bohu "ne", vypověděli mu poslušnost a chtěli se rozhodovat po svém. První kapitoly Bible to nazvou výstižně: nabídka toho hada z rajské zahrady přece zněla: „můžete sami být jako bohové“. Můžete být svrchovaní, sami si můžete volit cesty života. Této možnosti se pak chytá i Jonáš v našem příběhu. – A ty pohanské námořníky, když slyšeli, že se Jonáš snaží Bohu vzepřít, přepadla velká bázeň. Jak velká je tahle nevěra! A, můžeme domyslet: jak velký je Bůh, který u svých vyznavačů tohle snese. Jak velký je Hospodin, že člověka neodmítá ani v jeho vzdoru, ale stojí a zápasí o něj. Jak velký je ten biblický Bůh ve své trpělivosti a shovívavosti, že si může dovolit čekat, zda se Jonáš svobodně rozhodne, že splní úkol, který mu Bůh dal. – A když my vidíme tu možnou velkou propast mezi vůlí Boží a vůlí lidskou, když vidíme, jak moc se rozcházejí cesty, po kterých bychom měli jít, a ty, po kterých jdeme, můžeme vyznat křesťansky: jak velký je náš Spasitel, že tu široce rozevřenou propast dovedl překonat! Ježíš Kristus se rozhodl pro poslušnost až do konce, se všemi důsledky. Dnes jsme z evangelia slyšeli, jak se v té poslušnosti i on musel cvičit. Když byl pokoušen na poušti, byly před ním vždy dvě cesty, dvě možné volby. A obě vždy vypadaly docela rozumně a přijatelně. „Proč bys měl, Ježíši, hladovět?“, a potom: „Ověř si, že tě chrání Boží andělé.“, a potom: „Může ti patřit celý svět.“ Jedna z možností volby vždy vedla k posilování sebevědomí člověka, jen ta druhá ho vedla k víře, do společenství s Bohem. A takto podobně se máme cvičit i my. V mnoha konkrétních situacích se rozhodovat pro Boha a ne proti němu.

Jistěže jsou i před námi obě možnosti otevřené, poslušnost i neposlušnost vůči Bohu. A když vidíme nevěru dnešních lidí, asi bychom měli být jako oni pohanští námořníci sevření bázní a údivem, že to Bůh snáší. Ale většinou se tomu už ani nedivíme, vždyť i my sami se přece někdy v nevěře propadáme až po uši. A Bůh i na nás čeká. Čeká, co z toho, co je v nás adamovské a jonášovské, co z toho se vírou přetvoří v kristovské. Protože jen poslušnost nás přivede zpátky k našemu životnímu povolání a k společenství s Bohem.

Dej nám, Pane Bože, bdělá srdce.