Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, byl svinut na jiném místě

J 20,3-8 Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.

Ž 118,1n.14-24; Iz 25,6-9; 1K 15,1-11

Přátelé v Kristu,
náš dnešní text připomíná sportovní reportáž. A k tomu se přidávají prvky detektivky. Že nepřeháním, ukážu hned. – Jako sportovní reportáž to začíná. Někteří vykladači ten oddíl nazývají jako „závod víry“. A je to tu skutečně až humorně zapsáno, jak se dva učedníci předhánějí, kdo kde bude první. Jak jeden předbíhá druhého, a ten zase prvního, a nakonec: jak jeden z nich získává konečné vítězství – vavřín víry. – Ale popořádku. O velikonočním ránu byla nejdříve Marie Magdalská u hrobu, do kterého byl pohřben Ježíš. Ke svému velkému překvapení našla Marie hrob otevřený, a co více, našla ho prázdný. Marie se domnívá, že mrtvé tělo jejího milovaného Mistra někdo ukradl. Proto běží ke dvěma z učedníků a říká jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Je to burcující zpráva, záhadná. A proto se ti dva učedníci hned zvedají a běží ke hrobu. Jedním z nich byl Petr, ano, ten vůdce učednického kruhu. Druhý z běžící dvojice tu ovšem není jmenován. Je to ten, kterému speciálně evangelista Jan dává přednost před ostatními apoštoly, protože, jak říká, to je ten, „kterého Ježíš miloval.“ – A závod víry začíná. Nejprve běží oba učedníci spolu. Pak ten milovaný učedník Petra předstihne, a je u hrobu první. Je to tu zaznamenáno jako první vítězství. U vchodu do hrobu se skloní, a vidí, že vevnitř leží lněná plátna, do kterých byl Ježíš zabalen při pohřbu. Že tam leží lněná plátna, nikoliv však tělo Ježíšovo. V tomhle tedy měla Marie pravdu, hrob je prázdný. – Ale to už milovaného učedníka dostihl Petr. Ten taky doběhl k hrobu a stál zase o jiné prvenství. Nezůstal stát na prahu, ale hned vešel dovnitř, a všechno prohlédl. Stejně jako milovaný učedník si také on nejdříve všiml lněných pláten, do kterých bylo zabaleno mrtvé Ježíšovo tělo, ale všiml si i dalších podrobností, a doplňuje to, co zjistil jeho druh. „Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.“ To je ovšem zajímavá podrobnost. A ukáže se jako klíčová. Šátek z Ježíšovy hlavy je svinutý na jiném místě. Teď je to jako detektivka. Ta detailní poznámka o šátku znamená, že v hrobě je uklizeno. Z toho vyplývá, že tu neproběhla žádná loupež, nýbrž něco zcela jiného. V tomhle Marie pravdu neměla, když si myslela, že Ježíšovo tělo někdo ukradl. – Teď vchází do hrobu i ten druhý učedník. Také on si všechno prohlédne. Vidí totéž co Petr. Ale on si z toho vyvodí ještě i jiný závěr než Petr. Nejen to, že Ježíšovo tělo nebylo ukradeno, milovaný učedník pochopí, že Ježíš byl vzkříšen. On je tím prvním, kdo uvěří. To rozhodující a podstatné vítězství patří jemu. Jak ovšem k víře dospěl? To moc nevíme, je to tu popsáno velmi stručně, čtyřmi slovy: „Spatřil vše a uvěřil.“

Kdybychom se ovšem i my přidrželi detektivní vyšetřovací metody, kterou tady použil evangelista, můžeme zkoumat, co bylo tou pohnutkou, která přivedla milovaného učedníka k víře? Co bylo tím navíc, co spatřil uvnitř oproti tomu, když ještě stál u vchodu do hrobu a nahlížel dovnitř na lněná plátna? Co znamenají slova, že „spatřil vše“? Ano, taky pro něj bylo velmi důležité spatřit ten šátek z Ježíšovy hlavy, který byl položen na jiném místě. Pro Petra to byl důkaz, že Ježíšův hrob nebyl vykraden, milovaného učedníka však pohled na tento šátek přivedl k poznání ještě důležitějšímu. – Řekněme si konečně blíže, o jaký šátek šlo. Takový šátek patřil k židovským pohřebním obřadům. Četli jsme tu také o lněných plátnech, ta byla větší, a sloužila, aby do nich zabalili ruce a nohy, tedy tělo zemřelého. A mimo to k zakrytí obličeje sloužil ještě jeden menší šátek (J 11,44), takový, jaký tady v Ježíšově hrobě teď leží svinutý na jiném místě než plátna. – A co to teď pro milovaného učedníka může znamenat? Znamená to, že Ježíšova tvář není zakryta. Je možné, že on ho ještě spatří tváří v tvář. A to musela být pro milovaného učedníka myšlenka velmi silná a povzbudivá. – Bylo pochopitelné, že zemřelému Ježíši při pohřbu tvář zakryli. Jako se to dělalo i jiným mrtvým. A i nám je určitě jasné, jak silný symbolický význam toto zakrytí tváře muselo mít. Bylo to gesto loučení, výraz toho, že se už se zemřelým neuvidíme tváří v tvář. Takový šátek pokládaný na obličej a pak ovázaný kolem hlavy vyjadřuje definitivnost lidského loučení. Teď však učedníci našli tuto Ježíšovu roušku složenou v jeho hrobě. A pro jednoho z těch dvou, pro milovaného učedníka, to bylo znamení velmi silné: mám znovu naději, že svého spatřím Mistra tváří v tvář. Znamení, které toho učedníka dovedlo k víře: Ježíš byl vzkříšen.

A jistěže má ta radost milovaného učedníka dvě roviny. On má naději, že znovu spatří Ježíše – že ho spatří zaprvé: jako svého milovaného přítele, a zadruhé: jako svého Pána, Spasitele, Syna Božího. Obojí naděje může také nás něčemu naučit. Zaprvé: jaká je to vzácnost, že můžeme vidět tváře těch, kdo jsou okolo nás a kteří jsou milí našemu srdci. Neměli bychom zapomínat, jaká je to vzácná příležitost, že se spolu můžeme setkávat tváří v tvář. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, a Bible na ni klade velký důraz, že v tváři těch druhých, které zde na zemi potkávám, se zrcadli, že také oni jsou Bohem milováni, a že mi jsou posíláni do života jako obdarování, jako bližní, jako příležitost ke společenství. – A ta druhá rovina radosti milovaného učedníka. On má naději, že skrze tvář Ježíšovu spatří Boha. A to je to nejvyšší, co si člověk může přát. To je taky vrchol biblického zjevení. Když čtete Ježíšův příběh, roste v něm postupně zkušenost učedníků s Ježíšem, a vrcholem je právě toto: víra, že v jeho tváři můžeme vidět tvář Boží. – A ještě jednu nitku do našeho kázání navážu. Touha vidět Boha se vyskytuje v mnoha náboženstvích. Důležitým biblickým vyhrocením této obecné lidské touhy je touha vidět Boha tváří v tváře. Vzpomeňme, že vrcholem starozákonního zjevení bylo, že Mojžíš mohl vidět Hospodinova záda (Ex 33,23). Nyní Ježíš přináší naději, že jednou uvidíme Boha tváří v tvář. Jak v to doufá i apoštol Pavel, když říká: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jako v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“. (1K 13,12) A jak to zaslibuje i Zjevení Janovo, že jednou budeme hledět na Boží a Ježíšovu tvář (22,4), a to je důležité například proto, aby nám mohli setřít „každou slzu z očí“ (7,17). – A závěr kázání v několika slovech: zdánlivě malicherná zmínka o obličejové roušce nás přivedla k této velké připomínce: naší křesťanskou, naší velikonoční nadějí je společenství. Můžeme se radovat tváří v tvář s druhými. Už tady na zemi, v církvi, a jednou, s Bohem i s našimi blízkými, v nebesích.

Apoštolské vyznání víry (formou písně EZ 151)