Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Byl vzkříšen

L 24,1-6a Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. 2 Nalezly však kámen od hrobu odvalený. 3 Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. 4 A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. 5 Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6 Není zde, byl vzkříšen.“

Přátelé v Kristu,
ty ženy šly zrána ke hrobu, kam byl pochován Ježíš. Věděly, že Ježíš je mrtev. Prostě mrtev, to je pro ženy hrubý fakt. Nemohou čekat než temný hrob a vychladlou mrtvolu. – Ale ony přesto přicházejí s vonnými mastmi. Chtějí při mrtvém pobýt, postarat se o jeho tělo. Jak říká jedna výborná velikonoční píseň: balzámem zpomalit zánik a zapomnění, na chvíli podržet, co bylo a co není. Ony chtějí tu tvrdou skutečnost smrti přikrášlit, chtějí si Ježíše udržet v paměti co nejdéle a co nejpříjemněji. Brutální fakt smrti ať je v jejich vzpomínkách alespoň spojen s libou vůní. – A takhle to my lidé opravdu děláme. Takhle nakládáme s tvrdými skutečnostmi života. Všelijak je přikrašlujeme, abychom se s nimi dovedli lépe vypořádat. Ke správnému pohřbu musí patřit květiny a ozdobená rakev. Onehdy se mi jeden evangelík chlubil, že kromě pohřbu nechal za maminku sloužit i zádušní mši. A pak úmrtí ozdobíme ještě slovy: smrt často opíšeme slovy, že náš drahý zesnul a spí. Ne, on nezmizel, on žije v našich vzpomínkách. I smrt našich blízkých dovedeme takto zpracovat, aby pro nás byla lépe přijatelná. Na chvíli podržet zánik a zapomnění, o to šlo těm ženám o velikonočním ránu.

Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A byly z toho bezradné. Hrob je prázdný. Čekaly aspoň mrtvé tělo, ale není tu nic. Chtěly ho alespoň pomazat, ale jejich masti jsou jim v tuto chvíli k ničemu. A ta prázdnota mi připadá velmi velmi symbolická. Protože taková je smrt opravdu. Ženy ji chtěly přikrášlit, ale teď není co a ony jsou nad tím bezradné. Protože smrt, to je prázdnota. Mrtvý se ztratí, už to není život, už je to nic. To je pravda, která se nedá ničím zakrýt, ničím přikrášlit. - My sice doufáme, že tady po nás něco zůstane. Myslíme si, že budeme žít v našich dětech, že budeme žít ve vzpomínkách. Že tu po nás zůstane aspoň naše dílo, nebo aspoň náš hrob. Ty ženy si však v tu chvíli zažily prázdnotu a marnost. Holou lidskou pravdu o smrti. Může se stát, že i my někdy ve svém srdci a své mysli zakusíme stejnou prázdnotu, jako byl prázdný ten hrob. Prázdnotu, chlad a temnotu. Prázdnotu nesmyslnosti. Marnost všeho úsilí.

V tu chvíli u žen stanuli dva muži v zářícím rouchu. A najednou už hrob není ani prázdný ani temný. Zde, v temnotě hrobu a temnotě myšlenek, najednou záblesk světla. Zářící roucho - to je jasný poukaz, že se tady děje něco neobyčejného, nadzemského. Ti dva muži, to jsou nejspíš andělé. Přinášejí v záři svého roucha kousek božského. Jestliže byly ženy do této chvíle bezradné, teď by mohl do jejich srdcí a myslí proniknout záblesk toho světla. Světla nadpřirozeného. Ne, že by už věděly, co se tady stalo a co se tady děje. Ale už by mohly aspoň vytušit, že se tady děje něco božského. Do jejich bezradnosti už mohlo aspoň zasvitnout, že je nějaká skutečnost, je nějaká odpověď nad jejich představy a porozumění. Že je něco mezi nebem a zemí. Už mohly mít v tuto chvíli aspoň takovou víru, jakou má většina našich současníků, víru „něcistickou“, totiž že je něco nad námi. Že svět není jenom o tom, co my dovedeme vidět a pochopit, ale že je možno tu a tam zahlédnout záblesky něčeho nadpřirozeného.

„Něcismus“ – většinou je však k ničemu. Je to k ničemu, když se někdo spokojí s tušením, že „něco“ je. Když to připustíme a připadá nám, že jsme s otázkou duchovna vyřízení. Nanejvýš nás jemně zamrazí, když sledujeme televizní pořad o nadpřirozených jevech, nebo horor s působením nějakých duchů. Takové tušení, že jsou věci mezi nebem a zemi je někdy jedinou duchovní zkušeností, kterou lidé mají. A jemné mrazení z věcí tajemných už považují za náboženský zážitek. – Ale v Bibli je to jinak. A v dnešním příběhu to vidíme.

Když se setkáme s něčím opravdu božským, pak na sobě zažijeme i něco silnějšího než „husí kůži“. Pak je to pro nás lidi nutně otřes. Náš svět se otřese. Svět, v kterém jsme sami sobě středem. Kde spoléháme jen na to, co známe a máme. Kde důvěřujeme jen tomu, co vidíme. Bible na mnoha místech vypráví, že když se lidé setkají s děním Božím, že je to pro ně nejdříve velké, zásadní, absolutní znejistění. Znejistění o tom, co máme dělat, na čem skutečně záleží. Ženy v prázdném hrobě zachvátil strach a sklonily se tváří k zemi.

Takový otřes je v Bibli nejčastěji spojen se slovem Božím. A tady, v hrobě, ženy slyší otázku: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Podle lidského rozumu je ta otázka nesmyslná. Kde jinde by měly ženy Ježíše hledat. Vždyť to, co dělají je nejlogičtější. Tady byl Ježíš pohřben, toto je hrob – jak my dodneska říkáme: místo posledního spočinutí. Podle Božích poslů je však naopak úsilí těch žen hloupost a naprostý nesmysl. Ježíš nemůže být zde – vždyť je živ. Ženy jsou mimo - naprosto, zásadně. Zažívají si naplno, co řekl Hospodin podle proroky Izajáše: "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“

Milí přátelé, nevím, co je vzkříšení. Ale je to odkaz: „není zde“. Je to odkaz od prázdnoty k plnosti života. Od temnoty ke světlu. Od našeho lidského snažení ke konání Božímu. Od pouhého přikrašlování tvrdosti života k naději v Boží moc: „Já všechno tvořím nové.“ A skrze víru to může platit i pro náš život. Jak říká apoštol: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života (1Pt 1:18) byli vyvedení, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2:9).