Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Pojď za mnou!

Mt 9,9 Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Ž 50,1-15; Gn 12,1-9; Ř 7,22-25a

Přátelé v Kristu,
máme zde dnes před sebou strohý a zhuštěný příběh. Ale příběh vzácný. Vypráví totiž o tom, jak se jeden člověk narodil k novému životu, jak našel smysl a naplnění svého života. A příběh vzácný také tím, že je osobním svědectvím. Je psán s osobní garancí. Zapsal ho sám o sobě onen dřívější celník Matouš, který se potom stal apoštolem a také autorem evangelia. Evangelia, které je po něm pojmenováno, a které tady spolu čteme.

Posledně jsme četli o Ježíšově pobytu v městě Kafarnaum. A dnes tady máme, že Ježíš jde odtamtud dále. Asi z města vychází, nejspíš jde někam cestou podél jezera. Na takových místech totiž stávaly tehdejší celnice. Bylo jich tehdy mnohem více než dnes, bývaly všude tam, kde důležité cesty vycházely z města, a podobně. Ježíš v Kafarnaum pobýval často, a možná také už několikrát procházel přes tuto celnici, která patřila Matoušovi. To by také napovídalo, že Matouš už Ježíše nějakou dobu znal, že nad jeho působením už nějaký čas přemýšlel. Každopádně že si ho už opakovaně všiml, všiml si zástupů, které Ježíše následují. Už na Ježíše pravděpodobně i promluvil, i kdyby to vždycky byla jen ona formální slova: „Máte něco k proclení?“

Milí přátelé, zeptám se vás: chtěli byste takovou celnici pro sebe do pronájmu? Mít celnici, to býval dobrý kšeft. Z peněz, které jste vybrali, jste sice museli zaplatit paušál Římanům, kteří tehdy celou tu zemi spravovali, ale co jste vybrali nad onu stanovenou částku, to jste si mohli nechat sami pro sebe. A tak se měl takový celník dobře, byl finančně zabezpečen. Měl svou jistotu, jisté živobytí. Po tom asi i mnozí z nás touží. – Ptám se však, jestli bychom takovou celnici chtěli, když ta práce měla i svou druhou stránku? Ostatní lidé totiž neměli celníky rádi. To asi neměli v žádné době, ale tehdy jimi opovrhovali ještě více. Tehdejší celníci přece pracovali ve prospěch římských okupantů, a mohli prý obírat lidi docela nekontrolovaně. Lidi šidit a pro sebe si hrabat. A tak byl takový celník možná bohatý, zároveň však společensky znemožněn. Ve svém postavení sice zabezpečen, ale zároveň uvězněn. Osamocen mezi svými penězi. Chtěli byste takovou celnici?

A teď si představme onu scénu, o které píše dnešní evangelium: Matouš sedí ve své celnici, kolem jde Ježíš a Matoušovi říká: „Pojď za mnou.“ A ta výzva má stejné dvě stránky jako Matoušovo dosavadní postavení. Která z myšlenek v něm převládne? Převládne v Matoušovi pocit ohrožení, že by musel opustit své jistoty, své bohatství? Nebo v něm naopak převládne pocit osvobození: že může opustit své vězení, to co ho tíží a izoluje v samotě? Matouš se rozhodl pro tu druhou možnost, pro následování Ježíše. Proto taky byl ten příběh zapsán. A vypadá to tak samozřejmě. Ale to rozhodnutí nebylo vůbec samozřejmé. Už mnozí tehdy v Ježíšově blízkosti se asi v podobné situaci rozhodli jinak, opačně - že ho následovat nemohou. Že je to příliš náročné. Z těchto opačných případů máme v evangeliu zapsán třeba příběh o bohatém mladíkovi, který když od Ježíše slyší, že má svůj majetek rozdat a Ježíše následovat, odchází od Ježíše smuten (Mt 19,22), neboť měl mnoho majetku. – V dnešním příběhu se však Matouš naštěstí rozhodl, že ze své celnice vyjde, a nechá vše tam, a půjde za Ježíšem. To opuštění celnice nejen že není samozřejmé, dokonce bych řekl, že je zázračné. Jde o zázrak ostatně srovnatelný s příběhem, který tomuto našemu dnešnímu předcházel, s příběhem o uzdravení ochrnutého. Také Matouš byl ve svém postavení celníka jakoby ochrnutý, spoutaný silami nemoci, která se jmenuje chamtivost. Teď se však pozvedl, byl Ježíšem uzdraven a jde za ním.

Řekli jsme si, že tento příběh zapsal Matouš sám o sobě. A možná bychom si proto přáli, aby nám dal nahlédnout také do svého rozhodování, jak se to v něm pralo, co ho do té chvíle nejvíce tížilo, a jaká očekávání měl, že se rozhodl takto. Ale Matouš nic z toho nerozepisuje. Možná chtěl, aby příběhu zůstala podoba vzorová, aby se v něm poznali mnozí další, kdo byli Ježíšem povoláni. A v tom mále, co se můžeme o Matoušově rozhodování dovědět, zůstávají zřetelné dva momenty, které se navzájem doplňují. Zaprvé se dovídáme, jak je Ježíšovo povolání mocné. Řekl své slovo, a Matouš hned šel. V tom okamžitém účinku se projevuje Ježíšova moc. Navenek Ježíš udělal jen to, že věnuje Matoušovi svou nečekanou a nezdůvodněnou pozornost. On si ho na té celnici všiml, on ho postřehl jako jedinečnou osobnost, asi hned pochopil celou jeho nouzi a oslovil ho. Ježíš se nad Matoušem smiloval. Velká síla je ukryta v Boží milosti. - A této síle Ježíšova povolání odpovídá také druhá nezbytná složka rozhodnutí, silná věc na straně Matouše: síla jeho poslušnosti. Naprosté spolehnutí, že Ježíšovo povolání je dobré. Matouš má odvahu nechat vše staré za sebou a dát se na novou cestu.

A mně tady zase jednou mi nad nějakým příběhem z evangelia připadá, že snad byl zapsán zvláště pro dnešní dobu a pro nás. Vždyť kolik je zrovna dnes lidí, kteří chtějí mít hlavně své materiální jistoty a zabezpečené živobytí. – Možná to nemáme tak vyostřeně jako Matouš. Nechtěli bychom po něm tu jeho celnici, třebaže je teď prázdná. Tušíme, jak je to škodlivé, když má někdo zajištěnou existenci za tu cenu, že se na všechny kolem sebe dívá s tím, jaký hmotný prospěch by z nich mohl mít. Životní postoj většiny z nás asi není tak hrubě materialistický, jako byl ten Matoušův. Spíše se pohybujeme někde na pomezí mezi materiálním a duchovním vnímáním života. Rádi bychom měli jistoty obojí, materiální i duchovní. Rádi přešlapujeme na obou těchto nohách. Ale nemyslíme si, že by pro nás Ježíšovo povolání mělo mít takovou razanci a ostrost, jakou mají ty dvě věty dnešního příběhu. Asi jsou jiní, kteří mohou Ježíše následovat, pomyslíme si. Misionáři, faráři, laičtí kazatelé. Pokud si vzpomenete, deset veršů před tímto příběhem jsme četli příběh o zákoníkovi, který sám od sebe Ježíši řekl: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A tomuhle rozumíme, takoví lidé mohou Ježíše následovat, lidé duchovní, ti, kdo o věcech Písma už dlouho přemýšlejí. – A přece máme v evangeliu i ten příběh dnešní. Matouš by si to asi sám ze sebe říct neodvážil: „Ježíši, budu tě následovat.“ Nedozrál by k tomu, ani kdyby Ježíš přes jeho celnici přešel už třeba stokrát. Matouš sám od sebe by nevěděl, zdá by vůbec mohl, zda vůbec může Ježíše následovat - on, člověk materialistický, s rukama zašpiněnýma od peněz. Přes to všechno mu Ježíš říká: „pojď za mnou“.

Pane Ježíši Kriste, každý z nás má nějaké povolání, povolání od tebe.
Pomoz nám, ať si ho ujasníme
a ať nemáme strach jít za tebou.