Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

SMÝŠLEJTE O SOBĚ STŘÍZLIVĚ

Ř 12,3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míry víry udělil každému Bůh.

Přátelé v Kristu,
dnes budeme mluvit o pýše. O tom, když někdo sám sebe povyšuje. Když se dělá lepším, než ve skutečnosti je. Když má sám o sobě přehnané sebevědomí. – Přemýšlejme na začátku, jak je to se sebevědomím v dnešní době a dnešním světě? Na jedné straně nás naší rodiče pravděpodobně učili, že si o sobě nemáme moc myslet. A my to zase učíme naše děti: „nebuď namyšlený, nebuď pyšný“. A používáme výstižné úsloví o „pýše, která předchází pád“. – Na druhé straně po nás svět ovšem vysoké sebevědomí vyžaduje. Hledáte třeba práci a připravujete se na výběrové řízení. Tady se přímo předpokládá, že budete mluvit především o tom, jak jste dobří, jak skvělé jsou vaše schopnosti. A pokud něco nezvládáte, musíte být ochotni se to rychle doučit. I naše děti zároveň chválíme a snažíme se v nich pěstovat „zdravé“ – a to zase znamená „vysoké“ – sebevědomí. Aby se ve světě uplatnily. Zdá se, že se lépe daří tomu, kdo má své ego pořádně nafouknuté. - Vždycky mě zlobilo taky to, že i mnohé směry, které si říkají duchovní, nabízejí lidem především to, že jim zvýší sebevědomí. Jsou to různé metody, které vás chtějí přivést k tomu, aby jste si uvědomili, jak jste silní, dobří, schopní. Pořádně se nadechněte a choďte s hlavou vztyčenou. - A zdálo by se, že takových lidí dnes skutečně chodí po světě hodně, aspoň po té úspěšné části světa. V takové světě pak ovšem i církev chce být sebevědomá. I křesťané chtějí být ctižádostiví a úspěšní. A pak jsou někteří namyšlení a myslí si o sobě víc, než jsou, přesně tak, jak o tom mluví Pavel. Pyšní, nafoukaní, sami sebe povyšující. Co s tím? Jak o tom kázat? Máme kázat proti tomu, proti pýše? Z kázání by mohlo být veliké pokárání: moc si o sobě nemyslete. Buďte pokorní. Myslete na své slabosti a hříchy.

Apoštol Pavel však dnes volí jiný způsob řeči. Tady není pokárání. Pavel nemluví proti pýše slovy tvrdými a káravými. Podívejte se, co je tady dnes napsáno: Pavel o sobě říká, mluví na základě milosti, která mu byla dána. Myslí tady na Boží milost, která ho pozvedla, na Boží sílu, která ho zmocnila k jeho zvěstování. A jestliže Pavel sám zakusil Boží milost, z které jedině žije, jak by mohl poučovat druhé jinak, než také milostivě? Mysleli bychom možná, že pýchu pyšných je třeba odsoudit: nesmíte být pyšní. Pavel tady však mluví spíše o osvobození od pýchy: vy nemusíte být pyšní. Vy si o sobě nemusíte moc myslet, protože to nejsou vaše schopnosti, které by určovaly cenu vašeho života. V očích Božích máte cenu, Bůh vás má rád. Z jeho milosti žijete, ne ze svých zásluh. Z jeho milosti jste co jste. Vy si můžete ulehčit od své pýchy. Pýcha je totiž obrovským břemenem. Kdy se pořád musíte snažit, abyste dobře vypadali, abyste v očích druhých neklesli, aby vás uznávali. Kdy si i sami o sobě chcete myslet, jak jste dobří, dost dobří, a potlačujete myšlenky na své slabosti a viny. Obrovské břemeno to může být, když pořád jen nadzvedáváte své ego. Pavel na to řekne: nesmýšlejte o sobě výše, než je vám určeno. Vy se nemusíte povyšovat.

A Pavel řekne dále, že o sobě máme přemýšlet jiným způsobem než pyšným. Nemáme se povyšovat, a místo toho o sobě máme smýšlet střízlivě. Toto ostatně patří ke zdravému způsobu života. K duševní hygieně. Že se pravdivě známe. Že si o sobě nic nenalháváme, ale víme co od sebe můžeme čekat. Že o sobě smýšlíme střízlivě – pěkně to tu Pavel postihl. Střízlivě – že se neopíjíme svými vlastními úspěchy, ale že se nedáme otupit ani myšlenkami na vlastní malost a bezvýznamnost. Máme ve svém sebevědomí najít zdravou míru. Nepodceňovat se, ale ani nepřeceňovat. Smýšlejte o sobě střízlivě. - A dá se nějak blíže říci, jaká je tedy ta zdravá míra? Co je střízlivá pravda o člověku? Jsme jako lidé spíše špatní nebo spíše dobří? Kolik procent v nás je dobrého? Jsou myšlenkové směry, které člověka vidí pesimisticky, jako naprosto zkaženého. Jsou myšlenkové směry optimistické, které sice také ví o lidských nedostatcích, ale vidí je jako odstranitelné, člověka pak jako poučitelného a schopného velkých věcí.

A jak je tomu v křesťanství? Bible už na počátku poví to optimistické i to pesimistické. To, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, i to, že jsme propadli hříchu. A kde je tedy ta zdravá míra mezi těmito extrémy? V jakém poměru je smíšen ten koktejl dobrého a zlého v nás? Jaké je to střízlivé smýšlení křesťana o sobě samém? Pavel tuto zdravou míru odvozuje ze zkušenosti víry, z té, která je pro nás křesťany podstatná, ústřední. Ano, jsme hříšní lidé. Pokud jsme k sobě pravdiví, má jistě každý z nás hlubokou zkušenost s vlastní nedokonalostí. A s rostoucí mírou víry se dokonce ono poznání hloubky našeho hříchu může prohlubovat - až k propastnosti. Ve světle Božího slova se nám stále plněji odkrývá naše slabost. – Ale to není všechno, to vůbec není všechno. Náš hřích je děsivý, a přesto pro křesťana není tím nejdůležitějším. Tam, kde ve víře roste poznání hříchu, roste ještě více poznání Boží milosti. Té milosti, které na náš hřích stačí, a která svou mírou přesahuje míru hříchu. Mé srdce je do nakaženo hříchem do velké hloubky – s rostoucí mírou své víry to mohu poznávat stále více - ale Boží milost sahá ještě hlouběji. Aby mě pozvedla a zachránila. Abych netonul a nehynul ve svém hříchu, v nesmyslném způsobu života, ale abych byl tady na světě k něčemu. Ano, jsme hříšní – ale Bůh nám naše hříchy odpouští. Ano, jsme slabí – ale Bůh nám dává sílu. Jsme ospravedlnění hříšníci. V této podvojnosti musíme žít, a až do konce času o křesťanech bude platit obojí. Zůstáváme sami u sebe hříšníky, ale jsme Bohem ospravedlňováni. - Milostí Boží jsem to, co jsem, řekne Pavel jinde (1K 15,10). A spolu se českým klasikem (J. Werich) bychom k tomu mohli dodat: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.

A tohle má být taky to hlavní v našem sebevědomí. Abychom věděli, že Bůh nás tady chce k něčemu mít. Jsme Bohem povoláni – k něčemu. Dostáváme Boží milost – abychom nemuseli žít neplodně ve vězení svého hříchu, ale abychom žili dobrý a užitečný život. To je ta zdravá míra víry, podle které máme o sobě smýšlet: Bůh nám dává ve světě úkol, menší nebo větší. Slyšeli jsme k tomu i Ježíšovo podobenství o hřivnách. - V pohledu na člověka jsem střízlivý optimista: náš život má svou hodnotu proto, že nás tady Pán Bůh chce mít – třebaže jsem všelijak slabí a trvale hříšní. Pán Bůh nás povolává a zmocňuje. To má být naše chlouba a naše posila. Jak říká zase Pavel ještě zase na jiném místě (2K 10,17): 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'

Pane Bože náš, dej nám, ať vidíme sami sebe střízlivě.
Ať dovedeme žít z milosti a ne z pýchy.
Ať vidíme sami sebe tak, jak ty nás vidíš.