Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nechte, ať spolu roste obojí až do žně

Mt 13,24-30 Předložil Ježíš učedníkům podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Gn 3,1-6; Ř 5,19-21

Přátelé v Kristu,
když čtu slova, že na dobré Boží pole přišel nepřítel, připomíná mi to scénu z počátku Bible, z rajské zahrady, kde k Evě přišel had. Had pokušitel, jedno z biblických ztělesnění ďábla. A taky tam tento ďábel začíná rozsévat svou zlou setbu. Co je zde setbou? Pomlouvání Boha na jedné straně, a smyšlenka, že sami lidé mohou být jako bohové na straně druhé. Proč byste poslouchali Boha, vždyť vy sami můžete být vševědoucí jako Bůh? Tou ďábelskou setbou je tedy nedůvěra vůči Bohu, neposlušnost, pýcha. A co je tím polem, na které zde ďábel seje? Tím polem je lidské srdce. To srdce, které Bůh sám nejprve stvořil jako dobré, vždyť patří k Božímu stvoření. A do dobrého lidského srdce taky Bůh nejdříve vsel svou dobrou setbu. Svou lásku k člověku. Bůh je Pánem toho pole, našeho srdce. A Bůh si přál, aby v něm tato jeho dobrá setba vzešla, aby vydala svou úrodu v tom, že také člověk bude Pána Boha milovat. Že člověk svou dobrou vůlí, svým myšlením a konáním bude tvořit dobro ve světě. - A také ta poznámka z podobenství, že Boží nepřítel přišel se svou setbou, když lidé spali, docela sedí i na ten příběh z počátku Bible. Vždyť Eva tady působí, jako by nebyla plně při vědomí, jako by měla nějaké zatemnění smyslů. Ona si nechá hadem namluvit, co si má myslet, ona se nechá vmanipulovat do jeho plánů. Jako by byla její vůle vypnuta tím, co ji had nabízí. Jakoby spala. A od té chvíle je její srdce zkažené. Vedle dobré Boží setby v něm bude růst i setba zlá. Dobré myšlenky vedle špatných, a obojí navzájem prorostlé. Dobrá vůle se bude proplétat se špatnou, dobré skutky jsou střídány špatnými.

Milí přátelé, poznáváme se v tom? Sám o sobě řeknu, že velmi. A je mi moc líto, že je lidské srdce tak zaplevelené. A teď co s tím? V podobenství se ptají sluhové hospodáře: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ Mají Boží služebníci to zlé z lidského srdce vykořenit? Mám já vás jako farář kárat, či snad dokonce nějak trestat? – Anebo, jinak vzato, Boží služebníci jsme přece všichni, a každý z nás má spravovat pole svého srdce. Máme sami v sobě zlo vykořenit? A hospodář, Bůh odpovídá: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Ne, nejde to. Vždyť přece dobře víme, jak je dobro se zlem propletené, ve svých kořenech navzájem prorostlé. Nám sice připadá, že dovedeme rozlišit projevy dobra a projevy zla. Jako dovedeme rozeznat pšenici a plevel, když jsou vyrostlé, když je uchopíme za stonek. Ale v kořenech, příčinách, je obojí složitě spleteno, a zároveň ukryto v zemi. Stejně jako jsou zlé a dobré myšlenky ukryté v našem nevědomí, kam ani nevidíme. Ani své srdce dobře neznáme. Nechci to už dále rozebírat, přenechávám to psychologii, pokud si ona myslí, že to dovede nahlédnout lépe. Něco z toho tajemství je ale naznačeno také už v tom příběhu o hadovi a Evě v ráji, ke kterému se teď ještě naposledy vracím. Had oblouznil Evu, aby nemyslela na nic jiného, než na plody stromu poznání, a jí teď připadá, že je to strom „s plody dobrými k jídlu.“ Jak to, že si uvědomila jen toto a nevzpomněla si, že podle Hospodinova příkazu je pro ni nedobré z toho stromu jíst? Od té doby se říká: Zakázané ovoce nejlépe chutná. Složitě jsou propleteny dobré a zlé pohnutky v našem srdci.

Takže ještě jednou: co se s tím dá dělat? Máme plevel vytrhat? Máme se snažit žít co nejsvatěji? Máme bojovat s hříchem v nás? Vykořenit už každou hříšnou myšlenku? Ničit zlo už v jeho kořenech? Ale to pak často dopadá tak, že s plevelem je vykořeněna i dobrá úroda. Kdo se stále hlídá, aby neměl žádnou zlou myšlenku, je zaměstnaný jen tímto. Takový člověk je sice jakoby bez hříchu, ale zároveň zdá se zcela bez života. Tak dává pozor na to, aby se neprohřešil, že už nemá sílu žít dobře. Pole jeho srdce je sice skoro prázdné, čisté, ale za tu cenu, že na něm neroste téměř nic. A právě proto hospodář Bůh v našem podobenství říká zvláštní věc: „Nechte to růst.“ Nechte, ať spolu roste obojí. Setba dobrá se setbou zlou. A to znamená: nemyslete tolik na to, jak vykořenit hřích. Více myslete na to, aby rostlo dobro ve světě. Je už to tak, že zlo se bude na dobru přiživovat, že se dokonce bude zdát, že zlo je v růstu úspěšnější než dobro. Někdy jsme až zděšeni, kolik je zla ve světě. Když nám někdo ublíží. Když se setkáme se zákeřnou nemocí. Když se kolem nás stále mluví o krizi a korupci a chudobě. Chtěli bychom umět zlo vykořenit. Skoro si neumíme představit, že by se náprava mohla dít jinak, než našim vlastním bojem proti zlu. Ale lidé v boji se zlem nikdy nebývají dobrými hospodáři. Lidské dějiny to dokazují na mnoha případech. – Nechte to růst. Co to znamená prakticky? Naším cílem nemá být vykořenění hříchu. Nemáme se trýznit, mít úzkost ze stálé přítomnosti plevele v našem srdci. Nemusíme své myšlení a konání nechat určovat ďáblem a soustředit se na jeho setbu. Tím určujícím pro nás může být důvěra, že Bůh do našeho srdce zasadil svou dobrou setbu, a že od nás očekává dobrou úrodu. Máme žít co možná nejlépe, živit dobrou setbu ve svém srdci. A nad hříchem se moc netrápit. Svým typickým provokativním způsobena to shrnul Martin Luther, když řekl: „Odvážně hřeš. A ještě odvážněji důvěřuj Bohu.“

Je to důvěra, že vše směřuje k dobré sklizni, o kterou se postaral a postará Bůh sám. My pro to jen málo uděláme tím, že budeme bojovat proti zlu. Myšlenka na hřích a jeho odstranění nás běžně tolik zaměstnává. To však nemá být hlavní myšlenka adventu. V závěru dnešního podobenství nacházíme obraz Božího adventu jako velké žně: V čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. Úplné odstranění plevele bude až nakonec. Ale ani tady nepůjde v první radě o hřích. Odstraněn bude, dán stranou, protože je neužitečný, co s ním? To však bude jen malou součástí velké Boží sklizně. Dobré sklizně. K tomu mají směřovat naše adventní myšlenky a naděje.

Na prahu adventu vyznáváme, že naše očekávání tvého adventu je málo spojeno s radostí, s nadějí. Málo spoléháme na tvou moc, a mnoho sami na sebe.
Věříme, že jsi to ty, kdo ruší a jednou zcela zruší moc hříchů nad námi.
Sami pro to můžeme udělat jen málo, totiž to, že odpustíme hříchy těm, kdo se provinili proti nám.

Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám (?)

Mt 25,1-13 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
Iz 35,3-8; 1Pt 3,15b-17

Přátelé v Kristu,
tu scénu, kterou dnešní podobenství končí, bychom mohli nazvat krizovou. Pět družiček marně klepe na dveře, dovnitř však vpuštěny nejsou. Zůstávají v temné a chladné noci. To je scéna, z které by nás mohlo až zamrazit. Začněme proto dnes od konce tohoto podobenství a snažme se zjistit, co k této krizi vedlo, zda bylo možno jí nějak předejít. – Je to totiž obraz velmi smutný a má pro nás být varující. I kdybychom my třeba jednou byli účastníky té hostiny, která představuje Boží království, kdybychom my vešli dovnitř spolu s ženichem, který tady znázorňuje Krista, přece bychom se nemohli opravdově radovat, kdybychom věděli, že naši blízcí zůstali venku. Takto si představuji peklo, pokud jednou bude – že někteří zůstanou venku, že nebudou vpuštěni do společenství radosti, že budou marně tlouci. Co k tomu tedy vedlo, co bylo příčinou, že nebyly vpuštěny? Slyšíme tady, co ženich říká těm pošetilým: „Neznám vás.“ A proč je nezná? Protože se s ním ty družičky nepotkaly. A proč se s ním nepotkaly? Protože v potřebný okamžik nebyly na daném místě. A proč tam nebyly? To musíme pečlivě promýšlet.

Proč ty pošetilé nebyly na místě setkání s ženichem? K čemu tam došlo? Jak to, že šly pryč? Vidíme, že v centru příběhu je rozmluva pošetilých s rozumnými. A ty rozumné pak samy šly ženichovi vstříc, zatímco pošetilé odcházejí úplně jiným směrem. Byly poslány pryč těmi údajně rozumnými. S výsledkem, že ty pošetilé se s ženichem nepotkají. - Máme-li my sami naději, že jsme mezi těmi družičkami rozumnými, co se o nás v tomto podobenství říká? A neusvědčuje nás to podobenství náhodou také z velké nerozumnosti? Podívejme se na to pořádně. A tentokrát budeme postupovat podobenstvím od počátku. – Na začátku podobenství vyšly ty rozumné naproti ženichovi. Jistě spolu s pošetilými. Ony vycházejí, aby se setkaly s Kristem. Ony vědí, že jen takové setkání je cestou k životní plnosti. Tak vycházíme my na duchovní cesty, abychom se setkali s Kristem, a zvláště když slyšíme o jeho adventu, příchodu, dáváme se na duchovní cestu, abychom se setkali s ním jako s tím, kdo nás chce uvést do věčné radosti. – Dobře. Co čteme dále? Že ty rozumné družičky usnuly. I ty rozumné, všechny usnuly. Čekání je zmohlo. Snad je to obraz naší únavy, kdy v Bibli čteme, že Boží království je blízko, že Kristus přichází, ale nám se přitom zdá, že už je to dlouho, co církev musí čekat. Že je to dlouho třeba i v našich životech od chvíle, kdy jsme uvěřili, kdy jsme o Kristu poprvé slyšeli, a vyšli mu v srdci vstříc, ale nedovedeme být dlouho bdělí a stává se nám, že ve víře usínáme. – Dobře. Ježíš to ve svém podobenství realisticky očekává, že nás čekání zmáhá. Teď však v podobenství přichází okamžik, kdy dění začíná být vážné. Kdy jde o všechno, o život. Družičky jsou probouzeny k bdělosti, k tomu, aby se opravdu vypravily na místo setkání s Kristem. Všechny se mají snažit, aby byly připravené. Půlka z nich však poznává svou naprostou nepřipravenost. Zatímco ta druhá půlka družiček, ty, které jsou v podobenství nazvány jako rozumné, jak ty jsou na tom? Asi ne o moc lépe. Protože když je ty pošetilé prosí o pomoc, ony říkají, že pomoci nemohou: „Nemůžeme“. Samy nemáme dost. Nemáme dost víry, dost světla.

Ty pošetilé prosí: Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Myslím, že tento rozhovor popisuje naše vztahy s lidmi nevěřícími, nebo málo věřícími, s těmi, kdo ve své víře tápou a nemají jasno. My jsme na tom trochu lépe, naše lampy ještě svítí, když se snažíme, dovedeme své lampy, svou zbožnost vyčistit a plamen víry se v nás znovu rozhoří. Ale jaká je to víra? My sami víme, že slabá. Máme problémy s vytrvalostí. Proto si myslíme, že sotva můžeme svou vírou pomoci ještě někomu jinému. Vždyť i my jsme přece ve víře ospalí. Možná jsme sevřeni myšlenkou, jestli aspoň sami obstojíme. Nemáme na to, abychom se o víru dělili, abychom těm druhým na cestě víry pomáhali. – V podobenství prostě ty rozumné pošetilým nepomohou. Možná by je mohly třeba vést temnotou za ruku, když jim samým světlo svítí. Kdyby šly spolu aspoň tak, jako když jednooký vede slepého. Ale ony řeknou, že pomoci nemohou. A ještě poradí těm pošetilým, aby si pomohly samy. Aby šly hledat pomoc jinde. Jděte raději ke kupcům a kupte si! – Nevěřím těm moudrým, že je pravda, co říkají. A myslím, že právě v té jejich neschopnosti pomoci je zárodek závěrečné krize. Ta krize je způsobena tím, že se ty pošetilé družičky s Kristem vůbec nepotkají. A třeba měly a mohly – skrze nás. Jenže my, místo abychom je vzali sebou na cestu za Kristem, vymluvíme se na svou vlastní slabost. A tím je vlastně odmítneme a odkážeme na to, aby pomoc hledaly jinde. V dnešním podobenství vidíme, jak vážné důsledky taková naše alibistická víra může mít. Ty pošetilé kdesi bloudí, s Kristem se vůbec nepotkají. Krize je, když nakonec zůstanou ty pošetilé za dveřmi, nevpuštěny. A není to jenom jejich problém. Vždyť pomysleme: opravdu šťastné přece nemohou být v tuto chvíli ani ty, které vpuštěny byly. Radovat se přece nemohou ani ty údajně moudré, když je jejich společenství, lidské společenství tak rozštěpeno.

Kéž bychom my křesťané dovedli pomáhat. Jsme zde nazváni jako moudří, tak buďme moudří. Jestliže sami víme o důležitosti setkání s Kristem, tak se nevymlouvejme, že ke stejnému cíli nemůžeme pomoci těm, kdo jsou kolem nás. Neodmítejme je a neposílejme je tak pryč, aby hledali jiná řešení. Nebuďme moudří jenom sami u sebe a pro sebe. Protože si myslím, že i ve své slabosti jsme pro mnoho lidí přitažliví. Když lidé kolem nás vědí, že hledáme Krista, i přes všechnu naši slabost a slabou víru pro ně budeme zajímaví. Budou se nás na víru ptát, budou se na nás obracet. A navzdory své slabosti také můžeme mnoha lidem pomoci. – Na závěr Ježíš řekne: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. A to znamená také toto: neznáte dne ani hodiny, kdy to bude vážné, kdy se vás lidé budou ptát na vaši víru. Protože v takových okamžicích se často rozhoduje o věčnosti, jak vypráví dnešní podobenství. Apoštol v této souvislosti říká: Buďte vždy připraveni dát svědectví o naději, kterou máte.

Pane Ježíši Kriste, myslíme teď na někoho, o kom víme, že bloudí.
Dej nám pravou moudrost, abychom mu mohli ukázat cestu k tobě.