Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Děťátko, položené do jeslí

L 2,8-12 A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“


Přátelé v Kristu,
na začátku příběhu nacházíme pastýře, kteří na betlémských pastvinách v noci hlídají svá stáda. Tito pastýři se stanou také prvními svědky Ježíšova narození. A už toto je zvláštní. Protože pastýři jinak stáli na okraji společnosti. Vlastně to i v tomto vyprávění vidíme, oni tráví čas někde daleko od lidí, dokonce i přespávají kdesi venku, v temnotě. Proto také byli pastýři v očích jiných lidí tak trochu divocí, vždyť oni byli v kontaktu se všelijakou havětí, která ze tmy ohrožovala jejich stáda. Stáli na hranici mezi společenstvím lidí a divočinou. – V Bibli je ovšem zároveň povolání pastýře často podobenstvím pro věci vznešené. Už ve Starém zákoně je celý Boží lid přirovnáván ke stádu ovcí, které patří Hospodinu. A buď je sám Hospodin nazván jako pastýř, tak je tomu ve známém žalmu „Hospodin je můj pastýř“. Nebo prorok řekne, že Hospodin nad svým lidem ustanovuje pastýře. Tady pak je pastýř obrazem pro duchovní vůdce národa. A jsou pastýři dobří, kteří o své ovce pečují, a jsou pastýři zlí, kteří na ovce nedbají. – To všechno jsou pastýři v duchovním smyslu. Dnes tady čteme o pastýřích obyčejných, prochladlých a ospalých z nočního bdění. A u nich velmi konkrétně vidíme, co to znamená, když jsou pastýři dobří. Tito se i v noci střídají v hlídkách u svého stáda. Nebáli se nebezpečí, dovedli své ovce chránit. Byli pro svá stáda spasiteli – ve starých slovanských jazycích znamená slovo „spasitel“ právě toto – ten, kdo dovede chránit a zachránit své stádo.  

Jak tito prostí lidé asi rozuměli andělskému kázání, když jim teď oznamuje, že se jim narodil Spasitel? Právě jsme si řekli, že oni byli spasitelé svých ovcí - ale ptali se, kdo je jejich Spasitelem? Kdo je chrání a zachraňuje? Domnívám se, že na to před andělskou návštěvou sotva pomysleli. Měli dost svých všedních starostí. Smysl svých životů měli v tom, že oni sami byli ochránci a zachránci svých ovcí. Ve své práci viděli, co záchrana znamená. To byl smysl jejich života, spasení, v kterém se vyznali a na které stačili oni sami. Asi neměli potřebu myslet na věci jakoby vznešenější, které byly nad jejich hlavami - že i oni sami potřebují záchranu, spásu svého života.

Teď však od anděla slyší: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ Jako vy se staráte o své ovce, také o vás se někdo stará, a posílá vám pastýře dobrého a zachránce. A k tomu dostávají pastýři i další informace. Nejdříve slyší, že se narodil v Betlémě, městě Davidově. V tom je samozřejmě obsaženo více, než prostý údaj o místě, kde se to stalo. Je tu narážka na Davida, slavného krále. Ale David byl přece původně také pastýřem. A on se přece taky narodil v Betlémě. A přece jsou s Betlémem spojená i prastará zaslíbení, že právě tady se má Mesiáš narodit.  Chápeme to? Pastýři pasou své ovce u Betléma, dosud to pro ně bylo prostě místo, kde žijí, místo všední práce a obživy. A teď jim anděl připomene, co všechno je s tím místem spojeno, jaká minulost, jaká očekávání.

A ještě dále slyší: naleznete děťátko. Zase bychom nejdříve řekli: no a co? Taková všední věc, děti se prostě rodí. Ale pro každého, kdo trochu lépe zná Starý zákon, muselo být to spojení „mesiáš – děťátko“ až uhrančivé. Vždyť už na počátku Bible máme nejstarší zaslíbení, které říká, že z ženy vyjde símě, tedy dítě, které rozdrtí hlavu semeni ďábla, to znamená, že zničí zlo ve světě. Všechny matky v Izraeli prý rodily a rodí s nadějí, že možná právě jejich dítě bude naplněním této staré předpovědi. A teď to betlémští pastýři slyší: narodil se vám Spasitel – jako dítě. Tady se dějí velké, největší věci.

A ještě jednu věc pastýři slyší: to dítě naleznete v jeslích. A to je divné. Vlastně „divné“ je velmi slabé slovo. Nemůže být větší kontrast mezi tím, co pastýři slyší a co uvidí. Mají hledat Spasitele – a mají ho hledat v jeslích. To přece ani není možné. A kdyby na to pastýři nebyli andělem upozorněni předem, určitě by takového Spasitele nehledali. Jsou teď v podobné situaci jako prorok Samuel, který šel kdysi do Betléma pomazat za krále jednoho ze synu Jišaje, a představoval si: ten nejstarší a největší to bude. Ale nakonec to bylo jinak, proti svým představám měl za krále pomazat nejmladšího ze synů, Davida. A k tomu slyšel Samuel poučení: „Bůh neměří člověka podle jeho velikosti, ale podle srdce.“ A podobnou zkoušku víry teď projdou i pastýři: nemají dát na ubohost toho, co uvidí. Jesle ve stáji budou poznávacím znakem Spasitele.

Pastýři jdou k jeslím. Vlastně se vracejí domů. Ze stáje přece vyšli za svým živobytím. Odtud, z bezpečí stáje vyvedli své ovce. Pobývali s nimi venku, sami se snažili najít pro své ovce co nejlepší pastvu. Chránili je před nebezpečím, jak nejlépe uměli. Ale teď se mají vrátit k jeslím. Kruh se uzavře. Tady najdou toho, kdo jim bude Spasitelem – kdo je chce pást a chránit, jako oni své ovce.

Hle, zvěstuji vám velikou radost, slyšeli pastýři od anděla, radost, která bude pro všechen lid. Ta radost má tedy být i pro nás. Také my se asi brzy vrátíme do svých domovů. Hledejme i my Spasitele, v tom, co je nám nejbližší. Doma, v tom, co důvěrně známe. A ještě blíže, hledejme ho v našem srdci. Třeba jsme teď ve svých životech pobývali jakoby venku. Mimo své srdce. Možná jsme zápasili všelijak s problémy a nebezpečím. Třeba jsme i pomáhali druhým, či je dokonce zachraňovali. Třeba jsme také byli trochu spasiteli. Teď o Vánocích se však máme aspoň na chvíli vrátit domů, do svého srdce. A tady se nám má narodit Spasitel s velkým „S“. Ježíš se má narodit i v našem srdci. To není přehnané dotažení dnešního příběhu. Takhle to řekne i sám Ježíš, když dospěje: U koho se mám narodit a vyrůstat? (Mk 3,35):„Kdo je má matka? Každý, kdo činí vůli Boží, je má matka.“

Znamení Syna člověka na nebi

Mt 24,29n  Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.
Da 7,13-14; Zj 1,7-8

Přátelé v Kristu,
v dnešním textu se mluví o posledních dnech světa, a mluví se o nich jako o dnech soužení. Mnoho je těch předpovědí soužení, které se musí naplnit. A nedivím se, že mnoha vnímavým a citlivých lidem ve všech dobách připadalo, že právě teď jejich doba je nejtěžší, že právě teď to musejí být ona utrpení, o kterých mluvil Ježíš, že svět už nemůže jít dále.
            Ale přece jen, po všech utrpeních, která budou viděna na zemi, to dění pokračuje, pokračuje na nebi. „Slunce se zatmí a měsíc ztratí svou tvář.“ Slunce a měsíc, ta dvě nebeská světla, která patří k našemu světu a která skoro každý den vidíme, ta byla ustanovena při stvoření světa jako služebníci k měření času. Aby se podle světla slunce střídal den a noc, aby měsíc svými fázemi odměřoval týdny a svým cyklem určoval délku měsíce. Teď se však slunce zatmí a měsíc se zatmí. Den nebude k rozeznání od noci. Skončí naděje pro ty, kdo zažívali něco v životě jako temnotu a těšili se na nové svítání. A skončí úleva pro ty, kdo museli nést tíži a namáhavost dne a dní, a těšili se na klid noci. Nyní je čas nabourán, vše je v trvajícím šeru. Den jako noc, není to den ani noc. Určitě jste už někdy zažili dočasné zatmění slunce, kdy celý svět ustrne v divné nejistotě. Tak takové to prý bude nakonec, a trvale. A hvězdy začnou padat. Celý řád kosmu je otřesen.

Nedivím se ani těm, kdo chtějí najít ve světovém dění nějaký řád. A nacházejí. Dokonce řeknou, že se věci dějí stále stejně, stále se opakují. A vidí odraz takového řádu třeba v kruhovém pohybu hvězd a planet – například astrologové. Všechno se v cyklech stále vrací. Nic nového pod sluncem, říkali na všechno už staří Římané, nic nového pod sluncem nemůže nastat. Anebo možná znáte, co říkal Imanuel Kant: „Dvě věci mě naplňují velkým údivem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Jiní by řekli: „na nebi je pevný řad, ale v lidských srdcích velký nepořádek.“ Ale i ten nepořádek je pořád stejný. Lidské chyby a pády se také opakují zdá se s železnou pravidelností.
            Teď však, v ten den, který Ježíš předpovídá, v poslední den, kdy je všechno potemnělé, kdy už slunce a měsíc neodměřují čas, cykly stále stejné, tehdy se místo nich ukáže na nebi znamení Syna člověka. Objeví se znamení Ježíše ukřižovaného. Ano, tím znamením je kříž. A toto bude ještě jeden hrozný pohled k tomu všemu, co se doposud dělo na zemi. Pohled na kříž, na Ježíše křižovaného. Není to nic pěkného, znovu hledět na ukřižování. A lidé začnou bědovat, lomit rukama, kvílet. Z té hrůzy pohledu. Vždyť toto znamení je hrozné samo o sobě, a teď navíc visí na nebi a hrozí lidi zavalit, spadnout na ně z nebe.
           
Milí přátelé, máme zase po roce advent. Říkáme, že čekáme druhý příchod Ježíše Krista. Ale myslíme si vůbec, že se svět může proměnit? Že ve světě může nastat něco úplně jiného a nového? Anebo jsme spíše přesvědčeni, že ve světě zůstává vše stále při starém, že se sotva může stát něco nového? Že řády světa a kosmu jsou neměnné? Vysmíváme se možná astrologům, ale nejsme jim podobni v tom, že se i my řídíme podle obvyklých schémat světa? Nic nového pod sluncem, říkáme skepticky ke všem snahám změnit svět. Vždyť člověk je pořád takový stejný.
            Nový zákon však poví, že řád světa pomíjí, a pomine. A ony vesmírné řády, které se zdály vše neměnně ovládat, jako jakýsi obrovský hodinový stroj, ty se otřesou. - A co je tedy to, co přijde jako nové? Co se to ukáže na plátně ztemnělého starého řádu? Znamení Syna člověka. Bude potemnělé nebe, a na něm znamení Syna člověka. Věřícím lidem však začne právě takto svítat nová naděje. A my snad už tušíme proč. Ze dvou důvodů.
            Zaprvé: Protože víme, že křesťanský kříž ukazuje ke vzkříšení. Kříž je znamení samo o sobě temné a je také připomínkou naší viny. Vždyť i my sami jsme vinni na Ježíšově ukřižování – Ježíše ve svých životech zapíráme stejně jako jeho tehdejší učedníci a jako bychom ho znovu vydávali na kříž.  Podobně neseme vinu i na mnohém utrpení v dnešním světě. A přece víme, že Ježíš byl vzkříšen, že tím posledním na zemi pro něj nebyl kříž, nýbrž otevřený hrob. Vzkříšením Ježíše Bůh vytvořil puklinu v řádech světa. Jen a jedině vzkříšení Ježíše ukazuje, že běh soukolí zákonitostí světa není neměnný.
            A zadruhé: protože ten kříž, který bude jednou na nebi jako pečeť nad světem, má být už dnes pečetí srdce křesťana. My se přece každodenně snažíme nést svůj kříž. To znamení, které bude platit nad světem, přece už dnes platí v našem srdci. Ježíš říká (L 9,23n): „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ Co je myšleno tím každodenním křížem? Kříž je to, co mi už dnes kříží cestu, tu kterou umíněně a někdy zaslepeně sleduji. Každý z nás v každou chvíli něco takového máme. Přemýšlejme u sebe, co je pro nás takovým křížem, který máme přijmout. Kříž je všechno to, co křižuje mojí člověčinu. Podvolím se? Nechám se vykolejit ze svého spoléhání na lidský rozum a vlastní síly? Vezmu ten svůj životní kříž na sebe? Nesení kříže je i v našich životech jediným způsobem, jak nežít jen podle řádů světa.  Jak nepodléhat schématům, v kterých se náš život pohybuje. Schématům zdánlivě pořád stejným, které však jednou pominou. I když se dnes jeví jako vševládnoucí. Zdají se věčně opakující. Jak jinak bychom se mohli vymotat a zachránit z bludných kruhů našich slabostí a hříchů? Jen tak, že se už dnes učíme nést svůj životní kříž. Pak jednou nám bude ten kříž nebeský ne hrozbou, ale pravdou a nadějí.

Váš učitel je jeden, Kristus



Mt 23,1-12 Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘. 8Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.
Ž 131; Mi 3,5-12; 1Tes 2,9-13

Přátelé v Kristu,
jsme církví, kterou vedou faráři. A je to pro nás zřejmě důležité, protože si faráře platíme, na jejich platy jde značná část církevních peněz. A taky jsme zvyklí dávat jim úctu, farářům, seniorům a dalším otitulovaným. Je pro nás evangelíky důležité, aby nás Boží slovo tlumočili lidé teologicky vzdělaní. A tak vy, členové církve, nás kazatele jaksi vyvyšujete. A pro nás je to někdy příjemné, uvádí nás to však také do těžkého pokušení: že se budeme nad běžné členy církve povyšovat i v srdcích a že budeme svou odlišnost a svatost přehrávat, abychom si vaší úctu udrželi a možná abychom si ji vymohli ještě více. Ježíš mluvil o farizejích, a už v osudu toho pojmenování je celé to pokušení ukryto. Původně to označení mělo význam pochvalný: farizeové jsou ti, kdo se chtěli svou zbožností lišit od běžných lidí své doby, kdo na sobě chtěli ukazovat, jak jsou důležité ctnosti víry. Ale mnohdy to právě jen ukazovali a upřímně podle toho nežili. A tak my dnes známe slovo farizej jako synonymum pokrytce, přetvářky. I dnes jsou mnozí napohled zbožní lidé skutečnými farizeji. A k tomu vám Ježíš radí: „ano, čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou.“ Ale zároveň vám Ježíš o nás kazatelích prozrazuje, že my často mluvíme, ale podle mluveného sami nečiníme. Že je často rozpor mezi tím, co kážeme a co sami žijeme. Ježíš vám o nás říká: „podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“  Každou neděli z kazatelny zazní od kazatelů silná a zbožná slova, my jsme se naučili takto mluvit, život farářů je však mnohem povrchnější a určitě ne svatý. My mluvíme o posile víry, ale často na ni sami zapomínáme. Mluvíme o lásce Boží, ale jsme jejím mizerným odrazem. - Mnozí kazatelé jsou navíc přísní, Ježíš to řekne obrazně: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena.“ Takoví kazatelé ke svým posluchačům mluví o tom, co by všechno křesťané měli dělat, jak by se měli chovat, mluvit, modlit se – přitom se může stát, že kazatel sám nic z toho nedělá. Kazatelé sami se těch „břemen nechtějí dotknout ani prstem“. A ještě jeden častý sklon my kazatelé máme: čím méně svoji víru žijeme, tím více chceme, aby byla naše zbožnost vidět. „Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli“. Někdy se rádi předvádíme. Už nemáme modlitební řemínky a třásně jako v Ježíšově době, nemáme bohatá liturgická roucha jako bratři katolíci, ale aspoň talárem se chceme odlišit. Něco vám prozradím: i dnes je pravda, co tu Ježíš napsal o židovských učitelích Zákona: kazatelé mají rádi přední místa na hostinách a v kostelích přední sedadla. Líbí se jim, když je lidé na ulicích poznávají a zdraví a říkají jim ‚pane faráři‘. – Jdu dnes prostě po slovech Ježíšovy řeči a jenom je tlumočím do naší dnešní situace, A musím přiznat, že Ježíš viděl nám kazatelům hodně do srdce. Ale je taková povýšenost problém jenom nás kazatelů? Není to tak, že i členové církve chtějí vidět svého faráře jako někoho vyššího, lepšího, odlišného? Že tak trochu chtějí svého kazatele uctívat – a on to pak často rád přijímá, protože taková je už přirozenost člověka, že je rád druhými vyvyšován.

Je to problém obou stran, posluchačů i kazatelů, pokud spolu budujeme falešnou vyvýšenost farářů. Je to problém obou stran, a proto Ježíš v dalších slovech oslovuje střídavě kazatele i jejich posluchače. Nám kazatelům říká: „nedávejte si říkat mistře“. Nemyslete si, že jste mistry duchovního života, že tu víru zvládáte lépe než ostatní, mistrovsky. Jediný je váš Mistr, totiž Ježíš. Vy všichni jste bratří. - A vám, členům církve, Ježíš říká: nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘ - o nikom neříkejte, že je váš duchovní otec. Natožpak abyste ho oslovovali „svatý Otče“. Jediný je váš Otec, ten nebeský. - A zase nám kazatelům říká: ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘. Nemyslete si, že se lidé mají od vás učit. Že už se přece měli něčemu naučit, když je tak dlouho poučujete. Vždyť i my kazatelé sami jsme sami stále vyučování. A někdy nepoučitelní. A náš učitel je jen jeden, Kristus.

Pokud je někdo opravdu velkým duchovním člověkem, a určitě jsou takoví i mezi evangelickými faráři, dobře ví, že má být pro druhé jako služebník. Nemá se povyšovat, ale je pokorný. Podle toho taky jeho duchovní velikost poznáte. Když svou zbožnost netlačí do slov a zbožných gest, ale spíše do všedních projevů svého života. Možná se ten, kdo se svou zbožností povyšuje a sám sobě věří, může dopracovat k vyšším církevním funkcím, k církevnímu povýšení. Dokonce může být veliký a známý v očích a myslích církevního lidu – a zase: my máme potřebu takových vyhlášených osobností. Z pohledu Božího, podle parametrů Božího království však platí: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Já se dnes povyšovat nechci - ani vznosnými a velkými slovy. Proto jsem jen co nejvěrněji přeříkal, co říká Ježíš sám – nám kazatelům i vám posluchačům. Předvádět se řečnicky nad textem, který mluví o tom, jak rádi se kazatelé předvádějí, to by bylo trapné. - A je ještě jeden důvod mé dnešní zdrženlivosti a řečnické střídmosti. Všimněte si totiž, co tady říká Ježíš nakonec: že mnozí vy, třeba i teologicky nevzdělaní, můžete nás kazatele předejít do Božího království. Nechci, aby o mně platilo Ježíšovo varování: „Běda vám, kazatelé pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ – A tak se nebojte jít cestou své víry, podpíráni Boží milostí. My kazatelé vám snad můžeme někdy trochu ukázat cestu, snad vás i trochu vést, ale jinak si na nás dávejte pozor. Podle našich selhání se neřiďte, ta bývají docela obyčejná, prostě člověčina. A nakonec: tím, kdo vám otevírá bránu Božího království, není kazatel, jen Ježíš sám. Váš učitel je jeden, Kristus. To říkáme proto, že Ježíš to, co učil, také sám žil. Kázal o víře a žil z víry. Až do všech důsledků, až k oběti na kříži.