Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

J 20,11-18 Viděla jsem Pána

11 Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13 Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." 14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15 Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." 16 Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. 17 Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." 18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

Přátelé v Kristu,
celý náš dnešní příběh je, a také celé kázání bude o lásce. Nejprve o lásce zaslepené, nevědoucí, která není schopna poznat pravdu. Potom o lásce vidoucí, která pravdu nahlédne. Zdálo by se, že toto už je vrchol, ale ještě není. Vyvrcholení je o lásce sloužící. Ale proberme to postupně.
Náš příběh se odehrál o velikonočním nedělním ránu, tedy dnes - před mnoha lety. Odehrál se mezi několika málo postavami, důležité jsou v tom vyprávění jen postavy dvě: Marie a Ježíš. Mezi nimi se stane to, co je napětím a vyústěním dnešního příběhu. – Nejprve nacházíme Marii samotnou. Stála před hrobem a plakala. Ona znala ten hrob, vždyť do něj na Velký pátek položili umučené tělo jejího milého učitele. Pak v sobotu byl den velkého židovského svátku, a hned v neděli časně ráno běží Marie k hrobu znovu. Snad se tady chtěla aspoň poklonit, chvíli přemýšlet, musela očekávat, že hrob bude uzavřený, vždyť jeho vchod zakrýval velký kámen. Ale chtěla pobýt co nejblíže toho, kterého tak milovala, i když byl už mrtvý, přece jen mu jaksi být co nejblíže. Bylo to stále lepší, než na něj jen vzpomínat doma. „Láska až za hrob“ se tomu říká. A teď Marie ovšem našla kámen od hrobu odvalený a dokonce hrob prázdný. Vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, co se skutečně stalo, měla jen vysvětlení lidské. Hrob někdo otevřel a mrtvé tělo z nějakého důvodu odnesl jinam. A tak bylo nalezení prázdného hrobu pro Marii ještě zvýšením jejího smutku. Ona neví, co s jejím milovaným Ježíšem je. Myslí jen na něj, i ještě teď má o něj starost. A její láska je opravdu slepá. Nakloní se do hrobu, tam uvidí dva anděly, ale ani to ji neuklidní. Andělé ji nezajímají, ona postrádá Ježíše, ten je pro ní více. Pak se zase otočí k postavě, která stojí za ní – to už je Ježíš, ale ona to nepoznává. Neboť ona sama pro sebe ví, že mrtvé tělo někdo odnesl. Má své vlastní vysvětlení, a není schopna vidět pravdivě. Ona hledá mrtvolu, a proto nemůže v tom, kdo stojí před ní, poznat vzkříšeného a živého Pána. Jsou prostě chvíle, kdy nás láska zaslepí, ale není to dobře, protože nám pak nedovolí vidět pravdu.
A teď ji Ježíš osloví jménem: Marie! A to je pro ni zlomový moment. Okamžitě ho po hlase poznává. To je přece ten hlas pro ni tak milý. Kolikrát ji asi Ježíš už takto oslovil, a ona podle tónu hlasu, podle barvy hlasu, podle citlivosti jeho hlasu okamžitě poznává: to je Ježíš. Teď ji láska zase přivedla k poznání pravdy. Její milý promluvil, a jeho hlas je jako žádný jiný. Teď už je její láska vidoucí. Jediné slovo stačilo. Jako by ji spadly z očí šupiny. Už ví, že Ježíš není mrtvý, že zbytečně hledala jeho mrtvé tělo. Její milovaný Ježíš prostě teď stojí před ní. A ona určitě ještě nechápe, jak je to možné, jak se to stalo, že mrtvola obživla, ale určitě nad tím nehloubá a není to pro ni důležité. Jediné slovo stačilo. Jediné slovo Kristovo někdy stačí i nám do naší bezradnosti. Když k nám promluví, třeba v modlitbě, nebo skrze Bibli, prostřednictvím jiného člověka. Někdy můžeme poznat, že nás volá jménem: Aleši, Jano, Petře, já tě znám, já vím o tvém trápení. – A teď je ve velikonočním evangeliu dále napsáno, že když Marie poznala, že je to Ježíš, kdo na ni mluví, že se k němu otočila. To je ovšem zvláštní. Vždyť to bylo napsáno už jednou dříve, že se k němu otočila, když slyšela, jak na ní promluvil. Ale to jsou dva různá otočení. Poprvé se to stalo, jako když se otočíme k někomu, kdo na nás promluví zezadu, poprvé se k němu otočila jako k neznámé postavě, která stála za ní a vyrušila ji, ona myslela, že je to zahradník. Teď, když poznala, že je to ve skutečnosti Ježíš, otočila se k němu ještě jinak. To první obrácení, to bylo spíše vnější, prostě otočíme postavou a hlavou. To druhé otočení je takové, když se obracíme k tomu, koho máme rádi. A jsme tu jen pro něj, jen jemu věnujeme svou pozornost. - Mariin smutek se proměnil v radost. Teď je to láska čistá, vidoucí, pravdivá. Zaslepení se láskou proměnilo v poznání pravdy. Konečně jsou zase spolu. Snad by to tak už mohlo zůstat. V lidských příbězích by z toho byl takový pěkný konec. Takový pohádkový: a byli spolu dlouho a dlouho, až do smrti.
Ale v evangeliu toto konec ještě není. Marie Ježíše objímá, ale on do toho zasahuje zdálo by se až drsně. „Nedotýkej se mne“, a to tu znamená: „nezadržuj mě, nezdržuj mne.“ Maria by se ho chtěla pevně držet a už ho nikdy neztratit, ale Ježíš musí ještě dále, ještě něco schází k vyplnění jeho poslání. Nic ho nemůže zadržet, jako ho nemohly zadržet smrt a hrob, nemůže ho teď zastavit ani objetí Marie. On vystupuje vzhůru k Otci. Ale to neznamená, že by pak byl lidem vzdálen, nepřítomen, bude to znamenat, že bude přítomen svým apoštolům, kamkoliv oni půjdou. Prostřednictvím Ducha svatého bude přítomen, tak to nazýváme. Teď je radostí a láskou a vírou naplněno srdce Marie. A ona je zmocněna ke službě a svědectví. Místo zadržování Ježíše jde zvěstovat bratřím poselství o vzkříšeném. Stává se apoštolkou apoštolů. – A tak vrcholem lásky není pobývání u Ježíše. Vrcholem je láska praktická, služebná, svědecká. Sice máme ve zpěvníku píseň, kde v jedné zpíváme: „U tvých nohou vidím znova, kde je láska opravdová.“ Ale hned v další jsou slova: „Vírou držet se tě, Pane, to je nejlepší, co znám.“ Vírou se můžeme Krista držet, kdekoli jsme. Je s námi, kdekoliv jdeme. A my se tak můžeme o tu radost sdílet. Jsme přímo posláni, abychom o ní svědčili.

Apoštolské vyznání víry