Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

o misii vnitřní

Mk 16,15 A řekl Ježíš apoštolům: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

Přátelé v Kristu,
Ježíš vysílá apoštoly, aby kázali evangelium celému světu, všemu stvoření. Význam tohoto příkazu se zdá být jasný, a tato slova skutečně byla po mnoho staletí velmi aktivně uskutečňována. Nejenom první apoštolové, ale po nich mnohé generace křesťanských kazatelů a misionářů pronikly snad do všech končin světa, a hlásali svou víru v Ježíše Krista. Naplňování tohoto příkazu přitom dostávalo mnoho podob. Někdy byli misionáři jen předvojem průmyslové expanse. Někdy byla misie konána dokonce prostředky násilnými. Ale jindy, a doufám že většinově, se misie děla s velkým nasazením osobním, kdy misionáři neváhali nasadit i své životy, aby druhým zvěstovali to, co sami považovali za skutečně životně důležité. Dodnes se to tak na mnoha místech děje. A myslím, že křesťanská misie opravdu proměnila tvář světa.

Přitom se po dlouhá staletí bralo za samozřejmé, že sama naše Evropa už křesťanská je, že proto může být základnou misie do ostatních částí světa. Do dneska se v tomto smyslu mluví o tom, že evropská kultura má hluboké křesťanské kořeny, že srdce Evropana je už po staletí formovaná křesťanskou zbožností. Že stopy křesťanství nacházíme dodnes všude, i když se už k církvi hlásí stále méně lidí – nacházíme je v uměleckých dílech, v krajině, v lidské mluvě a tak dále. – Ano, možná je to pravda. Naprostá většina Evropanů ví, o čem se píše v evangeliích, znají jméno Ježíše Krista, byli někdy v kostele. Ale nakolik se pravda evangelia stala pravdou jejich srdcí? Našich srdcí? Jak hluboko do nich pronikla?

Asi největší otřes zažila naše křesťanská civilizace během Druhé světové války. Možná dodnes pořádně nechápeme, co se tady vlastně stalo. Jak to, že některé zdánlivě křesťanské národy podlehly většinově tak snadno nacistické ideologii? Tak šíleným, tak zjevně evangeliu odporujícím myšlenkám? A církve samy nacistům vesměs poklonkovaly. Jak to vůbec bylo možné? Jak se to mohlo stát? - Ten mechanismus mohou popisovat psychologové, sociologové, ale nabízí se tady i popis teologický, duchovní. Ten říká, že srdce běžného evropského člověka bylo pokřesťanštěno jen povrchně. A že se teď odněkud z hlubin srdce vynořily mocné proudy starého pohanství. Pohanství, které se řídí zákony msty, pohanství, které je krvelačné, pohanství, kde jeden chce přežít třeba i na úkor druhého. A tyto mocné hlubinné proudy že splavily krustu povrchního křesťanství velmi snadno a velmi rychle.

Šlo o konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím v lidských srdcích. Během hrůz Druhé světové se takový konflikt otevřel nejzřetelněji a v největším měřítku. Ale přemýšlejme, zda se v menším stejný konflikt neotvírá náhodou i našich srdcích, opakovaně a stále. Už končím s úvodem, který mohl vypadat trochu jako dějepisná úvaha, a zároveň se už také vracím k našemu dnešnímu textu z evangelia. Ježíš řekl svým apoštolům:"Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Je správné, že jsme tomu rozuměli nejdříve jako vyslání do všech zemí, do všech koutů zeměkoule. Ale zadruhé je možno také říci, že by to měla být pravda také o našem srdci, pravda niterná. Pravda o vnitřních krajinách, které jsou v nás. Kažte evangelium celému stvoření, i do hlubin lidského srdce. Kažte evangelium do celého vnitřního světa člověka. Ukazuje se totiž, že celé krajiny naší duše jsou pokřesťanštěny jen naoko a nepořádně. Z mnoha našich slov, z mnoha našich emocí, z mnohého chování se zdá, jako by v našem srdci nebylo evangelium hlásáno a přijato. Řekneme, že jsme křesťané, chodíme do kostela, tolikrát jsme už slyšeli kázání, ale pak se občas, najednou, jakoby z větší hloubky, vynoří něco, co křesťanské víře zjevně odporuje. Vyjede z nás zlobné slovo, vypadne z nás pomluva, jsme ovládnutí touhou druhému ublížit. Opanuje nás nějaký strach. Nejsme schopní odpustit. A tak různě a podobně. V těch okamžicích se projeví krajiny a zákoutí našeho srdce, které ještě nejsou křesťanské. Kde se v patrech a pokojích naší duše zastavilo evangelium? Ona zvěst, která má podle Bible léčebnou sílu až do hlubin, až do nejzazších krajin našeho srdce? Kam už jsme ho nevpustili?

Potřebujeme skutečnou proměnu svého srdce. Potřebujeme, aby zde bylo evangelium poctivě přijato a žito. Jen pak nebudeme jen jakoby korouhvičky ve vichrem doby. Jen pak najdeme pevnost do chvil osobních těžkostí. Hlubinu bezpečnosti – řečeno s Komenským. A ta proměna se děje potichu a pozvolna. Ani zde, u vnitřní misie, není dobré používat násilí a chtít změnu hned. Ta proměna se děje tehdy, kdy pokorně a trpělivě promýšlíme, jak platí evangelium do našeho života. Když se v mnoha všedních situacích odvažujeme podle evangelia jednat. Milovat, odpouštět, milosrdně jednat, milosrdně mluvit. Té proměně napomáhá trpělivé čtení Písma, napomáhá ji vytrvalá modlitba. Napomáhá ji návštěva křesťanských shromáždění, pokud je evangelium pořádně kázáno a přijímáno. Kde je toto všechno zanedbáváno, pokřesťanštění se neděje. Prostě neděje. A zůstáváme křesťany jen povrchními, zdánlivými. Takové povrchní křesťanství se pak navíc v moderní době projevuje, jako by ta krusta byla jen z ledu. Rychle se roztápí.

(Byl jsem k dnešnímu kázání inspirován jednou poznámkou v poslední knize Tomáše Halíka. Ta kniha je velmi dobrá. Zdála by se mi složitá a měl bych rozpaky ji doporučovat – ale jeho knihy vycházejí ve světském nakladatelství a zřejmě jsou hojně kupovány. Kdyby se dostala do ruky vám, zkuste se začíst.) Poslední věty tohoto kázání pak budou odjinud, pokusím se o obměnu jedné staré moudrosti:

Má-li být evangelium kázáno celému světu, má být známo i v naší zemi.
Pokud má být známo v naší zemi, má být přijato i v našem městě.
Pokud má být přijato i v našem městě, mají ho znát i naší sousedé.
Pokud ho mají znát naší sousedé, má být živé i v naší rodině.
Pokud má být evangelium živé v naší rodině, musí být přijato v mém srdci.

Vyznání vin:
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsou krajiny našeho srdce, které jsme ti ještě nevydali. Vyznáváme, že je v nás hřích hluboko zakořeněn, že se často proviňujeme skutkem, slovem i myšlenkou.
Věříme, že ty jsi lékař našeho srdce, že tvá slova jsou pravda, že je pro nás dobré, když je naše srdce proměňováno podle nich.
Ty jsi nás, Pane, ještě nezavrhnul, ty znáš naše srdce, často lépe, než my sami. Ty jsi na sebe vzal náš hřích, za nás jsi zemřel. To málo, co my teď můžeme udělat je, že si odpustíme svá vzájemná provinění.