Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

JEŽÍŠŮV HUMOR V

Mt 7,1-5 Trám ve vlastním oku nepozoruješ?
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4 Anebo jak to, že říkáš svému bratru: 'Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' - a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Nejdříve anekdotu: Jednou maminka slyší, že v dětském pokoji je křik, a tak se tam jde podívat. Najde své dva syny, jak se tahají a perou. Odtrhne je od sebe a ptá se: „Povězte mi, co se tady stalo.“ A jeden ze synů odpovídá: “Všechno začalo tak, že mi brácha vrátil facku.”

Přátelé v Kristu,
na těch našich dětech často vidíme, jací jsme i my dospělí. Ty děti to ještě prozradí tak bezelstněji, my dospělí už dovedeme své prohřešky lépe skrývat. Ale platí to i u nás a všeobecně, co tady na těch dvou chlapcích: že sami sebe dovedeme všemožně omluvit, a ty druhé všemožně pomluvit. Pro své vlastní jednání najdeme snadno ospravedlnění, zatímco ty druhé snadno odsoudíme. Je to jakási obecná lidská potřeba, že sami sebe potřebujeme vidět jako dost dobré. Sami sebe bychom rádi ospravedlnili. A pomáháme si k tomu i tím, že ty druhé pomlouváme, abychom se pak ve srovnání s nimi mohli vidět jako lepší. Je to někdy opravdu až směšné, že třeba udělám stejně špatnou věc, jako někdo druhý, ale sám pro sebe najdu omluvu, třeba velmi složitou a šroubovanou, ale omluvu, zatímco pro toho druhého mám kvůli stejné věci dost přímočarý odsudek. Každý bychom si hravě dovedli domyslet tu scénku s oběma bratry, jak probíhala od počátku. Ten, kdo s fackou začal, si určitě myslel, že ji dává právem, zatímco ten fackovaný ji vnímal jako nespravedlnost, kterou on teď musí spravedlivě oplatit. A tak dále.

Pán Ježíš v dnešním evangeliu mluví o tom, že při souzení druhých máme trám ve svém oku, který nevidíme, ale zato vidíme třísku v oku toho druhého. To, co tady Ježíš říká, je mimochodem taky výborný postřeh psychologický. Velmi výstižně popisuje, jak takové souzení druhých probíhá. Trám v oku mém a tříska v oku toho druhého. Co to znamená? Všimněme si na tom dvou věcí. Zaprvé: tříska a trám jsou ze stejného materiálu, stejné povahy, obojí je dřevěné. A skutečně: nejvíce nám na druhých vadí to, co je podobné nám, naším vlastním chybám a slabostem. Slabosti druhých nás dráždí jako připomínky naší vlastní slabosti. Ten, kdo je sám lakomý, bude alergický na to, když uvidí lakotu u někoho druhého, a tak podobně. Jako bychom na druhé promítali svá vlastní slabá místa. A ta druhá věc už z toho vlastně vyplývá: trám v oku mém a tříska v oku toho druhého. Trám a tříska se liší hlavně velikostí. Ty slabosti, které poznávám u druhého, třeba vůbec nejsou tak velké a závažné, jak se mi zdají, ale rostou především v mých očích, já je zveličuji - protože mě rozčilují. Zlobí mě mnohem více než by měly, právě proto, že jsou připomínkou mých slabostí vlastních.

Pokouším se o prázdninových nedělích letošního roku vybírat texty z evangelia, v kterých se ukazuje Ježíšův humor. A v tom dnešním textu je snad vtipnost nabíledni: představte si někoho, jak má v oku trám. Celý trám, veliký kus dřeva. Ta Ježíšova představa by se dala i nakreslit, třeba jako políčko v krátkém komiksu: jak kdosi stojí, má trám ve vlastním oku, ale o to se moc nestará, jeho větší starostí je, že domlouvá komusi druhému, který má v oku třísku.

Trám v oku – nakreslit by to šlo, ale v reálu to možné není, řekneme si. A přece myslím že vím, o čem tady Ježíš mluví. Někdo má v oku trám, tak veliký, že toho druhého vůbec nevidí. Myslí si sice, že ho vidí, ale to jen jeho vlastní iluze. Vůbec není schopen toho druhého vidět pravdivě. Vůbec není schopen na něm vidět něco dobrého. Všechno na tom druhém vidí jako špatné. Ať ten druhý udělá co udělá, náš člověk si všechno vyloží v jeho neprospěch. Znáte to? Na někoho nakládáme své posuzování jako těžkou kládu. Vidíme na něm více špatností, než vůbec má. A vychází nám z toho, jako by ten člověk byl snad přímo ďábel, zákeřný, zlý, podlý, jakoby nemyslel po celý čas na nic jiného, než jak nám ublížit. – Vzpomínám na jednu zbožnou ženu, která nesnášela svou sousedku: „Ta moje sousedka, to je úplná čarodějnice. Celý čas přemýšlí jen nad tím, kde by komu ublížila, všechny jen pomlouvá, už se rozhádala úplně se všemi.“ – Tak tohle byla kláda. A ta paní odsuzovačka si myslela, že mluví pravdu pravdoucí. Možná byla ta sousedka opravdu zlá, ale copak můžeme někoho takto odsoudit? - A kolik dalších lidí chodí po světě s takovou kládou ve svém oku, s takovým nekompromisním souzením, které už vůbec není schopno vidět pravdivě a vidět ve světě nebo na druhých lidem něco dobrého?

Někdo z nás má v oku trám, někdo jiný třísku. K souzení máme blízko všichni. Nevidíme ty druhé pravdivě. Jen Bůh jediný zná pravdu o lidském srdci, zná celou špatnost hříchu. A o Bohu je přesto řečeno, že nás má stále ještě rád, že má pro nás naději. To si jen my lidé falešně vylepšujeme své sebevědomí, když odsuzujeme druhé lidi. Mám ovšem dojem, když tak jako farář poslouchám lidské příběhy, že se všichni plácáme ve stejném blátě, v podobných hříších a slabostech. Upokojovat se tím, že na druhých tu špínu lépe vidím? To by byla hloupost.

A tak nám Ježíš prostě říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nesuďte, neodsuzujte druhé, nevynášejte o nich hodnotící soudy. Znamená to, že nemáme odsuzovat ani zjevné hříšníky, ani ty, jejichž hřích je zřejmý a očividný? – Odpovím názorně, ukázkou toho, jak jednal Ježíš. Jednou za nim přivedli ženu cizoložnici (J 8,1-10). Byla při cizoložství přistižená, a tak o jejím hříchu nemohlo být pochyb. A farizeové po ni házeli nejen svými odsudky, nejenom slovy přikázání, mysleli si, že mají právo po ni hodit i kamenem. (Ostatně takový rozdíl to zase není, naše soudy a odsouzení jsou taky jako takové kameny, které po druhých házíme. Také bolí a ubližují.) A co na tu ženu cizoložnou Ježíš? Nejprve mluví k těm, kteří ji přivedli: „Kdo jsi bez hříchu, první hoď na ni kamenem." Kdo jsi bez hříchu… Když to farizeové uslyšeli a když se v tichosti a moudře rozešli, mluví Ježíš k té ženě. „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.“ Ani on, který jako Boží syn znal její hřích pravdivě a cele, ji neodsoudil. A ještě ji řekl: „Jdi a nehřeš více.“ To byla výzva pronesená už k té ženě samotné. „Ty jdi a nehřeš více.“ Rozumím tomu, co ji řekl, tak, že o dobrý a spravedlivý a zbožný život máme usilovat každý sám u sebe. Sami sebe poměřovat slovem Božím. Sami už dnes činit pokání, abychom se nemuseli obávat Božího soudu jednou nakonec. A nemáme si své sebevědomí falešně vylepšovat tím, že odsuzujeme druhé a povyšujeme se tak nad ně.

Vyznání vin: - Vyznáváme, že je to pravda o nás, že vidíme chyby snadněji na druhých než na sobě. Vyznávám, že jsem hříšný člověk.
- Věříme však, že ty nám odpouštíš všechny viny, kterých upřímně litujeme.
Chceme teď vedle sebe stát jako sestry a bratři, bez všech předsudků a obviňování.
Odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.
Slovo milosti: Bůh odpouští tobě všechny nepravosti,
uzdravuje všechny nemoci tvé,
vysvobozuje od zahynutí život tvůj.