Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Neházejte perly před svině

Mt 7:6  Nedávejte psům, co je svaté.

Neházejte perly před svině,

nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Př 9,7n; 2Pt 2,17-22

Přátelé v Kristu,
Ježíš v dnešních slovech mluví o nevěřících psech. Ano, používá pro nevěřící lidi opis hodně neuctivý. Dva opisy – protože dále mluví o těch, kdo žijí jako prasata. Nemají žádnou víru, a bohem je jim jen jejich břicho. Je to řeč velmi tvrdá: Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

A domnívám se, že takové vyjadřování musí znít stále nezvykle i nám. Vždyť tady se vlastně říká, že pokud my sami jsme věřící, pokud je nám víra něčím svatým a vzácným, že ji nemáme dávat nevěřícím lidem všanc. Že ti druzí víru neocení, naopak se ji snaží znesvětit. Vlastně zní ta slova hodně nemisijně, dokonce protimisijně. A vyznívají pak úplně protichůdně vůči tomu, jak tady při bohoslužbách mluvíme nejčastěji – že totiž máme lidem o své víře svědčit, že se ji máme snažit předávat těm, kdo jsou kolem nás. Takto to v kostele slýcháváme většinou. K tomu jsme kazateli někdy až tlačeni. A tak se to pak snažíme i dělat, ale v realitě často zakoušíme, že to nejde. Vidíme, jak nevěřící nedovedou pochopit hodnoty, které pro nás samotné jsou vzácné. Jak jimi někdy i pohrdají. Nechápou, proč by Bible měla mít vyšší hodnotu než jiné knihy. Proč by se některé věci neměly dělat jen proto, že jsou v Bibli zakázány. Vždyť o všem se přece dá diskutovat. Jakápak svatá slova? K čemu je modlitba, vždyť to si jen tak drmolíte něco v sobě, nebo směrem k nebesům, která jsou hluchá. Čím by bohoslužby měly být zvláštní, to se prostě jen rádi scházíte, stejně jako jiné spolky, a posloucháte slova dávno zastaralá. Tak dokážou nevěřící psi všechno rozcupovat, všechno snížit. Nedovedou rozlišit svaté a nesvaté. Proto Ježíš říká: Nedávejte psům, co je svaté.  

A někteří nevěřící lidé dokonce mají onu agresivitu vepřů, o které Ježíš mluví dále. Provokuje je, když před ně dáte něco, co je čisté a zářivé a vzácné. Probudíte v nich zlobu a hněv, protože oni vědí, že takoví nikdy nebudou, že oni zůstanou ve špíně. Jen v ní se budou rochnit. A proto chtějí i to čisté do špíny zašlapat, aby se to smísilo s jejich bahnem. A pak už nic čisté a zářivé není, opravdu, všechno se zdá stejně šedivé, všechno je stejná břečka. Ale ani toto takovým vepřům nestačí. Ještě se otočí a chtějí zničit i vás, vy je provokujete, pokud stojíte nad nimi a máte v rukou perly. Chtějí i vás pošpinit a zničit. - Neodpovídá snad toto naším zkušenostem? Ano, dnešní oddíl nám může ulevit. Osvětluje nám, proč druzí lidé nejsou schopni přijmout, co je pro nás vzácné. A proč jim to často nemáme ani dávat a nabízet, aby to svou hodnotu neztratilo. 
 
ALE – ptejme se v druhém kroku: jsou ty svaté věci skutečně vzácné pro nás? Je nám vůbec něco svaté? To znamená: jiné než světské, Boží? Víme, že jsou tady nějaké hodnoty, které se ve světě nemají pošlapat? Které jsou nad hodnotami světa? Když Ježíš říkal drsná slova, která dnes čteme, mluvil k židům. A pro ně jsme i my byli pohanskými psy. Těmi, kdo jedí prasata a sami jako prasata žijí, nesvatě, bezbožně. A není vůbec samozřejmé, pokud se chceme vidět, že žijeme výše než prasata. Proto se sami sebe náročně ptejme: víme o svatosti, která se vymyká z měřítek světa, kterou nemůže svět vůbec ocenit? Někdo se snaží o svatost, o to, aby patřil především Bohu, aby byl poslušný a věrný. Snaží se žít podle božího slova, pravidelně se modlí a čte z Bible. A víme o perlách zářivé krásy – například některé oddíly Bible mohou takto zazářit. Chtějí být světlem a krásou našich životů. Ceníme si jich jako perel? Nebo nám jejich krása bledne, v našich očích a myslích, zvyklých jen na špínu a šeď?

Mohlo by se stát, že si budeme muset při těchto otázkách připustit, že nám už nic svaté není. Svět a náboženství a lidé a kultura a hodnoty pro nás tvoří jakousi beztvarou šeď, z níž nic výrazně nevyniká. O všem tom se ostatně píši knihy a točí filmy, kde je všechno toto postaveno do jedné řady a srovnáno. Kdo by se třeba ještě dnes odvážil tvrdit, že je křesťanství výjimečné? Dovíme se třeba i v naší době  o mimořádném člověku, který by mohl být výrazným svědkem víry, ale my se už těšíme, až se i na něj najdou nějaké věci, které jeho velikost sníží a jeho svatost pošpiní. Myšlení psů a vepřů se snadno zadírá i do našich myslí. Ostatně biologové řeknou, že z 90 procent jsme i my lidé jako zvířata – genovou výbavou a vzorci chování.

A teď přijde někdo – jako Ježíš přišel a přichází – kdo nám přese všechno bude mluvit o svatosti a kdo nám bude chtít dát perly. Duchovní perly. A bude v tom vytrvalý, dokud v lidech nerozdmýchá silné emoce, silnou reakci. Ta reakce ovšem může být dvojího druhu. - Ježíš sám říká, že ty, kdo jsou jako vepři, to rozčílí a budou chtít takového člověka roztrhat. Možná tím předpověděl své utrpení, kdy ho sami židé chtěli ponížit a poplivat a zbičovat do krve a vysmívali se mu a vydali ho na kříž. - Je tu však ještě druhá možnost, druhá silná emoce. Žárlivost. Překvapuje vás to slovo? Je dobře biblické, poslouchejte. Když apoštol Pavel přemýšlí (Ř 11), proč většina židů odmítla Ježíše, trápí se nad tím. Ale doufá, že aspoň žárlivost na pohany, kteří si přivlastnili jasnou perlu Ježíšova vzkříšení,  přivede i židy zpět k Bohu. Tedy žárlivost. A takto to může být i pro nás. Když uvidíme nějakou opravdovou svatost a čistotu, nějakou duchovní nádheru a krásu, když uvidíme, jak některý člověk má boží lásku a duchovní dary, můžeme na něj žárlit. Nebudeme chtít perlu zašlapat, ale budeme po ni toužit. A také - kdybychom my sami dovedli v nevěřících bližních probouzet žárlivou touhu, po víře, po životě s Bohem, vždyť to by také byl způsob misie. A vzorem pro tuto emoci není žádné zvíře, jen Bůh sám. Ve Starém zákoně je mnohokrát napsáno, že on je Bohem, který nás žárlivě miluje – takto po nás touží. A v Novém zákoně například: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil´?