Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

"Umlkni a vyjdi z něho"

Mk 1,21 Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel Ježíš do synagógy a učil.
22 I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.
23 V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl:
24 "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží."
25 Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!"
26 Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.
27 Všichni užasli a jeden druhého se ptali: "Co to je? Nové učení plné moci - i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho."
28 A pověst o něm se rychle rozšířila po celé galilejské krajině.


Přátelé v Kristu,
Ježíš šel v sobotu do synagógy. Podobně jako my chodíme v neděli do kostela. Ježíš šel do synagógy a učil tam - protože synagóga je místem pro modlitby a písně a pro učení o Bohu. Tak se i my kazatelé každou neděli snažíme učit o Božích věcech. – Tady však přichází při vší podobnosti s našimi bohoslužbami první velká nepodobnost. Ježíšovi posluchači nad jeho učením žasli. To se běžnému kazateli skutečně nestává často. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc. Oni zakusili, že se jich Ježíšovo učení dotýká, že jsou jim naplněni, že je proměňuje. A to vůbec není běžný děj, takové mocné působení slova. A Ježíšovo posluchači to taky hned dovedli srovnat. Děje se tady něco, co se ani při bohoslužbách neděje pravidelně: Ježíš je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Ti posluchači byli doposud zvyklí na své vlastní učitele, na zákoníky. A takoví zákoníci, nemyslete si, to byli lidé vážení. To srovnání nemá službu zákoníků nějak snižovat a zlehčovat. Často to byli lidé cele odevzdáni své službě, byli to lidé zbožní. Žalm první o nich s obdivem píše, že v Zákoně Hospodinově rozjímají ve dne v noci. A co může člověk udělat více, jak blíže se dostat k Bohu, než že vytrvale studujeme jeho slovo, že ho rozjímáme, ža nad ním přemýšlíme, že si ho přivlastňujeme, až se nám proměňuje v modlitbu směrem k Bohu? Až se nám proměňuje taky v naše vlastní svědectví a zvěstování, které můžeme sdělovat druhým lidem? A to mnozí zákoníci určitě dělali, jak nejlépe mohli. - A přece teď slyšíme, že ve srovnání s kázáním Ježíšovým to byla slova ne-mocná. Jen Ježíš učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. - A co my, křesťanští kazatelé? Jak my bychom vyšli z podobného srovnání? Nezbývá nám, než pouštět Ježíše ke slovu. Čím plněji, tím lépe. Připomínat jej, jeho slova a jeho jednání, v naději, že skrze slovo evangelia je i nám dnes podobně přítomen, jako tehdy v Kafarnaum.

Ježíš učí v synagóze, už slova jeho učení jsou mocná, ale ještě i jinak se jeho moc projeví. V té synagóze totiž byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. A s tímto nečistým duchem se dostane Ježíš do křížku. Ostatní lidé v synagóze byli zaujali Ježíšovým kázáním, ale ten člověk zvolal: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský?“ Ježíši, proč jsi sem přišel? Všimněte si, ten nečistý duch mluví, jako by on tady byl doma, jako by on tady patřil, zatímco Ježíš jako by sem nepatřil. Duch nečistý tady mluví, jako by on sám byl ochráncem tohoto společenství, a jakoby Ježíš byl ohrožením tohoto společenství. Divná představa, k přemýšlení, že by i některé křesťanské shromáždění mohlo být spíše rejdištěm nečistých duchů, kteří by tady byli doma spíše než duch svatý. - A ten duch nečistý mluví dále: „Ježíši, přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." Ten duch jakoby to Ježíši vyčítal, že on je svatý Boží. A předhazuje mu, že svatost Boží je pro lidi škodlivá, že je hrozí zahubit. – Tohle se ten nečistý duch nestydí vyslovit? Ne, nestydí, a myslím, že dokonce mohl počítat, že lidé s ním budou souhlasit. Protože takto se nám to často jeví. My víme o své vlastní nesvatosti. Víme, že je-li Bůh svatý, už dávno bychom si zasloužili trest. Víme, že před ním naprosto nemůžeme obstát. A tak je nám často lépe v našem hříchu. Hřích je nám příliš milý, zpíváme v jedné písni. Protože jsme se s ním už naučili žít a vycházet. Skamarádili jsme se s hříchem, zatímco všechny řeči o svatosti jsou nám krajně podezřelé. A kdyby k nám přišel Ježíš jako svatý Boží, co jiného by to v nás mohlo probudit, než strach a bázeň? Vždyť nejsme svatí, a zdá se, že pohled toho svatého nás obviňuje, usvědčuje, pálí.

A teď si všimněme, co na to Ježíš. Nedává se s duchem nečistým do diskuse. Neobhajuje se. Nevysvětluje lidem, proč bychom se měli duchů nečistých zbavovat. Ježíš mluví přímo k tomu duchu nečistému a přikazuje mu: "Umlkni a vyjdi z toho člověka!" Bez diskuse. S démony se nediskutuje. Oni jsou dost chytří a záludní, aby nás umluvili, aby nás přesvědčili, že chtějí naše dobro, a že se jich stejně nemůžeme zbavit. Duch nečistý dovede úplně převrátit pravdu. Úplně naruby. Udělat ze věcí zlých něco, co nás přitahuje, a naopak z věcí dobrých něco, do čeho se nám nechce, po čem netoužíme. Vždyť to i tady v dnešním příběhu vidíme: Ježíš chce zachránit posedlého člověka, ale duch nečistý to vykládá tak, že Ježíš přišel lidi zahubit. – A Ježíš mluví přímo k duchu nečistému: "Umlkni a vyjdi z toho člověka!" Ty, duchu nečistý, vyjdi, a toho člověka nech na pokoji. To znamená, že Ježíš odlišuje ducha nečistého a toho člověka. Démona vyhání, aby ten člověk byl zachráněn. Zlo odsuzuje, aby pro člověka měl naději. Je tomu totiž tak, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Chce ho od jeho hříchu vysvobodit. - A odtud můžeme vzít taky jedno důležité poučení pro nás. Máme kolem sebe asi i lidi vysloveně zlé, zdá se nám, jako by byli přímo zosobněným zlem. Ale Ježíš má i pro takové lidi naději. Mohou být od zlého zachráněni. Zlá není přirozenost člověka, vždyť jsme byli stvořeni jako dobří. A je to jistě naděje i pro nás samotné, když se podíváme sami na sebe. Hřích v našem srdci nám namlouvá, že tam patří, že to tak s člověkem prostě je, že je hříšný, a že s tím nejde nic dělat. Ano, je pravda, že v lidských silách takové vykořenění hříchu není. Ježíš však má moc od Boha, a proto říká: „Duchu nečistý, vyjdi z něho!"

A k tomu, co se děje v příběhu dále, můžeme jen opakovat Markovu zprávu: Nečistý duch tím člověkem zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Neumíme vysvětlit, co přesně se stalo, jak se to stalo. Vždyť ani očití svědkové tomu nerozuměli. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: "Co to je?“ – Důležité je, že se to stalo. Ježíš má moc i nad nečistými duchy. A věřím, že Ježíš může stejnou moc použít i dnes. Jen on může člověka opravdu vysvobodit.

Ježíši, je to dobře, že ti na nás záleží.
Ty sám prosíme jednej k našemu osvobození od hříchu.

Věřte evangeliu

Mk 1,14 Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium.
15 Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."
16 Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.
17 Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí."
18 Ihned opustili sítě a šli za ním.
19 O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě.
20 Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.


Přátelé v Kristu,
evangelium, vyprávění o Ježíšově životě, je velmi nezvyklé sepsání. Když ho čteme pečlivě, mělo by nás v něm mnoho věcí překvapit. Vždy znovu překvapit. Mnoho věcí zde řečených vybočuje z obvyklých poměrů světa. Naše vlastní životy a to, co je napsáno v evangeliu, jsou často věci velmi mimoběžné. A teď záleží na nás, jestli evangelium přizpůsobujeme tomu, co my obyčejně žijeme, jestli věci nezvyklé přetvoříme tak, že to ve výsledku vypadá, že my už podle evangelia vlastně dneska žijeme. Anebo, to je druhá možnost, jestli se my snažíme své životy přizpůsobit měřítku evangelia, jestli se snažíme z evangelia skutečně poučit, i z věcí obtížných a nepohodlných. Jen ta druhá možnost je správná.

A tak si všimněme v dnešním evangeliu tří nezvyklých věcí. Zaprvé, takhle to začíná: Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. – Je tu řečeno, že Ježíš přichází do Galileje poté, co byl uvězněn Jan Křtitel. Jan Křtitel byl vlastně Ježíšův předchůdce ve službě proroka. A Jan Křtitel se znelíbil Herodovi, tehdejšímu vládci, za to, co kázal, a tak byl zatčen a uvězněn, později popraven. Úřad proroka bývá někdy hodně nebezpečný. A teď do té situace přichází Ježíš, a velmi svobodně káže svou zvěst o království Božím. Nic se nebojí, na nic se neohlíží, přichází ve velké svobodě, vždyť přináší zvěst o království, které převyšuje naše lidské poměry. Jak tohle asi mohlo zlobit krále Heroda v jeho malém pozemském královstvíčku, že v něm Ježíš zvěstuje osvobodivou zvěst o království nebeském. A že říká: čiňte pokání, to znamená: zodpovídejte se vládci svých srdcí, samému Bohu. To ať je pro vás to pravé měřítko dobrého života. V důsledku to znamená: neohlížejte se tolik po pozemských vládcích, nedejte se zastrašit jimi. Boha samého poslouchejte především. A od Boha vám přináším evangelium, to znamená radostnou zvěst. Ne slovo výhrůžek a zastrašování, ale zvěst o Boží milosti. Vnímáme to, v jaké duchovní svobodě Ježíš žije, o jaké duchovní svobodě káže? Kéž bychom to uměli přijmout, pak bych se taky dovedli osvobodit z mnoha strachů tohoto světa.

A pak jde Ježíš za konkrétními lidmi. U Galilejského jezera potkává rybáře, jak vrhají síť do moře. To byla jejich živnost, to bylo doposud jejich povolání. Ale Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Ježíš jím říká, že odteď budou lovit lidi. Že je budou vytahovat z hlubin hříchů. Že budou misionáři, ale misionáři natvrdo, misionáři, kteří vědí, že na jejich činnosti závisí záchrana nebo zmarnění života, spása nebo zahynutí druhých lidí. – Taky toto nezvyklé slovo si my, pohodlní posluchači, často přizpůsobujeme. O misii možná ještě trochu mluvíme, někde v nás zůstává vědomí, že bychom měli být svědky evangelia. A tak se o to třeba trochu snažíme, anebo nesnažíme, protože už zároveň víme, že je to obtížné a úspěchů je málo. Evangelium se na trhu různých nabídek, které jsou dnešnímu člověku nabízeny, poněkud ztrácí. A ztrácí se taky ta ostrost, že evangelium je otázkou života a smrti. Že jen spolehnutí na Boží moc je způsobem, jak můžeme své životy pověsit na pevný háček, a být vytaženi z toho, co hrozí naše životy zmařit. A že tu ve světě skutečně je mnoho pokušení, jak můžeme svůj život promarnit, a že k nim patří taky různé způsoby seberealizace a užívání si života. Snad víme, jak je hřích v našich srdcích hluboký, jak hrozí naše srdce zcela zaplavit a utopit. Nemůžeme to nebezpečí nijak zlehčovat. A druzí lidé to mají taky tak. Byli jsme sami Ježíšem už vytaženi, zachráněni? Stalo se to podstatným momentem v našem životě? Kéž bychom dovedli přijmout to povolání, že i nám je dána moc zachraňovat lidi.

První učedníci u Galilejského jezera to povolání přijali, Ježíšovo slovo je zmocnilo. A my tady, zatřetí, čteme, že ihned opustili sítě a šli za Ježíšem. A druhá dvojice učedníků opodál dokonce opustila i svého otce, který tam byl, a poslechli Ježíšův příkaz a šli za ním. Je to velmi nezvyklé. Tohle že je vzorné křesťanské jednání? - Od náboženství se čeká, že bude utužovat společnost. Je to jedna z funkcí tradičních náboženství, že jsou takovým tmelem, který zpevňuje vztahy mezi lidmi, že zdůvodňuje normy a hodnoty, které považuje společnost za důležité. Také Židé mají ve svém Desateru přikázání: „Cti otce svého a matku svou.“ Běžně toto přikázání znamená, že máme brát své rodiče vážně, že za ně máme taky odpovědnost, že je nemůžeme jen tak opustit a nechat být samotné. – A přece tady ti rybáři v dnešním příběhu se najednou zvednou a nechají ležet sítě a nechají v lodi taky svého otce. Chápeme, proč to udělali: Ježíš je povolal, a jeho slovo bylo mocné, a tak poslechli. Ale lidsky se ptáme: bylo to správné, co udělali? Není Ježíšova zvěst pro společnost nakonec škodlivá? – Nevím, jak to bylo s otcem Zebedeem dále. Nevíme, jaké vztahy měl se svými syny. V evangeliu už o tom žádné zmínky nemáme. Ale myslím si, že pro celou rodinu to bylo nakonec nějak k dobrému. Třeba až po nějaké době, třeba po letech. Vždyť je to Ježíš, kdo syny povolal, dobrý a laskavý Pán Ježíš. A vždyť to bylo evangelium, které si syny získalo, dobrá a laskavá zvěst. – A tak i tahle možnost musí zůstat pro osvobodivou sílu evangelia zachována: že ono někde naruší naše běžné vztahy, něco, co je pro nás důležité a na čem nám záleží. Víra v Ježíše nám někdy něco vezme, něčeho se musíme vzdát. Abychom od Ježíše dostali více: jeho blízkost a své povolání.

Tolik osvobodivých momentů je v dněním evangeliu. Ježíš svobodně káže a nestará se, jestli může, jestli je to vhodné. Uprostřed Herodova království hlásá království Boží. Stejnou svobodu dává i svým učedníkům, a ti budou svobodně kázat o závažnosti lidské situace bez Boha, a o Boží milosti, která vysvobozuje lidský život k radosti a k síle. Budou kázat a nestarat se, zda vhod či nevhod. – Musela to být pro ty učedníky silná chvíle, kdy slyšeli Ježíšovo: pojďte za mnou a kdy jasně věděli, co mají udělat, a mohli odložit všechny své vlastní plány a starosti a ohledy. A jsem si jist, že často chce Ježíš promluvit stejně i k nám, osvobodivě, a my pak můžeme žít Boží skutečností uprostřed skutečnosti tohoto světa. Můžeme žít s Boží posilou uprostřed světa, který se nám vnucuje, že je jediný skutečný a možný, a vnucuje nám i své strachy a omezení. S Ježíšem můžeme žít radostně, vědomi si vlastního povolání.

Vyznání vin:
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme ještě plně nedokázali zvednout se a jít za tebou. Vyznáváme, že máme z mnoha věcí v tomto světě strach, někdy se stydíme hlásat evangelium, někdy máme obavu opustit věci, i když jsou pro nás zátěží.
Věříme, Pane, že u tebe je svoboda, že s tebou se nemusíme ničeho bát.
Pane, jako ty nás přijímáš i s našimi slabostmi, chceme i my v tuto chvíli ulehčit druhým i sobě, když odpouštíme viny těm, kteří se na nás provinili.

Slovo milosti
Pozdravení pokoje