Ž 84,2-6a; Ex 20,8-11; Fp 2,5-11
Přátelé
v Kristu,
Ježíš pobýval
v městě Kafarnaum. Tam také uzdravoval nemocné. Když se lidé dověděli, že uzdravuje
nemocné duševně i tělesně, přivedli jich k němu mnoho. A Ježíš jich mnoho
uzdravil. Ale oni k němu přinášeli stále další a další. Mnoho nemocí a
slabostí je mezi lidmi. Příliš mnoho i na Ježíše. Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh - tak
začíná náš dnešní text. Ježíš je unaven a potřebuje si odpočinout. Potřebuje
pryč od lidí, aspoň na chvíli si vydechnout, načerpat síly. Pomodlit se. On
stojí obklopen zástupem před domem Petrovým, kde ho jako hosta přijali a
pohostili, ale aby se nyní uchýlil tam a zavřel za sebou dveře, to jaksi
nestačí. Proto Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby s ním odpluli na druhou
stranu jezera. Snad ta plavba a potom pobyt na protějším břehu, kde nebude
tolik lidí, snad to Ježíši pomůže.
Co jeho rozkaz, aby pluli na druhý
břeh, znamená? Utíká zde Ježíš před lidmi? Myslí si snad, že před slabostí světa
se můžeme někde ukrýt? To určitě ne. A ukáže se to hned v následujících
slovech, která řekne. Když se totiž Ježíš chystá k odplutí, přistoupil
k němu jeden zákoník a řekl mu:
„Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky
mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
Ježíš ví, že ani na druhém břehu jezera nenajde žádné konečné útočiště, žádné
definitivní spočinutí. Chce si tam odpočinout jen na chvíli, načerpat síly.
Potřebuje se modlit, a v modlitbě si připomenout, jaké je jeho poslání a
Boží vůle. Uvědomí si jistě také to, že i nadále bude jeho život vypadat stejně
jako v tuto chvíli. Že jeho život je duchovním bojem, kdy na něho mnoha
způsoby naléhá ten Zlý, a že je to namáhavé a vyčerpávající. Až ke smrti. A
vyhnutí zde ve světě není. Strkat hlavu do písku může pštros, ne člověk Boží.
Podívejme se ještě jednou, co
v tom krátkém rozhovoru mezi zákoníkem a Ježíšem zaznělo. Abychom mohli
sestoupit ještě na další rovinu pochopení. A všimněme si pořádně také těch
slov, která říká zákoník. On oslovuje Ježíše: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ A nejdříve můžeme
konstatovat, že onen zákoník je tady vykreslen jako kladná postava. Zaujalo ho
Ježíšovo učení. A nespokojí se s tím, že viděl Ježíše jako lidového
léčitele, který ohromuje zástupy. On ví, že to takto nemusí být stále, že Ježíš
nemůže zůstat na místě a užívat si popularity. On ví, že víra je cesta, a
k tomu použije docela přesné slovo: Budu
tě následovat. A ještě nadto, považme, ten zákoník pochopil, že ani cesta
v Boží moci nemusí znamenat vždy cestu úspěchu a zdaru, že může vést i
různými úzkými či temnými cestami, a proto říká: budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Je v tom velká
připravenost, velká odvaha, velká pokora. A když mu teď Ježíš odpovídá, tak to
není odmítnutí. Spíše velmi svérázné pozvání: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu
složil.“
V Ježíšově odpovědi máme 2 věci, a těm může nejdříve porozumět i obyčejný,
i nevěřící člověk. Vypadají jako obecná moudrost. Nejprve je tu řeč o moudrosti
a řádu přírody, řeč o zvířatech. Lišky
mají doupata a ptáci hnízda. Jsou ve světě zabydlení, mohou být. To jen my
lidé jsme ztratili harmonii se světem a přirozený řád. Když někdy sledujete
zvířata, a zrovna ptáky pozoruji velmi rád, můžete až žasnout, jak vědí, co
mají dělat. Mají svůj dokonalý vnitřní program, který jim pomáhá zařídit se ve
světě. Jestlipak jste už někdy viděli, jak nějaký pták své hnízdo staví? Už
v té jeho vytrvalosti a pečlivosti a pak i ve výsledné podobě hnízda
můžete vidět, že se ve světě zabydlet umí, a taky že umí najít rovnováhu mezi usilovnou
prací a radostí ze života. Jak ptáci dovedou zpívat! I žalmista nad tím žasne,
a až závidí, jak si ptáci dovedou snadněji najít své místo, zde ve světě, a
zároveň místo u Boha. Svět pro ně je místem dobrým, místem od Boha. Vždyť i vrabec přístřeší si najde,
vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata
zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!
Druhá část té Ježíšovy věty
říká, že na rozdíl od zvířat Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Také tahle
výpověď, že my lidé na světě nemůžeme najít žádné spočinutí, žádný trvalý
pokoj, je obecně srozumitelná. Například se vypráví se jedna
anekdota, kterou byste mohli najít v oněch dnešních sbírkách instantní
moudrosti. Ta historka je o americkém turistovi, který v nějaké cizí zemi
zjistí, že někde za městečkem je poustevna. A on by rád viděl živého
poustevníka. Vypraví se za ním, a je dokonce pozván do poustevny. Prohlíží si
ji a žasne, že tam poustevník téměř nic nemá, žádný nábytek, žádné přístroje,
žádné knihy. „Ale vždyť vy sebou taky skoro nic nemáte“, odpovídá turistovi
poustevník. „No jo, ale já jsem tady jenom na návštěvě“, vysvětluje turista.
„Ale vždyť já taky“, říká poustevník. – Jsme zde ve světě jen na návštěvě. Tohle
tuší většina lidí, ne-li všichni.
Ale nenechme to slovo Ježíšovo
rozpustit v přírodní a obecné moudrosti. Podívejme se, co ono znamená
uprostřed evangelia. Tím Synem člověka, který nemá, kam by hlavu složil, tím je
pro nás nejdříve Ježíš Kristus. A další děj evangelia je drsným výkladem toho,
co Ježíš těmi slovy myslel. Ježíše budou ještě po nějaký čas následovat a
pronásledovat zástupy, aby všem pomohl, všechny nasytil, všechny uzdravil. Ale
pak se to zlomí a on se znelíbí, a zase ho budou pronásledovat a vyštvávat ven
ze společnosti, od lidského společenství pryč. Až k osamělosti za městem,
na golgotském kříži. Až zde jeho hlava spočine, dalo by se říct. A nám to
ukazuje, že čím je člověk duchovnější, odkázaný na Boha, tím více zakusí neklid
a nepokoj světa. Tím více si bude vědom a bude želet toho, že ve světě není
žádné pravé a trvalé spočinutí.
Ta věta však v Ježíšově příběhu
nabývá ještě jeden smysl, a zdálo by se, že skoro opačný. Ježíš dnes před
odplutím řekl, že nemá, kam by hlavu složil. Ale pak, o pár okamžiků později, během
plavby po jezeře usne a bude spát, na podušce na zádi lodi, tak dobře a
hluboce, že nad tím budou učedníci až překvapeni. Vždyť ho neprobudí ani prudká
bouře. A toto zase znamená: ten, kdo žije s Bohem, právě u něj může najít
svůj pokoj. I uprostřed neklidu lidského, i uprostřed nepřízně světa. – Když
dáme ty dvě teď nakonec řečené věci dohromady, můžeme říct: zaprvé - nemáme zde
ve světě žádné spočinutí trvalé, a křesťan si tu uvědomuje snad nejbolestněji. Ale
platí také zadruhé - odpočinout a odpočívat můžeme, také to by měl křesťan
vědět plněji než jiní.
Pane Ježíši, jsme zde na světě
jen poutníci a přistěhovalci.
Jsme součástí mohutného Božího
lidu, který kráčí dějinami k Božímu království.Uč nás, prosíme, nad čím se zneklidňovat, i tomu, jak můžeme najít pokoj.