Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

"Ženo, hle, tvůj syn!" "Hle, tvá matka!"

J 19,25-27 U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. 26 Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" 27 Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

Přátelé v Kristu,
v centru naší pozornosti je dnes, na Velký pátek, Ježíšův kříž. A v podání evangelisty Jana jsme dnes slyšeli popis scény, která se u kříže udála. Když byl Ježíš ukřižován, poblíž jeho kříže stály čtyři ženy a jeden muž. Že tam byly ženy, některé z těch, které Ježíše už dlouho doprovázely, to zmiňují i jiní evangelisté. Ty ženy měly odvahu jít za ním i na toto popraviště, na Golgotu. Určitě s Ježíšem soucítily, jak to ženy často dovedou lépe než my muži. A mezi ženami měla zvláštní postavení Maria, Ježíšova matka. V tuto chvíli je matkou v slzách, „mater dolorosa“, jak ji nazývá církevní tradice. Ona se tady loučí se svých synem. Ona, která ho znala už od kolébky, tedy od betlémské stáje. Zažila s ním tajemství jeho narození, zažila i doby jeho velké obliby mezi lidmi, doprovázela ho na jeho cestě do Jeruzaléma, a teď ho vidí umírat osamoceného na kříži. Dlouze by se dalo spekulovat, jaké emoce s ní asi v tuto chvíli hýbaly, jaké myšlenky se ji asi honily hlavou.

Ale spekulovat nebudeme, raději se vraťme k tomu, co je v evangeliu skutečně napsáno. Že pod křížem stály ženy, nacházíme v evangeliích i šířeji dosvědčeno. U evangelisty Jana však čteme jedinou zmínku, že pod křížem byl taky nějaký z Ježíšových učedníků. V ostatních evangeliích je totiž napsáno, že ho všichni učedníci opustili a utekli. Ze strachu, aby je nepotkal stejný osud jako jejich Mistra. Splnilo se tak ostatně, co Ježíš sám předpovídal, když jim řekl (Mk 14:27): "Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: 'Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou.' A učedníky skutečně ovládl strach, a oni jsou teď mimo scénu. Jak to však, že je tu tento jeden, o kterém čteme v dnešním evangeliu? „Učedník, kterého Ježíš miloval“: co je ten zač? – Ten učedník není jmenován. Je vždy označen jen jako milovaný učedník. Víme o něm i něco dalšího? Z evangelia se dá zjistit jenom to, že tento učedník nepatřil ke kruhu 12 učedníků, že však patřil do širší skupiny učedníků, kterou evangelia častěji zmiňují. A ještě o něm můžeme předpokládat, že s Ježíšem nechodil dlouho, zmínky o něm se vyskytují až v těch zprávách, které mluví o závěrečné, jeruzalémské kapitole Ježíšova působení. To nejdůležitější, co se o tomto učedníkovi dovídáme, je však právě ten jeho přídomek: „milovaný učedník“. Byl milovaný, měl s Ježíšem zvláštní vztah vzájemné lásky. A proto teď stojí před křížem, protože jeho láska zvítězila nad strachem. Protože dokonalá láska strach zahání. Je to láska, ke které ostatní učedníci budou muset ještě dozrát, právě i skrze své selhání. A platí to i o nás: až tehdy, až poznáme, jak jsme Ježíšem milovaní, budeme ho umět také věrně následovat.

A teď se Ježíš z kříže obrací ke své matce a právě k onomu milovanému učedníkovi. Vidí je stát vedle sebe a mluví k nim. Ale nemluví o sobě, jak bychom možná čekali, nemluví o svém trápení. Mluví proto, že má péči o ně, o lidí pod křížem. Nejdříve osloví svou matku a vyzývá ji, aby odteď milovaného učedníka přijala za svého syna: "Ženo, hle, tvůj syn!" – Zní to ovšem trochu drsně, on ji oslovuje jako ženu, ne jako matku. Je v tom zřejmě uchováno, že Ježíš měl se svou matkou vztah vždy komplikovaný. Po celý život. Nejzřetelněji je to vidět v tom příběhu evangelia, kdy jde Marie za Ježíšem, aby šel domů a nepůsobil jako potulný kazatel, kdy ho považuje za pomateného. A Ježíš na druhou stranu v tu chvíli posluchačům říká, že oni jsou mu bližší než jeho vlastní rodina. Ježíš a Maria v evangeliu vždy stojí proti sobě – a přece, zároveň, na sebe myslí s láskou. – Dnes Maria pozoruje umírání svého syna, a Ježíš zase má starost o její zajištění: „Hle, ženo, tohle teď bude tvůj syn, ten se o tebe postará.“ – Ale nejenom o její zaopatření asi jde. „Hle, tvým synem teď bude tento můj milovaný učedník. A vy teď spolu budete sdílet nejen jednu střechu nad hlavou, ale i víru. Budete mít společenství víry.“ - A potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" Tvá matka ve víře. Už mě zná delší dobu než ty. Víš, že je v Desateru napsáno: „Cti svou matku“. Bude ti vyprávět o mně, o svém boji víry, o postupném poznání, než mě pochopila.

Milí přátelé, říkáme, že Ježíšova smrt má smírčí význam. A dnes vidíme na konkrétním případu, co to znamená. Ježíš tady sbližuje Marii a milovaného učedníka. Sbližuje dva z těch, kdo ho věrně následují. A ti dva budou tvořit malé společenství, i když jejich cesty následování byly doposud tak rozdílné, jak je to jen možno. – Maria se pro Ježíše rozhodla už kdysi dávno. Její „Ano“ zaznělo poprvé, když ji anděl zvěstoval, že se má Ježíš narodit. Její „ano“ bylo vzorové, bylo to silné rozhodnutí podrobit se Boží vůli. Pak se však Ježíš narodil, a ona několikrát před ním stála bezradně, nerozuměla mu. O svou víru těžce zápasí. – Ve srovnání s ní, ten učedník, který teď stojí vedle, je Ježíšem milován, je jeho srdci blízko. Přitom zná Ježíše jen krátkou dobu. Hned v něj uvěřil. Jakoby snadno. – Jak se asi mohla dívat Maria na toho učedníka: Co tenhle: zná Ježíše jen krátce, a už je v oblibě. Už si určitě myslí, že všemu rozumí. Jeho víra nezná bolest, je jakoby jednoduchá. – A co si mohl myslet milovaný učedník o Marii? Zná Ježíše už od plenek, a stále mu nerozumí. Jeden i druhý, Maria i učedník, se mohl nad tím druhým povyšovat. Ale Ježíš je v tuto chvíli smiřuje. Starou pochybnost a novou víru. Možná mužský a ženský aspekt víry. Víru ustaranou, která vězí v bolestných zkušenostech a víru přímočarou, nadšeneckou.

V tu hodinu onen učedník přijal Marii k sobě. Maria a milovaný učedník teď budou pobývat spolu. Ježíš je smířil. Zkušenost sdílené bolesti smiřuje. Ale ještě více smiřuje Ježíšovo slovo, jeho láska, jeho pozornost, jeho péče. – Opravdové společenství víry smiřuje. Ježíš učil své učedníky, aby se milovali navzájem. Buďte si navzájem jako bratři a sestry. Nebo jako duchovní otcové, duchovní matky, duchovní děti.

Chléb

L 22:19 Pak vzal Ježíš chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

Přátelé v Kristu,
připomínáme si dnes, jak Ježíš naposledy – na Zelený čtvrtek – večeřel se svými učedníky. Slavili spolu velikonoční židovský hod beránka. Ježíš a jeho učedníci, jako řádní židé, někde v Jeruzalémě, v jakési větší místnosti, slaví sváteční hostinu. Tento hod beránka měl svůj předepsaný průběh, a během něj se na slavnostním stole vyskytovalo mnoho druhů potravin. Jak už název hostiny napovídá, nemohla tu chybět upečená kost z beránka s kusem masa, ale nemohly tu chybět například ani hořké byliny, slaná voda, a tak dále. Byliny jako připomínka hořkého údělu Izraelců v Egyptě, slaná voda jako upomínka na provedení Rudým mořem. Každá z potravin na tom stole měla totiž zároveň měla svůj symbolický význam, a jejich jedení tak bylo zároveň jakýmsi vyprávěním příběhu. Totiž příběhu o tom, jak Hospodin vysvobodil svůj lid z otroctví. - Ježíš se svými učedníky nepochybně zachoval celý předepsaný průběh hostiny. Hostina trvala notný kus večera. Ze všech použitých potravin však zvlášť zdůraznil dvě, k těm měl své zvláštní slovo. Ta zvláště zůstala učedníkům v paměti. A tak se do centra hostiny dostal chléb a víno. Dnes jsme si připomněli jeho slovo o chlebu. "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

I dnes máme před sebou chléb. A není to pro nás nic nezvyklého. Vždyť chléb je pro nás i základní potravinou. A my můžeme pomyslet, jak silným podobenstvím už obyčejný chléb je, dokonce dříve než ho Ježíš postaví do středu večeře Páně. - Co všechno se muselo stát, než se tento chléb dostal na náš stůl. Jakési loňské zrno muselo zemřít v zemi, aby z něho vyrazil klas. A to nové zrno z klasu muselo být drceno, aby z něho mohl být upečen chléb. Je to podobenství našeho života, vždyť tak i my lidé musíme být drceni, abychom vydali užitek. Pod tíží života si teprve uvědomujeme, co je důležité a co ne. A mnohé staré v nás musí umírat – například naše iluze, předsudky, pýcha, a podobně - aby se narodilo něco nové, a my abychom dovedli žít skutečně plodný život. Jak silným znamením je chléb už dříve, než slyšíme Ježíšovo slovo.

A teď tedy takový chléb bere Ježíš do rukou. Podívejme se, co Ježíš s tímto chlebem dělal. Máme tady čtyři slovesa. Vzal ten chléb, vzdal díky, lámal a dával jim. Zřejmě je to důležitá posloupnost. Máme ji takto zachovánu ve všech verzích příběhu o poslední večeři, a také dále v příbězích podobných, v příbězích o sycení zástupů. Také tam Ježíš: vzal chléb, který mu přinesli, požehnal ho před Bohem, sám ho lámal, a dával jej učedníkům, aby ho roznesli lidem. A všichni byli nasycení. – Stejné lámání chleba nacházíme dnes, vidíme jen posun od vnějšího k vnitřnímu. Zatímco v příbězích o sycení tisíců byli ti sycení přímo přítomni na tom místě, a učedníci viděli, že se stal zázrak, že jsou všichni nasyceni, u večeře Páně je lámání zachováno, ale jeho smysl zvnitřněn, zosobněn. Ježíš smysl chleba vztahuje na sebe. Ježíš sám se vydává, a užitek budou mít mnozí po celém světě, ve všech dobách.

Ježíš ve svém slovu výkladu k lámání chleba ještě zesiluje jeho přirozenou symboličnost. Nejen, že chléb v sobě uchovává vzpomínku na zrno, které muselo zemřít. Nejen, že v sobě chléb má zrno drcené. Ježíš teď ten chléb ještě láme. A to je podobenství toho, co se bude dít s ním: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Jako vám dávám v tuto chvíli tento chléb, vydávám pro vás svůj celý život. On se jim teď vydává v lásce. Oni ho za chvíli opustí, vydají do rukou nepřátel (všimněme si – je tam použito stejné sloveso – oni Ježíše vydají). A přece pro své tehdejší učedníky i pro nás Ježíš ustanovil tento obřad, abychom si připomínali, že on chce překonat naší slabost a naše selhávání a naše viny svým vlastním vydáním pro nás.

A tak ještě ono závěrečné slovo výkladu k tomu Ježíš přidá: „To čiňte na mou památku." Ta věta znamená dvě věci. Zaprvé: při poslední večeři si připomínáme, pamatujeme, co pro nás Ježíš udělal. A ta připomínka je velmi názorná. Vždyť my ten chléb, který byl lámán, ještě dále ve svých ústech koušeme a mělníme. Ten chléb se stane naším tělem. Přivlastňujeme si smysl jeho oběti, Ježíš se stává naším životem. A zadruhé: připomínáme si, že se do toho, co Ježíš udělal, máme vpojit, že takto mohou být i naše životy užitečné. Když jsou naše životy požehnány, když je svěřujeme Bohu, nemusíme se o sebe bát, ani když jsme lámáni. Máme své životy vydávat ve prospěch druhých. To často vyžaduje oběť.

Chléb je jednoduchý symbol. Často ho máme před sebou, v ruce. A tak si můžeme při každém jedení chleba připomínat, co pro nás Ježíš udělal a jak je to s našimi životy.