Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Odpouštějí se ti hříchy

Mk 2,1-12 Když se po několika dnech Ježíš vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
Ž 41,2-5; Gn 32,23-3; Ř 8,26.28

Přátelé v Kristu,
v tomto příběhu jsou zapsány nejméně tři velmi nezvyklé věci. Projděme si je postupně, od té, která je nejvíce vidět, je nejokázalejší, až po tu, která je vidět nejméně, je nejskrytější. Budou to taky kroky do hloubky, k podstatě novozákonní víry. – Tak tedy nejprve zmíním první nezvyklost – ono loupání střechy. To je detail vyprávění, pro který si celý příběh letití evangelíci pamatují už od nedělní školy. Nosiči s ochrnutým museli vylézt na střechu domu, na typickou palestinskou střechu, tvořenou tedy především hlínou na jednoduchých dřevěných překladech, a prorazili v ní otvor a spustili dolů nosítka. Je až komická ta představa, jak se Ježíšovi ve chvíli, kdy káže, drolí nad hlavou hlína a prach padá na všechny v místnosti. Ale myslím zároveň, že je to důležitý obraz. Protože jinak v pozdějších dějinách najdeme Ježíše vyobrazeného především v blazeovaných podobách, v čistém plášti, často nad hlavou spíše se svatozáří. Že je z evangelia cítit palestinský prach, že jsou to příběhy velmi zemité a proto velmi životné, to může být pro někoho nové a důležité zjištění.

Ale pojďme k druhé nezvyklé věci. Ta už je méně nápadná, ale zase je zvěstnější. V příběhu je napsáno, že Ježíš uzdravil ochrnutého, protože viděl „jejich víru“. Co skutečně viděl? Viděl snažení nosičů, viděl jejich vynalézavost, s jakou našli řešení, když nemohli vstoupit dveřmi, poznal, jak jim na nemocném záleží. A proto ho uzdravil. Uzdravil toho ochrnutého kvůli víře jeho přátel. A to je zvláštní věc. Běžně si totiž představujeme, že víra je osobní záležitost každého člověka. Víra je osobní spolehnutí. Přece nemůže věřit někdo za někoho. A na tom přece záleží, jestli my osobně jsme věřící, podle toho nás Pán Bůh vidí, a Bible na mnoha místech napíše, že podle toho jsme a budeme jednou souzeni, podle toho, jak se víra projevovala v našem životě. – To je jistě pravda. Nemůžeme věřit za někoho jiného. A přece je zároveň pravda, že naše víra ty druhé kolem nás nějak ovlivňuje. Že pro ně může být svědectvím a pomocí, když vidí naši živou víru, a že na druhou stranu je pro ně pohoršením, když jsme křesťany jen podle jména. Jsem upřímně přesvědčen, že křesťanova víra a láska skutečně pomáhá těm, kdo žijí kolem něj, že je druhým lidem posilou. A představuji si to konkrétně podle obrazu dnešního podobenství. Že ti nosiči nenesli toho ochrnutého jenom svou silou a námahou fyzickou, že ho nesli i svou vírou. A že to Ježíš viděl a pochopil a ocenil. – Proč to tak rozvádím: protože si myslím, že je to obraz nesmírně důležitý i pro naše rodiny a naše přátele. Kolik je jen rodin, kde se rodiče trápí, že děti odpadly od víry. Kolik je lidí, kteří myslí na své nevěřící přátele, jak by jim víra mohla pomoci. Neskončeme u toho, že víra je osobní věc každého a že se nedá nikomu vnutit. Ale uchopme ty druhé, na kterých nám záleží, jaksi do nosítek své víry, do svých modliteb, pomáhejme jim slovy laskavého svědectví a potěšení. - A ještě šířeji to řeknu – je dobré, když i ve společenství dovedeme vytvářet takovou síť víry, kdy se navzájem neseme ve chvílích pochybností a těžkostí. Kdy silnější ve víře nesou ty slabší. Kdy se zajímáme o ty, kdo se vzdálili, a tak dále.

A třetí nezvyklá věc. Jsme u toho, co je samou podstatou křesťanské víry. Podívejme se, co Ježíš ochrnutému říká, co mu říká nejdříve: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Proč říká zrovna toto? Vždyť je přece jasné, oč ochrnutý stál nejvíce – o své uzdravení. Vždyť jsme právě pochválili jeho nosiče, jak obětavě ochrnutého přinesli k Ježíši – aby byl uzdraven. A teď místo toho slyší slova o odpuštění hříchu. Jejich očekávání se nesešlo s tím, co jim nabízí Ježíš. Také my bychom chtěli mnohokrát zažít uzdravení od nemocí, od různých postižení. Tohle bychom ocenili jako platnou a účinnou pomoc Boží. O takový zázrak bychom stáli. A teď slyšíme, že Ježíš místo toho říká: „Synu, dcero, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale on nás nechce odbýt. On teď chce i tomu ochrnutému dát dokonce něco více, než uzdravení jeho ochrnutí. A to je ona zvláštní věc k přemýšlení. Protože co znamená odpuštění hříchů? To znamená, že je celý náš život uzdraven. Jsme zbaveni všeho toho špatného, co kolem sebe neustále vytváříme. Odpuštění hříchu, to je vlastně návrat do rajského stavu, kdy první lidé mohli žít spokojeně, smysluplně, v blízkém společenství s Bohem. Když přijmeme Boží odpuštění, jsme zase jako rajské děti. Když jsou nám odpuštěny hříchy, to je vlastně uzdraven celý náš život. – Dobře. Zní to pěkně. Ale co když takové uzdravení celého života nezahrnuje i uzdravení tělesné? To by měl být ten ochrnutý spokojený, když slyšel, že jsou mu odpuštěny hříchy - a nebyl by zároveň uzdraven na těle? Ano, to je ta zvláštní věc. Že zde na světě ani lidé opravdu a hluboce věřící nejsou bez bolesti, bez utrpení. I křesťan má stejné nemoci jako nekřesťan. Rozdíl je jen v tom, že věřící člověk má své nemoci přijímat než člověk nevěřící. Věřícímu člověku i jeho nemoci mohou pomáhat ve víře. Učí ho jeho odkázanosti na Boha. Tak to slyšel apoštol Pavel, když si v modlitbě stěžoval na svou tělesnou bolest, a Bůh mu odpověděl: „Stačí, když máš mou milost. Vždyť ve tvé slabosti se ukáže má síla.“ A názorné je to například také na praotci Jákobovi ve Starém zákoně. Když Jákob vybojoval svůj noční duchovní zápas u potoka Jabok, zvítězil, ale bylo to však takové vítězství sladkohořké. Vymohl si na Bohu požehnání, ale zároveň byl po tom boji v kyčli chromý. Jeho ochrnutí se mu stalo trvalým znamením, že na své další životní cestě už nemá spoléhat na svou chytrost a úskočnost, nýbrž na Boží posilu. - A tak nějak je to taky s námi se všemi. Ježíš těm, kdo v něj uvěří, zvěstuje odpuštění hříchů. Zároveň je téměř jisté, že nikoho z nás neminou různé nemoci a slabosti. Například se stářím přicházejí zákonitě. A teď jde o to, co v nás zvítězí, převládne. Naše stýskání nad chatrností těla? Nebo naopak důvěra v Boží moc a pomoc? Každý z nás někdy zažije, jak mu docházejí síly, jak je jakoby ochrnutý. U toho, kdo spoléhá na Boha, se však duchovní zdraví může i v takových situacích zlepšovat. Tělesné síly člověk někdy ztrácí, duchovní síla člověka však může vždy růst. Co k tomu potřebujeme? To, co dnes od Ježíše slyšíme nejprve. Není to nic malého, nýbrž naopak něco velkého, když říká: „Odpouštějí se ti hříchy.“

Pane Ježíši Kriste, dej nám prosíme zažít,
jak silně odpuštění hříchů proměňuje náš život.