Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Neházejte perly před svině

Mt 7:6  Nedávejte psům, co je svaté.

Neházejte perly před svině,

nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Př 9,7n; 2Pt 2,17-22

Přátelé v Kristu,
Ježíš v dnešních slovech mluví o nevěřících psech. Ano, používá pro nevěřící lidi opis hodně neuctivý. Dva opisy – protože dále mluví o těch, kdo žijí jako prasata. Nemají žádnou víru, a bohem je jim jen jejich břicho. Je to řeč velmi tvrdá: Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

A domnívám se, že takové vyjadřování musí znít stále nezvykle i nám. Vždyť tady se vlastně říká, že pokud my sami jsme věřící, pokud je nám víra něčím svatým a vzácným, že ji nemáme dávat nevěřícím lidem všanc. Že ti druzí víru neocení, naopak se ji snaží znesvětit. Vlastně zní ta slova hodně nemisijně, dokonce protimisijně. A vyznívají pak úplně protichůdně vůči tomu, jak tady při bohoslužbách mluvíme nejčastěji – že totiž máme lidem o své víře svědčit, že se ji máme snažit předávat těm, kdo jsou kolem nás. Takto to v kostele slýcháváme většinou. K tomu jsme kazateli někdy až tlačeni. A tak se to pak snažíme i dělat, ale v realitě často zakoušíme, že to nejde. Vidíme, jak nevěřící nedovedou pochopit hodnoty, které pro nás samotné jsou vzácné. Jak jimi někdy i pohrdají. Nechápou, proč by Bible měla mít vyšší hodnotu než jiné knihy. Proč by se některé věci neměly dělat jen proto, že jsou v Bibli zakázány. Vždyť o všem se přece dá diskutovat. Jakápak svatá slova? K čemu je modlitba, vždyť to si jen tak drmolíte něco v sobě, nebo směrem k nebesům, která jsou hluchá. Čím by bohoslužby měly být zvláštní, to se prostě jen rádi scházíte, stejně jako jiné spolky, a posloucháte slova dávno zastaralá. Tak dokážou nevěřící psi všechno rozcupovat, všechno snížit. Nedovedou rozlišit svaté a nesvaté. Proto Ježíš říká: Nedávejte psům, co je svaté.  

A někteří nevěřící lidé dokonce mají onu agresivitu vepřů, o které Ježíš mluví dále. Provokuje je, když před ně dáte něco, co je čisté a zářivé a vzácné. Probudíte v nich zlobu a hněv, protože oni vědí, že takoví nikdy nebudou, že oni zůstanou ve špíně. Jen v ní se budou rochnit. A proto chtějí i to čisté do špíny zašlapat, aby se to smísilo s jejich bahnem. A pak už nic čisté a zářivé není, opravdu, všechno se zdá stejně šedivé, všechno je stejná břečka. Ale ani toto takovým vepřům nestačí. Ještě se otočí a chtějí zničit i vás, vy je provokujete, pokud stojíte nad nimi a máte v rukou perly. Chtějí i vás pošpinit a zničit. - Neodpovídá snad toto naším zkušenostem? Ano, dnešní oddíl nám může ulevit. Osvětluje nám, proč druzí lidé nejsou schopni přijmout, co je pro nás vzácné. A proč jim to často nemáme ani dávat a nabízet, aby to svou hodnotu neztratilo. 
 
ALE – ptejme se v druhém kroku: jsou ty svaté věci skutečně vzácné pro nás? Je nám vůbec něco svaté? To znamená: jiné než světské, Boží? Víme, že jsou tady nějaké hodnoty, které se ve světě nemají pošlapat? Které jsou nad hodnotami světa? Když Ježíš říkal drsná slova, která dnes čteme, mluvil k židům. A pro ně jsme i my byli pohanskými psy. Těmi, kdo jedí prasata a sami jako prasata žijí, nesvatě, bezbožně. A není vůbec samozřejmé, pokud se chceme vidět, že žijeme výše než prasata. Proto se sami sebe náročně ptejme: víme o svatosti, která se vymyká z měřítek světa, kterou nemůže svět vůbec ocenit? Někdo se snaží o svatost, o to, aby patřil především Bohu, aby byl poslušný a věrný. Snaží se žít podle božího slova, pravidelně se modlí a čte z Bible. A víme o perlách zářivé krásy – například některé oddíly Bible mohou takto zazářit. Chtějí být světlem a krásou našich životů. Ceníme si jich jako perel? Nebo nám jejich krása bledne, v našich očích a myslích, zvyklých jen na špínu a šeď?

Mohlo by se stát, že si budeme muset při těchto otázkách připustit, že nám už nic svaté není. Svět a náboženství a lidé a kultura a hodnoty pro nás tvoří jakousi beztvarou šeď, z níž nic výrazně nevyniká. O všem tom se ostatně píši knihy a točí filmy, kde je všechno toto postaveno do jedné řady a srovnáno. Kdo by se třeba ještě dnes odvážil tvrdit, že je křesťanství výjimečné? Dovíme se třeba i v naší době  o mimořádném člověku, který by mohl být výrazným svědkem víry, ale my se už těšíme, až se i na něj najdou nějaké věci, které jeho velikost sníží a jeho svatost pošpiní. Myšlení psů a vepřů se snadno zadírá i do našich myslí. Ostatně biologové řeknou, že z 90 procent jsme i my lidé jako zvířata – genovou výbavou a vzorci chování.

A teď přijde někdo – jako Ježíš přišel a přichází – kdo nám přese všechno bude mluvit o svatosti a kdo nám bude chtít dát perly. Duchovní perly. A bude v tom vytrvalý, dokud v lidech nerozdmýchá silné emoce, silnou reakci. Ta reakce ovšem může být dvojího druhu. - Ježíš sám říká, že ty, kdo jsou jako vepři, to rozčílí a budou chtít takového člověka roztrhat. Možná tím předpověděl své utrpení, kdy ho sami židé chtěli ponížit a poplivat a zbičovat do krve a vysmívali se mu a vydali ho na kříž. - Je tu však ještě druhá možnost, druhá silná emoce. Žárlivost. Překvapuje vás to slovo? Je dobře biblické, poslouchejte. Když apoštol Pavel přemýšlí (Ř 11), proč většina židů odmítla Ježíše, trápí se nad tím. Ale doufá, že aspoň žárlivost na pohany, kteří si přivlastnili jasnou perlu Ježíšova vzkříšení,  přivede i židy zpět k Bohu. Tedy žárlivost. A takto to může být i pro nás. Když uvidíme nějakou opravdovou svatost a čistotu, nějakou duchovní nádheru a krásu, když uvidíme, jak některý člověk má boží lásku a duchovní dary, můžeme na něj žárlit. Nebudeme chtít perlu zašlapat, ale budeme po ni toužit. A také - kdybychom my sami dovedli v nevěřících bližních probouzet žárlivou touhu, po víře, po životě s Bohem, vždyť to by také byl způsob misie. A vzorem pro tuto emoci není žádné zvíře, jen Bůh sám. Ve Starém zákoně je mnohokrát napsáno, že on je Bohem, který nás žárlivě miluje – takto po nás touží. A v Novém zákoně například: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil´?

On vás bude křtít Duchem svatým

Mk 1,4-11 Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Přátelé v Kristu,
náš dnešní příběh je nejdříve o velké pokoře. Co znamená pokora podle tohoto vyprávění? Když člověk nelpí na tom, co je zač, když si nezakládá na svém postavení. A proto pak může být dnešní příběh také příběhem o moci Ducha svatého, kdy Boží moc staví člověka na nohy, dává mu vědomí smyslu života a poslání. 

Proto postupně, a nejprve o pokoře. – Jan Křtitel je pokorný. Musel to být velký prorok, a také velmi populární. Působivý – svým kázáním uvedl do pohybu celé Judsko. Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu. A přesto Jan zároveň řekne, že on není Mesiášem, kterého lid očekává. Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Muselo to být pro lidi silné svědectví, když Jan sám sebe dovedl takto snížit. Svědčí to o skutečné velikosti osobnosti, když vlivný člověk dovede být zároveň pokorný. – A možná právě proto dovedl vést k pokoře i druhé. Lidé vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Pod Janovým vlivem všichni konali pokání, zpovídali se ze svých hříchů. Rozumíme my dnes ještě vůbec, oč tady jde? Jaké místo má pokání v naší zbožnosti? Ano, máme společné vyznání hříchu při bohoslužbách, nejčastěji před večeří Páně. Ale je to důraz, který formuje celý náš život víry? Nebo jsme už i my křesťané tak povrchní jako lid necírkevní, když mluví, pokud ještě mluví o hříchu? Když si běžní lidé myslí, že hřích je něco, čemu se člověk vyhne, když si dává pozor. A když někdy zhřeší, není to přece tak hrozné, to se stane každému. A tak dále… Bylo by dobré, kdybychom si nad dnešním evangeliem, při představě těch zástupů, které se táhly za Janem, kdybychom si připomněli, že hřích je všeobecnou nemocí srdce. A že to bibličtí lidé vesměs a dobře věděli. Hřích je zkaženost, z které si sami nepomůžeme – proto se ti lidé kolem Jana nechávali jeho křtem křtít. Vyjadřovali tak naději, že mohou být očištěni, nějakou mocí zvenku očištěni. Že jim Bůh může odpustit. Oni znali moc pokání i moc odpuštění. – A mezi těmi lidmi, kteří za Janem přicházejí, je i Ježíš pokorný. Ano, mezi těmi lidmi - protože Ježíš mezi nimi vůbec nevyčnívá. Pokorně se řadí do zástupu kajícníků. Jan zřejmě vůbec nepoznal, že toto je ten Mesiáš, kterého on předpověděl. Ježíše pokřtil, protože na Ježíši jeho velikost nebyla vidět. Jinak by se Jan asi vzpíral, vždyť řekl, že Mesiáši není hoden ani zavázat obuv - natož se nad něj stavět s vodou křtu. Ale Ježíš se nechal Janem pokřtít, nepoznán ve svém mesiášství. Byl roven Bohu, řekne pak epištola Filipským, ale na své rovnosti nelpěl, stal se jedním z lidí. 

A pokračujme dále. Právě proto, že jsou v dnešním příběhu všichni pokorní, je na nich dobře vidět i moc Ducha svatého, v které jediné stojí. Především tedy u Ježíše. Když vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval také hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Ježíš jde v moci Boží, pod otevřenými nebesy, je Bohem ke své službě vyvolený. Vždyť jinak by vůbec nemohl obstát v tom, co ho čeká. – Byly stejně tak zde při Jordánu naplněny Duchem svatým i zástupy, které se tady shromáždily ke křtu? Ti lidé vyznávali své hříchy a my jsme si řekli, jak je už tohle nesamozřejmé. Už tohle často člověk nedokáže sám, poznat svou slabost. Už tohle musí být duchovní puzení. A přesto vědomí vlastní hříšnosti někdy nedostačuje. Dovádí člověka k neklidu, někdy až k zoufalství. Byla by to však cesta slepá, kdyby takový člověk nezakusil zároveň Boží pomoc, která ho z bídy vytahuje. Proto také Jan Křtitel lidem říká, že mají čekat Mesiáše, který je bude křtít Duchem svatým. A náš křesťanský křest, kterým jsme asi všichni byli pokřtěni, je skutečně takto plnější než křest vodou. Má i svou druhou část, kdy křtící vzkládá nad křtěného ruce a žehná mu. Zaslibuje mu dar Ducha - do všeho, co bude křesťan v dalším životě dělat, čím bude žít. Že má dále žít ne z běžných lidských sil, ale z moci Boží. A tak nezapomínejme, že je to i s námi takto: nestačí, pokud víme o svém hříchu. Bylo by to málo a mohlo by to dokonce být i zničující, pokud bychom tím více nevěděli o Boží milosti a moci Božího odpuštění a zmocnění. – A nakonec tu máme postavu Jana Křtitele. Měl už i on Ducha svatého? On byl předchůdcem Ježíšovým. Byl však zároveň i tím, kdo Ježíše následuje, byl tedy i on už křesťanem? Jan Křtitel byl postava velká, a na takové je pak dobře vidět i všeobecná lidská rozporuplnost. Čteme dále v Janových příbězích, že on odhadl Ježíšovo Mesiášství, ale zároveň si jím nebyl jistý. Ježíš byl prostě jiný, než si on Mesiáše představoval. Už v dnešním příběhu jsme viděli, že čekal Mesiáše, na kterém bude jeho velikost vidět. Ale že byl Ježíš potvrzený Božím hlasem z nebe, to slyšel jen Ježíš sám. Janovi v jeho přemýšlení, v jeho cestě víry teď ještě ulehčeno nebylo. Určitě jsme v podobném dilematu i my, když se máme spolehnout na Ježíše trpícího a ukřižovaného. A navíc si Jan Křtitel představoval Boží moc jako moc trestající. Jako přísný Boží soud. Proto se sám snažil žít asketickým životem, aby ukázal, že obstát před přicházejícím soudem není snadné. Jak mnoho lidí i dnes si je schopno představit Boha jako přísného soudce – a když Boží soud nad hříšníky – nad těmi „druhými“ - často zjevný není, jak bychom my mohli v Boží moc uvěřit? I toto je dilema, které od Jana přetrvalo dodnes. – Přemýšlení nad Janem Křtitelem je důležitým rozcestníkem. Už v evangeliu se také Ježíš lidí ptal: „Odkud měl vlastně Jan Křtitel svoji moc? Od Boha nebo od lidí?“ Zdá se, že také podle Ježíše je to důležitá otázka. A je snadné plácnout, že Jan byl Boží člověk, pokud Jana nebudeme brát vážně. V jeho pokoře i v jeho pochybnostech nad Ježíšem. Jan Křtitel je pod vedením Ducha tam, kde ukazuje a vede druhé k Ježíši. A když se i my rozhodneme pro takovou cestu víry, je naše osobní křesťanství až tam, kdy i my sami nad sebou uslyšíme slova o Boží lásce: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Když spatřili hvězdu...

Mt 2,1-11 Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.
Ž 72,10-14; Iz 60,1-6; Ef 3,1-6

Přátelé v Kristu,
mudrci od východu byli k malému Ježíši přivedeni hvězdou. Jestlipak víte, o jakou hvězdu šlo? Ti mudrci to tehdy věděli, a já vám o tom chci dnes také trochu povědět.

V Evropě už například Johannes Kepler v 17. století zkoumal, o jakou hvězdu šlo, a jeho pozorování byla ověřena mnoha pozdějšími výpočty.

Na obloze ten úkaz vypadal jako supernova, jako hvězda velmi jasná. Ve skutečnosti ale šlo o setkání planet Jupiter a Saturn. Tyto dvě planety se na obloze setkávají průměrně asi tak jednou za dvacet let. To se však jen jednorázově míjejí. Tato setkání jsou většinou méně nápadná, neboť je lze pozorovat jen za napjaté pozornosti krátký čas před východem nebo po západu slunce. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému setkání, každé z těchto tří setkání ovšem nastává vždy v jiném znamení zvěrokruhu. K trojnásobnému setkání v témže znamení zvěrokruhu dochází vždy jednou za 794 roky. A to už jsme blízko našemu času - i lidé v letech 1940 a1941 byli uchváceni několik měsíců trvajícím nádherným obrazem dvou těsně vedle sebe stojících planet na noční obloze. Třikrát dosáhla tato podívaná svého vrcholu, když se Jupiter a Saturn setkali v souhvězdí Berana, vždy v odstupu několika měsíců.

Tato nebeská podívaná je naprosto výjimečná. A v neporovnatelně větší nádheře orientálního nebe musela být ještě výraznější. Od dob Keplerových vyvolává otázku, zda trojnásobné setkání Jupitera a Saturna, ke kterým došlo roku 7 před naším letopočtem. v souhvězdí Ryb, si nemohli vyložit oni mudrci z východu tak, že v Palestině se narodil veliký král, a zda toto setkání planet nemohlo být podnětem k jejich cestě do Jeruzaléma?

Tato domněnka nalezla novou oporu v naší době díky důkladnému vyhodnocení dochovaných úlomků pozdně babylonských početních tabulek a kalendárií. Roku 1925 se podařilo rozluštit téměř dva tisíce let starou babylonskou klínopisnou tabulku. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny důležité astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 před naším letopočtem. Hlavním tématem tohoto starého hvězdného kalendáře je vědecká senzace roku: velké setkání planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců vykonávaly obě planety na obloze své působivé smyčkovité pohyby a třikrát prošel rychlejší Jupiter v nejtěsnější blízkosti kolem Saturna.

Zpráva evangelisty Matouše hovoří na třech místech o “hvězdě”: o tom, že vyšla, že se objevila a že se zastavila. Nejprve nám Matouš tlumočí přesnou výpověď mudrců: “Viděli jsme jeho hvězdu” - “na východě”. Jazykovědci zjistili, že je-li řecké slovo „východ“ použito v jednotném čísle, má speciální astronomický význam. Označuje proces, kdy se hvězda postupně stává viditelnou za svítání krátce před východem Slunce. Takže slova znamenají: „Viděli jsme hvězdu při východu“ – myšleno „při východu slunce“.

Mezopotamie byla ve starověku klasickou zemí, kde se pozorovaly hvězdy. Výraz “magoi” (mágové nebo mudrci), jímž jsou příchozí v řeckém textu označeni, byl úřední titul pro pozorovatele hvězd, kteří byli ve službách náboženství a státu. Co nám tedy říká starověké hvězdopravectví o setkání Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb? A jak tedy mudrci toto znamení četli, jak mu asi rozuměli?

Planeta Jupiter se ve starověku všeobecně pokládala za hvězdu světovládce. A Saturn byl u Babyloňanů hvězdou, které byla přidělena zemi židovské.  Když mudrci zpozorovali důležitý ranní východ Jupitera a byli pak svědky působivé podívané, když se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů v souhvězdí Ryb, vyložili si to takto: v židovské zemi se rodí velice významný král. Proto se mudrci rozhodli pro cestu do země židovské.

Byla to cesta asi 1200 km dlouhá. V Jeruzalémě se pak zeptali: “Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme při východu jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit´. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.” Mudrci si tady podle Herodových slov ověřili, že nešli za nějakým přeludem.

A jejich úvahy se ověřovaly na každém kroku. Stejně to i pokračuje. Matouš píše: “Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.”

O jakou zastávku hvězdy šlo? Planety se samozřejmě na své oběžné dráze nezastavily. Tak se to jen jeví lidskému oku, když se nějaký objekt pohybuje pod ráze směřující k Zemi nebo od Země, že se jeho poloha na nebi nemění. Také předpověď tohoto úkazu můžeme najít na klínopisné tabulce s astronomickými úkazy roku 7. Čteme tam, že planety Jupiter a Saturn se zastavily ve dvou po sobě jdoucích nocích v měsíci listopadu. Dvojice planet stála na obloze po západu slunce nad obzorem jihojihozápadním směrem.

Asi 8 km dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma vede téměř přímo na jih s pozdější malou odchylkou na západ. Je to prastará karavanní cesta směrem na Hebron. Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma pozdě odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem jako zářící svítilna na jižním nebi ve směru cesty, takže šli ke “hvězdě”, nebo – jak říká evangelista – “hvězda… šla před nimi”

U Matouše dále stojí: “Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí” (Mt 2,10). Jejich tušení se tady už stává radostnou jistotou: byli na správné cestě. Jejich jistota se dokonce ještě zvýšila. Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály poutníkům po pravé ruce; vyjádřeno zeměpisně přesněji: nad horským hřebenem, na němž ležel starý Betlém. Matouš píše: “Hvězda šla před nimi, až se zastavila před místem, kde bylo to dítě. Vešli do domu. Uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu”.

A tak se zdá, že staré záznamy mohou potvrdit to, co píše evangelista. Možná zbývá ještě jedna pochybnost. Je možné, že tu Bůh mluvil k mudrcům skrze hvězdu? Vždyť astrologie je často zavádějící – tak to učí křesťanství. – V dnešním příběhu Bůh k mudrcům promluvil skrze znamení, kterému rozuměli. A tak je dovedl k Ježíši. A to je také jediné, co je důležité, oč tu opravdu jde. Všechno je dobré, co lidi přivede k Ježíši. A ty způsoby mohou být roztodivné, vím to ze své farářské praxe. Dobré je to, co vede lidi k Ježíši.

(podle kapitoly z knihy G. Krolla - Po stopách Ježíšových; takto jsem převzal a kázal,
případné kritické námitky astronomů či historiků by mě velmi zajímaly)