Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Mt 27,45-50 V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Přátelé v Kristu,
odpoledne na Velký pátek Ježíš umřel. Přišel postupně o všechno a teď nakonec i o holý život. My to také občas řekneme, že někdo přišel o všechno. Známe lidi, kteří přišli o práci, o zdraví, o majetek a střechu nad hlavou, o své dítě, a jsou to všechno věci těžké a často hrozné. Když se s takovým člověkem potkám, jen obtížně hledám slova, třeba jen slova, kterými bych ho potěšil. Ve většině faktů se dají takové osudy přirovnat k tomu, co zažívá při svém utrpení Ježíš. Ale v jedné, nejpodstatnější věci, bývají naše trápení tomu jeho trápení přece jen nepodobná. A právě na té nepodobnosti se můžeme také nejvíce poučit a povzbudit ve víře. Dostaneme se k té nepodobnosti po krocích.

Připomeňme si, co všechno Ježíš při svém utrpení ztrácí.
Nejprve ztrácí svou svobodnou vůli. Přesněji řečeno: zříká se jí. To když ve čtvrtek večer v getsemanské zahradě končí svou modlitbu slovy: Bože ne má, ale tvá vůle se staň. A právě tím uvolňuje stavidla lidské zlovůle, ve které přijde o všechno ostatní.

Hned následně Ježíš ztrácí svou osobní svobodu. Přímo při modlitbě v Getsemanech je zatčen vojáky.

Dále Ježíš ztrácí své přátele. Oni sice vyznávali, že ho nikdy neopustí, teď však slyší řinčení zbraní a ovládne se strach, dají se na útěk. Všichni ho opustili.

Dále Ježíš ztrácí svou dobrou pověst. Vojáci ho dovedou před soud, před veleradu, a zde ho odsoudí jako zločince. Co na tom, že na základě falešných svědectví.

Dále Ježíš ztrácí svou tělesnou sílu. Pilát ho nechává zbičovat 40 ranami, což byl počet, o kterém se vědělo, že je maximální, aby ho člověk vůbec přežil. A Pilát asi doufal, že když židé uvidí Ježíše takto zbičovaného, že se aspoň pak nad ním slitují a nebudou vyžadovat další trestání. Ale zástup je krví rozběsněn, a tak řve: „Ukřižovat, ukřižovat.“ A Ježíš musí jít dál.

Ježíš ztrácí svou důstojnost. I zbytek své osobní lidské důstojnosti. To když je před křižováním svlečen ze svého šatu a zůstává nahý. Před očima davu.

Dále Ježíš ztrácí svou tělesnou celistvost. Jeho ruce a nohy jsou probity hřeby, a on je takto pověšen na kříž.

Má teď ještě vůbec co ztratit? Řekli bychom, že už asi nic. Už prostě jen svůj život. Ale to už je vlastně jedno, protože tohle už je stejně jen umírání a smrt už je jen otázka času. – A přece se tu hraje ještě o něco. Ještě jedna ztráta tady hrozí. Otázka zní: Ztratil se Ježíši jeho Bůh?

A čteme tady každopádně, že Ježíš ztrácí pocit Boží blízkosti. A to je pro něj největší utrpení. Z pašijí můžeme vyčíst, že toto duchovní utrpení pro něj bylo hroznější než všechno utrpení tělesné. Pro nás je to obtížně pochopitelné. My už jsme se s tím dávno naučili žít, že nevíme o Boží blízkosti, nebo že ji prostě občas necítíme. Tuhle jizvu v srdci, tuhle duchovní amputaci se lidstvo už za ta staletí celkem úspěšně naučilo nevnímat. My to máme přehozené, my už se většinou děsíme jen utrpení tělesného. Ale pro Ježíše, který od Boha a v modlitbách čerpal svou sílu, je Boží vzdálení největším ohrožením. Proto ta slova: Bože můj, proč jsi mne opustil? On v tuto chvíli dokonal to, co o něm předpověděl prorok: „všechny naše lidské slabosti na sebe vzal,“ - i naší bezbožnost. A přesto Ježíš nepodlehl beznaději.

Milí přátelé, i v těchto jeho posledních slovech z kříže je jasná naděje a jasné svědectví. Ježíši ještě i v tuto chvíli zůstává ten nejdůležitější směr jeho mluvení, on volá k Bohu. „Bože můj, Bože můj.“. Nezoufá si v sobě, nenadává osudu, neproklíná ty, kdo ho ukřižovali, on se modlí. Po celý život se spoléhal na Boha, upíná se na něj i ve chvíli umírání. Už to je velká naděje. Že nebyla marná, připomeneme si o Velikonoční neděli.

Šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron

J 18,1 Po těch slovech šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci.
EZ 310 Šel přes potok Cedron k hoře; 2S 15,13-30

Přátelé v Kristu,
hora Olivetská, na kterou teď Ježíš se svými učedníky odešel, byla od pradávna oblíbeným místem modliteb. Nedaleko východně od Jeruzaléma, vyvýšenina pokrytá klidnými zahradami, a vzdálená tak ruchu velkoměsta – kdo by se divil, že už dlouho před Ježíšem zde židé rádi chodili, aby chválili Hospodina, a spojovali tak procházku s modlitbou. Oblibě toho místa jistě napomáhaly i výškopisné okolnosti. Člověk odtud měl dobrý výhled na Svaté město – dodnes je většina pohlednic, na kterých je celý Jeruzalém, focena právě odtud. Navíc je to jakoby pohled privilegovaný, vždyť právě odtud, z východního směru a z hory Oliv má v posledním čase podle prorockého zaslíbení pro záchranu Jeruzaléma přijít sám Hospodin. A zároveň - měl modlitebník na Olivetské hoře nad Jeruzalémem nadhled. Město Jeruzalém samo se sice velebně rozkládá na návrší, hora Oliv je však ještě o 60 metrů vyšší. A tak byl takový modlící se člověk nad Jeruzalémem fakticky, svou nadmořskou výškou, ale i obrazně: mohl mít nadhled nad chrámem a nad vším oficiálním náboženským provozem, nad tím vším, co se v hlavním městě, v chrámě i v paláci dělo i chystalo, nad vším lidským shonem, kterého je v každém městě plno, i nad všemi pletichami a spory. Kdo se modlil na Olivové hoře, byl fakticky i obrazně oddálený všedním věcem a povznesený nad ně.

A ještě jedna výškopisná okolnost zde hrála roli. Kdo se chtěl dostat na Olivovou horu, musel nejprve z Jeruzaléma sestoupit, musel projít údolím, výraznou sníženinou, terénní depresí, kterou protékal potok Cedron, a teprve odtud stoupat na horu, jejíž vrchol byl 130 metrů nad potokem. A není toto zároveň dobrý úvod k modlitbám, když se člověk na své pouti sníží, když se dostane až na dno? Ten, kdo stál v dolině Cedron, měl Hospodina za sebou, Boha oficiálního a jeho chrám. Zároveň je na cestě hledat Boha osobního, v modlitbě na hoře Oliv,

A teď se spolu podíváme, jak se tyto okolnosti promítly do dvou příběhů. Druhým z těch příběhů bude onen děj z Ježíšových pašijí, který jsme právě přečetli. Ale jak už jsme řekli, Ježíš samozřejmě nebyl první, kdo onou cestou z Jeruzaléma na horu Oliv šel. A zajímavou zmínku o překročení potoka Cedron čteme například také v příbězích krále Davida.

Čteme ve Starém zákoně, že proti Davidovi se postavil jeho vlastní syn, Abšalóm. Abšalóm svou podbízivou kampaní mezi lidmi dosáhl toho, že se stal populární, a na jeho stranu se postavili mnozí, z kterých pak Abšalóm mohl postavit dokonce celou odbojnou armádu. S ní pak táhl na Jeruzalém, aby svrhl svého otce Davida z trůnu. Když se David, který byl v tu chvíli obklopen jen svou osobní stráží, doslechl, že jeho syn jde proti němu, rozhodl se z Jeruzaléma uprchnout. Dělá to velmi pokorně, odchází naboso a s hlavou zahalenou. Asi si znovu připomněl hříchy svého života, a zradu ve vlastní rodině bral také jako své selhání. A v tom příběhu čteme (2S 15,23.30.32): „I celá země plakala, když král přešel Cedronský úval.“ „David pak stoupal po svahu Olivové hory, stoupal a plakal.“ „Pak vyšel na vrchol, aby se tam klaněl Bohu.“ – A přece zde, na hoře Oliv, nastává dobrý zvrat. David sice z Jeruzaléma odešel jenom s hrstkou svých věrných, cestou se však k němu přidávají další a další stoupenci, kteří jemu slibují svou věrnost, jemu jako Božímu vyvolenému. Nakonec jich je tolik, že se mohou vydat proti Abšalómovi, a jej i s jeho vojskem porazit. David se vrací do Jeruzaléma, spravedlnost byla obnovena.

A teď se podívejme na příběh Ježíšův. Také on ví, že se proti němu chystá spiknutí, že se proti němu staví mnozí mocní z židů, farizeové a velekněží. Taky Ježíš ví, že ho zradil jeden z jeho nejbližších, že Jidáš se chystá zorganizovat jeho zatčení. Když teď Ježíš odchází z Jeruzaléma a překračuje potok Cedron, také pro něj to byla chvíle pokory, když si uvědomil, co ho čeká. Ve všem ostatním je však jeho příběh zcela opačný k příběhu krále Davida. V jeho případě ta cesta přes Cedron není útěkem. Nemáte kam utéci, je-li to Boží dopuštění, co těžkého se s vámi děje. A jsou tu i další nepodobnosti s Davidem: na té cestě po Olivetské hoře nebude Ježíšových stoupenců přibývat, právě naopak, Ježíše opustí i všichni zbývající učedníci. Petr se ho sice pokusí svým mečem bránit, jako Davidovi věrní bránili jej, ale Ježíš Petra napomíná (18,11): „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ Jistě také Ježíš je Boží vyvolený, dokonce v silnějším smyslu než král David. Ale proto je také spravedlnost, o kterou jde tady, náročnější než spravedlnost v příběhu Davida. U Davida jsme mohli mít radost, že se na jeho stranu nakonec a postupně a nečekaně přidalo tolik stoupenců, že nakonec porazili ty, kdo se nechali Abšalómem svést k hloupému spiknutí. To je spravedlnost, kterou si přejeme i v našem světě. Aby se pravda prosadila, pokud možno všemi prostředky. - Když však dorazí oddíl vojáků za Ježíšem, aby ho na Olivové hoře zatkli, a Ježíšovi učedníci by se možná také zmohli na nějaký odpor, chabý, ale hrdinný, Ježíš vojákům říká: Mě zatkněte, ale učedníky nechte odejít. Já jsem to, já jsem ten, kdo ví, jaká je Boží vůle s lidmi, a jsem připraven sám sebe nasadit. Nasadit se za ně, za své učedníky, všelijak nepřipravené a váhající a zbrklé a vystrašené. – V příběhu krále Davida byl silný moment, kdy on na sebe hřích svého syna Abšalóma. David by měl sto důvodů na Abšalóma nadávat, svolávat na něj Boží hněv. On však místo toho jde v pokoře cestou trápení. O Ježíši věříme něco podobného, avšak ještě silněji: že na sebe vzal hříchy nás všech.

Pane Ježíši Kriste,
vyznáváme svou nepřipravenost k tomu, abychom tě následovali.
Prosíme, posilni nás tou nadějí, kterou jsi měl ty sám.