Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Když byli Josef s Marií v Betlémě

L 2,6-7 Když byli Josef s Marií v Betlémě, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Ž 131

Přátelé v Kristu,
sotva by si kdo pomyslel, že se něco významného může stát v malém městečku Betlémě. I my se přece často domníváme, že významné společenské události se odehrávají jenom ve velkých městech, a v palácích, kdysi i dnes. – Ale pro znalce Bible je tahle věc nastavena jinak. Vzpomenou si na starozákonní příběh (1S 16,1-13), jak je do Betléma poslán prorok Samuel, aby zde pomazal budoucího krále Izraele. Už Samuel si mohl říct: proč mě Bůh posílá do Betléma, do tak nevýznamného města? Odtud že by pocházel král? Ale Samuel poslušně jde, a v Betlémě dostane ještě jednu lekci. Je poslán do rodiny Jišaje. Ten mu představí svých sedm synů, a Samuel čeká na pokyn od Hospodina, kterého z nich si Bůh vyvolil. Ale žádný z těch, kdo stojí před ním, to není. Jiného syna už nemáš, Jišaji? „Mám ještě jednoho, David se jmenuje, ale ten je ještě velmi mladý, a teď zrovna pase stádo.“ Samuel přesto dá pro něj poslat. Když Davida přivedou, Samuel hned pozná, že toho má pomazat, a dostane k tomu od Hospodina poučení: „Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“

Hledět srdcem, a nejen očima. Toto bychom se měli od Boha učit, toho by nám bylo zapotřebí. A platí to právě i pro sledování zpráv. Kdy je nám vnucováno, které zprávy jsou ty údajně nejdůležitější a která místa a lidé jsou nejvýznamnější. Ale my, když se díváme srdcem, můžeme vidět věci, které jsou důležitější, aspoň pro nás důležitější. Například bychom měli vidět, jak jsou na tom lidé v našem okolí, naší bližní, měli bychom vnímat jejich radosti i starosti, jejich štěstí i jejich nouzi. Snažit se jim porozumět, usilovat o praktickou lásku. Srdcem můžeme vidět, které věci jsou skutečně nejdůležitější v životě, a které jsou jenom pěna dní.

Dívat se očima a dívat se srdcem – o tom je také zápletka dnešního vánočního textu z evangelia. Nejprve se však dovídáme, jak je nastavená situace, čas a místo děje. Josef s Marií jsou v Betlémě, a ne ve svém bydlišti Nazaretu, jak by se vzhledem k Mariinu pokročilému těhotenství spíše slušelo. Takhle to vyžaduje po svých poddaných římský císař. Vyhlásil termíny sčítání lidu, a vyhlásil i požadavek, aby se šel každý zapsat do místa, odkud pochází jeho rod. A vládcové berou málokdy ohledy na obyčejné lidi. – Tato povinnost se však ještě navíc dostane do souběhu s biologickými hodinami, podle kterých probíhá Mariino těhotenství. Právě když byli v Betlémě, tak to na Marii přišlo: naplnily se dny a přišla její hodina. Maria má rodit v nepohodlí, daleko od domova.

A teď se podívejme, jaký tuto situaci vidí lidé, jak se k ní postaví. A jaký je na druhé straně možná pohled Boží. – Nejprve tedy, jaký je běžný pohled lidský. Bývá to často jen pohled vnější, povrchní. Když se běžný člověk sám ocitne v situaci jako Marie s Josefem, nejprve ho určitě napadne, že je to mizérie. Němci tomu říkají „pech“. Česky to nazýváme jako „smůla“ nebo „nešťastný souběh okolností.“ Věřící člověk si možná pomyslí: „proč to Bůh takto dopustil?“ V případě Marie s Josefem v Betlémě si ovšem můžeme všimnout, že větší podíl na bídě této situace mají lidé kolem nich. Josef s Marií nenajdou místo pod střechou. Asi bloudí Betlémem a hledají spočinutí. Ale nenajdou. Všechno je obsazeno. Řekli bychom, že Maria jako těhotná by měla mít dokonce přednostní právo na pohostinství, nebo že by se aspoň nějaké místo najít mělo. Ale ne. Marie s Josefem zažívají, jak vůči sobě my lidé dovedeme být někdy chladní, lhostejní. Dostali přednost ti, kdo lépe zaplatili? Kdo si nocleh dříve objednali? Kdo vypadali vznešeněji? Nevíme. Marii a Josefa však betlémští neviděli jako bližní v nouzi. Neviděli to, co vidět měli. Takový je často pohled očima: vidíme, co se děje, vidíme, kde bychom mohli pomoci, ale k tomu si řekneme: „tohle se nás netýká“. Nebo: „Já pomoci neumím. Na to nemám.“
A teď konečně ten druhý pohled. Jak to vidí Bůh? Jaký je postoj Boží, který s této události dělá Vánoce? Který tu situaci lidské lhostejnosti převrátí ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku? – Co hřejivého tu vidíme nejprve, je postoj Marie. Kolem ní je chlad, ale její srdce je horké. Vidíme ji, jak vzdoruje lidské nepřízni: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Zní to velmi něžně a hřejivě. Jsou to slova o mateřské něze a péči. O dítě je postaráno dobře. Kdybychom neznali ten kontext, ani by nám nedošlo, jak nepříznivé jsou okolnosti. Většina matek by se zachovala stejně, o tom nepochybuji. Maria se stará. – A tady chci říct, jak tomu rozumím: to Bůh se stará – skrze Marii. Bůh je v její péči, v její něžnosti. Maria je zde podobenstvím Boží lásky a péče. – Jak to vím? Protože už Starý zákon víckrát popisuje Boží péči mateřským názvoslovím. Bůh se o nás stará jako matka o své děti. Například když chce Hospodin potěšit Izraelce skrze proroka Izajáše, říká jim, jak o ně bude pečovat (Iz 66,12n): „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Uprostřed různých nepříznivých okolností Bůh se stará o své děti, o nás.

Čemu nás dnes učí Boží pohled? Bůh byl s Marií a Josefem v Betlémě, třebaže lidsky jejich situace vypadala jako mizérie. Bůh byl v něze a lásce Marie, to on se díval na svého Syna Ježíše skrze oči Marie. A ona porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Maria vnímá tu situaci srdcem. Slouží svému malému synovi. Je to pohled lásky, blízkosti, angažovanosti. A když říkám, že to dělá srdcem, není to jen o emocích. V Bibli je totiž srdce zároveň sídlem vůle a rozhodování. Bůh je zde s Marií a projevuje se to v její něze i v její praktičnosti, v tom, jak si dovede poradit uprostřed nepříznivých okolností. – A ještě: kde v příběhu Boží pohled chyběl? No přce u těch, kdo nechtěli či nemohli pomoci. Neviděli Josefa a Marii jako své bližní. Možná i nás zamrazí, když se v betlémských poznáme. Kéž Bůh i mezi námi převrací lidskou lhostejnost ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku. Kdy v druhém člověku vidíme bližního. Až potom také Ježíše v jeslích můžeme vidět pohledem Božím. Jako Božího Mesiáše a svého bratra.

Pane Bože, prosíme, uzdrav naše oči,
abychom viděli, co vidět máme.

Položené do jeslí

L 2,8-12 A v betlémské krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Přátelé v Kristu,
četli jsme dnes o tom, co se stalo „v městečku Betlémě“. Dlouho očekávaná událost. Když se budou později mudrci z východu, ti, přivedení hvězdou, ptát u krále Heroda, kde mají hledat nově narozeného Mesiáše, řeknou Herodovi jeho zákoníci, rádcové (Mt 2,5): „Mesiáš se má narodit v judském Betlémě.“ Takže vidíme, že s Betlémem byla u některých znalých spojena velká očekávání. Betlém měl pro toho, kdo znal starozákonní zaslíbení, velký symbolický význam. Na druhé straně, ve skutečnosti to bylo jen malé provinční městečko. Ti, kdo Mesiáše čekali, se tam nikam masově nestěhovali. Zaslíbení to byla velká, ale za přestěhování jim to nestálo. Také oni Herodovi rádcové, ti vědoucí, raději pobývali v Jeruzalémě. Bližší jim byl reálný mocný král Herodes a jeho přízeň, než očekávaný Mesiáš. Asi se jim nedivíme. I my přece raději pobýváme tam, kde máme své jisté, kde nás berou, chápou, přijímají. Žijeme ve společnosti, kde máme své určité postavení, sociální jistoty. Potřebujeme brát ohled na dnešní centra moci. I my potřebujeme držet palec na tepu událostí, jak nám je představuje televize a noviny. Toto považujeme pro svůj život za nezbytné. A tak máme na začátku evangelia velký Jeruzalém a vedle něj, 8 kilometrů vzdálený, malý Betlém. Jeruzalém ovšem svým praktickým významem Betlém naprosto zastiňoval. – A jestli se už Betlém zdál jako bezvýznamná periférie, pak pastviny za Betlémem tím spíše. My lidé v takovém případě rádi řekneme, že je to „Bohem zapomenutá krajina“. A nejen krajina – jako zapomenutí, všemi zapomenuti, Bohem i lidmi zapomenuti, si mohli připadat pastýři, kteří v té krajině byli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři při únavné noční práci, v době, kdy všichni takzvaně „slušní“ lidé už spí. Osamoceni pastýři, vydání napospas nejistotě noci, ohrožováni šelmami. Ostatní lidé, takzvaně spořádaní lidé, jimi navíc pohrdali. - Cítíme se trochu podobně jako oni? Že jsme mimo hlavní proud lidského dění? Jsme ohroženi nějakou temnotou? Ohrožováni nějakými šelmami?

Uvedli jsme si tady jakési odstupňování významů: Jeruzalém – Betlém – pastviny za Betlémem. V době, kdy se stal náš dnešní příběh, byl Jeruzalém místem mnohem slavnějším než jakési betlémské pastviny. S hlavním městem bylo spojováno mnoho praktických, všedních očekávání. Jako si je my dnes spojujeme s našimi vládci a dnešními centry moci. Ale Bůh své reflektory směřuje, jak chce. A v tuhle chvíli budou právě ty pastviny osvíceny mnohem silněji, než královský palác: Náhle při pastýřích stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A ještě mnoho dalšího světla tady je: pastýři dostanou také světlo do srdce: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. A pastýři dostanou také světlo na cestu, na kterou mají vyrazit. Jejich cesta dostává smysl z Božího poslání. Osvětlí se jim cíl, kam mají jít: „Stalo se to v městě Betlémě. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

A pastýři se do Betléma vydají. Oni, z okraje společnosti, se první dostanou do centra dění. Jdou se poklonit malému Ježíši. - I když, dovolte mi malou odbočku, podle staré tradice nejsou prvními, kdo se pokloní u jeslí. Však to znáte, jak se ta scéna běžně maluje. U jeslí ve stáji jsou osel a vůl. Jak se ti tam dostali, když v evangeliu o nich není ani zmínka? Je to taková hříčka s biblickými verši. Podle proroka Izajáše (1,3) si totiž Hospodin stěžuje, že se k němu jeho lid nezná, a říká: Každý „vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ – Každé domácí zvíře je vděčné svému hospodáři, zná jej a ví, že je v jeho péči. Boží lid však jakoby Boha a jeho péči neznal. Izajáš řekne: Lidé Boží, měli byste si vzít příklad z těch volů a oslů, kteří žerou seno z jeslí. A vědí, že to seno jim dal jejich hospodář. Už staří křesťané si však spojili onen ojedinělý výraz „jesle“ z proroka Izajáše se zprávou o Spasiteli v jeslích. Vykládali, že i jakýsi betlémský vůl a osel rozpoznali Pána v malém Ježíši.

Konec odbočky. Z dnešního evangelia se nedovídáme, zda u betlémských jeslí skutečně byli osel a vůl. Vidíme jen, že tam směřují pastýři. Ale ani to není náhoda, že pastýři. Taky pastýři a stáj přece patří k tobě. Odtud, ze stáje, zřejmě pastýři se svými stády nejdříve vyšli, pak je pásli na otevřených pastvinách. A teď jsou andělem přivedeni zpátky, k počátku, ke svému počátku. Vracejí se tam, odkud vyšli. Ale to, co běžně znají, co tam ze svých věcí zanechali, to je teď proměněno. Něco tady přibylo. Někdo tady přibyl. Nacházejí zde svého Spasitele, Krista. Připomínají si, že Bůh koná velké věci pro jejich dobro. A nacházejí tuto připomínku v samém centru svého života, pastýřského života. Nacházejí ji v jeslích. Tam, kde běžně je zdroj sycení jejich stád. Těch stád, která pak sytí i je. Pán Bůh se o ně stará. To si teď připomínají na místě jim tak důvěrně známém.

A to už je také to, co bych chtěl z dnešního textu předat nám. Slyšeli jsme andělskou zvěst: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“. A také my se brzy vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Většinou asi do svých domovů. Do míst, která už dobře známe, která jsou spojena s naším všedním životem. Kde jsme si mysleli, že nás už nic nepřekvapí. Teď však ta svá místa můžeme vidět jinak, obohaceně. Když víme, že je s námi náš Spasitel. Dostáváme šanci, abychom ho nacházeli v místech obyčejných, jako ho pastýři našli v obyčejné stáji. Ta naše stará známá místa teď můžeme rozpoznat jako Bohem požehnaná a prosvětlená. Jestliže pastýři našli Mesiáše ve stáji, opravdu platí, že my můžeme Boha nalézat ve všech věcech. – A pak budeme asi sedět u svátečního stolu, u tohoto zdroje našeho sycení. Kéž bychom byli aspoň jako oslové a volové, kteří znají svého hospodáře, jenž je sytí. Kéž bychom byli jako ti pastýři, kteří našli jesle, zdroj svého živobytí, přeznačeny, s Ježíšem jako pečetí Božího milosrdenství. Když užasli a sklonili se v pokoře. Když pochopili, že zde o Vánocích je sytí Pán Bůh, duchovně a opravdově. Že naplňuje naše životy.

Pane, dej, až zakusíme tu moudrost,
zachycenou v jedné staré modlitbě,
ať se dovedeme vrátit sami k sobě,
a nalezneme tam Krista,
v komůrce svého srdce.

Staň se mi podle tvého slova

L 1,26-38 Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.
Ž 89,2-3; 2S 7,1-11.16; Ř 16,25-27

Přátelé v Kristu,
na Marii se tady valí přívaly velkých slov. Třikrát promluví anděl, a pokaždé jsou to slova naprosto nečekaná, a Maria se s nimi musí nějak vyrovnat. Dějově se toho v dnešním příběhu moc nestane, vše se odehrává jen na rovině slov. A přece - jaká je v tom síla, než se posledním Mariiným slovem jakoby zvednou stavidla, která prozatím zadržovala velké plány Boží. – A tak se podívejme postupně, krok po kroku, jaká dynamika je ukryta v tom rozhovoru mezi andělem a Marií. - A možná je to nějak podobné taky tomu, co se s námi děje při bohoslužbách. Když tady slyšíme tolik velkých slov.
Prvním přívalem, který Marii téměř zahltí, je už andělům pozdrav. Marie v tu chvíli, kdy k ní anděl přišel, něco dělala. Zřejmě něco docela obyčejného doma. Vždyť je to prostá dívka v malém městě Nazaretu. Možná se modlila, možná stála u plotny. Ale rozhodně nečekala to, co se stalo. Přistoupil k ní anděl a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ A Maria je z toho naprosto „paf“. Ani ne tak z toho anděla. Jeho vzhled mohl být docela civilní, vzezření lidské. Podle Bible se to často děje právě tímto způsobem, že andělé k nám přicházejí v podobě člověka. Maria je však šokovaná tím, co Gabriel říká. Jsou to hodně silná slova: prý je zahrnutá Boží milostí. Ona, která tu teď stojí v docela obyčejném oblečení, ona, celá tak obyčejná, že obyčejnější už ani člověk být nemůže, ona teď slyší, že Bůh je s ní. No je, tomu snad všichni věříme, že Bůh je nějak s námi. „Neboj se, já jsem s tebou,“ to čteme na mnoha místech Bible. Ale když to přijmeme a prožijeme opravdu osobně, když pochopíme, že se to týká opravdu nás, takových jací jsme, a taky nás v docela obyčejných situacích života, pak to pro nás může být docela silné otřesení. Bůh je s námi. A Boží milost je s námi. Maria se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.

To už však na ni přichází další příval andělského mluvení. Maria slyší, že se z ní má narodit Mesiáš. Ona, obyčejná dívka má porodit syna, který je zde přímo nazván nejvyššími tituly: bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce. Tahle velká slova se na Marii hrnou, ve výrazech stále silnějších, vše nakonec vypjaté do největších rozměrů, její syn bude největší z lidí a jeho panování bude věčné. Celá biblická teologie zde zazní v hutné zkratce. Maria sotva má čas, aby všechno pobrala. Ale pak si to přebere velmi lidsky a ptá se: moment, anděli, moc se sice v tom tvém mluvení nevyznám, ale jedné věci přece jen rozumím. Abych mohla porodit, musím nejdříve to dítě počít. A jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem? Tomu všemu velkému, co mi tady, Gabrieli, říkáš, přece jen něco chybí. Věc jakoby nepatrná - počátek tomu chybí. Aby mohlo něco vyrůst, něco velkého, je zapotřebí vždy semínka. Tak to ve světě chodí. A proto Marie přemýšlí spíše pochybovačně: To by se musel se mnou stát zázrak. Jinak to všechno začít nemůže. – Myslím, že tak nějak podobně je to i s naším vnímáním Božích zaslíbení. Čteme v Bibli o velkém Božím díle, které se má uskutečnit, také mezi námi a s námi uskutečnit, ale my obyčejní a nijak mimořádní lidé se ptáme: jak se to může stát? My sami jsme v Bibli nazváni jako synové a dcery Boží. Také my máme být účastníky jeho věčného království. Jak se to však může stát? Dobře, Bůh je možná se mnou. Jsem milostí zahrnutý. Mám se stát částí velkého Božího plánu, konkrétně i moje konání je prý pro Boha velmi důležité. To všechno je pěkné, to všechno z Božího slova vyčítám. Ale zároveň cítíme, že pro to nejsme jaksi vhodní. Přece jen jako by to nebylo o nás. To by se s námi musel stát zázrak velké proměny, abychom se dovedli do Božích plánů opravdu zapojit. Anebo kdybychom aspoň měli víru třeba jako hořčičné semínko. Semínko sice malé, ale mohli bychom si být jisti, že ho máme, šlo by vidět a ohmatat. To bychom pak mohli mít naději, že z našeho srdce vyrostou velké věci, jako košatý strom. Ale takoví si prostě nepřipadáme. Uprostřed velkých Božích zaslíbení si my sami připadáme jako naprosto nezpůsobilí. Od nás Bůh nic velkého čekat nemůže. Jsme jako půda vyprahlá, neoplodněná.

A teď se v dnešním evangeliu na Marii snáší ještě poslední množství andělových slov. Slyší, že se s ní opravdu má stát zázrak: u Boha není nic nemožného. Na druhé straně se to však nestane takovým způsobem, jak by ona očekávala. Nemůže čekat nic hmatatelného, nějaký znatelný popud. Že ji něco vnějšího uvede do pohybu. Slyší zvláštní popis toho, co se Bůh chystá udělat: Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Jakoby Bůh vytvořil jen nějakou atmosféru - sestoupí na tebe Duch svatý. Jakoby Bůh jen vytvořil ochranu nad ní - moc Nejvyššího tě zastíní. Jeviště je připraveno. Ale uprostřed toho všeho, Boží mocí připraveného, jako by se na něco čekalo. Tato Boží milost je všude kolem Marie, ona je jí zahrnutá. Všechno je připraveno, co schází? Marii to chvíli trvalo, než ji vše došlo, ale jen chvíli. A pak povídá: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Maria k tomu všemu řekla své ano. Na to anděl čekal. Maria sice ví, že uprostřed velkého Božího plánu je jen nepatrná služebnice – a přece by se bez jejího „ano“ nic nezačalo. U Boha není nic nemožného, jen lidskou vůli Bůh lámat nechce. – A já ještě jednou říkám, že podobně je to taky dnes. Bůh ani s námi nemanipuluje. Ani v nejmenším. Pokud čekáme, že nás nakopne, abychom už konečně byli jeho služebníky, tak to se nedočkáme. Je to stále ještě jen na naší svobodné vůli a na našem rozhodnutí. Bůh si přeje, abychom mu sloužili svobodně a radostně. On nás k ničemu nenutí. Jen nás zve, abychom se účastnili na jeho díle. A chce nás motivovat krásou svých zalíbení. Když je ve víře přijmeme, když k nim řekneme své „ano“ a „staň se mi“, pak se teprve mohou uskutečnit. Řekneme „staň se mi“ – a něco skrytého v nás začne růst.

Pane Bože, litujeme toho, že naše nevěra je často překážkou pro tvé dobré plány.
Chceme v tuto chvíli říct alespoň své malé „ano“ k proměně, která se má s námi stát.

Nechte, ať spolu roste obojí až do žně

Mt 13,24-30 Předložil Ježíš učedníkům podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Gn 3,1-6; Ř 5,19-21

Přátelé v Kristu,
když čtu slova, že na dobré Boží pole přišel nepřítel, připomíná mi to scénu z počátku Bible, z rajské zahrady, kde k Evě přišel had. Had pokušitel, jedno z biblických ztělesnění ďábla. A taky tam tento ďábel začíná rozsévat svou zlou setbu. Co je zde setbou? Pomlouvání Boha na jedné straně, a smyšlenka, že sami lidé mohou být jako bohové na straně druhé. Proč byste poslouchali Boha, vždyť vy sami můžete být vševědoucí jako Bůh? Tou ďábelskou setbou je tedy nedůvěra vůči Bohu, neposlušnost, pýcha. A co je tím polem, na které zde ďábel seje? Tím polem je lidské srdce. To srdce, které Bůh sám nejprve stvořil jako dobré, vždyť patří k Božímu stvoření. A do dobrého lidského srdce taky Bůh nejdříve vsel svou dobrou setbu. Svou lásku k člověku. Bůh je Pánem toho pole, našeho srdce. A Bůh si přál, aby v něm tato jeho dobrá setba vzešla, aby vydala svou úrodu v tom, že také člověk bude Pána Boha milovat. Že člověk svou dobrou vůlí, svým myšlením a konáním bude tvořit dobro ve světě. - A také ta poznámka z podobenství, že Boží nepřítel přišel se svou setbou, když lidé spali, docela sedí i na ten příběh z počátku Bible. Vždyť Eva tady působí, jako by nebyla plně při vědomí, jako by měla nějaké zatemnění smyslů. Ona si nechá hadem namluvit, co si má myslet, ona se nechá vmanipulovat do jeho plánů. Jako by byla její vůle vypnuta tím, co ji had nabízí. Jakoby spala. A od té chvíle je její srdce zkažené. Vedle dobré Boží setby v něm bude růst i setba zlá. Dobré myšlenky vedle špatných, a obojí navzájem prorostlé. Dobrá vůle se bude proplétat se špatnou, dobré skutky jsou střídány špatnými.

Milí přátelé, poznáváme se v tom? Sám o sobě řeknu, že velmi. A je mi moc líto, že je lidské srdce tak zaplevelené. A teď co s tím? V podobenství se ptají sluhové hospodáře: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ Mají Boží služebníci to zlé z lidského srdce vykořenit? Mám já vás jako farář kárat, či snad dokonce nějak trestat? – Anebo, jinak vzato, Boží služebníci jsme přece všichni, a každý z nás má spravovat pole svého srdce. Máme sami v sobě zlo vykořenit? A hospodář, Bůh odpovídá: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Ne, nejde to. Vždyť přece dobře víme, jak je dobro se zlem propletené, ve svých kořenech navzájem prorostlé. Nám sice připadá, že dovedeme rozlišit projevy dobra a projevy zla. Jako dovedeme rozeznat pšenici a plevel, když jsou vyrostlé, když je uchopíme za stonek. Ale v kořenech, příčinách, je obojí složitě spleteno, a zároveň ukryto v zemi. Stejně jako jsou zlé a dobré myšlenky ukryté v našem nevědomí, kam ani nevidíme. Ani své srdce dobře neznáme. Nechci to už dále rozebírat, přenechávám to psychologii, pokud si ona myslí, že to dovede nahlédnout lépe. Něco z toho tajemství je ale naznačeno také už v tom příběhu o hadovi a Evě v ráji, ke kterému se teď ještě naposledy vracím. Had oblouznil Evu, aby nemyslela na nic jiného, než na plody stromu poznání, a jí teď připadá, že je to strom „s plody dobrými k jídlu.“ Jak to, že si uvědomila jen toto a nevzpomněla si, že podle Hospodinova příkazu je pro ni nedobré z toho stromu jíst? Od té doby se říká: Zakázané ovoce nejlépe chutná. Složitě jsou propleteny dobré a zlé pohnutky v našem srdci.

Takže ještě jednou: co se s tím dá dělat? Máme plevel vytrhat? Máme se snažit žít co nejsvatěji? Máme bojovat s hříchem v nás? Vykořenit už každou hříšnou myšlenku? Ničit zlo už v jeho kořenech? Ale to pak často dopadá tak, že s plevelem je vykořeněna i dobrá úroda. Kdo se stále hlídá, aby neměl žádnou zlou myšlenku, je zaměstnaný jen tímto. Takový člověk je sice jakoby bez hříchu, ale zároveň zdá se zcela bez života. Tak dává pozor na to, aby se neprohřešil, že už nemá sílu žít dobře. Pole jeho srdce je sice skoro prázdné, čisté, ale za tu cenu, že na něm neroste téměř nic. A právě proto hospodář Bůh v našem podobenství říká zvláštní věc: „Nechte to růst.“ Nechte, ať spolu roste obojí. Setba dobrá se setbou zlou. A to znamená: nemyslete tolik na to, jak vykořenit hřích. Více myslete na to, aby rostlo dobro ve světě. Je už to tak, že zlo se bude na dobru přiživovat, že se dokonce bude zdát, že zlo je v růstu úspěšnější než dobro. Někdy jsme až zděšeni, kolik je zla ve světě. Když nám někdo ublíží. Když se setkáme se zákeřnou nemocí. Když se kolem nás stále mluví o krizi a korupci a chudobě. Chtěli bychom umět zlo vykořenit. Skoro si neumíme představit, že by se náprava mohla dít jinak, než našim vlastním bojem proti zlu. Ale lidé v boji se zlem nikdy nebývají dobrými hospodáři. Lidské dějiny to dokazují na mnoha případech. – Nechte to růst. Co to znamená prakticky? Naším cílem nemá být vykořenění hříchu. Nemáme se trýznit, mít úzkost ze stálé přítomnosti plevele v našem srdci. Nemusíme své myšlení a konání nechat určovat ďáblem a soustředit se na jeho setbu. Tím určujícím pro nás může být důvěra, že Bůh do našeho srdce zasadil svou dobrou setbu, a že od nás očekává dobrou úrodu. Máme žít co možná nejlépe, živit dobrou setbu ve svém srdci. A nad hříchem se moc netrápit. Svým typickým provokativním způsobena to shrnul Martin Luther, když řekl: „Odvážně hřeš. A ještě odvážněji důvěřuj Bohu.“

Je to důvěra, že vše směřuje k dobré sklizni, o kterou se postaral a postará Bůh sám. My pro to jen málo uděláme tím, že budeme bojovat proti zlu. Myšlenka na hřích a jeho odstranění nás běžně tolik zaměstnává. To však nemá být hlavní myšlenka adventu. V závěru dnešního podobenství nacházíme obraz Božího adventu jako velké žně: V čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. Úplné odstranění plevele bude až nakonec. Ale ani tady nepůjde v první radě o hřích. Odstraněn bude, dán stranou, protože je neužitečný, co s ním? To však bude jen malou součástí velké Boží sklizně. Dobré sklizně. K tomu mají směřovat naše adventní myšlenky a naděje.

Na prahu adventu vyznáváme, že naše očekávání tvého adventu je málo spojeno s radostí, s nadějí. Málo spoléháme na tvou moc, a mnoho sami na sebe.
Věříme, že jsi to ty, kdo ruší a jednou zcela zruší moc hříchů nad námi.
Sami pro to můžeme udělat jen málo, totiž to, že odpustíme hříchy těm, kdo se provinili proti nám.

Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám (?)

Mt 25,1-13 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
Iz 35,3-8; 1Pt 3,15b-17

Přátelé v Kristu,
tu scénu, kterou dnešní podobenství končí, bychom mohli nazvat krizovou. Pět družiček marně klepe na dveře, dovnitř však vpuštěny nejsou. Zůstávají v temné a chladné noci. To je scéna, z které by nás mohlo až zamrazit. Začněme proto dnes od konce tohoto podobenství a snažme se zjistit, co k této krizi vedlo, zda bylo možno jí nějak předejít. – Je to totiž obraz velmi smutný a má pro nás být varující. I kdybychom my třeba jednou byli účastníky té hostiny, která představuje Boží království, kdybychom my vešli dovnitř spolu s ženichem, který tady znázorňuje Krista, přece bychom se nemohli opravdově radovat, kdybychom věděli, že naši blízcí zůstali venku. Takto si představuji peklo, pokud jednou bude – že někteří zůstanou venku, že nebudou vpuštěni do společenství radosti, že budou marně tlouci. Co k tomu tedy vedlo, co bylo příčinou, že nebyly vpuštěny? Slyšíme tady, co ženich říká těm pošetilým: „Neznám vás.“ A proč je nezná? Protože se s ním ty družičky nepotkaly. A proč se s ním nepotkaly? Protože v potřebný okamžik nebyly na daném místě. A proč tam nebyly? To musíme pečlivě promýšlet.

Proč ty pošetilé nebyly na místě setkání s ženichem? K čemu tam došlo? Jak to, že šly pryč? Vidíme, že v centru příběhu je rozmluva pošetilých s rozumnými. A ty rozumné pak samy šly ženichovi vstříc, zatímco pošetilé odcházejí úplně jiným směrem. Byly poslány pryč těmi údajně rozumnými. S výsledkem, že ty pošetilé se s ženichem nepotkají. - Máme-li my sami naději, že jsme mezi těmi družičkami rozumnými, co se o nás v tomto podobenství říká? A neusvědčuje nás to podobenství náhodou také z velké nerozumnosti? Podívejme se na to pořádně. A tentokrát budeme postupovat podobenstvím od počátku. – Na začátku podobenství vyšly ty rozumné naproti ženichovi. Jistě spolu s pošetilými. Ony vycházejí, aby se setkaly s Kristem. Ony vědí, že jen takové setkání je cestou k životní plnosti. Tak vycházíme my na duchovní cesty, abychom se setkali s Kristem, a zvláště když slyšíme o jeho adventu, příchodu, dáváme se na duchovní cestu, abychom se setkali s ním jako s tím, kdo nás chce uvést do věčné radosti. – Dobře. Co čteme dále? Že ty rozumné družičky usnuly. I ty rozumné, všechny usnuly. Čekání je zmohlo. Snad je to obraz naší únavy, kdy v Bibli čteme, že Boží království je blízko, že Kristus přichází, ale nám se přitom zdá, že už je to dlouho, co církev musí čekat. Že je to dlouho třeba i v našich životech od chvíle, kdy jsme uvěřili, kdy jsme o Kristu poprvé slyšeli, a vyšli mu v srdci vstříc, ale nedovedeme být dlouho bdělí a stává se nám, že ve víře usínáme. – Dobře. Ježíš to ve svém podobenství realisticky očekává, že nás čekání zmáhá. Teď však v podobenství přichází okamžik, kdy dění začíná být vážné. Kdy jde o všechno, o život. Družičky jsou probouzeny k bdělosti, k tomu, aby se opravdu vypravily na místo setkání s Kristem. Všechny se mají snažit, aby byly připravené. Půlka z nich však poznává svou naprostou nepřipravenost. Zatímco ta druhá půlka družiček, ty, které jsou v podobenství nazvány jako rozumné, jak ty jsou na tom? Asi ne o moc lépe. Protože když je ty pošetilé prosí o pomoc, ony říkají, že pomoci nemohou: „Nemůžeme“. Samy nemáme dost. Nemáme dost víry, dost světla.

Ty pošetilé prosí: Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Myslím, že tento rozhovor popisuje naše vztahy s lidmi nevěřícími, nebo málo věřícími, s těmi, kdo ve své víře tápou a nemají jasno. My jsme na tom trochu lépe, naše lampy ještě svítí, když se snažíme, dovedeme své lampy, svou zbožnost vyčistit a plamen víry se v nás znovu rozhoří. Ale jaká je to víra? My sami víme, že slabá. Máme problémy s vytrvalostí. Proto si myslíme, že sotva můžeme svou vírou pomoci ještě někomu jinému. Vždyť i my jsme přece ve víře ospalí. Možná jsme sevřeni myšlenkou, jestli aspoň sami obstojíme. Nemáme na to, abychom se o víru dělili, abychom těm druhým na cestě víry pomáhali. – V podobenství prostě ty rozumné pošetilým nepomohou. Možná by je mohly třeba vést temnotou za ruku, když jim samým světlo svítí. Kdyby šly spolu aspoň tak, jako když jednooký vede slepého. Ale ony řeknou, že pomoci nemohou. A ještě poradí těm pošetilým, aby si pomohly samy. Aby šly hledat pomoc jinde. Jděte raději ke kupcům a kupte si! – Nevěřím těm moudrým, že je pravda, co říkají. A myslím, že právě v té jejich neschopnosti pomoci je zárodek závěrečné krize. Ta krize je způsobena tím, že se ty pošetilé družičky s Kristem vůbec nepotkají. A třeba měly a mohly – skrze nás. Jenže my, místo abychom je vzali sebou na cestu za Kristem, vymluvíme se na svou vlastní slabost. A tím je vlastně odmítneme a odkážeme na to, aby pomoc hledaly jinde. V dnešním podobenství vidíme, jak vážné důsledky taková naše alibistická víra může mít. Ty pošetilé kdesi bloudí, s Kristem se vůbec nepotkají. Krize je, když nakonec zůstanou ty pošetilé za dveřmi, nevpuštěny. A není to jenom jejich problém. Vždyť pomysleme: opravdu šťastné přece nemohou být v tuto chvíli ani ty, které vpuštěny byly. Radovat se přece nemohou ani ty údajně moudré, když je jejich společenství, lidské společenství tak rozštěpeno.

Kéž bychom my křesťané dovedli pomáhat. Jsme zde nazváni jako moudří, tak buďme moudří. Jestliže sami víme o důležitosti setkání s Kristem, tak se nevymlouvejme, že ke stejnému cíli nemůžeme pomoci těm, kdo jsou kolem nás. Neodmítejme je a neposílejme je tak pryč, aby hledali jiná řešení. Nebuďme moudří jenom sami u sebe a pro sebe. Protože si myslím, že i ve své slabosti jsme pro mnoho lidí přitažliví. Když lidé kolem nás vědí, že hledáme Krista, i přes všechnu naši slabost a slabou víru pro ně budeme zajímaví. Budou se nás na víru ptát, budou se na nás obracet. A navzdory své slabosti také můžeme mnoha lidem pomoci. – Na závěr Ježíš řekne: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. A to znamená také toto: neznáte dne ani hodiny, kdy to bude vážné, kdy se vás lidé budou ptát na vaši víru. Protože v takových okamžicích se často rozhoduje o věčnosti, jak vypráví dnešní podobenství. Apoštol v této souvislosti říká: Buďte vždy připraveni dát svědectví o naději, kterou máte.

Pane Ježíši Kriste, myslíme teď na někoho, o kom víme, že bloudí.
Dej nám pravou moudrost, abychom mu mohli ukázat cestu k tobě.

Odpouštějí se ti hříchy

Mk 2,1-12 Když se po několika dnech Ježíš vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
Ž 41,2-5; Gn 32,23-3; Ř 8,26.28

Přátelé v Kristu,
v tomto příběhu jsou zapsány nejméně tři velmi nezvyklé věci. Projděme si je postupně, od té, která je nejvíce vidět, je nejokázalejší, až po tu, která je vidět nejméně, je nejskrytější. Budou to taky kroky do hloubky, k podstatě novozákonní víry. – Tak tedy nejprve zmíním první nezvyklost – ono loupání střechy. To je detail vyprávění, pro který si celý příběh letití evangelíci pamatují už od nedělní školy. Nosiči s ochrnutým museli vylézt na střechu domu, na typickou palestinskou střechu, tvořenou tedy především hlínou na jednoduchých dřevěných překladech, a prorazili v ní otvor a spustili dolů nosítka. Je až komická ta představa, jak se Ježíšovi ve chvíli, kdy káže, drolí nad hlavou hlína a prach padá na všechny v místnosti. Ale myslím zároveň, že je to důležitý obraz. Protože jinak v pozdějších dějinách najdeme Ježíše vyobrazeného především v blazeovaných podobách, v čistém plášti, často nad hlavou spíše se svatozáří. Že je z evangelia cítit palestinský prach, že jsou to příběhy velmi zemité a proto velmi životné, to může být pro někoho nové a důležité zjištění.

Ale pojďme k druhé nezvyklé věci. Ta už je méně nápadná, ale zase je zvěstnější. V příběhu je napsáno, že Ježíš uzdravil ochrnutého, protože viděl „jejich víru“. Co skutečně viděl? Viděl snažení nosičů, viděl jejich vynalézavost, s jakou našli řešení, když nemohli vstoupit dveřmi, poznal, jak jim na nemocném záleží. A proto ho uzdravil. Uzdravil toho ochrnutého kvůli víře jeho přátel. A to je zvláštní věc. Běžně si totiž představujeme, že víra je osobní záležitost každého člověka. Víra je osobní spolehnutí. Přece nemůže věřit někdo za někoho. A na tom přece záleží, jestli my osobně jsme věřící, podle toho nás Pán Bůh vidí, a Bible na mnoha místech napíše, že podle toho jsme a budeme jednou souzeni, podle toho, jak se víra projevovala v našem životě. – To je jistě pravda. Nemůžeme věřit za někoho jiného. A přece je zároveň pravda, že naše víra ty druhé kolem nás nějak ovlivňuje. Že pro ně může být svědectvím a pomocí, když vidí naši živou víru, a že na druhou stranu je pro ně pohoršením, když jsme křesťany jen podle jména. Jsem upřímně přesvědčen, že křesťanova víra a láska skutečně pomáhá těm, kdo žijí kolem něj, že je druhým lidem posilou. A představuji si to konkrétně podle obrazu dnešního podobenství. Že ti nosiči nenesli toho ochrnutého jenom svou silou a námahou fyzickou, že ho nesli i svou vírou. A že to Ježíš viděl a pochopil a ocenil. – Proč to tak rozvádím: protože si myslím, že je to obraz nesmírně důležitý i pro naše rodiny a naše přátele. Kolik je jen rodin, kde se rodiče trápí, že děti odpadly od víry. Kolik je lidí, kteří myslí na své nevěřící přátele, jak by jim víra mohla pomoci. Neskončeme u toho, že víra je osobní věc každého a že se nedá nikomu vnutit. Ale uchopme ty druhé, na kterých nám záleží, jaksi do nosítek své víry, do svých modliteb, pomáhejme jim slovy laskavého svědectví a potěšení. - A ještě šířeji to řeknu – je dobré, když i ve společenství dovedeme vytvářet takovou síť víry, kdy se navzájem neseme ve chvílích pochybností a těžkostí. Kdy silnější ve víře nesou ty slabší. Kdy se zajímáme o ty, kdo se vzdálili, a tak dále.

A třetí nezvyklá věc. Jsme u toho, co je samou podstatou křesťanské víry. Podívejme se, co Ježíš ochrnutému říká, co mu říká nejdříve: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Proč říká zrovna toto? Vždyť je přece jasné, oč ochrnutý stál nejvíce – o své uzdravení. Vždyť jsme právě pochválili jeho nosiče, jak obětavě ochrnutého přinesli k Ježíši – aby byl uzdraven. A teď místo toho slyší slova o odpuštění hříchu. Jejich očekávání se nesešlo s tím, co jim nabízí Ježíš. Také my bychom chtěli mnohokrát zažít uzdravení od nemocí, od různých postižení. Tohle bychom ocenili jako platnou a účinnou pomoc Boží. O takový zázrak bychom stáli. A teď slyšíme, že Ježíš místo toho říká: „Synu, dcero, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale on nás nechce odbýt. On teď chce i tomu ochrnutému dát dokonce něco více, než uzdravení jeho ochrnutí. A to je ona zvláštní věc k přemýšlení. Protože co znamená odpuštění hříchů? To znamená, že je celý náš život uzdraven. Jsme zbaveni všeho toho špatného, co kolem sebe neustále vytváříme. Odpuštění hříchu, to je vlastně návrat do rajského stavu, kdy první lidé mohli žít spokojeně, smysluplně, v blízkém společenství s Bohem. Když přijmeme Boží odpuštění, jsme zase jako rajské děti. Když jsou nám odpuštěny hříchy, to je vlastně uzdraven celý náš život. – Dobře. Zní to pěkně. Ale co když takové uzdravení celého života nezahrnuje i uzdravení tělesné? To by měl být ten ochrnutý spokojený, když slyšel, že jsou mu odpuštěny hříchy - a nebyl by zároveň uzdraven na těle? Ano, to je ta zvláštní věc. Že zde na světě ani lidé opravdu a hluboce věřící nejsou bez bolesti, bez utrpení. I křesťan má stejné nemoci jako nekřesťan. Rozdíl je jen v tom, že věřící člověk má své nemoci přijímat než člověk nevěřící. Věřícímu člověku i jeho nemoci mohou pomáhat ve víře. Učí ho jeho odkázanosti na Boha. Tak to slyšel apoštol Pavel, když si v modlitbě stěžoval na svou tělesnou bolest, a Bůh mu odpověděl: „Stačí, když máš mou milost. Vždyť ve tvé slabosti se ukáže má síla.“ A názorné je to například také na praotci Jákobovi ve Starém zákoně. Když Jákob vybojoval svůj noční duchovní zápas u potoka Jabok, zvítězil, ale bylo to však takové vítězství sladkohořké. Vymohl si na Bohu požehnání, ale zároveň byl po tom boji v kyčli chromý. Jeho ochrnutí se mu stalo trvalým znamením, že na své další životní cestě už nemá spoléhat na svou chytrost a úskočnost, nýbrž na Boží posilu. - A tak nějak je to taky s námi se všemi. Ježíš těm, kdo v něj uvěří, zvěstuje odpuštění hříchů. Zároveň je téměř jisté, že nikoho z nás neminou různé nemoci a slabosti. Například se stářím přicházejí zákonitě. A teď jde o to, co v nás zvítězí, převládne. Naše stýskání nad chatrností těla? Nebo naopak důvěra v Boží moc a pomoc? Každý z nás někdy zažije, jak mu docházejí síly, jak je jakoby ochrnutý. U toho, kdo spoléhá na Boha, se však duchovní zdraví může i v takových situacích zlepšovat. Tělesné síly člověk někdy ztrácí, duchovní síla člověka však může vždy růst. Co k tomu potřebujeme? To, co dnes od Ježíše slyšíme nejprve. Není to nic malého, nýbrž naopak něco velkého, když říká: „Odpouštějí se ti hříchy.“

Pane Ježíši Kriste, dej nám prosíme zažít,
jak silně odpuštění hříchů proměňuje náš život.

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu

L 15,12- 32 Ježíš řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
DEZ 694 V království Božím místa dost
Ž 103,8-14; Oz 11,1-9; 2K 5,16-21

Přátelé v Kristu,
takto krásně si to křesťanská víra představuje. Cokoliv špatného jsme udělali, může nám být odpuštěno. Všechny naše viny, naše špatné činy, naše omyly – můžeme je nechat ležet, a už se nad nimi více netrápit, dále se s nimi nevláčet. – Takto si to představuje v dnešním podobenství také onen mladší bratr, ten v daleké cizině a velké nouzi. On poznal, jak velkou chybu udělal, když se vydal do ciziny a opustil svého otce. Když jednal svévolně a dovedlo ho to až na dno. Ale teď se v něm probudí víra, že ho otec znovu přijme, že v jeho blízkosti znovu najde dobré místo pro svůj život. Když své selhání s lítostí přizná a pojmenuje, snad mu otec odpustí. – V této představě mladšího syna vidíme názorně, co znamenají slova jako „lítost“ a „odpuštění“. Jemu je líto, jak selhal a padl. Jak si myslel, že umí řídit svůj život, ale neumí. Jak si myslel, že si sám bude užívat lépe než s otcem, ale nakonec skončil u prasat. A co je odpuštění: přijetí do společenství, otevřená možnost zažívat životní spokojenost a radost. – A z této představy mladšího syna také vyplývá základní křesťanské učení o Božím odpuštění. Pokud litujeme svých hříchů, Bůh nám je odpouští, a my se už nad nimi nemusíme trápit. Nakolik jich litujeme a je vyznáváme, Pán Bůh nám od nich ulehčuje. I kdyby byly jakkoliv velké a závažné.

To je pěkná a milá teorie, když se však podíváme znovu do podobenství, vidíme, že tam je to ještě jinak. Mladší syn se vrací zpět k otci, ale my tady čteme, že otec mu vyběhl vstříc. On ho vlastně celou dobu vyhlížel, jestli se snad nevrátí. On svého syna objímá, dříve, než syn stačí říct své vyznání viny. S lítostí běžel otec k synovi. A to znamená: Bůh Otec našich hříchů lituje více než my. Nám to snad dojde jednou, jak bídná je naše situace, ale on našich selhání lituje více než my sami. My jemu scházíme více, než on nám. A on také naší situaci vidí vyostřeněji, než se zdá náš život nám. Naše bloudění, naší svéhlavost nazývá přímo smrtí, naší cestu k Bohu nazývá cestou k životu. Otce v podobenství pojmenovává návrat syna takto: Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. – Takže dříve, než syn stačil cokoliv říct, Bůh mu odpouští. To je něco, co lidský rozum nechápe. Anebo vlastně chápe, má to svou analogii v chování milujících lidských otců a matek. Syn skončil v drogách, všechno prohrál v automatech anebo propil, teď žije v nějaké špinavé díře. A přesto si rodič přeje, aby se vrátil domů. Neočekává, že dostane zpátky své peníze, nevyžaduje, aby se hned ve dveřích omlouval. Jen kdyby se vrátil! Vždyť mi prostě schází. A náš život má smysl jen tehdy, když můžeme být spolu s těmi, které máme rádi. Takovou zákonitost vložil Bůh do světa už v jeho počátku. A sám stvořil člověka, aby s ním měl společenství. To je výbušná teorie, že na tom jediném v životě záleží – abychom měli s Bohem společenství. Že nezáleží tolik na tom, nakolik vyslovíme svou lítost ve slovech. Že ne na tom, nakolik dovedeme či nedovedeme napravit svá selhání. Ale jen na tom záleží, abychom se vrátili k Bohu a chtěli být s ním. – Touto myšlenkou je ovšem také relativizována obvyklá kritika církve, kterou lidé běžně říkají: vždyť se podívejte, jací ti křesťané jsou, jak žijí. Jestli jsou v církvi takovíhle lidi, pak já s ní nechci nic mít. Podle tohoto Ježíšova podobenství jsou křesťané jednoduše ti, kdo hledají Boží slitování. Společenství s Bohem. Kdo k němu přicházejí. Nic dalšího k tomu není potřeba. A Bůh hříšníky přijímá. A on z nich radost má.

Není to však nebezpečná myšlenka – že Bůh odpouští jen tak? Co by to znamenalo pro svět, kdyby si lidé mohli myslet, že všechny viny jim budou odpuštěny? V podobenství máme tyto pochybnosti taky vyjádřeny, velmi životně, v postavě staršího syna. Ten z návratu bratra radost nemá. Není spokojený s tím, co se odehrálo. Dokonce: i když se jeho bratr omluvil, jak moc ho mrzí, co se stalo, i když přiznal, jak byl hloupý, jak špatně se rozhodl, jak věci nedomyslel – není to všechno málo? Kdo napraví, co ten marnotratný bratr zmarnil, co utratil, o co ochudil jejich rodinu? Ten ztracenec si lacině představuje, že vše napraví několika slovy omluvy. A s otcem starší syn nesouhlasí ještě více:tak beze všeho navrátilce přijímá, a dokonce chystá hostinu. Místo pokání, místo pokárání, místo trestu se tu bude slavit!

(Ale abychom staršímu synovi nekřivdili příliš. To podstatné si také on uvědomuje. Také on ví, jak důležité je pobývat s otce, tedy s Bohem. Jenže on to bere jako povinnost, a když to léta vydržel, tak to vnímá jako svou zásluhu. Vyčítá otci: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Vždycky mě tady překvapovalo, že tento syn otcovu přítomnost jen trpí, poveselit by se chtěl, ale ne s otcem, jen se svými přáteli. Tento syn pobývá se svým otcem, ale není v tom žádná radost. Jen vědomí povinnosti, nutnosti, řádnosti. Proto také nemá žádné pochopení pro svého mladšího bratra – neřáda. A žádné pochopení pro naivitu svého otce – tedy naivitu Boží. Pro Boha, který odpouští jen tak, lacině, každému člověku, který hledá cestu domů, cestu k Bohu. - Koho znázorňuje tento starší syn? Na počátku 15. kapitoly Lukáše se dovíme, že tehdejší farizeje a zákoníky. Také dnešní farizeje a zákoníky. Tedy ty, kdo si zakládají na své zbožnosti a poznání Bible, a chtějí z této pozice posuzovat a odsuzovat druhé lidi. A snad chtějí dokonce posuzovat i to, jaká je a může být spravedlnost Boží?)

I rozhněval se po návratu marnotratníka tento starší bratr, alespoň on se rozhněval a nechtěl jít dovnitř. Alespoň on přece musí mít rozum, alespoň on přece musí svým postojem dát najevo, jak by se věci měly dít. Ale i za ním otec vyšel a domlouval mu. Otec ho musí přemlouvat, aby vešel dovnitř, na oslavu, aby vešel do radosti. – Zpíváme ve zpěvnících píseň, kde se mluví, že je jediné vstupné do Božího království, „vstupným je smysl pro radost“. A ta slova nám myslím znějí dost divně. To je opravdu jediná podmínka? To po nás Pán Bůh nic dalšího nechce? Až mě to provokuje, že je to pojetí tak laciné. Ale musím přiznat, že ta slova písně dobře odpovídají tomu, co říká dnešní podobenství. Jsme pozváni k oslavě, do Božího království. Jen o jediné jde: abychom se chtěli s Bohem radovat. Mít s ním společenství radosti. – Konec dnešního podobenství je otevřený. Vejde ten starší syn dovnitř, nebo nevejde? Také nám se možná podobně jako jemu nezdá udržitelná představa, že by Bůh odpouštěl jen tak, beze všeho. Pravdivost takové myšlenky naštěstí nemusí garantovat lidský rozum. Garantuje ji Ježíš. A biblická zvěst o Boží milosti vůbec. Tak je konec otevřený i pro nás. Jsme do Božího království pozváni. Vejdeme nebo nevejdeme?

Pane Bože náš, děkujeme každý sám za pozvání do tvé radosti.

Nevíte, jakého jste ducha

L 9,51-56 Když se naplňovaly dny, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.
Ž 131; 2Kr 1,1-17a; 1K 1,18-25

Přátelé v Kristu,
to, co tady udělali ti lidé ze samařské vesnice, je velmi špatné. Odmítli Ježíšovi a jeho učedníkům poskytnout pohostinství. V prostředí Blízkého východu je to dodnes jeden z největších možných přečinů – když odmítnete toho, kdo potřebuje nocleh a trochu jídla. Nemůžeme se proto divit učedníkům, že byli pořádně nazlobeni. Cítili potřebu se samařským pomstít. (Možná chtěli odplatit zástupně za všechny ostatní galilejské poutníky, kteří museli touto cestou procházet, když putovali do Jeruzaléma, a kterým jinověrci Samařané dělali problémy pravidelně.) - A ještě jedna okolnost učedníkům nahrávala. Ve verších, které předcházejí našemu dnešnímu vyprávění, byste mohli číst, že učedníci dovedou vykonat mocné činy. Ježíš je předtím vyslal do různých měst a dal jim sílu a moc, a oni si vyzkoušeli, jaké to je: uzdravovat nemoci, vyhánět všechny démony. Když se pak k němu vrátili, s nadšením mu vypravovali, co všechno činili. Nebyla by zrovna teď další příležitost něco z arsenálu mocných činů vyzkoušet? Nezaslouží si prohřešek Samařanů pořádný trest? Jak se říká: „Na hrubou díru hrubá záplata.“ „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby ty Samařany zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Chápeme nazlobenost učedníků, chápeme, že mají touhu uplatnit znovu tu moc, kterou vládnou. A dokonce i z biblického hlediska by se mohl takový čin jevit jako možný a správný. Učedníci se teď odvolávají na Eliáše, který opakovaně sesílal Boží oheň na vojáky nevěrného krále Achazjáše. Když jsme ten příběh ze Starého zákona před chvílí četli, možná se nám to dokonce líbilo a měli jsme i radost, když jsme slyšeli, že Eliáš měl takovou moc trestat královu zpupnost. Král Achazjáš se snaží zatknout proroka Elíáše, který kárá jeho nevěru. Ale Eliáš ukazuje, že má větší moc než král s jeho vojáky. A tak na skupiny vojáků sesílá oheň, jak se mu zlíbí, tak dlouho, dokud jeden z velitelů před ním nepoklekne a neprosí o slitování: „Kéž má nyní můj život ve tvých očích nějakou cenu!“ A není to jen v tomto příběhu - v Bibli máme i širší tradici mocných mužů Božích, kteří mluvili o trestu a také mocně trestat dovedli. - Takhle je tedy postavena dnešní situace a takovou otázku učedníci Ježíšovi položili.“Vždyť to bychom přece svedli, zahubit je, a to by si Samařané zasloužili.“ Ale Ježíš jim oponuje. Dvěma způsoby. Nejprve řekne: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A potom se obrátí a jde s nimi do jiné vesnice.

Tenhle příběh se mi vždycky líbil. Opakovaně nad ním přemýšlím a chtěl bych se z něho umět poučit. Protože si myslím, že jsme často v pokušení myslet jako ti učedníci. Chtěli bychom takovou moc víry, která by nám pomohla prosadit svou pravdu. Kéž bychom dovedli mocně prosadit své vlastní přesvědčení! Kéž bychom mohli odplácet, kde se setkáme se zjevnou nespravedlností. Kéž by šla pravda ve světě prosadit silou! Lidská hruď se dme pýchou, jestliže se dovedu ve světě prosadit. A speciálně dnešní doba to po nás vyžaduje: dravost, schopnost prosadit svou. Také leckterý křesťan si i z víry dělá prostředek, jak získat vnitřní sílu, jak si víc věřit, jak se ve světě prosadit, jak být úspěšnější. – Zatímco to, co udělá v závěru dnešního příběhu Ježíš, to vypadá jako zbabělost. On ustupuje, nic neřeší, obrátí se na patě a jde jinam. Je to rozuzlení takové nemastné neslané. A navíc to nikoho nepřesvědčí. Ti Samařané, kteří jednali špatně, se to ani nedoví. Nikdo je nepoučí a nepovede je k nápravě. Ježíš se vůči nim zachová milosrdně, ale je to milosrdenství takové nenápadné.

A právě o to v dnešním příběhu jde. O nenápadné, neokázalé, všední milosrdenství. Jde o to, že rozhodující věci se dějí ve skrytu srdce. Učedníci chtěli mocně projevit Boží moc. Chtěli trestat, ukázat moc Božího soudu. Ježíš u sebe ukazuje moc ještě větší. Moc odpuštění, moc milosrdenství. Nemůže ji projevit jinak než v několika tichých slovech, která učedníkům řekne. Je to moc, která může učedníkům připadat trochu divná. A mnoha lidem připadá až směšná: „On odpouští, protože nemá na to, aby se prosadil.“ Je to však moc toho, jehož mysl je už obrácena k Jeruzalému. Je to moc toho, který svůj život skončí na kříži. V tom vítězství, v té převaze, kterou je ovšem tak snadné přehlédnout nebo se ji i vysmát. Možná jsme podobni jeho tehdejším učedníkům, a i nám je Ježíšova taktika nepochopitelná. Jaký to má význam, že Ježíš ustupuje? Čeho tím dosáhne? Až později, po Ježíšově vzkříšení, si jeho učedníci uvědomí, jako obrovskou vnitřní sílu Ježíš měl. Jakou obrovskou vnitřní moc to totiž vždy vyžaduje, když se někdo rozhodne neubližovat druhým, ale pak i snést všechny důsledky, které to sebou přináší. Kdy se Ježíš sám stal hromosvodem lidské zloby, kdy se jeho nepřátelé budou přímo vyžívat v tom, jak snadné je ublížit jemu.- Tehdy u samařské vesnice museli učedníci změnit své plány. Museli vzdát, obětovat své představy, jak prosadit spravedlnost ve světě. Jak sebe prosadit ve světě. A podobně jako oni i my máme obětovat své plány, svou touhu po sebeprosazení, svou ctižádost – pokud to uchrání ty druhé, lidi kolem nás.

Dnešní oddíl končí tak nějak do ztracena. Ježíš s učedníky se prostě obrátili a šli hledat jinam. A tak i dnešnímu kázání sluší konec třeba nevýrazný: budiž jim výzva k milosrdenství. Výzva, abychom byli jako Ježíš ústupní, abychom netoužili po odplatě. Abychom neubližovali, dokonce ani v případech, kdy se k tomu cítíme oprávněni. Abychom byli vůči lidem milosrdní. Mnohdy to bude milosrdenství neokázalé, kdy se to ten druhý ani nedoví, kdy mu to nedojde. Kdy nás nikdo z lidí nepochválí, jak dobře jsme se zachovali. A přece má takové jednání význam – má význam před Bohem a má význam ve stínu Ježíšova kříže. Takového smířlivého ducha máme být. Jak budeme taky zpívat v následující písni: „Duše má v tichosti k Bohu se měj.“

Pane Ježíši Kriste, dej, ať rosteme z Ducha tichosti, smířlivosti, odpuštění.

Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila

L 15,3-7 Pověděl jim Ježíš toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Ž 23; Ez 34,8-14; Ř 5,5-11

Přátelé v Kristu,
má podzimní kázání, dá-li Pán Bůh a nebudete-li vy nesouhlasit, budou trochu osobnější. Budu vybírat texty z evangelia, které jsou pro mě zvlášť důležité a které mám rád. Je tomu totiž asi 25 let, co jsem uvěřil, a tak chci trochu rekapitulovat, co pro mne bylo vždycky důležité, co mě oslovilo. – A dnes jsem vybral podobenství o ztracené ovci. Dobrý pastýř jde, vytrvale hledá tu jednu ztracenou ovečkou, která se mu zatoulala pryč od jeho stáda. Ta jedna jediná mu za to stojí. On její ztrátu nepřehlédl, ale namáhavě se vydává pro její záchranu. Není to snad velké potěšení pro každého, kdo sám sebe rozpozná v takové postavě ztracené ovce? A není to snad každý z nás, že si někdy, a možná často, připadáme jako ztracení? Bůh „nechce, aby zahynul někdo z těchto maličkých.“ – Jestli si dobře vzpomínám, četl jsem tento příběh poprvé v období, kdy jsem hodně přemýšlel nad pojmem „povolené ztráty“. Určitě jste už někdy to sousloví slyšeli. Tenkrát před půlstoletím jsem jednou za týden navštěvoval vojenský výcvik na takzvané vojenské katedře, a čekal mě měsíční pobyt v kasárnách. A tady jsme se dověděli, že při vojenských cvičeních jsou jakési povolené ztráty. Totiž: počítá se s tím, že při nich může být určité malé procento vojáků zraněno, či dokonce zabito. Každý pochopí, že se něco takového může stát. Tím spíše, jestli má takové cvičení skutečně simulovat obtížné a nebezpečné situace. Aby takové cvičení vůbec mělo smysl, aby to nebyla jen taková dětská hra. Ale když jsem si uvědomil, že bych v tom malém procentu mohl být i já, kvůli nějakému cvičení, které je jen „jako“, moc dobře mi nebylo. Od té doby mi pojem „povolené ztráty“ nedělá dobře. A jsem rád, že pastýř z podobenství o ztracené ovci takto neuvažuje. Pro něho má ta jedna jediná ohromnou cenu. Je nepostradatelná. Chybí mu, nechce ji ztratit. Proto nelituje své námahy, a jde ji hledat, dokud ji nenalezne. To je velké potěšení pro nás, kteří si možná připadáme v životě ztraceni. Bůh je takový dobrý pastýř, kterému záleží na každém z nás. - A také v církvi nejde o to, aby nás tady bylo dejme tomu sto, a pak to bude v pořádku, ale Bohu jde o každého z nás jednotlivě.

Zdá se mi, že z pohledu té jedné ovce je pro nás podobenství dobře přijatelné a potěšující. I na jedné ovci záleží. Teď je ovšem v podobenství zajímavý moment těch devadesáti devíti, které byly zanechány na pustém místě. Ta zjevná nevyváženost, kterou jakoby chtěl Ježíš ještě zdůraznit. Kvůli jedné opustí pastýř devadesát devět ostatních. To je Bůh Pastýř nechá jen tak? A když si tedy zrovna nepřipadáme jako ztraceni, znamená to snad, že se nám Bůh vzdaluje? Jsme snad Bohem opomíjeni proto, že jsme docela v pohodě, a protože jeho pozornost a péči potřebují ti, kdo jsou v krizi? Ne, tak tomu není. To, že celé vyprávění soustředí na tu jednu ovečku, chce vyjádřit něco jiného. V ní se můžeme najít každý jednotlivě. Každý z nás slyší to podobenství pro sebe. Když zakusíme Boží péči, můžeme být překvapeni, kolik lásky a pozornosti věnuje Bůh právě nám. A zdá se nám, že máme výsadní místo v Boží milosti. Ale to my prostě jen nevíme, jak Bůh jedná s těmi ostatními. Připadá nám, jako by tu byl jen pro nás. To je biblický způsob, jak vyjádřit Boží všudypřítomnost, něco, co je vždy nepochopitelné. Tím, že řekne, že Boží péče se soustředí výsadně na jednu ztracenou ovci, a přitom se v té ovci může poznat každý člověk.

A tak věřím, že Bůh chce zachránit každého člověka, každou ovci, která se mu ztratila. Pokud je nějaký člověk, kterému se Boží moci nedostává, pak je možná jeho vina. Odmítá ji, třeba i neuvědoměle. Podobenství takové lidi nazývá „spravedlivými“. To jsou ti, kdo si vystačí sami. Ti, kterým absolutně nepřipadá, že by byli nějak ztraceni. Vždyť oni sami vědí, jak dobře žít, a jim připadá, že žijí spravedlivě. Často nad tou otázkou přemýšlím: existují opravdu lidé, kteří si mohou oprávněně myslet, že Boží záchranu nepotřebují? Žijí takoví lidé skutečně spravedlivě? Odpověď neznám. Když je však oslovuje Ježíš, mám velké podezření, že to myslí ironicky: „spravedliví, kteří nepotřebují pokání.“ On věděl, ke komu mluví, protože on s takovými lidmi měl vlastní špatnou zkušenost. Byli kolem něj takoví, kteří se za spravedlivé považovali, především farizeové. Oni se poměřovali, jak daleko už dospěli na cestě svatosti. Oni si mysleli, že už plní všechny požadavky zákona. A proto si připadali Bohu blízcí. Ti si rozhodně o sobě nemysleli, že jsou jako ztracené ovce. To si mysleli naopak o druhých, o lidech na okraji společnosti, o velkých hříšnících. Sami o sobě si mysleli, že už jsou Bohu blízcí a že se Bůh raduje z jejich spravedlnosti. Ale Ježíš jim oprávněně předhazuje, že oni se takto stavějí Bohu na roveň a že je to vlastně pýcha. Že nepotřebují Boha jako zachránce, jako starostlivého pastýře, že si vlastně vystačí sami. Se svou vlastní spravedlností. A tak si i my dávejme pozor, ať nás nezláká role těch, kdo už si připadají spravedliví, dobří, soběstační. Nezapomínejme na pokání, na vyznávání vlastních hříchů a vlastní slabosti. Podle dnešního podobenství je na tom lépe ovce ztracená než ta, která si myslí, že žádnou pomoc a záchranu nepotřebuje.

A nakonec: víte, o čem se v dnešním textu mluví nejčastěji – totiž tři krát? – O radosti. Když ten, kdo ji hledal, ovci nalezne, vezme si ji S RADOSTÍ na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚RADUJTE SE se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Právě tak bude v nebi RADOST nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Kdyby křesťanství nebylo o radosti, myslím, že by mne nikdy nezlákalo. Křesťanskou víru vnímám především jako radostnou. V jejím počátku je sice naše lítost, pokání, vědomí vlastních hříchů a slabostí. Pak ale následuje poznání Boží pomoci, a výsledkem je radost – radost Boží. Bůh se raduje, že nás nalezl, že už nejsme ztraceni. Raduje se z obnoveného společenství s námi. Když nám to jako ovcím všechno dojde, bude to i důvod naší velké radosti.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme ve svých životech někdy nebo často jako bloudící ovce.
Věříme, že ty jsi dobrý pastýř, který nás chce vést cestou života.
Chceme mít pochopení pro bloudění těch druhých, a proto odpouštíme těm, kdo nám ublížili.

Slovo milosti (Ez 34,15n)
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.





Podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí

Jk 1,5-8 Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; 8je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.
Ž 51,8-12; Mt 7,7-11; Př 2,3-6
EZ 466 Moudrosti poklad z nebe

Přátelé v Kristu,
hned na začátku je jasné, že Jakubova výzva platí pro nás pro všechny. Jakub oslovuje ty, kdo mají nedostatek moudrosti… A má ji snad někdo z nás dostatek? Označil by se snad někdo z nás za moudrého? Za dostatečně moudrého? Asi ne. Máme málo moudrosti. Takže by nás mělo zajímat, co nám tady Jakub radí. Jak tedy k takové moudrosti dozrajeme, dospějeme? Jakub řekne, že ji můžeme dostat od Boha, tím, že ho o ni prosíme, a on ji pak nám lidem dává. A proč ji tedy má jen tak málo lidí? Kde to má zádrhel? Ten není u Boha, čteme tady, že Bůh ji dává všem bez výhrad a bez výčitek. Chyba není u Boha, chyba je v nás žadatelích. V tom, že vlastně o Boží moudrost nestojíme, pořádně o ni neusilujeme. Stojíme o ni letmo, chvilkově, ale brzy hned zase o něco jiného. Poznáme, že v Bibli je ukrytá moudrost, hluboká modrost. Třeba i zatoužíme podle ní žít. Ale vydrží nám to jen chvíli. Něco jiného nás od takového soustředění odvede. Nejčastěji usilujeme o moudrost tohoto světa, o moudrost v tom, jak nemít nedostatek hmotný.

Promiňte banální příklad: Jedeme tramvají do kostela. To je přece usilování o moudrost, řekli bychom. Moudrosti poklad z nebe je slovo Boží nám, zpíváme v jedné písni. Ale kdybychom tak při cestě do kostela měli v srdci jenom tento zbožný úmysl, to by bylo pěkné! Jenomže je tomu jinak. Tlačí nás v tramvaji nepohodlné sedadlo a trochu na nás táhne. V hlavě ještě máme film, který jsme viděli předchozí večer. Máme trochu strach, abychom nepřejeli zastávku Stodolní. Tamhle na zdi si všimneme nějaké reklamy, asi nám uvízne v paměti pro příští nákup v obchodě. Zaujmou nás nějaká slova z rozhovoru lidí, kteří sedí před námi. A ještě nás muže zaujme třeba nějaká pěkná ženská. Ano, těšíme se do kostela. Ale naše touha není napřažená jenom tímto směrem. Naše vůle se často podobá tomu, co říká Jakub: člověk je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Takoví jsme, hnaní jednou tím směrem a hned zas tím poryvem. Různé naše choutky, motivace a strachy si s námi pohrávají. Pak jsme jako mořská vlna zmítaná vichřicí. A je to obraz velmi názorný. Představíme si snadno vlnu na hladině vody, jak se žene jedním směrem, ale je sražena bočním větrem, a každou chvíli roztříštěna protivětrem. Poryvy větru na vlnu útočí z různých stran, jako by si s ní pohrávaly. Vodní hladina je rozbita do mnoha malých vlnek, které narážejí do sebe navzájem. A nemusíme kvůli tomuto podobenství ani jezdit k moři. Podobně to uvidíte při poryvech větru i na každé větší české kaluži. - Je to smutné podobenství o lidském srdci, když připomíná takovou vlnu, s kterou si pohrává vichřice. Podobně napíše apoštol v listu Efezským (4,14), že lidé duchovně nedospělí jsou „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.“

Dobře. V té Jakubově výtce se nejspíše poznáme. Ale co s tím dělat? Všichni jsme se možná už tolikrát snažili, aby naše mysl byla soustředěná, a přece nás tolik věcí snadno rozhodí. Tolik starostí, tolik obav, tolik tužeb si s námi pohrává. Co se s tím dá dělat? Co k tomu lze říct podle Jakuba? Dvě věci z dnešního textu zdůrazním. Zaprvé: aby naše vůle nebyla jako změtená mořská vlna, to nenapravíme nějakým cvičením mysli. Jakub řekne: Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha. Máme si moudrost vyprosit u Boha a nemyslet si, že k ní dozrajeme sami. V našich lidských silách není moudrost sama, ale modlitba o moudrost. Naše životní zrání má být zráním v modlitbě. A dar moudrosti je pak odpovědí Boží na naše modlitby. Mnohokrát jsem toto zažil u modlících se lidí také v našem sboru. Je radost se potkat s takovým člověkem, který se vytrvale a dlouhodobě modlí. Je radost poznat moudrost takového člověka. – A druhá věc vyplývá z té první. Už víme, že naše mysl nemá být jako mořská vlna zmítaná vichřicí. A jaká tedy má být? Jsou učení a myšlenkové směry, které řeknou, že duše moudrého člověka je jako klidná, nehybná hladina. A zřejmě i mnoho našich současníků považuje za ideál moudrosti vnitřní klid – když už vás nic nerozhodí, když jsme v pohodě. To je však ideál podle buddhistů a podle stoiků, ne podle Bible. Bible řekne: modlete se, dokonce: bez přestání se modlete. Ať je vaše srdce v pohybu. Modlitba ať je pohybem vašeho srdce. A Jakub to dneska upřesňuje tím, že řekne: jen ať vaše modlitba není pochybovačná. To slovo „pochybovat“ znamená: „vést vnitřní zápas“, zápas sám se sebou. A my to známe: jak se pereme sami v sobě, sami se svými problémy, jak se rveme se svým životem. Pak jsme právě jako ta mořská vlna, která je zmítaná, která svou energii spotřebovává tím, že se mele sama v sobě. Vlna, která nikam nesměřuje, která nemá sílu na pohyb dopředu. Protože se dusí sama v sobě. – Takže znova: jaké je řešení? Není v tom, že svůj vnitřní neklid zrušíme. Ta vnitřní energie nemůže jen tak zmizet, ztratit se. Cílem není vyhasnutí. Řešením je, že tu duchovní energii nasměrujeme - směrem k Bohu. Že náš duchovní zápas už nebude jako vlna, která se pere sama v sobě, místo toho, aby nějak směřovala. Ale že bude jako vlny, které jdou k Bohu. Naše touhy, naše modlitby pak budou jako vlny, které plynou. Někdy vlny mírnější, když to budou modlitby vděčnosti, modlitby proseb za obyčejné věci. Někdy to budou třeba modlitby prudší, třeba vybuzené obavami, bezradností, úzkosti. Vždy však to budou vlny nasměrované k Bohu. – Jakub nás tady dnes učí správné modlitbě na příkladu mořské vlny. Když učil modlitbě Ježíš své učedníky, použil příkladu podobného a také velmi názorného. Řekl (Mt 7,7): Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

Pane Ježíši Kriste, ať naše srdce netluče jen samo v sobě,
ať dovedeme svou modlitbou tlouci na srdce tvé.

Jako květ trávy

Jk 1,9-11 Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení a bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své.
Ž 39,5-8; Mk 10,17-25; Př 30,7-9

Přátelé v Kristu,
Jakub dnes mluví o chudých a o bohatých. Mluví o sociálních rozdílech mezi křesťany – protože tak to v běžném křesťanském společenství bývá, že jsou tady lidé, kteří mají hodně majetku, i takoví, kteří jsou třeba úplně bez peněz. A proč se Bible zabývá takovými materiálními otázkami? Ne proto, že by chtěla zařídit, aby měli všichni stejně, aby sociální rozdíly zmizely. Ani ne proto, že by šlo zařídit, aby měli všichni dostatek, hojnost – jako by v tom záleželo štěstí člověka. Dokonce se zdá, jako by chtěl dnes Jakub říct pravý opak – mluví o nebezpečí, které je v bohatství ukryto. Že je chudoba pro člověka ohrožením, to si uvědomujeme často. Že však také bohatství je pro lidi ohrožením, to si asi potřebujeme častěji připomínat. A Jakub to dnes dělá. - Kdybyste si přečetli tyto verše v kontextu, zjistili byste, že tyto verše stojí v rámci tématu zkoušek, pokušení pro naši víru. A Jakub tady mluví jak k chudým, tak k bohatým. Protože chudoba může být pokušením, a bohatství může být pokušením. Chudý, když se stará o to, aby vůbec přežil, třeba nemá ani myšlenky na to, aby se obracel na Boha. Chudoba znevolňuje a oklešťuje jeho život. Hrozí, že se stane jedinou starostí života. A bohatý? Ten zase často upíná své srdce na svůj majetek. Vidí v něm zajištění a naplnění svého života. Zdá se mu, že Boha nepotřebuje.

A Jakub nemluví jen o chudobě či bohatství, o nedostatku či přebytku majetku. On skvělým způsobem domýšlí, co dalšího je s chudobou a bohatstvím spojeno. Jak se chudoba nebo bohatství projevují v sebehodnocení člověka. A jak majetek člověka ovlivňuje jeho postavení mezi lidmi. – Nejprve mluví Jakub k lidem bídným. A bída není jen v tom, že máte málo majetku. S bídou je spojeno také to, že se tak ocitnete v nízkém postavení, na okraji společnosti. Že máte méně možností se prosadit, že vás ti bohatší budou považovat za méně hodnotné. Prostě: chudoba člověka ponižuje. A nakonec hrozí, že si tak budete připadat i vy sami, že vám společnost svá vlastní měřítka vnutí. Že se budete cítit méněcenní. A právě do takové situace Jakub poví: Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení. O jaké povýšení jde? Ne o takové, že bychom měli čekat, že se to ve společnosti zvrátí, že se chudým dostane větších ohledů, lepšího zastání u lidí. Ne. Jakub vyzývá nuzného křesťana, ať si připomene svou hodnotu před tváří Boží. Ať chudý nehledí tolik na to, že druhými lidmi je ponižován. Že je ve společnosti odsouván na okraj, že je ostatními považován za spodinu. Ať myslí spíše na to, že v očích Božích má svou cenu. Ať se pozvedává ve své víře. Ať si připomíná, co je skutečná bída - že boží milostí je vykoupen z bídy prázdného způsobu života. Že se nemusí podřizovat soudům druhých lidí, ale je Bohem vykoupen. Tak chce Jakub v těchto verších především potěšit ty, kdo jsou chudí a následkem toho i ponižovaní: myslete na své povýšení v očích božích. Neklesejte na mysli. Vzhůru srdce, vy, kdo je máte u Pána.

Dále však Jakub mluví k bohatým. A jim věnuje více slov. Aby je naopak varoval. Přitom bohatství samo o sobě špatné není. Starý zákon ho často označuje jako jeden z projevů Božího požehnání. Ale i tady je riziko. S bohatstvím je často spojen nebezpečný postoj srdce, totiž povýšenost. Bohatství snadno stoupá do hlavy. A možná ani ne tak bohatství, jako pocit úspěšnosti. Kdo je bohatý, má nejenom majetek, ale pojí se s tím i lepší možnost společenského prosazení. Bohatí snadněji dosáhnout úcty a uznání druhých. A mohou si pak i sami připadat lepší, důležitější, jako lidé hodnotnější. Bohatý si může říct: tak, teď můj život za něco stojí, naplnil jsem jej svými úspěchy. A Jakub jej teď však varuje: bohatý ať myslí na své ponížení. Proč? O jaké ponížení jde? Nemá snad život každého člověka velkou cenu v Božích očích? Ano, má. Otázkou však je, jestli se srdce takového člověka nespoléhá spíše na majetek než na Boha. Nebo, jak to řekne Bible, jestli se boháči spíše mamon nestává Bohem. Tedy nejvyšší hodnotu, ke které se upíná, a v které vidí zajištění svého života. Proto Jakub řekne: takový člověk ať myslí na své ponížení. Ať myslí na to, jak nízké jsou jeho naděje i jistoty. Jak přízemní a často pomíjivé. Na to, jak jsou ponižující pro jeho lidství. Ať si všímá, jak ho starosti o majetek vedou k povrchnosti.

A k tomu Jakub ještě přidá své podobenství o povyšování a pýše. Tyto postoje jsou jako květ trávy. Tomu podobenství rozumíme, protože i dnes si ti, kdo jsou bohatí a vysoce postavení, o sobě přece myslí, že oni jsou výkvět společnosti. A Jakub vypráví: ano, bohatý je jako květ, ale jako květ trávy. A jako květ trávy taky pomine: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. - Říká se tady, že bohatství je rychle pomíjivé. A možná to neplatí přímo o bohatství, to třeba i chvíli vydržet může. Ale kombinace všeho toho, o čem tady Jakub mluví, ta je pomíjivá. Přídavek dvou věcí, které se s bohatstvím pojí, a dohromady už je to směs opravdu zničující. Jakub oslovil bohaté. A mluvil o povýšenosti, ke které vede bohaté jejich majetek. A teď ještě mluví o shonu, který je při starání se o majetek nezbytný. Bohatství jako základ, povýšenost a shon jako důsledky bohatství – takový bohatý ať myslí na to, jak je ubohý.

Dvě slovíčka v dnešním textu mě na závěr navedly ke dvěma velmi aktuálním otázkám. Nejprve ono slovíčko „květ“. Lidská povýšenost je jako květ trávy. Jak aktuální připomínka je to v době, kdy si leckdo hraje na výkvět společnosti falešně. Někteří zkorumpovaní politici, roztodivní zbohatlíci a další. A kdy k nim i další lidé obdivně vzhlížejí a řídí podle nich svůj životní styl. My můžeme vědět, že takový výkvět je jako květ trávy. Pomíjivost, samá pomíjivost. A my křesťané naproti tomu toužebně očekáváme dobu, kdy se ukáže, co skutečně má mezi lidmi hodnotu, co je velké. Kdy se ukáže, kdo jsou skutečné osobnosti, skuteční hrdinové. Pak „spravedliví zazáří v království svého Otce.“ – A ještě druhé slovíčko a druhá aktuální otázka. Svým slovíčkem „shon“ chce Jakub zastavit k přemýšlení nás všechny. Vždyť je to častý jev právě i mezi námi – kolik z nás je věčně uhoněných. A jak je to s tím našim shonem? Opravdu je potřebný k tomu, abychom si zajistili živobytí? Jsme ubožáci co do množství majetku, honěni strachem o přežití? Nebo je to ten shon bohatých, o kterém tady mluví Jakub? Bohatých, kteří se honí, aby dále rozmnožovali své bohatství? Potom platí: to je skutečná ubohost života. - A když Ježíš učí o bohatosti života (Mt 6,25-33), poví to podobně: Nehoňte se pořád, co budete jíst, co budete pít, co si budete oblékat. Za tím vším se honí pohané. Hledejte nejprve Boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Pane Bože náš,
navykli jsme si mnoho přemýšlet o majetku, o bohatství o chudobě.
Dej, ať si do toho přemýšlení vpouštíme tvé slovo,
které jako dvousečný meč rozsoudí, co je skutečná chudoba a co pravé bohatství.

Podobá se muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled

Jk 1,22-24 Podle Božího slova také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.
Ž 19,8n; Mt 7,24-27; Iz 53,3-5

Přátelé v Kristu,
zeptám se vás: líbíte se sami sobě v zrcadle? Prohlížíte se rádi? Máte ve svém obraze zalíbení? Odvážím se předpokládat, že ve velké většině případů bych slyšel odpověď zápornou. Sami sobě se nelíbíme. Do zrcadla se na sebe podíváme, když potřebujeme poopravit svůj vzhled, ale že bychom ke svému obrazu vzhlíželi, to se asi stává zřídka. Připadal by nám dokonce divný člověk, který by se dlouze a zálibně v zrcadle prohlížel. Symbolicky to v sobě uchovává i jeden starý mýtus: mladík jménem Narcis se zamiloval do svého odrazu na vodní hladině – tak moc, že se od něj nemohl odtrhnout, dlouho se prohlížel, až se nakonec ve vodě utopil. A poučení z toho příběhu je nabíledni: ten, kdo se sám sobě líbí, ten, kdo se sám sobě obdivuje, ten je psychicky jaksi vadný. – Ale uvažme i opačnou myšlenku: je to vlastně divné, že se sami sobě nelíbíme. Z křesťanského hlediska je to divné. Vždyť takto, jak vypadáme, nás stvořil Bůh, a chtěl nás stvořit dobře a krásně. S dětmi v dorostu zpíváme píseň, kde v refrénu jsou slova: „Bezva, bezvadně stvořil tě Bůh“. A ve slokách té písně se zpívá o jednotlivých částech našeho těla, například: „Nádherně tě udělal a dal ti krásné oči, raduj se, že vidět smíš, tak tě vymyslel Bůh.“ A nemyslete si, že tady děti učíme narcismu – snad vnímáte ten drobný, ale podstatný rozdíl. Ta píseň neříká, že se nemají obdivovat sami sobě, ale že mají obdivovat Boží dílo a krásu. Taky při sobě ji oceňovat.

Jakub v dnešním textu mluví o muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled. Jsou to zajímavé věci s těmi zrcadly, dalo by se o tom mluvit ještě déle. Ale my se už podívejme, proč o tom mluví Jakub. Protože: Boží slovo je pro nás zrcadlem. V Bibli se můžeme poznat. Poznat, jací jsme. Poznat se svými chybami, ale i v tom, že Bůh nás stále má rád. Poznáváme v Bibli sami sebe, jako lidi s hříchy a chybami. Ale zároveň se zde vidíme jako ti, kterým Bůh odpouští, a pro které má tady ve světě úkol a poslání. Když čteme Bibli, když posloucháme kázání, můžeme poznat: ano, to je o nás. Takoví jsme my. Toto je pravda našeho života. Přímá, neskrývaná, jako když se napřímo vidíme v zrcadle. Taková je bída i našeho života, když se poznáváme ve slabostech a hříších biblických postav. Ale taková je také sláva našeho života: když přijmeme Boží posilu, jako ji přijímali věrní Boží svědkové, a když si přivlastníme velká Boží zaslíbení. - Boží slovo je jako zrcadlo, v kterém se poznáváme. Do kterého můžeme nahlédnout a poznáme sami sebe. Ale teď je podstatná otázka, co s takovým poznáním uděláme. Jakub se ptá: proměníme ho ve skutek? Budeme podle té pravdy žít? Nebo na svůj obraz zase rychle zapomeneme, a budeme si žít po svém? Podle svých představ? Podle vlastních představ o tom, co jsme zač, a proč jsme na světě, a čeho můžeme dosáhnout? Jakubova otázka zní: podle čeho tedy budeme žít? Podle obrazu, který do nás vložil Bůh, podle projektu, který on pro náš život má, podle toho, který poznáváme v Bibli – anebo spíše žijeme podle obrazu, který si sami o sobě tvoříme, co jsem zač, jaký jsem, k čemu jsem. Znáte ty obvyklé obrazy úspěšného života: musím toho v životě hodně dosáhnout, musím mít co nejvíce majetku, musím dobře vychovat své děti, hlavně ať neonemocním. Takové obrazy úspěšného života přejímáme od svého okolí nebo si je vytváříme. Takto bychom se chtěli vidět. A Jakub je hodnotí velmi přísně. Natvrdo poví, že jen když hledíme do zrcadla Božího slova, že sami sebe můžeme poznat. Zatímco když pak podle tohoto poznání nežijeme, že tak sami na sebe zapomínáme. Snadno zapomínáme, že Bůh do nás vložil svůj obraz, že máme tady na světě od něj svůj úkol a poslání. Že máme od něj svůj živit, svou důstojnost, ano, i svou krásu. A že když na tohle zapomínáme – že klameme sami sebe.  

Co to znamená, ukážu na jednom příběhu z evangelia. Ten příběh vypráví o tom, že Ježíš byl zatčen a je u Piláta. Předtím Ježíš mnoha lidem pomohl, pro mnohé byl zjevením Boží lásky. Někteří poznali, jak se v něm zrcadlí Boží moc a sláva. Ale v tuto chvíli jakoby na to všichni lidé zapomněli. Ježíš je všemi opuštěn, i jeho nejbližší přátelé ho zradili. Byl svými lidmi vydán a zatčen Římany a Pilát ho vyslýchá. Pilát se snaží příjít na to, co je Ježíš zač, a zdá se, že u něj Ježíš vzbudil opravdový zájem a sympatii. Chtěl by ho dokonce osvobodit a propustit. A teď Pilát udělá zvláštní věc. Vyvede Ježíše před lidi, před shromážděný dav, a řekne: „Hle, člověk.“ Jen tato dvě slova, a ta znamenají: podívejte se, vždyť Ježíš je jako jeden z vás. Hle, člověk, jako i vy jste lidé. Přiznejte se k němu, poznejte se v něm, a teď i v jeho bídě a bolesti. Poznejte se v jeho spolehnutí na Boha. Poznejte se v jeho lásce k vám. Podívejte se na něj, co znamená být člověkem, a buďte také lidmi. Jako on se nad vámi slitovával, mějte i vy s ním slitování. – Pilát postavil Ježíše židům před oči jako jejich obraz: „Hle, člověk.“ A oni tak tváří v tvář Ježíši museli udělat své životní rozhodnutí. Co řeknou? Poznají se v něm? Přiznají se k němu? Vzpomenou si na to, co Ježíš pro lidi konal, co učil? Vzpomenou si na jeho lásku? A taky si měli vzpomenout na slova, která je Ježíš učil, ale už i ve Starém zákoně byly: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský otec.“ Hle, člověk! Jak se zachováme? Budeme aspoň zlomkovitě zrcadlit Boha, Boží milosrdenství? Svou láskou, svým milosrdenstvím? – Ale davem se brzy rozlehl křik: „Ukřižovat! Ukřižovat!“ Pryč s ním. Už nám ho neukazuj. Zbav nás ho. Nemáme s ním nic společného. Nepoznáváme se v něm. Nechceme být takovými lidmi jako on. Ukřižuj ho. My si chceme žít po svém. Už nechtěli Ježíše vidět. Podobali se mužům, kteří v zrcadle pozorují svůj vzhled; podívají se na sebe – a mohli poznat to, co kdysi předpověděl prorok Izajáš: byly to naše bolesti, jež Mesiáš nesl, naše zrady, naše hříchy ho ukřižovaly. Ježíš nám ukazuje naše hříchy, naší nevěrnost, naší zradu. Jeho smrt na kříži je odrazem naší vlastní slabosti. Ale Ježíš nám na kříži zjevuje i svou trvající milost, když se i za nás modlí: „Bože , odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ My klameme sami sebe, když v Ježíši poznáváme Boží obraz a svůj vzor jen na chvíli, ale nechceme podle něj jednat, podle něj žít. Klameme sami sebe, když zapíráme Ježíše a o evangelium máme zájem jen chvilkový, když neformuje naše životy. - Jednoduché poučení na závěr: pokud se v Božím slově poznáte, tak podle toho i žijte.

Pane Bože, je pro nás bolestné slyšet, že klameme sami sebe.
Posiluj nás, když chceme žít podle pravdy.

Jazyk je malý úd – jako udidlo v hubě koně, jako kormidlo lodi

Jk 3,2-5a Všichni mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi.
Ž 1,1-3; Mt 26,69-75; Jr 15,16

Přátelé v Kristu,
máme před sebou dnes téma, na které jsme zvyklí, které jsme z Bible slyšeli pravděpodobně všichni už víckrát. Jakub tady dnes mluví o nesouladu mezi slovy a skutky, mezi tím, co říkáme a tím, co žijeme. Všichni přece slovy mnoho chybujeme. Jakub mluví o rozporu mezi tím, co řekne jazyk, ten jeden malý úd, a tím, co pak žijí ostatní údy, celé tělo. Jak už jsem řekl, my to téma určitě známe a snadno se v něm poznáme. Například něco slíbíme, a potom nejsme schopni to plnit. Řekneme, že se tomu druhému budeme snažit sehnat pomoc, ale brzy na to zapomeneme. Anebo pro toho druhého máme pěkná slova, ale ve skutečnosti na něho hledíme přezíravě nebo se závistí, a třeba se mu i snažíme uškodit. A nejvýraznější je ten rozpor mezi slovy a činy asi v oblasti víry: vždyť kolikrát jsme už vyznávali, že litujeme svých hříchů, že chceme změnit svůj život, a přitom, jak často se nám zdá, že je to stále stejné, že opakujeme stále stejné špatnosti. Že se naše víra sice skládá na jedné straně sice z velkých slov, ale na straně druhé z života stále tak ubohého. – Mluvíme tedy o rozporu mezi slovy a činy. Ale abych neprodlužoval dnešní téma dlouho na rovině, kterou už známe. Protože Jakub toto téma pojímá jinak a nezvykle. Ano, mluví o nesouladu mezi slovy a činy, Řešení však nevidí v tom, že bychom měli napravovat své skutky. Což je jistě důležité. Jakub však řešení vidí v tom, že napravíme svůj způsob mluvení. Řekne: V tom přece všichni mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. – Vidíme, že Jakub zde mluví o sebeovládání. O tom, jak udržet na uzdě své tělo. Ale počátek takového sebeovládání není v tom, že ovládneme své tělo. Že budeme cvičit, abychom byli silní a měli silnou vůli. Že budeme asketové, abychom příliš nepovolovali svým choutkám. Že si třeba určíme pevný denní režim a předepíšeme dobré skutky, aby se tak náš život aspoň o něco zlepšil. Znovu říkám, všechno toto jsou asi dobré a užitečné způsoby. A přece Jakub vidí počátek sebeovládání jinde. Říká, že věřící člověk musí nejprve zvládnout svůj jazyk. Ten malý úd, který máme v ústech. Až když dobře zvládneme svůj jazyk, zvládneme celé své tělo. - A Jakub pro lepší pochopení připojuje dvě podobenství, obě velmi názorná. Protože dobře používaný jazyk je jako to malé udidlo, které vkládáme do huby koňům, a můžeme pak řídit celé jejich tělo. Dobře ovládnutý jazyk je jako kormidlo u lodi, které samo o sobě je taky jenom malou součástí třeba velké lodi, a přesto ji dovede řídit a dávat správný směr. Dokonce i navzdory prudkým větrům.

Zní to jako nezvyklá a originální myšlenka. Že svůj život napravíme tím, když napravíme svůj způsob mluvení. Že skrze správná slova, která řekne náš jazyk, budeme řídit i celé své tělo. Možná jsme takovou myšlenku ještě neslyšeli, možná bychom ji od Bible ani nečekali. Že našim slovům bude přiřčena taková moc. Obvyklejší pro nás je, když jsme obviňovaní z prázdnoty a bezmoci vlastních slov. Z toho, že naše slova jsou jedna věc a naše činy druhá. Když jsme usvědčovaní z pokrytectví. Že víru sice vyznáváme, ale podle víry nežijeme. Pokora v těchto věcech je nám asi blízká. - Ale ukážu teď, že i ta myšlenka o řídící moci slov je v Bibli častá, že není jenom u Jakuba. Zastavím se aspoň u dvou známých veršů apoštola Pavla. Prvním z nich je výrok o modlitbě (1Tes 4,17): „v modlitbách neustávejte“. Co ta slova znamenají, to si musíte vyzkoušet. Jak tohle dovede proměnit náš život - když vším procházíme a zároveň se modlíme. Když žijeme v důvěře v Boží přítomnost. Předkládáme vše Bohu jako svému rádci a průvodci. Tady je modlitba jako to udidlo, které nás povede. - Anebo hned následující výrok apoštola: „za všech okolností děkujte.“ I tenhle verš, stejně jako ten předchozí, vypadá na první pohled jako přehánění, přistupujeme k němu s nedůvěrou. Proč bychom si měli do úst vkládat takové udidlo vděčnosti? Vždyť je tolik věcí v životě, které nás spíše naštvou, zabolí. Proč bychom za ně měli děkovat? Ale potom to zkusíme, za všechno děkovat, a objevíme tolik nových věcí, za které můžeme být vděční. Uvědomíme si, jak nás děkování učí důvěře, že jsme hojně obdarovaní, že Bůh je dobrý. A jak je taková důvěra tím dobrým životním směrem, kterým se máme nechat vést.

A k tomu připojím příběh z evangelia. Petr, první z učedníků, jde za Ježíšem. Jde za ním i tehdy, když byl Ježíš zatčen. Vždyť mu to slíbil: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A teď se Petrovi zdá, že svůj slib plní. Vždyť se kvůli Ježíši dokonce vydává do velkého nebezpečí. Následuje jej i do veleknězova dvora. Svým konáním je Ježíši věrný a je mu tak nablízku, jak to jen je možné. Co na tom, že ho zrazuje svými slovy? Vždyť jsou to jen slova. To Petr jen tak říká: „Neznám toho člověka.“ To zapření, to je jen nutná úlitba těm, kdo by ho mohli rozpoznat jako Ježíšova učedníka a udat ho a předat vojákům. Petr byl s Ježíšem v tu chvíli také svým srdcem a svými myšlenkami. Jen svými slovy obelhával ty druhé lidi. Celým svým tělem Ježíše následoval. Záleží snad na tom, že svým jazykem, tím malým údem, byl proti němu? A pak si Petr najednou vzpomněl, že právě toto Ježíš předpověděl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr si musel přiznat, že Ježíše následuje jen naoko, byť celým tělem. Ve skutečnosti měl strach se k Ježíši přiznat. Ukázalo se to na tom, že svůj jazyk ovládnout nedokázal. Petr vyšel z veleknězova dvora ven a hořce se rozplakal. – A jak je to s našimi slovy? Řídíme se podle nich? Bereme svá vlastní slova vážně - své sliby, svá předsevzetí? Žijeme podle toho, co mluvíme, co říká náš jazyk? Nebo jen tak plácáme? Třeba i o své víře plácáme, vyznáváme slova, nepodložená životem? Jakub dnes říká, že naše slova mohou být jako udidlo, které nás dobře povede, jako kormidlo, které bude náš život dobře řídit. Jaká to mohou být slova? Už podle Starého zákona jsou k tomu vhodná především slova biblická, aby nám ukázala cestu. A podle žalmu prvního nad nimi zbožný člověk přemítá, což znamená doslova: přeříkává si je, biblická slova převaluje v ústech. Tak nachází cestu dobrého života. A zadruhé mohou být takto určujícími naše vlastní slova: slova vyznání víry, slova modlitby, slova vděčnosti. To všechno by mohla být udidla, která když si vezmeme do úst, mohou nás dobře vést životem. Jistě přemýšlejme, jaké udidlo si do úst vezmeme. Aby to nebyla slova velkohubá, jako to zakusil Petr. Aby se taková slova do našich úst vešla, abychom jim přivykli a poznali jejich dobrotu. A tak: rozjímejme nad Biblí, modleme se v různých situacích života, buďme vděčnými lidmi.

Vyznání hříchů:
Pane Bože, vyznáváme, že náš jazyk někdy připomíná neovládané kormidlo, a loďka našeho života se pak v bouři zmítá sem a tam. – Vyznávám.
Litujeme spousty prázdných slov, slov, za kterými jsme si nedovedli stát. – Lituji.
A přesto jaksi věříme, a prosíme: Věřím, pomoz mé nedověře.
Zranilo nás mnoho slov, která řekli druzí, a přesto jim nyní chceme odpustit a myslet na ně s láskou. – Odpouštím.

Slova milosti: Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.

Jazyk je oheň

Jk 3,5b-6 Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.
Mt 4,8-11; Iz 6,5-9

Přátelé v Kristu,
apoštol Jakub musel mít velmi drsnou zkušenost s lidskými řečmi, s lidským mluvením. Proto řekne, že jazyk může zničit celý náš život. - Ale začnu dnes evangelijním příběhem. Ježíš je pokoušen na poušti ďáblem. A ďábel mu dává svoje nabídky, a tvrdí, že když ho Ježíš poslechne, že to pro něj bude výhodné. To poslední ze tří pokušení je pokušení moci. Ďábel ho vzal na vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl: „Všechno toto může být tvé, všechno toto ti dám. Jen jediné chci po tobě. Abys přece mnou padl a poklonil se mi. Jen toto mi stačí: když vyznáš, že já jsem pánem celého světa.“ Pár slůvek a poklona by stačily, tak zněla ta ďáblova nabídka. Jen uznání, že je to on, ďábel, kdo vládne světu. A Ježíšův život by pak podle té nabídky byl úplně jiný. Nemusel by trpět, nemusel by být poslušný Bohu, mohl vládnout. Tak to aspoň ďábel sliboval. - Evangelium tady naznačuje, že někdy stačí pár našich slůvek, a celý náš život se dostane na úplně jinou kolej. Že někdy stojíme na zásadní křižovatce, a záleží, velmi záleží na tom, co řekneme. Že některé nabídky v životě dostáváme jakoby od ďábla, a je velmi důležité, abychom rozpoznali, že jsou ďábelské. A abychom je dovedli odmítnout, i když vypadají velmi výhodně. Když se před námi otvírají různé cesty, jak můžeme být úspěšní, šťastní, zajištění – a jen malý ústupek se od nás za to chce. Je důležité, abychom v takových chvílích byli pohotoví, rozhodní, odvážní, věrní. Protože těch pár slůvek může také zcela vykolejit a zničit náš život. Jak už to říká taky apoštol Jakub v dnešním textu: Jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život. A Jakub k tomu přidává své názorné podobenství: Jazyk je jako oheň, který může spálit celý les. A považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!

Vyprávěli jsme si nejdříve, jak Ježíš sám stál před takovým zásadním pokušením. Jak ho chtěl ďábel podnítit k tomu, aby vyznal jeho nadvládu. A Bible má svůj způsob, jak vyjádřit, že podobné pokušení se týká nás všech, že nikdo z nás lidí ho není ušetřen. Bible na svém počátku má vzorové příběhy, které mluví o věcech, které se pak opakují ve všech dobách, u všech lidí. A zde také nacházíme příběh o selhání Adama a Evy. Oni neobstáli v pokušení, které bylo podobné tomu Ježíšovu. I tady byl ďábel, v podobě hada, a i tady podpaloval jazyk Evy svým pekelným plamenem – aby řekla, k čemu ji on chce dotlačit, a tak aby sama sebe zničila. Had se ji ptá: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Záludná otázka. Evě se mohlo zdát, že není úplně lživá. Ano, Bůh jim zakázal jíst ze dvou stromů. A taky si nevšimla, že je tato otázka velkým obviněním Boha. A nedovedla říct, že s tím zákazem Božím to tak není, že Bůh od nich nevyžaduje poslušnost slepou, a nedovedla vyznat Boží dobrotu. Zamotala se do svých slov, a nakonec ji přišlo to, co ji ďábel našeptával, jako lákavé. Ďáblovi se podařilo svým pekelným plamenem Evě zapálit jazyk – jak to dnes názorně nazývá ve svém textu Jakub – a skrze něj zničil Evu celou. Najednou hořela jedinou touhou: být jak Bůh. Celá hořela tím pokušením, které do ní vešlo v podobě několika málo slov. - A zdá se, že od té doby je to základní dilema pro každého člověka. Koho posloucháme – Boha nebo ďábla? Dostáváme různé ďábelské nabídky. Jak se zachováme? Skutečně uvěříme, že nad světem vládne ten zlý? Že svět je zlý? Že zlo je všude, že se s tím nedá nic dělat, že z toho není úniku, že se prostě musíme přizpůsobit? Anebo naopak vyznáme Boží dobrotu, a na tu nespolehneme, té důvěřujeme? – Obávám se, že běžně tomu pokušení podléháme, a odpovídáme na ďáblovu nabídku přejícně. Nebo ji neodmítneme dost určitě, což je ovšem taky špatně. Tak odpovídala Eva. Zdá se, že podobně podléhají ďáblovu pokušení celé generace a většina lidí. Jakub tady dnes řekne, že ďábel takto ničí celý náš život. Doslova je tam trochu tajemný výraz: ďábel skrze jazyk „zapaluje kruh rození“. Co si pod tím představíme? Možná znáte z východních náboženství obrázek obrovského kolo osudu, které se stále otáčí, a do kterého jako bychom byli neúprosně vpleteni. Jakub říká, že právě lidský jazyk roztáčí takový kruh. Svým způsobem mluvení, svým jazykem jsme vetknuti také do určitého způsobu myšlení a životního stylu. Právě způsobem mluvení se předává z generace na generaci buď bezbožnost, nebo úcta k Bohu. To, jak mluvíme, jsme převzali od těch před námi, a zase to předáváme dále. A s jazykem i zbožnost nebo naopak odpor k Božímu slovu. Některé lidi od jejich zrodu do jejich zániku provázejí jen slova marná. Zatímco když vyznáme Boha, jako bychom vystoupili z času, jako bychom se osvobodili z toho kruhu osudu, a dotkli se věčnosti.

Mám obavu, že to, o čem jsem dnes prozatím mluvil, může znít příliš obecně. A tak bych nakonec rád vše ukázal na příkladu z naší všednodennosti. A zeptám se vás: klejete někdy? Když se klepnete kladívkem do prstu, když něco připálíte v kuchyni – stane se, že vám ujede tvrdší slovo? A je zajímavé, že to fakt pomáhá, že se vám uleví, a že další zaklepávání hřebíků nebo vaření jako by nám šlo líp. Kdo nám to tu přispěchal na pomoc? Komu jsme se to skrze své klení svěřili do péče? Ano, já vím, že to děláme intuitivně, že už nad tím ani nepřemýšlíme. Ano, já vím, že je to třeba jen pár slov za rok, která ujedou jinak slušnému člověku. Ale ten Zlý přiskakuje velmi pohotově a obětavě nabízí své služby. Zdá se, že nabízí pomoc, službičku, ale ve skutečnosti mu jde o panování. Chce vládnout nad naším srdcem. – Obloukem se vracím k začátku dnešního kázání. Když dostal ďáblovu nabídku Ježíš, tak odpověděl: Jdi z cesty, satane, neboť je psáno: „Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Tohle by mohlo našemu jazyku pomoci: Ježíšův příklad, že toho Zlého máme příkře odmítnout, a Ježíšův odkaz na to, co je psáno v Bibli, že jen Boha samého máme poslouchat. – Když to Ježíš řekl, ďábel mu konečně dal pokoj, „a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho“. Věřím, že se to může stát i nám, že když svůj jazyk budeme učit novým slovům, novému způsobu mluvení, chvále Boží, že zakusíme něco z nebeské blaženosti.

Chvála ti  patří, Otče, denně jsi to ty, kdo v Kristu zbavuje nás pout,
kdo s vírou nabízí nám jiné jistoty, než může země nabídnout.
Už kdysi Adam ti vzkázal tak si běž,
i já tak padám, ty dál mě k sobě zveš.
Chvála ti, patře Otče, denně jsi to ty, kdo v Kristu zbavuje nás pout.