Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nastalo veliké ticho

Mt 8,23-27 Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“

Ž 107,23-32; Jon 1,4-15; Jk 1,19-22

Přátelé v Kristu,
mnozí z vás sledujete toto vyprávění spolu se mnou krok po kroku už po několik nedělí. Začalo to tehdy, když Ježíš sestoupil z hory, kde měl své kázání. Pak šel do města Kafarnaum, kde celý den uzdravoval nemocné. A teď, po těžkém dni, se plaví na loďce přes jezero. Tedy především učedníci se plaví, protože Ježíš jakoby ani nevěděl, co se kolem něj děje. On hluboce usnul a spí. Ale pro učedníky by to neměl být problém, vždyť oni jsou většinou původním povoláním rybáři. Pro ně je taková plavba po jezeře činností docela obyčejnou. A taky bouře by je neměla překvapit. Bývalo v té krajině docela běžné, že atmosférické poměry spustily bouři, často i nečekaně a velmi silnou. Čteme, že tentokrát loď až mizela ve vlnách, že se učedníci obávali, že jim jde o život. Ale ani to asi nebylo neobvyklé. Byli určitě zvyklí, že jim v takových situacích nezbývá nic jiného, než pádlovat, vyvažovat loďku – a modlit se. Vždyť to byli židé, a tak byli naučeni v situacích nouze se modlit, volat k nebesům. Pokud pro ně byla situace protentokrát nezvyklá, tak v tom, že sebou měli Ježíše. Toho, jehož velikou moc v posledních hodinách zažili, když uzdravoval posedlé a nemocné. Tehdy ukázal svou zázračnou moc nad silami zla. A tak v tuto chvíli učedníci nemusí volat k nebesům, ale mohou se obrátit konkrétně k Ježíši. Budí ho a prosí o pomoc: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ – Říká se, že nejlepší školou modlitby je modlitba sama. Nevím, kolikrát se vám stalo, že vás Bůh během modlitby napomenul, že se modlíte špatně, učedníkům se to však stalo nyní od Ježíše. On se jich ptá: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ A muselo to pro ně být pokárání překvapivé, překvapivé ve dvou věcech. Ježíš je kárá, že jsou ustrašeni – ale co je na tom divného v situaci, kdy jim jde o život? A potom je nazývá jako „malověrné“. A také to je překvapivé. Vždyť oni se na něj obracejí s vírou, s důvěrou v jeho moc, oni jsou těmi, kdo svou prosbou v tuto chvíli vyznávají, že věří v jeho božskou moc, moc i nad silami přírody. A on to nazve malověrností. Proč? Ano, proto, že se bojí o svůj život. Protože nemají víru takovou, jakou v tuto chvíli ukazuje svým pokojným spánkem sám Ježíš – že tomu, kdo věří v Boha, se nemůže nic stát. Učedníci v tuto chvíli byli vystrašeni. A nepokoj kolem nich rozpoutal také nepokoj v jejich srdcích. Ježíš jim naproti tomu ukazuje, že ten, kdo věří Hospodinu, nemusí se bát. Ani sil světa, které přesahují naše možnosti zvládání. Nemusíme se bát různých nebezpečí, ohrožení, rizik. Ve víře v Boží ochranu můžeme najít svobodu od takového strachu.

A Ježíš vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Všechno se obrací. Moře doteď hrozilo jim, nyní Ježíš pohrozil jemu. A celý nepokoj utichl. Asi jako když se vám podaří okřiknout velkého psa, který na vás hrozivě štěkal a předváděl svou sílu, zde ale samozřejmě v mnohem mnohem větším měřítku. A nastalo veliké ticho. To je ovšem nezvyklost v tomto textu možná největší. I když nám to možná hned tak nepřipadá. Mně to došlo, když jsem četl v jakémsi článku, že ticho je v našem světě něco velmi neobvyklého. A kdybychom zažili ticho úplné, prý by nás to vyděsilo. Naprosté ticho však můžete zažít jen ve speciálních komorách ve vědeckých ústavech. To se pak lidské ucho až zoufale snaží polapit nějaké zvuky, něčeho se přichytit. Ale slyšíte jen své srdce a svůj dech, jen sebe samotné. A je to prý až strašidelné. – Možná nám ticho zjevuje důležitou pravdu o nás. My potřebujeme, aby se pořád něco dělo, potřebujeme se zachytit zvuků kolem nás, jako důkazu, že svět trvá. Potřebujeme vědět, že svět běží dále. A pak se k tomu všemu dění ochotně přidáme se svou troškou. Kdyby se však měl běh světa zastavit a my bychom vnímali jen sami sebe, že všechno záleží na nás, to by byla hrůza. My jsme sice sebestřední, spoléháme nejčastěji jen sami na sebe, chceme být jako bohové, to ano, ale jen tak dětinsky. Plácat si ten malý svět kolem sebe. Nikdo z lidí si však nemyslí, že může dát řád a běh celému světu.

Ježíš utišil bouři a způsobil veliké ticho. Učedníci si tady s Ježíšem zažili chvíle jako před stvořením světa, kdy země byla pustá a prázdná. Prázdná také od všeho pohybu, všeho dění, všeho zvuku. Tam kdysi na počátku Bůh řekl slovo a všechno se dalo do pohybu a vznikání. Tady dnes podle evangelia Ježíš řekl slovo a všechno se naopak zastavilo. A ti, kdo byli s ním, užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ Užasli, ale to ticho je nemělo děsit. Jako dříve síly bouře vyvolaly nepokoj i v jejich nitru, mělo je teď ticho, které se stalo kolem nich, vést ke ztišení vnitřnímu. Ke ztišení, které je léčivé, protože je spolehnutím na Boha. - Bylo by hrozivé, kdyby se věci přestaly dít, kdyby se svět zastavil, a vše by záleželo jenom na nás. Proto je pro nás ticho často nepříjemné, bojíme se neaktivity, tolik rámusu naděláme, tolik zbytečného pachtění máme. A do toho Bible mluví o důležitosti ztišení. Abychom už konečně přestali se svým zbytečným rámusením. A zastavili se, a ztišili se. Možná potřebujeme chvíli úplného ticha. Možná bychom se potřebovali zastavit a ztišit na delší dobu. Ale nebojme se toho. Bůh nás nenechá v prázdnu a v hluchotě. Bůh mluví. Svým slovem stále tvoří světy, svým slovem tiší bouře světa, svým slovem může promluvit ke každému z nás.

V dnešním příběhu se Ježíš prokázal jako Pán nad bouří – kvůli nám. Abychom my mohli věřit PODLE NĚJ. Připomeňme si, že on klidně spal, protože věřil, že se mu vposledku nemůže nic stát. Vždyť jeho život je v božích rukou. A abychom věřili V NĚJ a v jeho moc. Že jednou budou muset zmlknout všechna ohrožení, všechny síly světa, všechno marné rachocení lidské. Ty výzva se v Bibli opakuje několikrát (Abk 2,20): „Ztiš se před Hospodinem celá země.“ A Ježíš zaslíbil (Mt 5,5): „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“

Zkusme se nyní na jednu delší chvíli ztišit.
Nemusíme ani vevnitř hledat slova, můžeme ztišit i své myšlení.
Žalmista řekl: Bože, ztišením se sluší tebe chválit.