Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Hospodina jsem si připomínal

Jon 2, 6-11 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“ I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Ž 16,8-11; L 23,39-43; Zj 5,6-13

Přátelé v Kristu,
Jonáš byl hozen přes palubu, do moře, do rozbouřených vln. Neutopil se však, jen zázrakem se zachránil. A dnes tady čteme, jak svou zkušenost zpětně popisuje: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.“ Myslím, že to je velmi názorné a výstižné. A každý člověk, který se v životě někdy opravdu topil, to bude popisovat obdobně. To je ten pocit, kdy necítíte pod nohama pevnou zem, kdy už ani nevnímáte, kde je nahoře a kde dole, kdy se vám voda dostane do úst, a vy rychle ztrácíte vědomí. A je v tu chvíli jedno, jestli máte pod nohama hloubku jednoho metru nebo tisíce metru. Jonáš to popisuje jako propastnou tůni. V moři se ztrácí, v hlubinách. A vlastně to celé popisuje jako pohřeb, jako by v těch chvílích už byl mrtvý, jako by už byl pochován: Propastná tůně mě obklíčila jako hrob, chaluhy mi ovinuly hlavu jako pohřební roucho.

Dnešní text nás vede k přemýšlení o onom zvláštním stavu umírání a smrti. Jonáš je na útěku před Hospodinem. Volil by raději dokonce i smrt než poslušnost Bohu. Je tady příkladem člověka, který s Bohem nechce nic mít, obrací se k němu zády. Jak typický příklad to je, také pro dnešní dobu. - Jonáš nechce být s Bohem, Bůh však chce být s Jonášem. Nepřeje si, aby se Jonáš utopil. Proto Hospodin poslal velkou rybu, aby Jonáše z hlubin zachránila. – A jak je to v jiných případech, při lidském umírání? Je v umírání, je ve smrti Pán Bůh s námi? Kniha Jonáš je částí Starého zákona, a starozákonní naděje a představy ještě nejsou moc konkrétní. A přesto Starý zákon ví, že Bůh může zachránit před smrtí – jako například právě tady, Jonáše. A může dokonce zachránit ze smrti. Kdo se na Boha spoléhá, ten může mít takovou naději, i když jsou to věci převyšující lidský rozum. Tak svou víru v posmrtný život vyznává například žalmista (Ž 16,10): neboť, Bože, v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Anebo jak Starý zákon zdůrazňuje na více místech: "Hospodin není Bohem mrtvých, ale živých." Taková je naděje těch, kdo věří v Boha. – Teď je tady ovšem ještě složitější otázka. Co bude s těmi, kdo chtěli žít bez Boha, kdo se od něj vědomě odvraceli? Ti, co Hospodina odmítají, kdo se k němu obracejí zády? Budou Bohem po smrti zmanipulováni, ukradeni, přivlastněni? Budou donuceni vejít do Božího království? Asi ne. – Co by bylo s Jonášem, kdyby svůj útěk od Hospodina dotáhl až do konce? A on skutečně šel až na samou mez. Jonáš se snažil doposledka uniknout z dosahu Boží moci. Jak je to s ním v tuto chvíli, kdy bezvládně klesá ke dnu?

Jonáš se zachránil v poslední chvíli. Stalo se to tím, že se začal modlit. Bůh byl s ním, ale to by bylo málo, kdyby Jonáš zároveň nechtěl být s Bohem. Jonáš to naštěstí zvládl, na Boha si vzpomněl. A je tak i pro nás svědkem, že nikdy není pozdě obrátit se k Bohu, i když člověku zbývají třeba už jen poslední síly, třeba jen poslední výdech. Zde je Jonášův komentář k tomu, co se stalo: Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. – Byly to vypjaté chvíle, balancování na hraně, ale Jonáš je zvládl. A jak to máme my s Pánem Bohem? Bereme ho jako Pána svého života i smrti? Nebo: kdy ho začneme brát smrtelně vážně? Až nám půjde, s prominutím „o kejhák“? Ano, dnešní Jonášův příběh nám připomíná, že ani v takovém okamžiku ještě nemusí být pozdě. Nikdy není pozdě obrátit se k Bohu a poprosit ho o pomoc. A vzpomeňme si v této souvislosti třeba taky na novozákonní příběh o lotrovi, který byl ukřižován po Ježíšově pravici. Taky on vlastně mluví z posledních sil (L 23,42): „Ježíši, pamatuj na mne.“ A od Ježíše slyší, že ještě ten den s ním bude v ráji. - Ale vzpomeňme taky na toho druhého, na lotra po levici. Ten už se nedovedl na Ježíše obrátit s důvěrou. Už se jen rouhal, už nebyl schopen prozřít, jeho srdce už bylo příliš zatvrzelé. Tomu už pár okamžiků nestačilo. To je druhá strana mince: někdy už je v lidském životě pozdě.

My však budeme pokračovat v řeči o naději. Všimněme si podrobněji, co pomohlo Jonášovi. Ano, modlil se. On řekne, že si Hospodina připomínal. A to je důležité: Jonáš měl na co navázat. On už měl někdy z dřívějška s Bohem zkušenost. On si měl na co vzpomenout. Slovo Bůh pro něj mělo nějaký obsah, nebyl to pro něj jen prázdný zvuk. Bylo to pro něj jméno, byla za ním osoba. – To sloveso je velmi důležité: připomínat si, Hospodina si připomínat. Asi je to to nejvyšší, co jako lidé můžeme dělat. Vždyť co dělá i sám Ježíš při svém umírání? Ani on nemůže nic více, než si Boha připomínat. Protože v tu chvíli mu chybí zkušenost Boží blízkosti. Zdá se mu, jako by se mu Bůh vzdálil, jako by ho opustil. Vlastně je v tu chvíli Ježíš Jonášovi v tomto docela podobný. Také Ježíš se propadá do jakýchsi hlubin chaosu, do říše, kde se zdá, že neodvolatelně vládne smrt. A také Ježíš nemůže více, než si Boha připomínat.

A to je poučení dnes i pro nás: není to málo, že si Boha připomínáme. To připomínání může pro nás znamenat, stejně jako pro Jonáše a pro Ježíše, připomínání na dvou rovinách. Buď si připomínáme, co Bůh udělal v našich vlastních životech. Připomínáme si, kdy dříve jsme už s ním udělali tu zkušenost, že nás podpíral a zachraňoval. Anebo si připomeneme, kdy jiní svědkové, například ti bibličtí, vyznali, že je Hospodin vysvobodil. Kdy je zachránil od zahynutí, prokázal se jako Spasitel. A zase: to není málo, připomínat si takto cizí zkušenost. Vždyť i Ježíš to takto dělá. Při svém umírání se modlí slovy z počátku starého žalmu, aby s jejich pomocí popsal svou zkušenost té chvíle: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A ten žalm ho pak vede dále, k takovým slovům (Ž 22,5): „Otcové naši doufali v tebe, Bože, doufali, tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru.“ - Milí přátelé, i tady při bohoslužbách si připomínáme Hospodina. Vlastně neděláme a nemůžeme dělat nic víc. Při každých bohoslužbách si připomínáme především ty velké biblické dějiny spásy. Snad si k tomu můžeme připomínat i ty okamžiky, kdy Bůh nějak zachraňuje nás, v našich životech, okamžiky, které patří do toho velkého proudu dějin boží záchrany. – A takové připomínání, když jsme se mu naučili, pak může být naší pomocí i v každém našem těžkém okamžiku. I když toneme v hlubokých problémech. I když nás jednou obklopí temnoty umírání. – A kam to povede? Jaká je tedy naděje? I Jonášova naděje? Bůh chce, abychom se svou vděčností za jeho záchranu připojovali k těm svědkům jeho milosrdenství, kteří byli před námi. Naposledy cituji z žalmu 22: „Ty jsi ten svatý Bůh, jenž trůní v nebesích, oklopen chválami svého lidu.“ A z proroka Jonáše ať nezamlčíme jeho dnešní vděčné volání: „U Hospodina je spása!“