Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Mt 27,45-50 V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Přátelé v Kristu,
odpoledne na Velký pátek Ježíš umřel. Přišel postupně o všechno a teď nakonec i o holý život. My to také občas řekneme, že někdo přišel o všechno. Známe lidi, kteří přišli o práci, o zdraví, o majetek a střechu nad hlavou, o své dítě, a jsou to všechno věci těžké a často hrozné. Když se s takovým člověkem potkám, jen obtížně hledám slova, třeba jen slova, kterými bych ho potěšil. Ve většině faktů se dají takové osudy přirovnat k tomu, co zažívá při svém utrpení Ježíš. Ale v jedné, nejpodstatnější věci, bývají naše trápení tomu jeho trápení přece jen nepodobná. A právě na té nepodobnosti se můžeme také nejvíce poučit a povzbudit ve víře. Dostaneme se k té nepodobnosti po krocích.

Připomeňme si, co všechno Ježíš při svém utrpení ztrácí.
Nejprve ztrácí svou svobodnou vůli. Přesněji řečeno: zříká se jí. To když ve čtvrtek večer v getsemanské zahradě končí svou modlitbu slovy: Bože ne má, ale tvá vůle se staň. A právě tím uvolňuje stavidla lidské zlovůle, ve které přijde o všechno ostatní.

Hned následně Ježíš ztrácí svou osobní svobodu. Přímo při modlitbě v Getsemanech je zatčen vojáky.

Dále Ježíš ztrácí své přátele. Oni sice vyznávali, že ho nikdy neopustí, teď však slyší řinčení zbraní a ovládne se strach, dají se na útěk. Všichni ho opustili.

Dále Ježíš ztrácí svou dobrou pověst. Vojáci ho dovedou před soud, před veleradu, a zde ho odsoudí jako zločince. Co na tom, že na základě falešných svědectví.

Dále Ježíš ztrácí svou tělesnou sílu. Pilát ho nechává zbičovat 40 ranami, což byl počet, o kterém se vědělo, že je maximální, aby ho člověk vůbec přežil. A Pilát asi doufal, že když židé uvidí Ježíše takto zbičovaného, že se aspoň pak nad ním slitují a nebudou vyžadovat další trestání. Ale zástup je krví rozběsněn, a tak řve: „Ukřižovat, ukřižovat.“ A Ježíš musí jít dál.

Ježíš ztrácí svou důstojnost. I zbytek své osobní lidské důstojnosti. To když je před křižováním svlečen ze svého šatu a zůstává nahý. Před očima davu.

Dále Ježíš ztrácí svou tělesnou celistvost. Jeho ruce a nohy jsou probity hřeby, a on je takto pověšen na kříž.

Má teď ještě vůbec co ztratit? Řekli bychom, že už asi nic. Už prostě jen svůj život. Ale to už je vlastně jedno, protože tohle už je stejně jen umírání a smrt už je jen otázka času. – A přece se tu hraje ještě o něco. Ještě jedna ztráta tady hrozí. Otázka zní: Ztratil se Ježíši jeho Bůh?

A čteme tady každopádně, že Ježíš ztrácí pocit Boží blízkosti. A to je pro něj největší utrpení. Z pašijí můžeme vyčíst, že toto duchovní utrpení pro něj bylo hroznější než všechno utrpení tělesné. Pro nás je to obtížně pochopitelné. My už jsme se s tím dávno naučili žít, že nevíme o Boží blízkosti, nebo že ji prostě občas necítíme. Tuhle jizvu v srdci, tuhle duchovní amputaci se lidstvo už za ta staletí celkem úspěšně naučilo nevnímat. My to máme přehozené, my už se většinou děsíme jen utrpení tělesného. Ale pro Ježíše, který od Boha a v modlitbách čerpal svou sílu, je Boží vzdálení největším ohrožením. Proto ta slova: Bože můj, proč jsi mne opustil? On v tuto chvíli dokonal to, co o něm předpověděl prorok: „všechny naše lidské slabosti na sebe vzal,“ - i naší bezbožnost. A přesto Ježíš nepodlehl beznaději.

Milí přátelé, i v těchto jeho posledních slovech z kříže je jasná naděje a jasné svědectví. Ježíši ještě i v tuto chvíli zůstává ten nejdůležitější směr jeho mluvení, on volá k Bohu. „Bože můj, Bože můj.“. Nezoufá si v sobě, nenadává osudu, neproklíná ty, kdo ho ukřižovali, on se modlí. Po celý život se spoléhal na Boha, upíná se na něj i ve chvíli umírání. Už to je velká naděje. Že nebyla marná, připomeneme si o Velikonoční neděli.