Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína

L 6,37n Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
Ž 103,8-13; Ex 34,4-10; Ko 3,12-14

Přátelé v Kristu,
v jádru dnešního textu je zážitek. Snad ho známe všichni. Přijdete někam na návštěvu a hostitel před vás postaví plnou mísu něčeho dobrého. Pořádnou porci. Ježíš tady mluví o míře natlačené, natřesené, vrchovaté. A tak si můžeme představit třeba pořádný košík vinných hroznů nebo fíků, takový, že ho budete mít plný klín. Víno a fíky jsou plody, které podle Bible nejlépe vystihují hojnost a štědrost. Anebo si můžeme představit třeba i něco jiného k jídlu, nač bychom měli největší chuť my. Třeba mísu s ovocnými knedlíky, nebo třeba s bramborovými hranolky, nebo třeba pořádný tác se sushi. Jde tu hlavně o to, že porce je velká, vrchovatá. Pokud se vám to už někdy na návštěvě stalo, že jste se setkali s takovým pohostinstvím, hned jste poznali: tady mě mají rádi.

Možná jste při prvním odstavci už dostali chuť na nedělní oběd. Ale nebudete se na mne snad zlobit, když teď řeknu, že jen o jídlo v dnešním evangeliu nejde. Ta porce, kterou jste si měli představit, že jste ji dostali do klína, má být obrazem něčeho jiného. A my snadno pochopíme čeho. V dnešním textu totiž jde o odpuštění. O to, že Ježíš nám slibuje pořádnou porci odpuštění. Dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Kdy se to stane? Naplno se to stane v Božím království. A my bychom byli rádi, kdyby jednou, až tam dorazíme, kdyby před nás byla postavena velká porce odpuštění. Kdybychom po celé té obtížné cestě životem, kdy toho mnoho pokazíme, kdy přímo uděláme mnoho zlého, kdybychom mohli jednou na konci spočinout a dostat před sebe vrchovatou mísu Božího dobra. Kdyby nám Bůh řekl: „Vítej na mé hostině.“ A jsme rádi už v tady za života, když poznáváme, že nám Pán Bůh odpouští, že nám svého odpuštění dává pořádnou porci. A my ho potřebujeme, nutně ho potřebujeme, každý z nás. Když tady při bohoslužbách vyznáváme své hříchy, nebo když to děláme i doma, slyšíme k tomu slovo milosti: „Bůh odpouští všechny nepravosti tvé.“ Dává ti milost a dává ti ji v hojnosti. Jeho odpuštění je jako ta velká mísa pochutin či dobrého jídla. Jeho milost nám dává život, ale dokonce jako by ji byla až přemíra, dává nám svou milost v plnosti a hojnosti. Kdo takto přijímá Boží milost, hned pozná: Pán Bůh nás má rád.

A teď je ovšem třeba říci, že takto jednáme také my lidé mezi sebou. Že si navzájem dáváme velké nebo malé nebo žádné porce odpuštění. Je to myslím názorný obraz pro to, co vlastně děláme, když odpouštíme. Když jsme ochotni někomu druhému odpustit, vlastně mu dáváme, co je potřebné k životu - a co je zároveň příjemné. Jako dobré jídlo v sobě spojuje obojí: že nás sytí, že je jídlo k životu nutné – a že nám chutná, že jíme také pro radost. Tak je tomu i s odpuštěním: umožňuje nám, abychom spolu vůbec vydrželi, je nutné, abychom se my lidé vůbec snesli – a zároveň je příjemné, když víme, že ten druhý na mne pohlíží laskavě, že mi nepřičítá to a ono. Že se spolu máme rádi. Dobré společenství je v Bibli často zpodobováno společným stolováním. A dnes je tady řeč ještě o hlubší rovině toho, že si spolu dovedeme sednout k jednomu stolu - když si navzájem nabízíme mísy odpuštění. Já tobě dávám míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatá, a jsem rád, když od tebe dostávám míru stejně nešizenou a velkodušnou. Když se sytíme vzájemným odpuštěním.

My lidé v tom však naděláme mnoho chyb. Ne se všemi chceme mít takové společenství. O takových chybách právě mluví dnešní text. Nejprve je v něm řeč o situaci, kdy druhé soudíme. Posuzujeme, jak se ten druhý zachoval, jak mluví, jak je oblečen, a mnoho a mnoho dalších věcí. Poměříme ho svým měřítkem, měřítkem svých soudů. A máme pro jeho jednání pochopení buď větší, nebo menší. Jsme ochotni mu dávat větší nebo menší porce odpuštění. Myslíme si, že tolik si ho zaslouží. A taky těch dávek není nekonečné množství, celkový objem naší shovívavosti se může snadno vyčerpat. „Kolikrát mám odpustit?“, ptal se Ježíše už učedník Petr. - Taky o tom, že někoho zavrhujeme, je v dnešním textu řeč. To jako bychom někoho z rozdílení odpuštění už vylučovali docela, a řekli: tento si ho už nezaslouží vůbec. - My jsme tady přece těmi, kdo odpuštění rozdílejí nebo naopak odpírají. Na naší vůli to záleží, na našem posouzení, jací ti druzí jsou.

Řekl jsem, že takto děláme v rozdílení chyby. Ale proč jsou to chyby? To snad máme být blahovolní donekonečna? To máme přehlížet zlo, které druzí dělají, a odpouštět a odpouštět? Ano, zní to až provokativně, nebo naivně, ale dnešní evangelium poví: dávejte. Nesuďte, neodsuzujte, ale prostě odpouštějte. A jaký má pro to Ježíš argument? Jednoduchý. My tady totiž nerozdílíme ze svého. Pokud odpouštíme, dáváme z toho, co jsme dostali. Pokud odpouštíme, jenom dáváme dále něco z toho, co jsme sami dostali. Od Boha dostali. Proto je tady řeč o míře vrchovaté. Protože nám samotným se dostává odpuštění od Boha více, než bychom si zasloužili. A my to víme. Víme o svých špatnostech, o svém hříchu, o své slabosti. Dobře víme. Ale přesto nám Bůh neodplácí podle našich nepravostí. Je k nám milostivý. Je základem biblické zvěsti už od jejího počátku, že Bůh nám dává nezaslouženou milost. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se nad námi klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí (Ž 103:11). Dostáváme svobodu, dostáváme příležitost nechat své hříchy ležet a netahat se s nimi stále. Dostáváme možnost kdykoliv si přivlastnit Boží odpuštění. Víra je vstupem do prostoru Božího milosrdenství.

Ale je možné, že uprostřed tohoto prostoru my sami zůstáváme zákoničtí. Bůh nám dává míru hojnou, ale my druhým dáváme jen tolik, co si podle nás zaslouží. Nepřenecháváme soud Bohu, ale sami chceme být jako bohové. Jako soudci druhých lidí. A tady Ježíš řekne, že v takovém případě odsuzujeme i sami sebe. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jestliže odsuzujete druhé, sami sebe odsuzujete. Jestliže druhým neodpuštěním zavíráte dveře do společenství, dejte si pozor, abyste jednou nezůstali sami venku u těch rozhodujících dveří, u těch do Božího království. Že je každé neodpuštění trháním společenství, to je v té dnešní Ježíšově výhrůžce to nejvážnější.

Ale skončeme pozitivně, dobrou zvěstí, povzbuzením. Dnes nám má být inspirací ten obraz natřepané, vrchovaté míry, kterou nám dává Bůh. On nám odpouští více, než bychom si zasloužili. Proto i my máme odpouštět druhým více, než se nám zdá, že si zaslouží. A vše uzavřu jedním moudrým citátem, který mám moc rád: „Ten, kdo soudí druhé, může se mýlit. Ten, kdo odpouští, nemýlí se nikdy.“

Pane Bože, tebe samého jako bychom chtěli někdy opravovat,
že nekonečné odpuštění není možné.
Prosíme, odpusť nám i tuto naší nedůvěru.