Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Až jednou zapomenu na pohřeb...

Myslíš, že každé povolání je spojeno s nějakou obavou, že toto a toto nesmím splést, jinak bude velká ostuda. Možná se o tom leckomu i zdá, a on se pak budí zpocený ze špatného snu, kde se mu zdálo, že na něco zapomněl, něco pokazil. Možná je pro leckterého faráře takovou noční můrou, kdyby měl zapomenout na nějaký pohřeb. Pozůstalí přijdou, atmosféra je velmi citlivá – a farář se nedostaví. – Ale jen málokterý farář si takový pot zažije při bdělém vědomí, jako se to stalo už dvakrát nebo třikrát mně. Představte si tu situaci: přicházím odněkud domů, a kolem kostela plno lidí v černém a pohřební auto. Ve mně hrkne, když je zdálky spatřím: čekají snad na mně? Měl jsem domluvený nějaký pohřeb, na který jsem zapomněl? To by byl trapas, a už se domýšlím, jak by se na mě asi dívali, kdybych mezi nimi měl po chodníku projít, se zpožděním. – Naštěstí prozatím vždy se brzy ukázalo, že pohřeb vedl farář sousední církve, s kterou kostel spoluužíváme.