Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vyšlo nařízení od císaře Augusta

L 2,1 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.

Iz 7,14n Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré
Iz 9,5n Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Přátelé v Kristu,
na začátku bohoslužeb jsme slyšeli čtení ze Starého zákona, předpověď narození Mesiáše, jak ji sepsal prorok Izajáš: Hle, dívka počne a porodí syna, atd. Ve Starém zákoně najdeme takových předpovědí mnoho, mnoho nadějí spojovaných s narozením božského dítěte. Co je však zajímavé, v prvním století před Kristem vznikla taky jedna podobná mimobiblická předpověď. Pochází od pohanského autora, přitom se na Ježíšovo narození hodí snad ještě více než ty biblické. Pár slov z ní přečtu:
Přišel poslední věk, již se zas vrací Panna.
Bohové, chraňte jen chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě.
A ty nastup na dráhu slávy, tak vznešenou, čas se už blíží, drahé ty božské dítě!
Usmáním začni už, chlapečku malý, svou poznávat matku – začni už, chlapečku malý!

Je to zajímavá předpověď, a někteří z ní vyvozují, že Mesiáš byl očekáván i pohany, a že také jejich nejlepší básníci měli předtuchy o Ježíšově narození. V tomto konkrétním případě tomu však bylo určitě jinak. Konečně prozradím, že oním pohanským autorem je Vergilius, a oním božským dítětem, které očekává, není Ježíš, nýbrž císař Augustus. Ano, onen Augustus, o kterém čteme v úvodním verši vánočního evangelia podle Lukáše: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta. Císař Augustus vládl v době, v které se Ježíš narodil. A jeho dvorní básník Vergilius si k jeho oslavě vybásní jeho božské zrození a jeho božské poslání. Vybásní, a přece, lidskýma očima viděno, nebyl Vergilius zase tak daleko od pravdy. Vždyť císař Augustus toho za svého života dosáhl skutečně hodně. Zdárně rozšiřoval svou říši, byl jedním z neúspěšnějších římských císařů a také byl znám jako strůjce pokoje. Jeho nástupem na trůn začíná v římské říši dlouhá etapa prosperity a míru. Svými současníky byl Augustus nazýván jako božský. Do jeho vládnutí byly vkládány velké naděje, ano, až nadlidská očekávání. Vergilius některé z nich formuluje takto:
Takto ten skvostný věk nám za tvého vládnutí vzejde.
Stopy-li zločinů jsou doposud, vedením svým je
shladíš a stálých hrůz tak zbavíš veškery země.
Chlapec jak bůh už povede život, všechen pak usmíří svět.

Vlastně bychom teď mohli připustit, že jako vládce a mírotvorce byl Augustus úspěšnější než Ježíš. Jeho císařské úspěchy byly zřetelné, jeho panování přímo ovlivňovalo životy mnoha lidí. A nemáme my zvláště v naší dnešní době pochybnosti o tom, jestli bylo na druhé straně křesťanství ve svém dějinném působení úspěšné? Jestli vedlo lidi k dobru, k míru? Pochybnosti o tom, jestli je dnes Ježíšovo panování někde zřetelné? Daří se těm, kdo jako svého Pána vyznávají Ježíše, také světu nějak pomoci, obohatit jej a vylepšit? Dovedeme být my, Ježíšovi následovníci, v jeho jménu tvůrci pokoje?

Augustus a Ježíš. O obou je předpovězeno, že budou vládnout světu, o obou, že budou tvůrci pokoje a spravedlnosti. Když připustíme, že Augustus byl ve svém působení dobra možná úspěšnější než Ježíš, co z toho pak vyplývá? Když navíc podle Bible i vládcové jsou zřízeni Bohem, zřízení Boží (R 13,2)? Kdo tady pak má být uctíván jako Mesiáš, Zachránce lidí? Jak to, a to platí pro celé dějiny, že nejeden mocný vládce dovedl proměnit svět více než Ježíš? A když je to vládce moudrý, že třeba i nastolí spravedlnost viditelněji, než se to podařilo Ježíši?

Jistě je to proto, že takový světský vládce má velkou faktickou moc nad lidmi. Dovede je přinutit, může přikázat, co mají dělat. Proto také Augustus například mohl vydat nařízení, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. A brzy bylo mnoho lidí v pohybu, a všichni se pak museli jít zapsat, každý do svého města, a Josef s těhotnou Marií museli jít do Betléma, a císař pak měl lepší přehled o zemích, kterým vládl, a mohl lépe kontrolovat placení daní, a mohl pak za ty peníze velkoryseji platit armádu, ale třeba i budovat silnice, stavět chrámy a i jinak zlepšovat život svých podřízených.

Zatímco Ježíš je vládce jiný. Chce lidské životy a lidská srdce proměnit zevnitř. Nechce nás vést svými nařízeními jako osly, tahat nás oprátkou svého slova. Spíše si přeje, abychom jeho pravdu poznali jako pravdu svého srdce, a abychom pak pro ni vzplanuli. Ježíš nám vládne jinak než pozemští vládcové. On sám se své božské moci zříká a převrací ji v pravý opak, Ježíš řekne (Mt 20,28): „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ A pokud my někdy toužíme, aby už konečně někdo přišel, kdo udělá ve světě pořádek, měli bychom s děláním pořádku začínat sami u sebe. Otevřeme svá srdce a naslouchejme té zvěsti, která není ze světa, ale z nebe. Vánoční zvěst má nastolit v našem srdci pravý pokoj (L 2,11-14). Anděl řekl: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ - A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Vyznání vin:
Pane Ježíši Kriste,
vyznáváme, že andělskou zvěst o pokoji nedovedeme dobře přijmout, a že pak smýšlíme, mluvíme a jednáme nepokojně.
Věříme však, že vánoční evangelium v nás může růst, a vést nás k pravému pokoji.
Chceme k rozšiřování pokoje přispět tím, že v tuto chvíli odpouštíme lidem, kteří se proti nám provinili.

Slovo milosti:
Nebojte se, zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel.

Aby se dal zapsat s Marií

L 2:4-5 Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.

Přátelé v Kristu,
přenesli jsme se v tomto čtení někam do let kolem roku nula. V biblické krajině probíhá sčítání lidu. Každý se musí hlásit v místě, odkud pochází jeho rod. A tak se i nazaretský muž Josef vydává na cestu. Putuje do městečka Betlém, odkud pochází rod krále Davida. Právě do tohoto slavného rodu totiž v kdovíkteré generaci patří i tesař Josef. A teď je na cestě s Marií, svou snoubenkou, která je těhotná. Museli se na cestu vydat chtě nechtě. Navzdory tomu, že je Marie těhotná, v poslední fázi těhotenství, navzdory tomu, že je cesta dlouhá a namáhavá. Římané potřebují mít o obyvatelstvu ve své říši přehled.

Josef se v Betlémě chystá do úředních listin zapsat sebe, a taky Marii, že patří k němu. A tím potvrdí, že je jeho i to dítě, které se jí má narodit. I když my víme, že z jeho krve ten potomek nebude. Ale myslím, že s tímhle obelhaním římských úřadů si Josef moc hlavu nelámal. Kolonka sem, kolonka tam. Jako si ji dříve nelámal s porušením zákona židovského. Podle židovského zákona totiž měl svou snoubenku Marii udat úřadům židovským, když zjistil, že otěhotněla, a on věděl, že ne s ním. Podle zákona židovského měla být vedena jako žena cizoložná. Přesto ji Josef přijímá za svou. - Josef se nám tady představuje trochu jako anarchista. Zákony pro něj nejsou tím nejdůležitějším. Anebo ještě jinak: to Bůh sám je z lidského pohledu anarchista, vždyť to on Josefa vede. Josef poslouchá vůli Boží, to především. A plnění Boží vůle nerovná se plnění všemožných předpisů lidských.

Vzpomínáte si, jak Josef zjistil, co je Boží vůle? Jak se dověděl, co má udělat? K tomu, aby přijal Marii za svou, přiměl Josefa anděl. Řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ To byl ten základní impuls, aby si Josef ponechal Marii jako svou snoubenku, i když to dítě, které v ní teď rostlo, nebylo Josefovo. Boží byl ten impuls, aby Josef dělal i všechno ostatní, co z toho vyplývá, také to, že jsou teď jako rodina, která patří k sobě.

Josef a těhotná Marie jsou tedy na cestě. Z Nazareta do Betléma. Ta cesta byla dlouhá asi 140 kilometrů, a proto trvala nejméně 6 dní. To je skutečně dost dlouhá doba. Taky poskytovala dost času k přemýšlení. Marie putovala s Josefem, s nimi to dítě blízké zrození. Ale proč to tak musí být? Kde je teď Bůh? Kde je ten, kdo jim dal impuls, aby vydrželi spolu? Který byl impulsem, aby bylo počato toto dítě? Kde je Bůh? Je někde poznatelný, slyšitelný, hmatatelný? Nejhmatatelnější je teď prach cesty. Poutníci cítí také každý ušlý kilometr. A ještě se mohou dotknout sebe navzájem, a ještě mohou nahmatat to dítě, chystající se na svět. – Ovšem: kde je v tuto chvíli Bůh? Okolnosti by mluvily spíše pro to, že je vzdálený, nepřítomný. Proč o svou vyvolenou dívku Marii Bůh lépe nepečuje, když se ona teď musí namáhat dlouhou cestu polovyprahlou zemí? Proč se zdá, že daleko větší hybnou silou v životě Josefa a Marie je teď nařízení císaře Augusta než Boží pokyny?

Jak je jim Bůh přítomen? Když nad tím přemýšlím, řekl bych, že je s Josefem a Marií dvěma způsoby. Nejprve: jistě v tom dítěti, které Marie nosí pod srdcem. Bůh je přítomen v Ježíši, který se v cíli cesty, v Betlémě narodí. Marie souhlasila s andělskou zvěstí, že se v ní počne Boží syn. Josefovi anděl zvěstoval, že si má takto těhotnou Marii při sobě ponechat. Obojí se naplnilo, a od té chvíle se dítě vyvíjí. A pro Marii s Josefem je tedy stále přítomnou připomínkou, že Boží plán s nimi pokračuje, že v něm mají místo, že jsou v něm důležití. I když to zrovna teď vypadá spíše, že plní vůli císařskou. Jdou světem, kde na první pohled vládnou jiní pánové než Bůh. I na pohled druhý a třetí a další. Marie s Hosefem musí své Boží povolání nést i skrze okolnosti, které jsou namáhavé, které jakoby byly o úplně něčem jiném. – Jak moc mi to připomíná naší vlastní situaci v tomto světě. Kristus má žít v našem nitru. A my, s ním v srdci, chodíme po cestách tohoto světa, a často se zdá, že se řídíme jen podle nařízení světských, podle vládců tohoto světa. Tolik starostí máme, tolik věcí musíme vyřídit. A k tomu Ježíš v našem nitru. Jakoby byl spíše na obtíž. Jako zbytečná zátěž na cestách světa. A přesto má naše víra růst v našem nitru. Víra, kterou máme pronést světem až k cíli, k Božímu království. Víra, s kterou musíme mít živou zkušenost, víra, která tepe v našem nitru, víra živá. Víra jako připomínka, že se v nás začalo Boží dílo a že má růst ke zralosti. Ve smyslu slov jednoho mystika: „I kdyby Ježíš v Betlémě tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, jestli v srdci tvém se nenarodil.“

A ještě druhým způsobem byl Bůh v jejich situaci přítomen. Byl přítomen v jejich vzájemné lásce. „Bůh je láska.“ To, že Josef a Marie spolu drží, to že spolu nesou věci nepříznivé, to není nic samozřejmého a přirozeného. V situaci, kdy jim vnější okolnosti nepřály, kdy jen oni sami věděli, že to vše, co dělají, je to jejich úkol v Božím plánu - věděli to nejdříve každý zvlášť, za Marií přišel anděl a za Josefem přišel anděl - ale oni teď ten úkol nesou také společně, trpělivě a věrně. Tak to je láska. A k takové lásce dává sílu Bůh. Taková láska je Bůh.

Řekl jsem, že dvěma způsoby byl Bůh s Marií a Josefem: v malém Ježíši a v jejich vzájemné lásce. Ty dva způsoby odpovídají taky dvěma polovinám dvojpřikázání lásky: „Miluj Boha svého; a miluj bližního svého.“ Ježíš později řekne, že v tomto přikázání jsou shrnuta všechna ostatní. Že tímto ústředním přikázáním se mají poměřovat všechny ostatní zákony a předpisy. - Řekli jsme si, že Josef a Maria zdánlivě porušovali mnoho světských předpisů. Nerozhodovali se podle jiných zákonů než podle zákona lásky. - Když si je představíme na jejich úmorné a prašné cestě, dovedeme se domyslet, co láska znamená v reálu. Láska k Bohu a láska k bližnímu. To ať je naší inspirací na životní cestě. Láska především. A všechno ostatní už se nějak poddá a zvládne.

I porodila Maria svého prvorozeného syna

L 2:7 I porodila Maria svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Přátelé v Kristu,
malý Ježíš se narodil ve stáji. Ten, o kterém vyznáváme, že je Boží syn, se narodil ve skromných poměrech. Jeho narození nebylo královské ani zázračné: Maria ho zplodila v jedné z betlémských stájí. To my už víme, že se Ježíš nerodí vznešeně, a vánoční koledy to opěvují na mnoho způsobů, že se Bůh sklonil k člověku takovým pokorným způsobem, že se Ježíš rodí dokonce ve stáji. Na slámě má svou první postýlku. – Dočetl jsem se však nedávno, že ani dítě v jeslích není ojedinělé v té době. K chudým lidem to patřilo častěji, a zvláště když museli putovat, a pak hledat přístřeší někde po cestě. Často se museli spokojit se skromným noclehem ve stáji, kde byla ustájena také zvířata, a ulehli na seně. Ježíšovo narození není vznešené, ale není ani nejubožejší. Nevymykalo se ani skvělostí, ale ani chudobou. Spíše bylo takové jakési obyčejné. Obyčejně chudé. Ježíš nebyl výjimečný ani ve své chudobě. A mnoho chudých dnešního světa by ho považovalo za bohatého: vždyť měl přinejmenším plény a měl svou matku. Mnohé z nejchudších dětí dodnes často nemají ani to, ani ve světě, který nazýváme moderním, a který je ve své části, v naší části, nesmírně bohatý. Ale jsou milióny lidí, kteří by i stáj považovali za přepych. Vánoční koledy opěvují výtečnou pokoru stáje, vánoční obrázky vidí vše zalité svatým světlem, Maria však prostě musela přijmout, že je vše tak obyčejné. A zařídit se podle toho. Starostí měla dost. A sotva si dovedu představit, že by si ke své práci zpívala velebné koledy. Kdyby ji znala, mohla by si zpívat spíše písničku „That´s a life“, „Takový je život“.

Maria zavine své dítě do plenek a položí ho do jeslí. Musí ho někam položit, a když se pro ně nenašlo místo pod střechou, zůstali ve stáji, a Maria odkládá malého Ježíše aspoň do slámy v jeslích. Nenašlo se ubytování, musíme to udělat jinak. Nějak to udělat musíme. Maria, které se narodí dítě, nemá na vybranou, musí se o ně postarat. Nějak se o něj postarat. A když to nejde pohodlně, tak musí snášet nepohodlí. Ani nemá síly, aby sháněla jiné možnosti. Možná se měl lépe postarat Josef a sehnat něco lepšího, možná by mu to Maria mohla vyčítat. Ale není důležité nad tím uvažovat. Maria prostě porodí, prostě zabalí dítě do plenek a prostě ho položí na nejpohodlnější místo, které má k dispozici. Udělá, co je potřeba a udělá to tak dobře, nakolik je to možné. Snáší věci, tak jak jsou. Události mají svůj vlastní běh.a jim nezbývá, než jej přijmout. Maria za těchto okolností porodila, a tak se musí v těchto podmínkách postarat. – To dneska těhotná žena, když nechce, ani neporodí. Přece nemůžu přivést dítě na svět do těchto podmínek, řekne si. A může jít na potrat. Anebo může dítě přivést na svět, a říct: neumím se o něj nestarat. Může ho odložit do ústavu, dnes už anonymně a bez rizika. Anebo si dítě nechá, a odloží manžela. Dnes může otec odejít od matky nebo matka od otce, a celkem se nic nestane. Nepotřebují se navzájem k výchově dítěte. Stát se postará, aby byly zajištěny vnější podmínky. – Dnes máme sto způsobů, jak můžeme vystoupit z toho, co máme dělat a co je potřeba udělat. Někdy mi připadá, že ztrácíme citlivost pro to, jak mají věci být, ztrácíme citlivost pro přirozený běh věcí. Zdá se nám, že se mnoha věcem můžeme vyhnout. U Marie ještě vidíme, jak to vypadá, když není vyhnutí. Z Božího dopuštění se stalo to, co se stalo, ona porodila v přelidněném Betlémě, a Maria nereptá, ona dělá, co je potřeba, tak dobře, jak jen je to možné. Dnes bychom možná řekli, že to takto ani možné není, rodit ve stáji. Máme přece právo na lidskou důstojnost, máme právo na štěstí. A zapomínáme, že život často je těžký. Je těžký, a my ho máme takto přijmout a nést, a nemyslet si, že to tak nemá být.

Marii bylo už dříve zaslíbeno, že porodí Mesiáše. Její prvorozený syn se však nyní rodí tak obyčejně. Jak si může za těchto okolností myslet, že se zaslíbení naplňuje? Jak může poznat, že se tady děje něco mimořádného? Obyčejný porod, obyčejné mateřské starosti, a ty jsou přece monotónní a většinou velmi přízemní. Marii nečeká jiná cesta víry, než obyčejný život s Ježíšem. Takhle obyčejně to začalo, a po většinu jejích dní to také bude docela obyčejně pokračovat. Maria poroste ve víře v Ježíše dlouho a komplikovaně. Poroste ve víře skrze svůj život, skrze to, že bude dělat, co dělat má a musí. Neexistují žádné zkratky, že bychom mohli poznat Boha jinak, než skrze životní zkušenosti. Většina křesťanské víry je spojena s všednodenností. A nejvíce se naše víra pozná v tom, jak přijímáme obyčejné věci, které do našeho života přicházejí. Jak se stavíme k těžkostem. Zda je přijímáme, nebo před nimi uhýbáme. Ježíš, až vyroste, řekne, že máme na sebe brát a nést svůj životní kříž. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (L 9,23) To řekl Ježíš ještě před tím, než musel nést svůj skutečný kříž, dřevěný kříž pro svou popravu. Ale i ten na sebe vzal a nesl jej v důvěře v Boha Otce. Od něj měl posilu k nesení kříže. Od něj měl potěšení a od něj dostal nový život, oslavený. A zase nám o tom řekl (Mt 11,29n): „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Zmocnila se jich veliká bázeň

L 2,7-11: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

Přátelé v Kristu,
jak se můžeme my, shromážděni zde, v teplém světle sálu, přenést do atmosféry dnešního evangelia? Například takto: představme si – třeba - nemocniční pokoj v noci. Skoro všichni lidé už spí, zdá se. Ale jeden člověk nedovede usnout. Trápí ho jeho bolest, prášky nezabraly, a navíc má starosti, jak jeho nemoc bude pokračovat. Převaluje se v posteli z boku na bok, hlavou se mu honí různé myšlenky. Tak rád by usnul a odpočinul si, ale nemůže. Vstane a jde k oknu, divá se na potemnělé město pod nemocnicí, kde je teď v pozdní noci jen pár světel rozsvícených. Jen pár dalších takto bdí s naším nemocným, zdá se mu, jeho společníci v nespavosti. – V jednu chvíli projede po silnici před nemocnicí kamión. Jeho prudká světla na krátký moment ozáří i zeď nemocničního pokoje, a nemocnému se dokonce zdá, že zahlédl řidičovu tvář. Představuje si jeho unavené oči, a ruce rozložené na volantu. Domýšlí se, že řidič spěchá domů, dojíždí poslední kilometry, už unavený přes míru. Navyklý na noční bdění, a přes to jím stale více unavovaný. Noční směna není nikdy žádná slast.

Pacient a řidič kamiónů, tak se to může stát dnes. Marie ve stáji a pastýři pod širým nebem, tak to bylo tenkrát dávno na počátku evangelia. Marie a pastýři - společníci v temné noci, kteří se prozatím navzájem tuší jen tak, že zdálky zahlédnou svá osamělá světla. Společníci v hodině, kdy všichni normální lidé už spí. Kdy mohou spát. Běžní lidé mohou zaspat své normální všednodenní starosti. Mají své domy, které mohou zamknout, a nebezpečí nechat za dveřmi. Mají své postele, do kterých se mohou schoulit, a aspoň na pár hodin zapomenout na běh světa.

Avšak Marie teď bdí. Porodila svého prvorozeného syna ve stáji. Protože byla zrovna se svým mužem na cestě, když na ni přišla její hodina, a protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. V tehdejší literatuře bychom se dočetli, že to nebyl ojedinělý případ, že se poutníci museli pokojit s noclehem ve stáji. A taky Maria prostě a dělá to, co musí a co ji okolnosti dovolí. Syna zavinula do plenek a položila do jeslí. – Maria. Porodila ve stájí. Největší problém pro ní však možná nebyl v tom, že tu neměla pohodlí, že tu jen obtížně mohla zajistit pro sebe a pro svého syna hygienu. Ještě jeden a daleko větší problém Maria měla. Vnitřní, duchovní problém. Jí bylo zaslíbeno, že porodí Syna s velkým „S“, že porodí dítě, které se stane Pánem celého světa. „Milostí jsi zahrnutá“, slyšela Maria od anděla, a více podobných slov. Zázračným způsobem otěhotněla. Alespoň jí muselo být zřejmé, že se tady skutečně začíná něco velkého. Devět měsíců nosila ten plod ve svých útrobách. Jako dcerka Siónská, jako truhla úmluvy ukrývala v sobě velký Boží dar a velké Boží tajemství. Jestli nikdo kolem ní, tak aspoň ona musela žít velkým, ba obrovským očekáváním, co z toho bude. Nakonec však porodila ve stáji a své dítě klade do jeslí. Do takových jeslí, kam se běžně dává žrádlo pro zvířata. Je tohle opravdu plán Boží?

Někde kousek od Betléma bdí na kopcích ještě jiní lidé. V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři byli na noční práci zvyklí, museli své ovce střežit i v noci, a dokonce více v noci než ve dne, protože tma dávala větší šance například vlkům, aby si nějakou ovečku ulovili. Ostatní lidé mohli spát, udělali si svou práci a pak měli klid, ale pastýři nikdy úplně volno neměli. I v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. A teď, co se stalo: Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A jak na to ti pastýři reagují? Zmocnila se jich veliká bázeň. Pastýři jsou zaskočeni a do hloubi duše otřeseni. Tohle opravdu nečekali a nemohli čekat. - Jestli si Maria ve stáji mohla v tuto chvíli připadat Bohem neprávem opomenuta, jsou pastýři Boží pozorností naopak přímo zaskočeni. Jak si ji vůbec zasloužili? Kdyby Bůh chtěl k lidem promluvit, tak by podle běžné představy měl sestoupil spíše do Jeruzaléma. Tam mají židé chrám, tam mají kněží, tam mají nejlepší zákoníky, kteří vytrvale čtou Písmo, ve dne i v noci rozjímají nad Božím zákonem (Ž 1,2). – Andělé však přišli zrovna za pastýři. Jako přišel dříve anděl Gabriel zrovna za Marií, aby ji zvěstoval, že se jí Ježíš narodí.
Maria a pastýři, lidé na pokraji společnosti. Oni byli těmi, kterým se o Vánocích dostalo zvláštní Boží milosti. Bůh má podle Bible blízko k těm, kdo jsou chudí, kdo jsou odstrkovaní. Má blízko také k nemocným a k tirákářům. "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,3) Proč má v nim blízko? Ne proto, že by ty situace byly nějaké slavné samy o sobě. Situace pastýřů nebyla slavná. Chudoba sama o sobě žádné Boží slávu nemá, ani bolest, ani únava neznamenají automaticky, že takoví lidé uzří Boha. Jen to můžeme říci, že jsou lidé v takových situacích Bohem snadněji oslovitelní. Ten, kdo si žije v pohodě a kdo je se svým životem spokojený, je málokdy Božímu oslovení otevřený. Snadno zůstane vězet v iluzi, že si vystačí sám, bez Boha.

I my máme na výběr. Můžeme slavit Vánoce dvěma způsoby: Zdálo by se, že hranice běží mezi těmi, kdo Vánoce slaví, a těmi, kdo Vánoce neslaví. Nebo že běží mezi těmi, kdo Vánoce slaví křesťansky a těmi, kdo je berou hlavně jako oslavu jídla a sledování televize. Ale není tomu tak. Hranice je mezi těmi, kdo jsou ještě schopni zakusit bázeň, kdo ještě očekávají Spasitele, kdo touží po pomoci shůry. A těmi, kdo už jsou spokojení ve svém životě. Takoví lidé třeba i mohou slavit Vánoce, i do kostela zajdou. Ale jsou to pro ně jen takové ozdůbky, příkrasy v jejich životě. V hloubi duše jsou takoví lidé raději, že Bůh do jejich života nijak znatelně nezasahuje.
Dnešní evangelium nám taky připomíná, že počátkem moudrosti je bázeň. Bázeň znamená, že vím, že jsem hříšný, vím, jak je můj život nedostatečný. Až se toho děsím. A rozhodně vím, že nejsem hoden, aby ke mně přišel svatý Bůh. Z vánoční zvěsti však znovu slyším, že se bát nemusím. Slyším zvěstování veliké radosti. A slyším zvěst o Spasiteli jako odpověď na svou velkou vnitřní touhu. Slovo „Spasitel“ je totiž odpověď. Samo o sobě, vysloveno jen tak, je nesrozumitelné. K tomu, abychom mu porozuměli, musíme vědět, že je náš život zásadně nemocný. Duchovně nemocný, podstatně nemocný. Naše srdce má v sobě zánět, nebo velkou otevřenou ránu. Nebo je ztuhlé. Spasitel přichází, aby ho uzdravil. Skloňme se dnes před jeslemi a přivlastněme si to slovo, které nám bylo zvěstováno: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.

Pane Bože, prosíme, posiluj v nás otázku po tom, kde je naše záchrana.
A znovu nás veď k poznání, že Ježíš je náš Spasitel.

Na zemi pokoj mezi lidmi

L 2,8-18: A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10 Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12 Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." 13 A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14 "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."15 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." 16 Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. 17 Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18 Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.

Ž 72,1-3; Iz 57,14-19 Pokoj, pokoj dalekým i blízkým; Ř 12,10-18 pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji

Přátelé v Kristu,
podle evangelia spěchali pastýři do Betléma. Slyšeli andělskou zvěst o tom, co se v Betlémě stalo, a proto se šli podívat. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v Betlémě, ve městě Davidově. Jestlipak víte, že kdyby se to stalo dneska, pastýři by se vůbec do Betléma nedostali? Narazili by hlavou na zeď. Doslova. Celý Betlém je obehnán sedmimetrovou betonovou zdí, a na jejím vrcholu je ještě ostnatý drát. Dovnitř se dostanete na zvláštní propustku. Tedy vy jako turisté byste se možná dovnitř dostali, v přísně střeženém pásmu byste se mohli autobusem jet podívat na Chrám Božího narození. Žádní izraelští civilisté však dovnitř nemohou, a tak by tam nemohli ani rozradostnění pastýři, jejich radost by u betonových zátarasů rychle vychladla. Celá ta situace je plodem izraelsko-palestinského konfliktu, dlouhotrvajícího, násilného. Dnes by se ostatně ani Ježíš nemohl v Betlémě narodit, leda že by byl Palestinec. Jeho rodiče Josef s Marií zde před dvěma tisíci let nemohli najít místo pod střechou. Dnes by se do Betléma nemohli dostat vůbec. Andělé o prvních Vánocích poblíž tohoto místa zpívali o pokoji mezi lidmi. Ten pokoj však mezi lidmi stále ještě nenastal, a zrovna Betlém je přímo ukázkovým místem, jak je cesta k takovému pokoji obtížná.

Andělé si odzpívali svůj chvalozpěv a vrátili se zpátky do nebe. Spasitel se narodil v Betlémě, ale oni nemají potřebu se tam jít podívat. Vracejí se nahoru, k Bohu. Oni asi mají raději tu první půlku svého chvalozpěvu: „Sláva na výsostech Bohu“. Sytí se pohledem na Boží slávu nebeskou. Andělé do Betléma nepotřebují. Andělé jsou povzneseni nad svět, nad jeho starosti. My lidé však nejsme andělé. Nemůžeme se tak snadno povznést do nebe, k Bohu. Je nám souzeno žít tady na zemi. My toužíme také po tom, co andělé zpívali v druhé půlce své písně, po pokoji mezi lidmi. A tak když pastýři slyší, že se v Betlémě narodil Spasitel, který takový mír na zemi přinese, tak mají hned nutkání do Betléma vyrazit. "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Potřebují Spasitele. Oni vědí, že pokud vůbec může někde nastat mír na zemi, pokud je aspoň nějaká vyhlídka na takový mír, že nenastane samozřejmě, že to není na lidské domluvě a dobré vůli. Potřebujeme Spasitele, Knížete pokoje. –

Možná si myslíme, že pokoj na zemi můžeme navodit my lidé. Například aspoň na pár dní teď o Vánocích. Podle kalendáře máme svátky a s nimi pár dní pracovního volna. V domácnostech voní cukroví a my máme snad konečně více času pro sebe navzájem. Zdálo by se, že všechno je připraveno, abychom byli pokojnější, abychom měli v srdci mír. Přál bych nám to, opravdu. Snažme se, každý sám za sebe, abychom byli k tyto dny laskavější k lidem kolem nás, abychom se dovedli na sebe usmát, v sobě ztišit. Abychom pochopili, jak mnoho věci z našeho běžného nepokoje je zbytečných. Jak naše všední drobné nenávisti otravují srdce i ovzduší mezi lidmi. Jsou to už tyto každodenní denní sváry a nelaskavá slova a pomluvy, které jsou semeny, z jakých se může někdy zrodit velký konflikt - jako je například ten v dnešním Izraeli. – Možná si myslíme, že pokoj na zemi zajistíme my lidé sami, když se budeme snažit. Když si budeme hlídat, abychom byli laskaví a slušní lidé. Uniká nám, jak nelásku kolem trousíme pořád. Ve slovech, která ten druhý pochopí jinak než jsme my zamýšleli. Kyselým obličejem, když ti druzí by od nás čekali usměv jako pohlazení. Zrovna teď v posledních dnech jsem se setkal s několika lidmi, kteří ubližují druhým a ani si to neuvědomují. Zlým slovem, tím, že druhým dávají jak se říká „za vyučenou“, a podobně. Myslím, že zase lépe rozumím Ježíšovi, když říká, že se nepočítá až to, když na svého bližního vytáhneme dýku. To trestá zákon a světská spravedlnost. Ježíšovo slovo je však náročnější. Říká, že zabíjením je už to, když se na svého bližního hněváme, když ho snižujeme, když mu nadáváme.

Můžeme pro pokoj mezi lidmi hodně udělat, když se budeme snažit, když se budeme krotit, když budeme hodně myslet na svůj stálý sklon k sobectví, k nelásce. Jak často se však rozevírají nůžky mezi očekáváním a skutečností. Členové rodiny se těší, že o Vánocích konečně budou moci být více spolu, mají pár dní volna, a teď zjistí, že spolu nevydrží. Rodiče zjistí, že jejich děti jsou klackovité, děti řeknou, že rodiče jsou netolerantní, a manželům po dlouhé době dojde, že se už vlastně nemají rádi. Vánoce je doba rozpadů mnoha manželství. Je mi líto. V televizi se mluví o tom, jak si máme být o Vánocích blízko, jak je pěkně, když se lidé shromáždí kolem vánočního stromku. Kolik lidí však zůstává zapomenuto a odstrčeno někde v osamění. Vánoce jsou pro mnohé lidi časem velkého smutku a lítosti. Ten velký pokoj mezi lidmi prostě ještě nenastal, a ani o letošních Vánocích se neplánuje. Je mi líto. – Co mezi lidmi zůstává, je velká touha po takovém pokoji. Pastýři spěchají do Betléma, aby spatřili Spasitele, který má lidem přinést tento velký dar. Touží ho spatřit. A nalézají děťátko položené do jeslí. Nalézají také Josefa s Marií, a v tomto společenství kolem jeslí nalézají na chvíli pokoj. Pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Oni v tuto chvíli dostávají pokoj při pohledu na toto dítě. Pohlížejí na něj, meditují nad tím, co se to vlastně stalo. Bůh, Stvořitel všeho se nám tady dává do rukou v podobě bezbranného dítěte. Jednou, až Ježíš vyroste tak řekne svým služebníkům: „Kdo chce být největší, buď služebníkem všech.“ My ta slova známe, ale připadají nám naprosto nepoužitelná. Copak by to šlo, podřizovat se, ponižovat se? Copak by se tím něčeho dosáhlo? Ale Bůh to o Vánocích přesto dělá. Odevzdává se nám jako malé dítě. Pochopíme to? Přijmeme to jako pravdu svého srdce? „I kdyby Ježíš v Betlémě tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, jestli v srdci tvém se nenarodil.“ Snažme se i my být o vánocích pokorní, odevzdávejme se druhým v lásce. Jako to udělal Bůh v Ježíši Kristu. Skrze něj i my sami máme být „strůjci pokoje“. Tak naplňujeme své poslání v tomto světě. Neboť jak praví blahoslavenství (Mt 5,9): „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Pane Bože, moc toužíme po pokoji mezi lidmi.
Prosíme, pomáhej nám, když pokoji chceme dát růst ve svém srdci
i ho rozsévat mezi našimi bližními.

Toto vám bude znamením: naleznete děťátko

L2,11-16 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.

Přátelé v Kristu,
jistě to znáte. Vidíte nějakou reklamu, například na prací prášek. Ta reklama tvrdí, že zrovna tenhle prášek je něco zcela nového – revoluční vynález. „Vypere dočista dočista.“ „Aby bílá bílá byla.“ A tak si zrovna tento prášek tentokrát se zvědavostí koupíte, přinesete ho domů, dáte do pračky. Jste zvědaví, jak to dopadne. Jistě, nějak to dopadne. Sami si doplňte, jakou máte s reklamami zkušenost.

Pastýři v krajině u Betléma viděli nebeské zjevení. Podle toho, jak to evangelista Lukáš popisuje, byla to – dnešními pojmy - taková velkolepá světelná show. Velkolepá vánoční „promotion“. „Sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Byli tu andělé, a s nimi množství nebeských zástupů, kteří zpěvem chválili Boha. A pastýřům ti andělé zvěstovali, že v Betlémě najdou svého Spasitele. A teď se mají pastýři do Betléma vydat a podívat se, jaká je skutečnost. Mají vyhledat děťátko položené do jeslí. Jakpak asi bude vypadat? Obklopené nebeskou září? Konejšené anděly? Oprávněně mohli mít ti pastýři velká očekávání. A jaká bude skutečnost? Neukáže se ta nebeská reklama jako klamavá?

Spěchali ti pastýři do Betléma a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Ano, je pravda, takhle jim to bylo předpověděno: „Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Na lživost zjevení si stěžovat nemohli. Ale přece jen, asi čekali více. Přece jen, ta nebeská předpověď naznačovala cosi více. Ježíš byl uveden prostřednictvím andělů. Pastýři teď mohli být trochu zklamáni. Ano, dítě tady v betlémských jeslích leží, to je to, co jsme měli hledat a skutečně jsme to našli. Boží předpověď se naplnila. Ale takto obyčejně? Jak se pozná, že je to Spasitel? Rozhlížíme se s pastýři znovu po té místnosti: dítě, jesle, Marie a Josef. Vidíme opravdu všechno, co vidět máme? Nepřehlédli jsme něco? Čeho si tady máme ještě všimnout, aby byl náš zážitek silnější? Aby byl spasitelnější? - Klasičtí malíři v dějinách při znázorňování této scény hýří světlem a barvami. Na většině obrazů jsou i zde nad stájí andělé a plno nebeské záře. Dítě mívá kolem hlavy svatozář. Jako by šlo o pokračování oné světelné show, kterou pastýři viděli na pastvinách. V evangeliu však v tuto chvíli o ničem takovém není řeč. O ničem jiném, než o tom, že nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Toť vše.

A toto, právě toto jim má být znamením: děťátko v plenkách, položené do jeslí. Možná pastýři čekali více, ale nic více tady vidět není. Znamením je jim tato všední scéna. To, že Spasitel se rodí v podobě dítěte. Znamením je jim Ježíšova člověčina. Nemají se ohlížet po nebi, nemají čekat andělské vysvětlení toho, co se tady děje. Z nebe se už žádný hlas neozve. Oni už byli přivedeni tam, kde mají být. Teď vidí v jeslích malé dítě, a oni mají přemýšlet, co je ten člověk vlastně zač. Bůh v podobě člověka: a co je člověk jako takový, vlastně zač? Co jsme my všichni, každý z nás vlastně zač?

Klidně se vraťme až do Starého zákona, tam už začaly výpovědi o tom, jaká je lidská podstata. A připomeňme si například slova ze silného žalmu osmého: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.

Vánoční přemýšlení může být legitimně také o tom, co jsme my lidé vlastně zač. Proč jsme tady na světě? Rozumím tomu tak, že Vánoce jsou svátkem lidství. V přemýšlení nad betlémským děním nejsme vedeni někam do nebeských sfér, ale jsme přiváděni sami k sobě. Jistě jsou takoví, kteří by mi namítli: „jsme přivádění k Ježíši, a Ježíš je úplně jiný člověk než my ostatní. Můžeme se mu tak nanejvýš poklonit a pak si zase jít po svých, do svých běžných radostí a starostí. Ježíš nás vysoce přesahuje.“ Ale on nám byl ve všem podobný, řekne Nový zákon. Ve všem vyjma hříchu, to znamená vyjma toho, co nás odděluje od Boha. Jinak nám byl ve všem podobný, a ta podobnost není bez významu. Stal se ve všem člověkem, aby nás učil, jak žít tak, aby nás už od Boha nic neoddělovalo, abychom měli s Bohem společenství. Pravoslavní křesťané to řeknou až provokativně: Ježíš na sebe vzal naše lidství, abychom my mohli obléci jeho božství. – Ježíš v kolébce: jistě jsou křesťané, kteří i tohoto malého Ježíše budou považovat spíše za součást nebeských sfér. Já si však myslím, že o tom byla ta první část vánočního zjevení – andělé a nebeské zástupy – a že ti pastýře poslali do Betléma, k jeslím, aby přemýšleli ne o nebeských sférách, ale o člověčině. To dítě nám má být znamením! Připomínkou toho, že my všichni jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, že my všichni jsme synové Boží. My všichni se máme znovu narodit, narodit se z moci Boží. Ježíš nás chce znovu na tuto cestu přivést, v tom smyslu je naším Spasitelem.

Křesťanství se někdy tváří jako reklama na Boha. Na nebeské zážitky. Ve skutečnosti je však cestou, jak můžeme znovu objevit sami sebe, své místo a své poslání v tomto světě. – Kolem nás je Ostrava, domy a ulice, sídliště a parky. Za chvíli se budeme vracet cestou domů. Ke svátečním stolům, možná se půjdeme projít, pojedeme za rodinou. Jaké má být naše vánoční mluvení, vánoční jednání? Jistě, mohli bychom my, kostelový lid, nabízet, že otevřeme nebe, že lidem povíme, jak je tomu u Boha. Místo toho nás však naše víra učí především, jak chodit po ulicích jako dobří lidé. – Trochu pozměním tu pravoslavnou větu: O Vánocích se stal ten zázrak, že se Bůh stal člověkem. Stal se z Boží moci člověkem proto, aby se s námi mohla stát druhá půlka toho zázraku – abychom my mohli být opět lidmi. Takovými, jakými máme být.

Vyznáváme, Pane Bože, že nežijeme tak, jak máme žít. Mnohé věci děláme špatně, mnohé dobré věci zanedbáváme.
Věříme, že Ježíš Kristus přišel, aby nám jako tvůj syn připomínal, že i my jsme byli stvořeni k tvému obrazu. Věříme, že nás svou láskou vede a táhne k tobě.
Jako on dovedl hříšníkům zvěstovat odpuštění, odpouštíme i my v tuto chvíli alespoň těm, kdo se provinili proti nám.


Poslyšte slovo milosti: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.