Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

1. kapitola

kniha Jonáš
má formu souvislého vypravování
zvěstuje, že Bůh má zájem o celý svět, a ukazuje poslání Božího lidu uprostřed světa

1. KAPITOLA
1:1 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:
začíná podobně jako jiné prorocké knihy
ale nedočteme se ani zde, jak se událo ono „stalo se“
jisté je jen, že to bylo slovo Hospodinovo, které člověka překvapí, zasáhne jej, zatřese jim

kdo byl Jonáš?
o jeho původu a osobě se z knihy nedočteme nic než jeho jméno a jméno jeho otce
je o něm zmínka ještě v 2Kr
14:25 (Jarobeám) znovu získal pomezí Izraele od cesty do Chamátu až k Pustému moři podle slova Hospodina, Boha Izraele, které promluvil skrze svého služebníka Jonáše, syna Amítajova, proroka z Gat-chéferu.

Gat-chéfer patřilo pokolení Zabulán

tento Jonáš žil v 8. stol. př. Kr.
Ninive bylo zničeno 612 př. Kr.
je pravděpodobné, že dnešní podoba textu pochází z 5. stol. př. Kr., i když obsahuje mnohé staré motivy

jméno Jonáš znamená „holubice“
v bibli i mimobiblickém prostředí je to častý symbol
holubici vypouští Noe nad vody soudu a ona se stává zvěstovatelkou Boží milosti (Gn 8,8-11)
v prorockých sz knihách je hlas holubice obrazem zármutku a pokání
Iz 38:14 Kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!
tak se má stát i Jonáš zvěstovatelem nejen soudu, ale i pokání a milosti

snad se má celý Izrael poznat v Jonášovi,
protože od doby proroka Ozeáše se obraz holubice vyskytuje jako označení Izraele
7:11 Efrajim je jako nerozumná holubice, snadno se dá zlákat. Volají k Egyptu, chodí do Asýrie.
11:11 Přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.


2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář."
jasný Boží příkaz – Jonáš má jít do Ninive
Ninive – hlavní město Asýrie, tedy metropole krutých nepřátel Izraele (obrázek Ninive)
Ninive je velké město – co do velikosti i co do významu, a zde uvidíme – i jeho hřích je veliký
bylo to město pyšné, zabezpečené svými hradbami o ochranou svých božstev
Na 3:1 Běda městu, jež se brodí v krvi! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce.

božskou ochránkyní města byla zejména Ištar (obrázek), bohyně lásky, plodnosti a války
Na 3:4 To všechno pro mnohá smilstva Nevěstky, přesvůdné mistryně kouzel. Svým smilstvem kupčí s pronárody, svými kouzly kupčí s čeleděmi. 5 Chystám se však na tebe, je výrok Hospodina zástupů. Až přes tvář ti vyhrnu sukni a ukáži tvou nahotu pronárodům, královstvím tvou hanbu. 6 Nakydám na tebe neřád, potupím tě, postavím na pranýř. 7 Kdokoli tě spatří, prchne od tebe. Řekne: "Ninive propadlo záhubě, kdo se nad ním ustrne?" Kde vyhledám ty, kdo by tě potěšili?

Sofonjáš (kolem 630) už předpovídá zkázu Ninive (nazývá ji Kráskou)
Sof 2:15 Tohle je město jásotu, které tak bezpečně trůnilo a v srdci si namlouvalo: "Není nade mne." Jak bylo zpustošeno! Jen zvěř tam odpočívá. Každý, kdo přejde kolem, posměšně sykne a mávne rukou.



II. 1,3 Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Jonášovi se nechce jít do místa vyhlášeného svou bezbožností a krutostí
nebyl si jist, jak by tam dopadl
zvěst, se kterou ho Hospodin poslal (volej proti němu!) byla nejen nepopulární,
ale vypadal přímo nesmyslně
uvěří lidé takovému kázání, poznají se v něm?
nebude proto jen terčem posměchu nebo dokonce pronásledování

ale byl tu ještě jeden důvod, proč Jonáš nechtěl poslechout
dovídáme se o něm z Jon 4,2, poté, co se Hospodin nad Ninive smiloval:
"Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
tady za začátku tedy Jonáš váhá: splní Hospodin, co mu přikazuje zvěstovat?
zkazí opravdu ty pohanské ukrutníky? neslituje se nad nimi?

vždyť to Jonáš mohl znát z izraelských dějin
kolikrát Izrael jednal proti Bohu, ale pak se Hospodin slitoval
kdyby se toto stalo v Ninive, vypadal by Jonáš jako falešný prorok

tak Jonáš, místo aby se dal na východ do Ninive (na řece Tigris, asi 900 km SV od Izraele,
dává se na západ a pospíchá do přístavu Jafy (mapka)
domnívá se, že se může útěkem vyvléci z Božího poslání
hledá místo, kde by se před Hospodinem skryl
to je tu dvakrát zopakováno: pryč od Hospodina

Taršíš volí promyšleně
bylo to místo vzdálené, podle tehdejších představ až na konci světa
dokonce kolovaly pověsti, že v Taršíši je brána do podsvětí = místa, kde Hospodin nechce přebývat ani mluvit – tam se chce Jonáš ukrýt

neví, že před Božím zrakem není úniku
Ž 139:7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
9 I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
11 Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
12 Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.


anebo si Jonáš nemyslí, že by v Taršíši nebyl Hospodin,
ale utíká spíše od svého prorockého poslání
jestliže Hospodin bude jednat v Ninive, ať soudem či milostí, Jonáš u toho nebude!
Bůh je všemohoucí, ale my máme možnost mu říci NE

a ten útěk se Jonášovi zpočátku daří
přijde do Jafy a zastihne loď do Taršíše
to mohl považovat za dobré znamení, neboť lodě do Taršíše jezdily zřídka

Jonášův útěk zde je charakterizován jako sestup
sestoupil do Jafy – k moři
vstoupil – doslova „sestoupil“ na loď
sestoupil do podpalubí
je to další signál, že jde o cestu od Hospodina – sestupuje se ve SZ např. do Egypta
vystupuje se do Jeruzaléma
ale bude muset sestoupit ještě mnohem níže: až ke kořenům hor (2,7)
Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!



III. 1, 4-9 4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.
Hospodin proroka dostihuje a volá k odpovědnosti
prudkou bouří dává najevo, že ho nepustil ze zřetele ani ze služby
Jonáš svou neposlušností uvádí v nebezpečí celou posádku lodi

5 Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.
bouře – hněv Hospodinův – byla tak silná, že vyděsila zkušené námořníky
jedinou naději vidí námořníci v zásahu svých ochranných bohů
modlí se a zároveň házejí předměty do moře
nejde jen o odlehčení lodi, ale také o oběť moři, moře bylo také považováno za svéprávnou mocnost

Jonáš však odejde a tvrdě spí – je nesolidární, sobecký

6 Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme."
Bůh nenechá Jonáše klidně spát
pohanský kapitán musel být docela překvapen, když našel při vynášení nákladu spícího Jonáše
oni se dřou, aby zachránili loď a své životy, oni se usilovně modlí – a on tady spí

a ta slova, která mu říká pohanský kapitán, mu mohou nepříjemně připomenout jeho úkol: “vstaň, volej“
podobnými slovy ho posílal Hospodin do Ninive: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu!“
Jonáš je vyzýván, aby se modlil - ale vždyť on se nemůže modlit, on se nechce Bohu přiblížit, vždyť on od něj naopak prchá!

7 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše.
vyhazování nákladu nepomohlo, modlitby nepomáhají
a tak námořníci docházejí k závěru, že příčinou je nějaká skrývaná vina
vidí v bouři trest za něčí provinění
chtějí zjistit viníka nebo toho, kdo by o příčině bouře mohl něco vědět
dělají to losováním, způsobem tehdy běžným

a dobírají se takto pravdy - los padne na Jonáše
(vidíme, že kniha tady nepopírá ani onu myšlenku, že za bouři někdo může
ani onen způsob, že se dá na viníka dojít losováním)

8 Řekli mu: "Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?"
Jonáš je v tuto chvíli obklopen všemi námořníky, udiveně na něj hledí, otázky se jen sypou

těmito otázkami je Jonáš vyzýván, aby odkryl svou totožnost
ale nejenom, aby ukázal svůj „občanský průkaz“,
také aby vyznal svoji víru – především otázka „z kterého lidu“ míří tímto směrem

9 Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu."
Jonáš se nyní už nemůže vytáčet, nemůže se tvářit, že tady vlastně není a se situací nemá nic společného

označuje se jako Hebrej, ne jako Izraelec
tohoto označení se používalo, když Izraelec mluvil s neizraelci

„bojím se“ je tady ve významu „mám úctu, ctím Hospodina“

svou výpověď zpřesňuje přiznáním k Hospodinu, který je Bohem nad pevninou i mořem
tady se i námořníkům ukazuje o co jde: situace má co dělat s vírou tohoto chlapíka
jeho víra či nevěra nás všechny přivedla do ohrožení

IV. Jonáš přes palubu!
10 Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
když Jonáš přizná, že od Hospodina, svého Boha utíká, námořníci se zděsí
hned je jim jasná příčina bouře: Hospodin svým hněvem stíhá neposlušného proroka

Jonášova výpověď je pro námořníky neuvěřitelná: jak jsi to mohl udělat, neposlouchat svého Boha?
oni stěží mohou pochopit drzost, s níž je Jonáš neposlušný Hospodina

připomíná to údiv Abímeleka, jeho výtku vůči Abrahamovi, když tento vydával svou ženu za svou sestru:
Gn 20:9 Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: "Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá."
zde prorok Jonáš je tak svéhlavý, že dokonce pohané jsou tím šokováni
a ještě jeden případ, z NZ, z Pavlových listů, z korintského sboru – prvotní církve
1Kor 5:1 Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.


11 Zeptali se ho: "Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Neboť moře se stále více bouřilo.
a přesto se obracejí také na něj s prosbou o radu
Jonášova Boha je nyní nutno usmířit – ale jak?
vlastně po Jonášovi chtějí, aby je učil řádům svého Boha
i pro ně je teď Jonáš prorokem, oni ho uznávají, i když prorokem být nechtěl


12 Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně."
Jonášova rada je překvapí
pravděpodobně se i za těmito slovy skrývá Jonášova pokračující snaha Hospodinu uniknout
když už neunikl plnění Boží vůle skrze svůj útěk, tak skrze smrt se mu to přece podaří
„ponořit se do spánku, z kterého ho už nebude moci vyburcovat nikdo“ – touha zemřít
co Jonášem asi hýbalo, že by raději zemřel, než plnil Boží úkol?
únava? zoufalství? nebo naopak víra, že ve smrti najde spočinutí?

že byla Jonášovi myšlenka na útěk ze života blízká, potvrzuje i jeho přání v kap. 4, poté, co Hospodin upustí od trestu pro Ninive
Jo 4:3 „Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."

proč Jonáš prostě neskočil do moře sám?
zdá se, že námořníci mají jednat, zapojit se
projevit svou poslušnost vůči Boží vůli
tak jako měli Izraelci příkaz zbavovat se těch, kdo zhřešili vůči Bohu
Lv 24:10 Jednou si vyšel syn jedné izraelské ženy a jakéhosi Egypťana mezi Izraelce; v táboře se dostal syn té Izraelky do hádky s nějakým Izraelcem. 11 Syn izraelské ženy lál Jménu a zlořečil. Přivedli ho tedy k Mojžíšovi; jméno jeho matky bylo Šelomít, dcera Dibrího, z pokolení Danova. 12 I dali ho do vazby, až by se jim dostalo jasného pokynu z Hospodinových úst. 13 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 14 "Vyveď toho zlolajce ven z tábora; tam všichni, kdo ho slyšeli, vloží ruce na jeho hlavu a celá pospolitost ho ukamenuje. 15 Izraelcům pak řekneš: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. 16 Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu.
pak je i toto místo pro Izraelce poučením, jsou poučováni skrze pohany,
že jsou poslušnější Boží vůli, než to praktikují oni sami
námořnici mají položit své ruce na Jonáše a odstranit jej
tak se oddálit od vzpoury vůči Bohu a od hříchu

((EXKURS: tak to požaduje ještě i Pavel ve výše zmíněné ostudné kauze
1Kor 5:5 vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. v praxi pravděpodobně znamenalo, že byl takový člověk vyloučen ze společenství –
v. 2: odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal
aby přestal být pokušením, příkladem, omluvou pro hřích ostatních

Pavlovou starostí je ochrana zbytku společenství,
ale také konečná záchrana života takového člověka: aby duch mohl být zachráněn v den Páně. (v. 5)
vyloučení ze společenství je v tomto chápání naplněním přikázání zcela odstranit zlo,
jako i ve SZ vyloučení z Božího lidu, vyhnání z tábora se rovnalo rozsudku smrti
vždyť společenství církve je životadárné – je to společenství spásy, věčného života

a je třeba při vysvětlování nakonec třeba udělat i tento krok zpět, do SZ
i zde se můžeme domnívat, že se příkaz vyloučit zlo naplňoval často jako vyloučení ze společenství))


13 Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc.
ale i námořníci nejprve váhají použít jeho rady
podle jejich právního nebo náboženského vědomí (což se často krylo) nezasluhoval trest smrti
ani ho nebylo možno obětovat moři, neboť byl služebníkem Boha nebes (v. 9)

spíše je třeba ho navrátit Bohu živého, ať s ním naloží, jak uzná
proto se pustí s vypětím sil do boje s rozbouřeným živlem
dávají všanc loď i své životy
(v bouři je někdy bezpečnější opustit loď, a skočit do moře)
ve vystupňovaném bouření moře však poznávají potvrzení Jonášových slov (v. 12)


14 Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš."
dříve však, než s ním naloží podle jeho rady, obracejí se v úpěnlivé prosbě k Hospodinu
ať je netrestá, zachovají-li se nesprávně
vždyť oni se snaží jednat co nesprávněji podle svého poznání

oni si nejsou jisti, zda rozpoznávají Jonášovu vinu správně
možná je Jonáš před Bohem nevinný – a oni nechtějí prolít „nevinnou krev“

uvědomují si velkou odpovědnost a závažnost rozhodnutí, kdy mají vydat člověka na smrt
nevidí však jiné východisko

dovedeme pochopit, jak složité bylo rozhodování těchto námořníků
oni chtěli zachránit Jonášův život, i když se kvůli němu dostali do nebezpečí vlastního života
teď je sám Jonáš přesvědčuje, aby ho hodili do moře, a okolnosti se zdají jeho slova potvrzovat
oni se však nejdříve vroucně modlí, než tak učiní, prosí o milost a odpuštění


15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře.



V. 1,15-17 moře se utišilo, námořníci však ne
15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.
Bůh potvrdil správnost jejich jednání
když Jonáš zmizel ve vlnách, zmizely také vlny

(co se to tu říká: že je někdy možné obětovat člověka? že si to Bůh žádá?
kniha Jonáš je velmi neskladná až nebezpečná, a vůči Židům především)

16 Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.
námořníci zažili Hospodinovu přísnost (vůči neposlušnému prorokovi)
i milosrdenství (vůči sobě)
to je vede k uctivé bázni i k srdečné vděčnosti

poznávají, že to, co Jonáš říkal, je pravda
a tedy i že Hospodin je pravý Bůh

tak Jonáš chtě nechtě posloužil těmto námořníkům
slouží jim svým vyznáním a svou obětí, aby se obrátili k Hospodinu, Bohu živému a všemocnému
a tito lidé, kteří se s Hospodinem doposud nesetkali, se mu poddávají s vroucností, která zahanbuje mnohé z Božího lidu

námořníci jsou setkáním s Jonášem posvěceni,
prorok však ještě stále zůstává na útěku od Boha
a takto končí 1. kapitola

můžeme se k některým věcem z ní vrátit
a snad se i podívat, co nám může říci do našeho života

vůbec tady nefungují stereotypy o tom, jak jedná prorok a jak pohané
„stereotypy židovské zbožnosti jsou zde hozeny přes palubu,
jsme donuceni, abychom nesouhlasili s Jonášovým jednáním
a naopak na pohanské psy abychom hleděli s určitým obdivem a respektem"

všimněme si toho kontrastu mezi Jonášem a námořníky:

námořníci Jonáš
Modlí se Nemodlí se
Soucit s Jonášem Nemá soucit s námořníky
Chtějí žít Chce zemřít
Chtějí najít hřích Chce setrvat v hříchu
Otřeseni Jonášovým hříchem Neotřesen
Zbožní Utíká od Boha
Slouží Hospodinu Žádná služba
Mají bázeň Boží Žádná bázeň

SZ má dvě hlavní zásady víry:
1) poslouchat / milovat Boha
2) milovat bližní
ale Jonáš naprosto selhává: neposlouchá Boha
nemiluje bližní (nemá soucit s ohroženými námořníky)

tato kapitola Jon se nezajímá o původ člověka – i pohané mohou chválit Hospodina,
ani o povolání – námořníci mohou sloužit Hospodinu lépe než prorok
ale o to, jak dobře děláme to, co dělat máme

jak říká apoštol Pavel: před Hospodinem není tak důležité, jestli máme a známe Zákon (jako Židé), ale zda Zákon konáme:
Ř 2:11 Bůh nikomu nestraní. 12 Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. 13 Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. 14 Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. 15 Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. 16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. 17 Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem 18 a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. 19 Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, 20 vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. 21 Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?

také Pavel tak říká, že nestačí Zákon znát a hlásat ho,
to dělali Židé a byli na to hrdi, povyšovali se nad druhé
Jonáš je hrdý (jak ještě uvidíme) na svou znalost Boží vůle, ale nejedná podle ni
tak jsou hrdiny této kapitoly právě námořníci,
kteří poslouchali Hospodina natolik, nakolik ho znali

co nám tento oddíl říká k otázce srovnávání křesťanství s jinými náboženstvími?

2. kapitola

1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila.
Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.

2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:
3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.
Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!
6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.
7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.
Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!
8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal;
má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.
9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.
10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním.
U Hospodina je spása!"

11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.


I. vv. 1n + 11 Jonáš a velryba
1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila.
Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.
2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu.
11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

dnes víme, že existuje druhy kytovců, který dokáže pohltit nejen člověka,
ale i tvory daleko větší
přesto by asi bylo zbytečné, hledat pro příběh podklady v přírodopise
motiv není vzat ze zoologie, ale z mytologie

celý starověký Orient si vykládal pověsti o člověku v útrobách mořské ryby
např. řecký mýtus mluví o hrdinovi, který je pohlcen mořskou obludou,
bojuje po 3 dny v jejím nitru, nakonec ho musí obluda pustit na svobodu,
ale on při tom přijde o vlasy
(pod vlivem tohoto mýtu bývá Jonáš znázorňován holohlavý – viz obrázek)

ve vyprávění o Jonášovi už nejde o mýtus, nýbrž o zvěst o Hospodinu, jemuž je vše poddáno
on sám jedná: nastrojil velkou rybu, dal pohltit Jonáše, rozkázal, aby Jonáše vyvrhla
veliká ryba tady nemá moc sama o sobě, nýbrž pouze nástrojem v ruce Hospodinově
z Božího rozkazu je ryba jaksi Jonášovým hrobem, ale i jeho záchranou
ryba musí vydat svědectví o Hospodinově moci, v níž jsou přírodní živly,
ale také mocnosti hlubin a podsvětí

časový údaj „tři dny a tři noci“
doba úzkosti, temna a smrti
v pozadí je pravděpodobně lunární motiv:
v době novměsíce jsou tři temné noci bez měsíčního svitu
Jonáš musí tímto projít, aby se stal Božím svědkem
svým třídenním pobytem v rybě Jonáš ukazuje k Ježíši Kristu,
který svou smrtí, pobytem v hrobě a vzkříšením zjevil Boží milost všemu stvoření
Mt 12:40 Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41 Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš.


II. Jonášův žalm a Žalmy:
vyskytují se tu motivy podobné jako v knize Žalmů
v. 10: U Hospodina je spása!" Ž 3:9 V Hospodinu je spása.

3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
Ž 18:4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli. 5 Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, 6 provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti.

také v dalším žalmu se ohrožení popisuje pomocí obrazů vodních proudů
Ž 42:6 Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. 7 Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, 8 Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí. 9 Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého.


III. jak zbožný je Jonáš?
na první pohled se zdá, že jde o zbožná slova
při pečlivějším prozkoumání však jde o zbožnou přetvářku

je Jonáš kajícný? potřeba pokání je nejdůležitějším tématem knihy
ninivští se kát budou, je však kajícný Jonáš sám?
ve zbytku knihy určitě ne
zde je jediná možnost
je kajícný?

v kap. 1 jsme viděli, jak Jonáš neposlušně utíká Hospodinovu příkazu
jeho neposlušnost způsobila bouři na moři, která ohrozila loď a námořníky
až po velkém váhání házejí námořníci Jonáše do moře
námořníci poslušně odpověděli na poznání Hospodina, kterého se jim dostalo,
námořníci, ne Jonáš
a byli uchováni

v kap. 3 bude Jonášovi podruhé nařízeno kázat proti Ninive,
což konečně udělá, a způsobí pokání v celém městě
a tím i „proměnu Božího myšlení“

kap. 4 však ukáže, že smýšlení samotného Jonáše však změněno nebylo

žalm kap. 2 neobsahuje žádné pokání ani vyznání viny,
i když průběh 1. kapitoly jasně ukazuje, že by to bylo pro Jonáše potřebné

když přemýšlí o příčinách svého ohrožení, popisuje je ne jako důsledek svého hříchu,
ale jako důsledek Boží suverenity: vv. 4 + 5a
4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.


jaký je to rozdíl se žalmistou, který vyznává své hříchy často
Ž 69: 2 Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! 6 Ty znáš, Bože, moji pošetilost, čím jsem se kdy provinil, ti není skryto.

Jonáš dobře rozpoznává hřích pohanů – v modloslužbě
9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.
ale svůj ne

jediné, co Jonáš v modlitbě volá, je jeho starost o svou fyzickou záchranu
a díky Bohu, že ho zachránil
je to zbožnost, které chybí srdce

on dělá z Boží milosti omluvu pro svůj hřích
když ho Bůh zachránil, uchoval naživu, nemusí se nad svých hříchem zamýšlet
(Bůh ho nezachránil proto, že si to Jonáš přál, ale proto, že s ním měl další plány)

Jonáš se nekaje, nemá lítost nad svou neposlušností
a my uvidíme dále, jaké to má důsledky:
protože neumí vyznat svůj hřích
nezná ani milost odpuštění,
a proto ani neumí odpustit druhým

a co my? „Bože, děkujeme ti za tento další den, který jsi do našich životů přidati ráčil“
taková modlitba může být taky jen pokrytectvím a vyhýbáním se pravdě
to, že žijeme dále, není ospravedlněním našeho předchozího života
nové dny dostáváme, protože Bůh s námi zřejmě má ještě nějaké další plány
máme činit pokání,
abychom mohli dále žít věrněji a lépe

3. kapitola

pokání
1 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: 2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím."
už podruhé dostává příkaz kázat proti NInive
a to není nový příkaz, je téměř doslovným opakováním toho, co bylo v 1. kap.
rozdíl jen v tom, že původně měl kázat proti němu,
nyní příkaz zní: „provolávej v něm“, vejdi do něj

3 Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil.
nyní konečně Jonáš poslechne
ne nijak ochotně nebo radostně – jak brzy uvidíme,
ale aspoň už jde

Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny.
historikové potvrzují, že Ninive bylo opravdu veliké město
obvod hradeb měřil přibližně 13 km (viz mapka),
jeho rozloha i pevnost vzbuzovaly u současníků údiv

veliké před Bohem: veliké také svým významem, a také svým hříchem, svou pýchou

přídavné jméno „veliký“ se v knize vyskytuje mnohokrát:
Ninive bylo veliké město, na moři byl veliký vítr a proto se strhla veliká bouře, námořníky přepadla veliká bázeň, Jonáše spolkla veliká ryba, Jonáše přepadla veliká zloba nad smilováním Božím, měl velikou radost ze škočce, který vyrostl nad jeho hlavou –
všechno je tady velmi vypjaté, Jonášovo prožívání je velmi vypjaté

4 Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno."
Jonášova zvěst byla prostá, přímočará a výhružná
a účinek jeho slov byl nečekaně překvapivý:
ačkoliv neprošel celým městem (musel by procházet 3 dny),
jeho zvěst uvedla v pohyb celé město

5 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
a ninivští vzali tu zvěst vážně
(stejně jako námořníci v 1. kap., že je Hospodin trestá za Jonáše)

uvěřili Bohu, myslí se Hospodinu, vždyť on je ve SZ jediným pravým Bohem
nejen, že se zalekli trestu, oni se spolehli na Boha a činí pokání,
uvěřili, že jejich život visí na Bohu, jehož jim zvěstoval Jonáš

poznali, že se dostali na práh záhuby
město, které se ještě včera vznášelo v sebejisté pýše, leží teď v popelu s úpěnlivou prosbou
včera plné násilí, dnes v postu,
včera nenasytné, dnes ochotné k odříkání

6 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.
lítost a touha po nápravě jde zespoda i shora,
od běžných lidí, ale také král je tou zvěstí zasažen

7 Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. 8 Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. 9 Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme."
král zvláštním nařízením vybízí město k pokání
nejde jen o nějaký kultický obřad, ale o skutečný zásah do celého života, o nápravu životního stylu – to je jediná možnost záchrany

tato zpráva ostře kontrastuje s tím, jak na mnoha místech SZ reagují na prorocké výzvy k pokání Izraelci
Jr 26:2 "Toto praví Hospodin (k Jeremiášovi): Postav se na nádvoří Hospodinova domu a mluv proti všem judským městům, která se přicházejí klanět do Hospodinova domu, všechna slova, která jsem ti přikázal, abys jim mluvil; neubereš ani slovíčko. 3 Snad uslyší a odvrátí se každý od své zlé cesty a já budu litovat toho, že jsem s nimi chtěl zle naložit za jich zlé skutky.
Jr 36:23 Jak Jehúdí (Jeremiáš poslal Bárucha, ten Jehúdiho) přečetl tři čtyři sloupce, král je ze svitku odřízl nožíkem a házel je do ohně na ohništi, až celý svitek na ohništi shořel. 24 Král ani jeho služebníci se nezachvěli strachem a neroztrhli svá roucha, když slyšeli všechna ta slova.
stává se, že ti, kdo dosud stáli mimo okruh Božího lidu,
jsou vnímavější pro Boží slovo a poslušnější než ti,
kteří se k Božímu lidu počítají a mylně se domnívají, že už tím je všechno v pořádku
Ježíš říká ke svým současníkům (L 11:32) Mužové ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením, neboť oni se obrátili po Jonášovu kázání - a hle, zde je více než Jonáš.

ninivský král to říká takto: Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí
on ví, že je to pouhá Boží milost, kterou si nelze ani zasloužit, ani vynutit
mohou mít naději v Boží obrat, ale není samozřejmé, že se to stát musí

10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
stal se zázrak, Bůh nevykonal, čím hrozil
lituje, že chtěl ninivským učinit zlé
to je překvapivá, ale zároveň radostná a osvobozující skutečnost

„Boží slovo nemá cíl ve svém sebeuplatnění“, slovo Boží může být naplněno jinak
"Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.", hlásal Jonáš, ale my chápeme, že to nebylo konstatování, že se naopak to slovo naplnilo v pokání ninivských
Bible používá tento způsob varování častěji:
- běda vám farizeové,
- tam bude pláč a skřípění zubů – všechno toto jsou ještě stále volání k nápravě,
právě aby nemuselo nastat to, čím se tady hrozí
Ez 33:11 Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest!

nikdo není předem ztracen a zatracen
o nikom, i kdyby byl jakkoli zlý a zatvrzelý, nelze říci, že je natrvalo uzavřen Božímu slovu
každý může být osloven

4. kapitola

Jonášův hněv 3:10 – 4:4
3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. 2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." 4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"

3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
ninivští projevili skutečné pokání, nejen v obřadech, v popelu,
ale odvrátili se od zlé cesty

(není zde uvedeno žádné vysvětlení, jak je možné, že ninivští byli tak rychle ochotní činit pokání
ale mohly být nějaké okolnosti, které je na to připravily:
Jonáš pravděpodobně přišel do Ninive v roce 759 př. Kr.
jeho příchod předcházely dvě morové rány – 765 a 759
a úplné zatmění slunce 763)

Jonáš se mohl radovat z účinku svého zvěstování:
celé město činilo pokání a Bůh jim odpustil
tohle se nepovedlo žádnému jinému prorokovi ve SZ!


4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.
Jonáš však viděl jen jediné: Bůh nesplnil, co ohlásil – nepotrestal Ninive
zvěst vypadala jako lživá – to, že vykonala své dílo, Jonáš neviděl a nechtěl vidět
byl zklamán, považoval Boží jednání za nespravedlivé

rozpálil se podobně jako Kain, když byl Hospodin milostivý k Ábelovi
Gn 4:4 I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, 5 na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.


2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
Jonáš vyčítá Hospodinu jeho milosrdenství a slitování

Jonáš se nad Bohem hněvá
nehněvá se nad jeho svatostí, spravedlností
ale nad jeho slitováním

protestuje proti těm jeho vlastnostem, které jsou jinde ve SZ podkladem pro chválu Boží, např.:
Ž 86:5 neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.
15 Ty, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný.


Jonáš ve své vyčítavé modlitbě vyslovuje jednu ze základních zvěstí, která se jako červená nit táhne celým SZ
Jonáš sám na sobě takové milosrdenství zakusil, díky němu byl zachován při životě,
ale svým nepřátelům ho nepřeje
sr. Mt 5:44 Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 45 abyste byli syny nebeského Otce;

hněvá se nad tím, že jedná v souladu se svou povahou, kterou Jonáš zná,
že jedná tak, jak Jonáš předpokládal

a Božího slitování nad ninivskými používá jako omluvu pro svou neposlušnost
pro svůj pokus o útěk do Taršíše


3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."
jeho hněv je tak intenzívní, že by raději zemřel než žít dále

svým rozhorlením připomíná staršího syna z podobenství o marnotratném synu:
L 15:25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27 On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.' 28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.


4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"
Jonášův hněv je až neuvěřitelný
a Hospodin mu domlouvá, jako staršímu synovi z podobenství

je zřejmé, že Jonáš se hněvá především proto, že Hospodin odpustil ninivským

1) proč se nade mnou hněváš? copak to má smysl? já jsem svatý a mocný Bůh
2) milost Hospodina vůči ninivským měla Jonášovi připomenout Boží milost vůči němu samotnému, Bůh byl milosrdný, třebaže ani nečinil pokání, zatímco ninivští ano


4-11 jaká starost / lítost?
4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" 5 Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." 9 Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." 10 Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. 11 A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"

4n Jonáš sedí nad Ninive a očekává podívanou na Boží soud
čeká, až vyprší ona lhůta 40 dní, kterou ninivští dostali
očekával něco podobného, jako se dělo se Sodomou a Gomorou?
Gn 19:24 Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. 25 Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.

Hospodin však Ninive odpustil, pro čtenáře už to není překvapením
pro Jonáše však ano
(3 středověké obrázky Jonáš nad Ninive – trochu rozdílné výrazy tváře)

Jonáš nesouhlasí s tím, že Hospodin odpustil městu Ninive
hněvá se na Hospodina, on sám neposlušný prorok

Hospodin ani jej však nezatracuje
jedná s ním s podivuhodnou mírností
dává mu otázku k sebezkoumání: "Je dobře, že tak planeš?"
a vyučuje ho názorným příkladem – nastrojil skočec

sloveso „nastrojit“ nacházíme v této knize několikrát
Hospodin nastrojil – rybu 2,1; a ke skočci červa 4,7 a východní vítr 4,8
Hospodin používá přírody jako pomůcek k svému dílu, k vyzkoušení proroka

o skočci čteme v bibli jen zde
je to dvouletá keřovitá rostlina, která rychle roste a dosahuje výšky až přes 2 m
skočec byl pro Jonáše lepším útočištěm než jeho přístřešek
poskytuje mu ochranu před žhavými paprsky slunce
ale zároveň nebrání ve výhledu, když Jonáš chtěl vidět, co se bude v Ninive dít,
očekával katastrofu
Jonáš je poprvé v příběhu spokojený

osamělé stromy a keře bývaly také často místy asylu
1Kr 19:4 Eliáš šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!"
proto mohl Jonáš vidět ve skočci zvláštní projev Boží přízně a ochrany

Bůh však skočcem sledoval jiný cíl
chce Jonáše poučit o jeho zlobě
do rána keř, nahlodaný červem usychá
a k tomu vítr, hubící, vysušující dovršuje Jonášovo zemdlení
Jonášovi je skočce líto a znovu plane hněvem až k smrti

a dostává k tomu od Hospodina poučení:
Jonášovi je líto uschlého keře
jak by Hospodinu nemělo být líto jeho tvorů, díla jeho rukou?

Jonáši, já Hospodin jsem nastrojil skočec a pak červa
to ty jsi spíše? s čem se poznáváš?
Jonáš by raději chtěl být jako ten červ, ničit Boží stvoření, v tom viděl svůj úkol
a skočec? přinesl mu radost, vyrostl z Božího milosrdenství, aby ho ochránil před zničením
Jonáš byl poslán s podobným úkolem do Ninive,
aby jeho kázání přikrylo město Božím milosrdenstvím
ale Jonáš chtěl být spíše červem než skočcem

pravda, ninivští zhřešili, ale činili to z neznalosti
byli jako děti, které neznají rozdíl mezi dobrým a zlým,
nerozeznávají mezi pravým a nepravým
jakmile jim byl zvěstován soud, hned činili pokání, upřímné a opravdové

tobě je líto skočce – nemělo mi být líto Ninive?
jak je tato obojí lítost rozdílná
Jonášovi je líto jenom skočce, jeho starost je soběstředná, jen o svůj život
(v kap. 2 se modlil jen o svou záchranu), o druhé lidi se nestará (neměl soucit s námořníky v bouři ani s Ninivskými)
Hospodinovi je však líto lidí


touto otázkou kniha končí: „nemělo mi být líto Ninive?“
to je výzva pro nás, abychom následovali Boží lásku,
ve víře, že milosrdenství a odpuštění je více než spravedlivý hněv

to pak vidíme u Ježíše, který je „více než Jonáš“
a jestliže už kniha Jonášova svědčí o Božím milosrdenství, které zahrnuje všechny,
Ježíš právě toto důrazně potvrzuje
např. v podobenství o milosrdném Samařanovi: buď bližním každému, kdo to potřebuje