Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Pane, ponech ho ještě tento rok

L 13,1-9 Právě tehdy k Ježíši přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“

Přátelé v Kristu,
pokud se ohlížíme za uplynulým rokem, a třeba i čteme všelijaké souhrny nejdůležitějších událostí, co z toho nám zůstává v paměti nejsilněji? Co z osobních událostí, co z veřejných nás nejvíce ovlivnilo? A možná bychom leccos z toho rádi vzali, a přinesli před Boha nebo konkrétně před Ježíše. A ptali bychom se: proč se to stalo? Proč se to muselo stát? Jaký to má smysl? – A o něčem podobném taky čteme v dnešním evangeliu. Za Ježíšem přišli někteří z židů se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. To byla asi prostě zpráva, nad kterou tehdy mnozí uvažovali. Nějací Galilejci přinášeli své oběti do chrámu, a Pilát je nechal zmasakrovat. Byla to jedna z epizod dlouhých potyček římské okupační moci, zastupované Pilátem, s podmaněným, ale stále odbojným židovským národem. A tahle zpráva se mezi lidmi předává ještě s větším vzrušením právě pro onu provokativní detail: krev těch Galilejců smísil Pilát s krví jejich obětí. A co nám na to řekneš ty, Ježíši? A Ježíš jim odpovídá: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Vy jistě hledáte smysl toho zla, které se ve světě děje. Vy v tom chcete vidět souvislost mezi vinou a trestem. Že by ti Galilejci byli větší hříšníci než jiní lidé? A proto se jim to stalo? To se vám to takto uvažuje, když mluvíte o těch druhých. Že oni byli asi většími hříšníky, a že my máme štěstí. A tady Ježíš říká jasné ne, takto to není. Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. A Ježíš sám zná ještě jednu další podobnou zprávu: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Zase byste si chtěli myslet, že ta věž a její pád byl Božím trestem, na ty, kteří byli větší hříšníci než vy, protože vy ještě žijete a měli jste prostě doposavad štěstí? A Ježíš se opakuje, když říká: Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. – Ta první část dnešního evangelia je prostě velmi tvrdá: všichni zahynete. Teď ještě žijeme. Dosud jsme měli štěstí, že se nám nic tragického nestalo. Přitom už se nám mohlo stát leccos, komukoliv z nás. A Bible dokonce tvrdí, že kdokoliv z nás by si smrt zasloužil. Pro náš neřádný, hříšný život. To, že doposud žijeme, je jen z Boží milosti. Trest za hřích je smrt. Ale tento trest je pro nás Boží milostí oddalován. Abychom měli čas k pokání a ke změně života. A pod tímto znamením nám běží čas, čas k nápravě. Někomu ten čas skončí přirozeně, přirozenou smrtí, někomu předčasně. A Ježíš řekne: nebudete-li činit pokání, všichni bídně zahynete. A co na těchto slovech bychom chtěli zpochybnit? I nevěřící člověk ví a řekne: „Všichni zahyneme, dříve nebo později.“ A člověk věřící má vědět: nebudeme-li činit pokání, zahyneme. Kdo by chtěl doufat, že lidé budou zachráněni tak, jak jsou, je bloud. To je vidění stejně laciné jako ono doufání, že nás nepotká žádné nebezpečí zde v tomto životě.

Takže první část Ježíšova slova byla velmi tvrdá. A teď k tomu Ježíš vypráví ještě podobenství, a my se k tomuto podobenství upínáme s očekáváním, že snad uslyšíme něco víc o naději. A skutečně: to podobenství se zdá velmi laskavé. Je zřejmé, že majitelem vinice je v Ježíšově vyprávění myšlen Bůh. A že onen neplodný fíkovník je obrazem našeho vlastního života. O žádném vykonaném trestu se tu však nemluví. Třebaže fíkovník žádným obrácením neprojde, žádnou nápravou k užitečnosti a plodnosti. V tomto podobenství je Bůh majitelem této vinice. A od člověka očekává, že ponese plody. A Bůh má trpělivost. Už po tři léta k fíkovníku přichází, byť marně, ale s nadějí. To je obraz převzatý už ze Starého zákona. Kdy je Bůh jako majitel vinice, který má se svou vinicí téměř bezmeznou trpělivost, se svým lidem, který stále, přes staletí izraelských dějin, nepřináší žádoucí plody. – A v tomto novozákonním podobenství ten majitel vinice mluví se svým vinařem. Jako vinaře asi Ježíš vidí sám sebe. A teď Ježíš od Boha slyší: „Ten fíkovník už vytni. Je k ničemu. Proč má kazit i tu zem?“ – Ježíš je tady jako soudce. A nejdříve si všimněme, že Ježíš s majitelem vinice souhlasí: „Jestliže ten fíkovník neponese ovoce, dáš jej porazit. Pak je skutečně k ničemu.“ Je k ničemu. V tom se Ježíš s Božím soudem shoduje. Jediné, co si dovolí pozměnit, anebo prostě jen rozříkat, je onen čas, než Boží soud přijde. Pane, ponech ten fíkovník ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce. A takto je tedy určen také náš čas. Tento náš mezičas, v kterém teď žijeme. Jako čas k nápravě, k pokání. A v tomto je naše naděje – že tento čas máme. Nemůžeme se spoléhat, že jednou bude všechno OK, že jednou všechno dobře dopadne. Ty by byla hloupá naděje. Naše naděje je jen v tom, že ještě máme čas k nápravě.

Pane Ježíši,
také my se necháme řídit různými zprávami,
z doslechu a z novin a z televize,
a podle nich bychom chtěli porozumět svému životu.
Dej, ať se více řídíme podle tvého slova,
podle tvého slova soudu, ale pak tím více podle tvé milosti.

Bůh, který odplácí, vás přijde spasit

Iz 35,3-6a   Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.
Ž 42; L 21,25-28; Žd 12,12-13

Přátelé v Kristu,
myslím, že hned na začátek adventního období patří slova povzbuzení a posily. Že tu nemohou chybět. Adventní období je připomínkou, že Bůh přichází, že Ježíš přichází. A to nejen připomínkou slovní. Ono to s námi má i něco udělat. A co? Dodat nám sílu, povzbudit nás. Vždyť Bůh přichází, a to pro nás má být potěšením. Přichází něco nové do našich životů. Nebude to stále takové, jaké je dnes. My se dnes ve světě snad snažíme o dobrý, užitečný život. Naše ruce však ochabují a naše kolena poklesávají. Kdybychom měli soudit jen podle svého vlastního životaběhu, tak všichni stárneme, a našich sil ubývá nebo bude ubývat. Ruce s věkem ztrácejí sílu, ochabují, kolena slábnou. Kolikrát toto od starších lidí slyším, když se jich zeptám, jak se mají: !Ruce už mi tak neslouží, kolena mě bolí.“ A teď na začátku adventního období ovšem slyšíme: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. A to Boží slovo zde má být posilou, boží zaslíbení nám má přidat sil. Zaslíbení, že on přijde a pak nás posílí sám a definitivně. A tento příslib má být posilou také pro naše nitro, pro vnitřní rozhodování. Vždyť tady taky zažíváme často svou skleslost, slabou vůli. Nevíme, jak jednat správně, co by bylo dobré. Proto ta další Izajášova slova: Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se!

Jsou to pěkná slova, skutečně povzbudivá, a možná jste se spolu se mnou na začátek adventního období těšili právě kvůli tomuto tónu útěchy, potěšení, který se v biblických textech určených pro advent pravidelně ozývá. Potom je ovšem a znovu překvapivé, co z Božího konání pro nás má být posilou podle dnešního výroku proroka Izajáše. „Hle, váš Bůh přichází s pomstou. Spasit vás přijde Bůh, který odplácí.“ A tenhle tón v tom potěšení musíme slyšet taky. Tón výstrahy, soudu. Izajáš nepřináší útěchu jednoduchou: „bude líp. Ať žijete, jak žijete, bude líp.“ Protože tak to není. To, co přichází, bude mít návaznost na to, jak žijeme dnes. Bůh neposílí vše, co ve světě je, to by přece znamenalo i zesílení zla. On upevni jen to dobré, o co se snažíme. Dobro má naději, i když je dneska většinou jen křehké a slabé. Zlo a špatnost však Bůh ze světa odstraní. Když se to řekne takto obecně, rádi s tím souhlasíme. Podle Izajáše se to však týká každého člověka osobně.  A mnozí to budou chápat jako Boží odplatu či dokonce pomstu. Když bude odstraňováno zlo, že se to drsně dotkne i jejich životů. – Izajášova předpověď je potěšením pro ty, kteří jsou v životě ještě pořád k něčemu. Když se o něco dobrého ještě snažíme, tak to posílit jde. Pokud už u nás není nic, žádná snaha, žádná touha, nejde to ani posílit. Co s tím?

A tehdy, v onen den bude všechno už jenom dobré. Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Bůh si tady poradí i s těmi podobami zla, s kterými my si dnes rady nevíme. Ani slepí už pak nebudou, ani hluší. Ale to, že jsou tady zmíněny nejdříve zrovna tyto dvě podoby postižení, asi má hlubší význam. Protože většina z nás není slepá ani hluchá v běžném významu. A přece jsme na některé věci slepí, k některým věcem hluší. A jednou to poznáme, spadnou nám z očí klapky, naše uši uslyší pořádně. Dnes jsme my všichni tak trochu duchovními mrzáky. Nevšímáme si některých věci, které jsou důležité, prostě je nevidíme. Také přeslechneme některá slova, která bychom měli slyšet, některé signály, které jsou pro nás. A můžeme se sebevíc snažit být citliví a vnímaví, přesto o nás platí to, co Ježíš říkal o svých současnících (Mt 13,14): „Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte.“ Až jednou se to napraví.

A tehdy kulhavý poskočí jako jelen – říká dále Izajáš. Tehdy to bude radost, tanec, nová svěžest. Tehdy nám bude do skoku. Vnímáme v Izajášově příměru tu živost, křepčení? My, kteří se světem dnes asi ponejvíce ploužíme, a také duchovně kulháme, a poskočíme si jen občas, třeba při nějakém slavení, a snad někdy máme i pořádnou radost duchovní, jako ten král David, když tančil před truhlou Boží smlouvy, ale hned byl uzemněn svou ženou, že se to prý nehodí. Tak jednou to tak prostě bude, a naplno. Dnes jsme spíše jako ta laň, která dychtí po čisté vodě (Ž 42). Ale jednou u pramene vod živých si i kulhavý poskočí jako jelen.

A poslední řádek dnešního textu: tehdy bude jazyk němého plesat. Jistě to bude úleva pro ty, kdo jsou dnes němí, a je to velká potíž, prý dokonce větší než slepota či hluchota, protože němý má nejméně možností komunikace s druhými lidmi. Ale kromě této lékařsky pojmenovatelné němoty můžeme i zde myslet i na němotu duchovní. Ano, znovu je zde naše časté téma, že neumíme mluvit o své víře, o Bohu, že se tady jaksi neumíme vyjádřit. Slova svědectví o víře nám nejdou přes ústa. Víra je nanejvýš něco v našem srdci, snad se podle ní snažíme i žít, ale mluvit o ní, to je největší nesnáz. A zase tu ovšem platí, že se o to nemůžeme přestat snažit. Však to znáte, jak se i němý snaží všelijak vyjádřit, jak pohybuje ústy a vyráží zvuky, třebaže jeho artikulace není jasná a zřetelná. Aspoň tak nějak máme i my usilovat a chtít vyjádřit, co je v našem srdci. A Bůh to jednou projasní a zdokonalí. Naše srdce pak už nebudou nerozhodná, budou plna vůle, vůle Boží. A pak bude platit to, co říká Ježíš (Mt 12,34): „Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“  A tehdy bude jazyk němého plesat. Naše životní síly a radost znovu vytrysknou, probudí se k výrazu. – A právě tato zaslíbení z úst Izajáše, Božího proroka, mají být pro nás, duchovní mrzáky, posilou už dnes.

Vyznání vin

Půjdou tudy vykoupení

Iz 35,8-10a  Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí.
Ž 1; J 14,1-6; 1Pt 5,8-9

Přátelé v Kristu,
dnes je tu zaslíbení, že jednou bude naše cesta jasná. Budeme vědět, kudy jít. Můžeme tu cestu nazvat různě: jako cestu do nebe, cestu do Božího království. Nebo jako cestu domů, cestu zpět, návrat. To znamená: cestu k našemu lidství, k našemu původnímu určení, cestu do společenství s Bohem. Vždyť to je to místo, kam Bůh na počátku člověka stvořil: abychom žili ve vztahu lásky se svým Bohem, se svým Stvořitelem. Ale už na počátku Adam od Boha odpadl a pak si raději bloudil po svých vlastních cestách. Je pravda, že když se člověk na Boha rozpomene, tak cestu k němu znovu hledá. Ale ta cesta není prozatím zde ve světě vůbec jasná. Kudy jít životem, jak žít, abychom Boha našli? Abychom mohli znovuobjevit Boží blízkost? A tím také znovu objevit sebe sama, své životní určení a cíl svého života? Jak objevit cestu domů, k Bohu Otci? Jsme v tom hledání dnes často „pošetilci“, to znamená hlupáci. Ale jednou i hlupáci tu cestu uvidí, říká tady dnes mimo jiné Izajáš.

Ano, asi jsme všichni ve víře hlupáci. Až jednou se nám rozjasní, jak jsme po cestě víry bloudili. Ale ať třeba jsme hlupáci, ať třeba jsme omezenci, to ještě není nejhorší, takoví jednou cestu najdou. Horší je to s těmi, kdo jsou v dnešním textu nazváni jako "nečistí". Podle Izajáše jsou to všichni ti, kdo Bohu nepatří, kdo nepatří k lidu Božímu.  Lidé nevěřící. O kom to platí? Na to není tak snadné odpovědět. A to vymezení není možno tak snadno použít na ty, kdo dnes nepatří k církvi, kdo nejsou křesťany. Protože například Ježíš říká, že ti, kdo pomáhají potřebným, jakoby sloužili jemu, i když to dnes ani oni sami takto nevidí. Takoví budou jednou také pozváni do Božího království. Takže ta hranice mezi čistými, totiž Božími lidmi, a nečistými vede někde, kde to není tak zřetelné. Možná vede i skrz naše srdce. A každý člověk musí zkoumat sám sebe, nakolik chce patřit Bohu. Třeba jsme ve víře hloupí a nevědoucí, ale bez touhy Boha hledat bychom být neměli. Protože není jedno, jak žijeme, a ta hranice mezi lidem Božím a lidem bezbožným existuje. A jednou na té cestě k Bohu, o které tady mluví Izajáš, bezbožníci prostě nebudou. Dnes se to ve světě ještě všechno míchá. Dnes je naše životní cesta ještě často k nerozeznání od životního způsobu druhých lidí. Tak se to zdá nám. A přece ne každá cesta vede ke stejnému cíli.  A jednou se to zjeví. Někteří z lidí na té cestě k Bohu nebudou? A kde tedy budou? Někde jinde. Bible často mluví o dvou cestách. Je cesta k záchraně a cesta k zahynutí. Nevím, co to zahynutí znamená. Jako ostatně nevíme ani to, jaké to bude v Božím království. Ale ta hrozba druhé možnosti, hrozba ztracení a zatracení je reálná. Bohu žel.

Lid Boží tedy půjde cestou k Bohu. A ještě někdo či něco na té cestě nebude. Nebude tam dravá zvěř, nebude tam lev. Žádná šelma zde nebude lidi ohrožovat. Dovedeme si i my dnes představit, jaké je to pro člověka ohrožení, když ho přepadne dravá zvěř. Za tím pouhým konstatováním "nebude tam lev" se však skrývá ještě více, než tenhle pocit ohrožení. Má to i hlubší biblický význam. Vždyť jak to, že člověka vůbec zvířata ohrožují? Podle zprávy o stvoření, kterou máme na počátku Bible, přece člověk měl nad všemi zvířaty panovat. Člověk měl být králem stvoření a také zvířat, ne jak my říkáme, že lev je král zvířat. Našli bychom mezi židovskými pověstmi jednu, která vypráví, jak už Adam se kdesi v křovinách potkal se lvem, a ten se ho snad chystal zadávit. Adam mu vyčítavě povídá: "Jak to, že mě ohrožuješ? Vždyť já jsem měl vládnout nad tebou." A lev mu odpověděl: "Vládl bys, kdyby tvou moc nezrušil tvůj hřích." A my si můžeme připomenout, že takto závažný je hřích, že narušuje celé řády stvoření. Na počátku Bůh všechno stvořil jako dobré, aby všichni tvorové žili v souladu. A člověka Bůh stvořil do nejbližšího vztahu se sebou samým. Do svobodného vztahu lásky. Člověk se však z tohoto určení svou neposlušností vymkl, a tak narušil celý řád stvoření. Je to stejné, jako se vám vytvoří malá dírka v látce, a ta se rozšíří v trhlinu, která naruší celou strukturu tkaniny. Tak i my svou neposlušností vůči Bohu narušujeme celý řad stvoření. Pak už nic není tak, jak má být. Proto také apoštol napíše, že (Ř 8,20.22) veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.

A kdy se tedy zjeví ona sláva synů Božích? Začátek té nápravy Božích řádů už nastal. Jako začátek narušení nastal na jednom místě, u Adama, a v našich životech se ta prasklina jen dále rozšiřuje, tak také náprava začala na jednom místě. Totiž u Ježíše. On svou poslušností vůči Bohu zjevil, že je novým Synem Božím. Také však ukázal, jak náročná a bolestivá bude náprava stvoření. Vždyť Ježíš se sám nabídl zlu, ďáblu, onomu lvu, který se vymkl z dobrého Božího řádu. Ježíšova oběť je místo nás. On byl pohlcen, abychom my už tou cestou jednou už mohli jít beze strachu. – U Ježíše ta náprava začala, u nás má pokračovat. Také na nás se ten lev ještě sápe. Samozřejmě že ne lev doslova, ale obrazně. Lev zde totiž je obrazem situace, do které se i my dostáváme častěji.  Kdy na nás hřích číhá právě jako takový lev. Kdy nás ohrožuje na našich dnešních cestách a hrozí nás pohltit. Často různá pokušení jsou pro nás jako divá zvěř, která čeká na vhodný okamžik, aby nás přepadla. Pokušením jsou pro nás věci, které samy o sobě nejsou zlé, například peníze, alkohol, sex. Skrze náš neuspořádaný vztah k Bohu se však tyto věci stávají pokušením, které nás hrozí zničit. Je to s námi lidmi stále stejné. Až o konci časů je u Izajáše zapsáno zaslíbení: „Lev už tam nebude."

A cestou svatou pak tedy půjdou vykoupení, a už je nic nebude ohrožovat. Už starozákonní prorok Izajáš nazývá ty, kdo patří k Božímu lidu, vykoupenými. To pojmenování znamená, že za ně, za nás bylo zaplaceno výkupné. Jako za otroky, kteří byli v otroctví. V otroctví hříchu, a výkupným je právě Ježíšova oběť. Už tedy Izajáš ve svém vidění předpovídá, že to bude Bůh sám, kdo nás vykoupí. Není to naše dobrá snaha, nejsou to naše zásluhy, které nás uvedou na onu cestu k Božímu království. Jsme vykoupení. Samému Bohu patří díky.

Vyznání vin + Slovo milosti

Kéž políbí mě polibkem svých úst!

Pís 1,2-4a Kéž políbí mě polibkem svých úst!
Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé jméno.
Proto tě dívky milují.
Táhni mne za sebou! Dáme se v běh.
Král uvedl mě do svých komnat.

Ž 133; L 7,36-50; 1Pt 5,14

Přátelé v Kristu,
Píseň písní, starozákonní kniha, kterou právě začínáme číst, je oslavou lidské lásky, velmi konkrétní lásky mezi mužem a ženou. I lásky tělesné, erotické. Možná jste teď zvědaví, jak se na toto dá kázat. Taky já jsem zvědavý. Především jestli bude srozumitelné, co chci říci. Ale doufám, že snad ano. Nebudu totiž mluvit o jiných věcech, než se v kázání patří, jen o nich budeme mluvit jiným jazykem, jiným slovníkem, slovníkem lásky. Protože Píseň písní takovým jazykem mluví. Ale jinak bude vše jako vždy. Vždyť celá Bible mluví o nějakém ideálu, o který se máme snažit, po kterém toužit. Ježíš takový ideál nazývá Božím královstvím, královstvím, které je nám blízko. A Píseň písní totéž nazve milováním, možností, která je nám nablízku. Bible často mluví o zkušenosti Boží blízkosti – a Píseň písní totéž nazve zkušeností lásky. – Ale aby se nám úvod nestal dlouhým, to by bylo na škodu. Skočme rovnou do dnešního krásného textu. Na začátku tady mluví Milá k Milému. Touží po něm: Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno. A my si můžeme představit dva lidi, muže a ženu, jak se spolu líbají, jak se mají spolu rádi a dávají si to najevo, slovně i tělesně. Měla by to pro nás být krásná představa. A přece je jaksi podezřelá. Dodnes musí například televize dávat pozor, aby intimita takové scény nepřekročila určitou mez, nebo aby se to pak nevysílalo před desátou hodinou večerní. A je zajímavé, že v těchto věcech je cenzura přísnější než například v zobrazování násilí. Na ty věci, které člověku škodí, jako jsou vulgarita nebo zabíjení, jsme si zvykli snadněji, a tolerujeme je na obrazovce možná více, než sexualitu, i takovou tu pěknou, mezi lidmi, kteří se milují. – Řekl jsem, že je to zajímavé, ale popravdě se tomu nedivím. Protože Bible má i pro toto vysvětlení. Na počátku dal Bůh Stvořitel Adamovi ženu Evu, aby si byli pomocí, aby si byli nablízku, jak jen to jde. Oni měli zůstat skrze své vzájemné smýšlení jedním tělem. Ale ta jednota se brzy rozpadla. A když je had svede k pokušení, oni se pak vymlouvají jeden na druhého. Adam obviňuje Evu a Eva obviňuje hada. Brzy se rozpadlo společenství důvěry s Bohem i mezi lidmi. A brzy ta nedůvěra přeroste v násilí, ve věci škaredé a sprosté. Vzpomeňme například na vraha Kaina, nebo na opilého praotce Noeho. A je takových věcí i v Bibli více, a pak i v našem životě. Už jsme si na ně jaksi zvykli, nepřekvapí nás.

Více nás překvapí čistá láska. A když tady dnes Milá touží: Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno, ona vlastně touží po obnově té mezilidské jednoty, po obnově ráje. Nebo po nastolení toho ráje, který bude v plnosti až nakonec, po Božím království. A ta její představa a prožívání světa jsou najednou plné barev, plné emocí, plné smyslnosti. Padá šeď, která běžně pokrývá naše vidění světa, a vše je najednou mnohem intenzívnější. Takové, jaké bylo stvoření, když vyšlo z rukou božích, než bylo narušeno hříchem. Tam původně přece bylo všechno dobré, všechno mělo své dobré místo a svůj smysl. Proto je i zde, v řeči zamilované Milé, řeč o plnosti prožívání. Je tu řeč o hmatu, o polibku a laskání. Je tu řeč o chuti, o dobrém a opojném víně. Je tu řeč o vůni, o vonném oleji. A je tu řeč o sluchu, kdy tím nejkrásnějším zvukem je pro Milou, když slyší jméno svého Milého. Milé se tu prostě otevírá vnímání světa, kde je všechno naplno. Ale právě proto, že to ve svém nitru prožívá naplno, jakoby rajsky, přitom obklopená světem, který je tak obyčejný, chce teď Milá utéci z toho, co je obklopuje, do soukromí. Chce si své prožívání lásky uchránit v intimitě. Volá na Milého: Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Utečme od téhle skutečnosti, z této všednosti, která je kolem nás. Utečme od cizích pohledů, ze vztahů, které jsou často banální a povrchní. Utečme se do své lásky - a já znovu doříkávám: je to útěk jakoby do Božího království, zpátky do ráje. A Milá s Milým pak končí spolu v soukromí, sami dva. Milá říká: Král uvedl mě do svých komnat. - A zde vidíme i zdůvodnění, proč věci intimní nepatří na veřejnost. Jsou příliš citlivé, příliš křehké, aby byly vystaveny cizím pohledům. Opravdová láska je ve světě možná podobně vzácná a ojedinělá jako prožitek Božího království. A jestli se vůbec dá Boží království zažít někde už tady na zemi, tak jenom mezi lidmi, kteří se mají rádi. V rodině, někdy, a snad někdy i ve společenství církve, když jsou naše vztahy pročištěny vzájemným odpuštěním, důvěrou, ano, láskou, jejíž zdroj není v nás, ale v lásce boží. – To slovo o komnatě, kde skončili Milý s Milou, mi připomnělo Ježíšovo slovo o pokojíku. Ježíš říká, že když se chceme modlit, máme vejít do svého pokojíku a zavřít za sebou dveře (Mt 6,6). To abychom nebyli světem rušeni, to abychom si chránili ty chvíle největší otevřenosti a upřímnosti. Když voláme ke svému Bohu, k tomu, který nás miluje, můžeme k němu být zcela upřímní, ale to pak také znamená, že se mu vystavíme ve své slabosti a zranitelnosti. A to vyžaduje soukromí, útočiště, pocit bezpečí.

Základem tohoto kázání byla slova o mezilidské lásce. O lásce, která se projevuje ve vzájemné blízkosti milujících, i v projevech tělesných. A teď by možná někdo namítl: evangelium je přece jen jiné, je o věcech duchovních, o lásce duchovní. Ale k tomu vám chci připomenout onen příběh o ženě hříšníci, která pomaže Ježíšovy nohy. Ježíš tehdy večeřel v domě jednoho farizea, a tito dva muži seděli u stolu a rozmlouvali. V jednu chvíli ovšem k Ježíšovi zezadu přistoupí nějaká žena. Ona nic nedá na to, že nebyla pozvána, nehledí na to, že společnost je mužská, že tady asi probíhá důležitá teologická diskuse. Ona si zde vytvoří svůj malý prostor, svůj prostůrek uprostřed cizího prostoru, kde je jen sama s Ježíšem a nic jiného ji nezajímá, kde pláče, líbá Ježíšovy nohy a maže je olejem. Nestydí se, nevšímá si, co se děje kolem. Tady má najednou soukromí s Ježíšem. A Ježíš o ní dobře ví. A zase on se pak nestydí nazvat její jednání láskou. Ta žena mě mnoho miluje, protože je ji mnoho odpuštěno, řekne Ježíš. V této scéně se bez ostychu mluví o lásce, a ta láska zde má i tělesné projevy. Mluví se tu o lásce tak otevřeně, až nás to dodnes udivuje. Je to láska umožněná velkým odpuštěním. - V Bibli jsou takové věci napsány proto, abychom po lásce a vzájemnosti toužili. Po odpuštění, po upřímnosti, po čistotě, po vzájemné blízkosti.

Pane Ježíši Kriste, my všichni děláme chyby v lásce, máme dluhy v lásce. – Vyznávám.
Věříme ve tvou lásku, v to, že nám odpouštíš a že nás přijímáš. – Věřím.
Odpouštíme v tuto chvíli těm, kdo se provinili proti nám. - Odpouštím

Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!

Pís 2,8-12 Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky. Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.

Mt 25,1-13; Zj 3,19-20; Ž 45,11-12

Přátelé v Kristu,
pro Milou všechno začíná tím, že zaslechne hlas svého Milého. A ona je jím hned probuzena, postavena na nohy. A nám jako posluchačům by pomohlo, pokud bychom si teď mohli vzpomenout na chvíle, kdy my jsme byli zamilováni, kdy jsme se těšili na někoho, koho máme moc rádi. Protože v takových okamžicích je obrovská síla! Láska jakoby dávala lidem křídla. A dnes je to tady tak skutečně napsáno: Milý spěchá za Milou, a jeho láska nezná překážky. Slovesa pohybu jsou zde stupňovaná až k fantazii: Milý přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.

Dále pak čteme, že jeho příchod je souběžný s počátkem jara. Milý přichází a jaro přichází. Možná se to tak prostě sešlo. Zima pominula, lijavce přešly, a tak má najednou Milý novou možnost, jak přijít za Milou. – Anebo tomu můžeme rozumět jinak: právě proto, že Milý přišel za Milou, ona má teď novou vnímavost pro všechno, co je okolo. Jinak by si ani nevšimla, co je kolem ní, každý den by pro ni byl jako druhý. Teď se jí však otevřely oči. Je jaro, a kolik krásy ji a Milého obklopuje. S láskou se obnovují smysly, všechno vidíme jako nové a čerstvé. Najednou si všimnete věcí, kterých byste si jinak nevšimli. Tamhle něco raší, jak je ten svět jakoby najednou živě zelený. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. A zamilovaní o tom píšou básničky. „Hrdliččin zval ku lásce hlas.“ Oni objevují věci, které vidí jen zamilovanýma očima. A nemusí to být jenom jaro. Také léto se svým horkem k milencům mluví, i podzim s jeho barvami, i zima se svým klidem a bělostí. – Ale ta souběžná řeč o příchodu lásky a příchodu jara může znamenat ještě něco dalšího, něco velmi duchovního. Tam, kde se obnovuje láska, tam to sebou přináší duchovní jaro, duchovní obnovu. Láska je přece největší z duchovních darů. Apoštol Pavel ve svých epištolách o ní často takto píše. Řekne: „usilujte o duchovní dary,“ a potom (1K 12,31;13,13) napíše: „největším z nich je láska.“

Mluvíme tady dnes o lásce, o duchovním probuzení. Ale jak je tomu s námi? Jsme možná spíše jako ta dívka před příchodem Milého. Ještě žádný volající hlas neslyší, a jeden den je pro ni jako druhý. Ještě nemá oči otevřené pro krásu, a srdce otevřené pro radost. Tak to bývá i s námi. A proto je nám možná blízké evangelijní podobenství o družičkách. Mluvím právě o něm, protože jeho situace je v mnohém podobná té dnešní situaci z Písně písní. Družičky čekají na ženicha. Chystá se svatba. Kontextem je tedy láska, a všechny přípravy jsou nasměrovány k tomu, aby vše proběhlo radostně a ve světle. Družičky však brzo přemůže únava, jejich lidská slabost. To je přece o nás. - A připomeňme si také, cože se to semlelo mezi družičkami následně. Ony uslyšely volání, že ženich přichází. A teď se mělo v krátké vypjaté chvíli osvědčit, jaká je láska mezi nimi, jejich láska k bližním. A hned se ukázala chatrnost takové lásky. Žádná z družiček neměla dost oleje. Jedny neměly dost k tomu, aby svítily, druhé dost k tomu, aby se s nimi podělily. Pošetilé prosí o pomoc, ale rozumné je odmítají a posílají jinam. Vymyslí rozumné řešení, protože jim připadá, že se nemohou v lásce rozdělit. A to je obraz naší chudoby, obraz naší takzvané rozumnosti. Tolika lidem bychom měli pomoci, tolik jich žádá o pomoc, a nám připadá, že sami nemáme dost. My víme, že lásky máme málo, i my sami máme lásky málo, a proto si ji chceme střežit. I když zároveň víme i o těch dalších okolnostech z podobenství: že aby se někdo setkal s láskou Kristovou, s láskou širší a vyšší, potřebuje se s ní setkat prostřednictvím naší lásky. Když my ho odmítneme a pošleme pryč, hrozí, že takový člověk se mine s Kristem a nepozná jeho lásku.

Ono podobenství o družičkách by však zdánlivě mohlo poskytnout i omluvu či výmluvu pro náš nedostatek lásky. Vždyť se zdá, že chyba není jenom na straně družiček. Vždyť celá nepříjemná situace vznikla proto, že se zpozdil ženich. Proto jim došel olej, proto teď ani ty rozumnější nemají dost lásky, aby se s těmi druhými podělily. Proto teď ty rozumné nedovedou více, než aby se staraly samy o sebe a o světlo pro sebe. A proto ty ostatní zůstávají bez světla a hlavně mimo cestu, na které by se mohly potkat s Ježíšem. Naplňuje se tu ona hrozná věc, kterou Ježíš předpověděl na jiném místě (Mt 24,11): v posledních dnech světa „vychladne láska mnohých“. Zdálo by se, že je to tím, že Boží láska se zpozdívá, že Ženich naší duše dlouho nepřichází, a na nás je to pak už dlouho, abychom dovedli milovat. To je největší slabina naší lásky, že nevydrží dlouho, byť je to první vlastnost, kterou lásce přisuzuje apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu lásky: láska je trpělivá (1K 13,4). A my si musíme přiznat, že na to nemáme, že tady selháváme, že jsme jako ty družičky v temné noci, ať už jako ty rozumnější nebo ty pošetilejší. Máme málo lásky jako světla života. A připadá nám, že Kristus je daleko, když se spoléháme jen na své schopnosti, když si myslíme, že zdar našich životů záleží jen na nás. Když se cítíme odkázáni jen na své vlastní světlo, a pomocí toho hledáme svou životní cestu často ve tmě, která nás obklopuje. - A přece podle Bible zároveň platí: „Ženich přichází“, tak to říká ono podobenství, anebo „Milý přichází“, tak to říká Píseň písní. Vstaňte a jděte mu naproti a jděte s ním. Není nám vzdálen. Je nám svou láskou blízko. Ježíš přece říká na jiném místě (Zj 3,20): „Stojím u dveří a tluču.“ Tady všude to vypadá, jako bychom měli prostě jenom povstat a vyjít za ním.

Milí přátelé, my lidé stále ještě nedovedeme poručit větru a dešti, způsobit, že nastane v přírodě jaro. Stejně tak nedovedeme sami zařídit, aby nastalo duchovní jaro, aby začala obnova v církvi a v našich životech. To nenastane jinak, než přes Boží lásku. Ta nám však není vzdálená. Píseň písní to říká krásně obrazně: Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!

Pane Ježíši Kriste, prosíme, osvěť nás svou milostí a láskou.

Hledala jsem toho, kterého tolik miluji

Pís 3,1-4 Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: „Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?“ Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala.

J 20,11-18; Fp 3,8-14; Ž 22,2-3
po kázání DEZ 678: Jen Pán, jedna víra

Přátelé v Kristu,
četli jsme o Milé, které chybí její Milý. Ztratil se jí, ten, kterého má ráda, kterého chce mít nablízku. Proto vstává ze svého lůžka a hledá ho v nočním městě. Ulice jsou prázdné, dlouho v nich nepotká vůbec nikoho. Musí vypadat jako bláznivá, když tak bloudí pustými a temnými ulicemi. A bláznivá také proto, že v mysli nemá nic než svého milého. Také její ústa to neustále opakují: kde je „ten, kterého tolik miluji“? V našem dnešním krátkém textu to opakuje hned čtyřikrát. Nenašla jsem na lůžku, toho, kterého tolik miluji. Jdu ho hledat po městě, toho, kterého tolik miluji. Strážců se ptám: Neviděli jste toho, kterého tolik miluji? A hned potom jsem našla toho, kterého tolik miluji.

Noční ulice v tom městě byly liduprázdné, než Milá potkala strážce, kteří obcházeli město. A také jejich setkání je hodně zvláštní. Kdo se to tu potkává? Jak rozdílné byly důvody, proč ona či oni chodí nočními ulicemi? Strážci jsou představitelé zákona a pořádku. Mají své předpisy a nařízení, co je ještě přípustné a co už je rušivé, zakázané. Jak se ti asi dívali na tuto bloudící Milou? Která ani nevěděla kam jít? – Ale vždyť je to vlastně v pořádku, že Milá vypadá trochu bláznivě. Vždyť jejím důvodem je láska. A láska se nikdy nedá spoutat důvody rozumovými a předpisy o tom, jak se mají lidé chovat. Jediné pouto je pro ni pouto lásky, a to ji teď táhne, aby hledala Milého.

Vede ji touha, pouto, které není vidět, ale může být velmi pevné. A touha jí dává její vytrvalost, dává ji také odvahu vypadat trochu divně. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu krásnou duchovní píseň, která má jen pár slov: „Půjdeme nocí hledat pramen, jediným světlem nám bude žízeň.“ Nejvíce se mi ta modlitba vždy líbila v polštině, myslím, že ji budete rozumět: W ciemności idziemy, w ciemności, do źródeł Twojego życia. Tylko pragnienie jest światłem, tylko pragnienie jest światłem.

Milá tedy bloudí nočním městem. A to město nejde ztotožnit s žádným konkrétním městem zde na zemi. Jde spíše o symbol, a také celé toto hledání má význam symbolický. Je to symbol hledání, symbol hledání lásky. A právě proto mohou být tyto verše také podobenstvím o hledání Boha. Protože láska je nejsilnější motiv pro hledání Boha: Bůh je láska. On si mě zamiloval, a proto ho hledám a chci mu být nablízku. Ježíš je můj Milý, jak to ostatně zpíváme v mnoha písních i z našeho zpěvníku. Možná je láska ten jediný správný důvod pro hledání Boha, já to aspoň takto cítím. Nehledám Boha jako soudce, nehledám ho jako řád světa. Hledám ho proto, že jsem poznal jeho lásku. - A pokud budeme náš dnešní text číst jako podobenstvím o hledání Boha, nebo Ježíše, pak si můžeme představit, jak Milá chodí chvíli ulicemi a potom zase jde přes náměstí. Naše duchovní cesta jde někdy přímo, vidíme ji před sebou, je dobře určitelná, jako bychom šli ulicí. Což může být dobře, ale také to můžeme chápat jako příliš omezující. Jdeme ve víře jako ovce. Někdy se nám naše duchovní cesta otevře do větší šíře, jako náměstí, kdy máme více prostoru, ale i větší nejistotu, kudy se dát. A někdy naše cesta nevede dál dál, narazíme na hradby. Pochopíme je jako své omezení, nebo je respektujeme jako ochranu před nebezpečím?

Ta dnešní milostná píseň končí tak, že se Milá se svým Milým šťastně shledala. A teď si ho chce odvést domů. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky. To je její úmysl. Chce Milého zase zařadit mezi ty věci, které ji patří, chce ho mít doma, pro sebe. Povedlo se jí to? A byl s ní pak už natrvalo? Nevíme. Je to její pochopitelná touha, už mít Milého navždy u sebe, v životě to však takto nebývá. A můžeme ostatně srovnat toto vyprávění s podobným příběhem z evangelia, který se ve svém závěru soustředí právě na tento motiv, jak a zda můžeme milovaného vlastnit. – Četli jsme příběh z evangelia o Marii, která stojí před hrobem, z kterého byl vzkříšen Ježíš. Maria však o vzkříšení ještě neví, ona prostě hledá Ježíšovo tělo. To místo, kam ho uložili po ukřižování, je prázdné. A teď Maria v prázdném hrobě potkává anděly. Ti se ptají, co hledá, proč pláče. Marii však andělé nezajímají, oni ji utěšit nedovedou. Maria myslí jen na toho, kterého tolik milovala, na svého Pána, na Ježíše. A hned následně ho potkává. On ji oslovil jejím jménem, a ona ho poznává podle právě podle láskyplného oslovení. A teď to přichází: ona se ho chce dotknout, chce ho obejmout, chce ho podržet, aby se už jí znovu neztratil. Ale od Ježíše slyší: Nedotýkej se mne, musím vystoupit k Otci. To znamená: nepatřím ti. On ji vyhledal, on se s ní chtěl potkat, on ji nepochybně měl také rád, ale k tomu říká: Nemůžeš mě vlastnit. Já mám své poslání, odcházím k Otci, a ty máš své poslání: jdi k učedníkům a pověz jim, že jsem byl vzkříšen. Ježíš za Marií přišel, ona je pro něj vzácná, a přece: Láska zde na světě, to je mnoho hledání, ale jen okamžiky shledání. Mnoho touhy, ale jen málo naplnění. Pak musí on svou cestou a ona za svým úkolem. – A mohli bychom stejnou pravdu doložit ještě jedním příběhem, o proměnění na hoře (Mt 17,1-14). Tam se stane něco podobného, jen tentokrát v mužském obsazení. Na hoře proměnění zažijí učedníci s Ježíšem něco skutečně výjimečného, spatří jeho božskou slávu. A učedník Petr by chtěl dát tomu mystickému zážitku trvání, chtěl by zde v této vrcholové zkušenosti Ježíše zadržet. Říká: „Pane, je dobře, že jsme zde, uděláme zde stany, tobě, i Mojžíšovi a Eliášovi.“ Petr je však přerušen Božím hlasem: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ - Až na věčnosti, až v nebi bude i láska věčná, jako je věčná láska mezi Bohem Otcem a Božím Synem Ježíšem. Až v Božím království budou ti, kdo se milují, spolupobývat trvale. - A jak se můžeme sjednotit tady ve světě, sjednotit s jiným člověkem, kterého mám rád? Ne tím, že toho druhého budu držet, že ho zajmu. Ne tak, jak si to představuje Milá v Písni písní, že Milého zavře do pokojíku své matky. Podobně si to přeje Maria, která chce Ježíše uvěznit aspoň ve svém objetí. Petr na hoře Proměnění chce pro Ježíše postavit stan. To všechno je lidské uvažování. Petr z nebe slyšel: „Ježíše poslouchejte“. A to je návod, jak najít sjednocení v lásce. Sjednoceni s Bohem i s lidmi můžeme být jen tak, že se sjednotí vůle, úmysly. Že jsme jednoho ducha.

Ty jsi Ježíši řekl, že jsme my lidé jedno tělo, když jsme sjednoceni v tobě.
Dej nám, prosíme, ducha lásky.

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Mt 27,45-50 V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Přátelé v Kristu,
odpoledne na Velký pátek Ježíš umřel. Přišel postupně o všechno a teď nakonec i o holý život. My to také občas řekneme, že někdo přišel o všechno. Známe lidi, kteří přišli o práci, o zdraví, o majetek a střechu nad hlavou, o své dítě, a jsou to všechno věci těžké a často hrozné. Když se s takovým člověkem potkám, jen obtížně hledám slova, třeba jen slova, kterými bych ho potěšil. Ve většině faktů se dají takové osudy přirovnat k tomu, co zažívá při svém utrpení Ježíš. Ale v jedné, nejpodstatnější věci, bývají naše trápení tomu jeho trápení přece jen nepodobná. A právě na té nepodobnosti se můžeme také nejvíce poučit a povzbudit ve víře. Dostaneme se k té nepodobnosti po krocích.

Připomeňme si, co všechno Ježíš při svém utrpení ztrácí.
Nejprve ztrácí svou svobodnou vůli. Přesněji řečeno: zříká se jí. To když ve čtvrtek večer v getsemanské zahradě končí svou modlitbu slovy: Bože ne má, ale tvá vůle se staň. A právě tím uvolňuje stavidla lidské zlovůle, ve které přijde o všechno ostatní.

Hned následně Ježíš ztrácí svou osobní svobodu. Přímo při modlitbě v Getsemanech je zatčen vojáky.

Dále Ježíš ztrácí své přátele. Oni sice vyznávali, že ho nikdy neopustí, teď však slyší řinčení zbraní a ovládne se strach, dají se na útěk. Všichni ho opustili.

Dále Ježíš ztrácí svou dobrou pověst. Vojáci ho dovedou před soud, před veleradu, a zde ho odsoudí jako zločince. Co na tom, že na základě falešných svědectví.

Dále Ježíš ztrácí svou tělesnou sílu. Pilát ho nechává zbičovat 40 ranami, což byl počet, o kterém se vědělo, že je maximální, aby ho člověk vůbec přežil. A Pilát asi doufal, že když židé uvidí Ježíše takto zbičovaného, že se aspoň pak nad ním slitují a nebudou vyžadovat další trestání. Ale zástup je krví rozběsněn, a tak řve: „Ukřižovat, ukřižovat.“ A Ježíš musí jít dál.

Ježíš ztrácí svou důstojnost. I zbytek své osobní lidské důstojnosti. To když je před křižováním svlečen ze svého šatu a zůstává nahý. Před očima davu.

Dále Ježíš ztrácí svou tělesnou celistvost. Jeho ruce a nohy jsou probity hřeby, a on je takto pověšen na kříž.

Má teď ještě vůbec co ztratit? Řekli bychom, že už asi nic. Už prostě jen svůj život. Ale to už je vlastně jedno, protože tohle už je stejně jen umírání a smrt už je jen otázka času. – A přece se tu hraje ještě o něco. Ještě jedna ztráta tady hrozí. Otázka zní: Ztratil se Ježíši jeho Bůh?

A čteme tady každopádně, že Ježíš ztrácí pocit Boží blízkosti. A to je pro něj největší utrpení. Z pašijí můžeme vyčíst, že toto duchovní utrpení pro něj bylo hroznější než všechno utrpení tělesné. Pro nás je to obtížně pochopitelné. My už jsme se s tím dávno naučili žít, že nevíme o Boží blízkosti, nebo že ji prostě občas necítíme. Tuhle jizvu v srdci, tuhle duchovní amputaci se lidstvo už za ta staletí celkem úspěšně naučilo nevnímat. My to máme přehozené, my už se většinou děsíme jen utrpení tělesného. Ale pro Ježíše, který od Boha a v modlitbách čerpal svou sílu, je Boží vzdálení největším ohrožením. Proto ta slova: Bože můj, proč jsi mne opustil? On v tuto chvíli dokonal to, co o něm předpověděl prorok: „všechny naše lidské slabosti na sebe vzal,“ - i naší bezbožnost. A přesto Ježíš nepodlehl beznaději.

Milí přátelé, i v těchto jeho posledních slovech z kříže je jasná naděje a jasné svědectví. Ježíši ještě i v tuto chvíli zůstává ten nejdůležitější směr jeho mluvení, on volá k Bohu. „Bože můj, Bože můj.“. Nezoufá si v sobě, nenadává osudu, neproklíná ty, kdo ho ukřižovali, on se modlí. Po celý život se spoléhal na Boha, upíná se na něj i ve chvíli umírání. Už to je velká naděje. Že nebyla marná, připomeneme si o Velikonoční neděli.

Šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron

J 18,1 Po těch slovech šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci.
EZ 310 Šel přes potok Cedron k hoře; 2S 15,13-30

Přátelé v Kristu,
hora Olivetská, na kterou teď Ježíš se svými učedníky odešel, byla od pradávna oblíbeným místem modliteb. Nedaleko východně od Jeruzaléma, vyvýšenina pokrytá klidnými zahradami, a vzdálená tak ruchu velkoměsta – kdo by se divil, že už dlouho před Ježíšem zde židé rádi chodili, aby chválili Hospodina, a spojovali tak procházku s modlitbou. Oblibě toho místa jistě napomáhaly i výškopisné okolnosti. Člověk odtud měl dobrý výhled na Svaté město – dodnes je většina pohlednic, na kterých je celý Jeruzalém, focena právě odtud. Navíc je to jakoby pohled privilegovaný, vždyť právě odtud, z východního směru a z hory Oliv má v posledním čase podle prorockého zaslíbení pro záchranu Jeruzaléma přijít sám Hospodin. A zároveň - měl modlitebník na Olivetské hoře nad Jeruzalémem nadhled. Město Jeruzalém samo se sice velebně rozkládá na návrší, hora Oliv je však ještě o 60 metrů vyšší. A tak byl takový modlící se člověk nad Jeruzalémem fakticky, svou nadmořskou výškou, ale i obrazně: mohl mít nadhled nad chrámem a nad vším oficiálním náboženským provozem, nad tím vším, co se v hlavním městě, v chrámě i v paláci dělo i chystalo, nad vším lidským shonem, kterého je v každém městě plno, i nad všemi pletichami a spory. Kdo se modlil na Olivové hoře, byl fakticky i obrazně oddálený všedním věcem a povznesený nad ně.

A ještě jedna výškopisná okolnost zde hrála roli. Kdo se chtěl dostat na Olivovou horu, musel nejprve z Jeruzaléma sestoupit, musel projít údolím, výraznou sníženinou, terénní depresí, kterou protékal potok Cedron, a teprve odtud stoupat na horu, jejíž vrchol byl 130 metrů nad potokem. A není toto zároveň dobrý úvod k modlitbám, když se člověk na své pouti sníží, když se dostane až na dno? Ten, kdo stál v dolině Cedron, měl Hospodina za sebou, Boha oficiálního a jeho chrám. Zároveň je na cestě hledat Boha osobního, v modlitbě na hoře Oliv,

A teď se spolu podíváme, jak se tyto okolnosti promítly do dvou příběhů. Druhým z těch příběhů bude onen děj z Ježíšových pašijí, který jsme právě přečetli. Ale jak už jsme řekli, Ježíš samozřejmě nebyl první, kdo onou cestou z Jeruzaléma na horu Oliv šel. A zajímavou zmínku o překročení potoka Cedron čteme například také v příbězích krále Davida.

Čteme ve Starém zákoně, že proti Davidovi se postavil jeho vlastní syn, Abšalóm. Abšalóm svou podbízivou kampaní mezi lidmi dosáhl toho, že se stal populární, a na jeho stranu se postavili mnozí, z kterých pak Abšalóm mohl postavit dokonce celou odbojnou armádu. S ní pak táhl na Jeruzalém, aby svrhl svého otce Davida z trůnu. Když se David, který byl v tu chvíli obklopen jen svou osobní stráží, doslechl, že jeho syn jde proti němu, rozhodl se z Jeruzaléma uprchnout. Dělá to velmi pokorně, odchází naboso a s hlavou zahalenou. Asi si znovu připomněl hříchy svého života, a zradu ve vlastní rodině bral také jako své selhání. A v tom příběhu čteme (2S 15,23.30.32): „I celá země plakala, když král přešel Cedronský úval.“ „David pak stoupal po svahu Olivové hory, stoupal a plakal.“ „Pak vyšel na vrchol, aby se tam klaněl Bohu.“ – A přece zde, na hoře Oliv, nastává dobrý zvrat. David sice z Jeruzaléma odešel jenom s hrstkou svých věrných, cestou se však k němu přidávají další a další stoupenci, kteří jemu slibují svou věrnost, jemu jako Božímu vyvolenému. Nakonec jich je tolik, že se mohou vydat proti Abšalómovi, a jej i s jeho vojskem porazit. David se vrací do Jeruzaléma, spravedlnost byla obnovena.

A teď se podívejme na příběh Ježíšův. Také on ví, že se proti němu chystá spiknutí, že se proti němu staví mnozí mocní z židů, farizeové a velekněží. Taky Ježíš ví, že ho zradil jeden z jeho nejbližších, že Jidáš se chystá zorganizovat jeho zatčení. Když teď Ježíš odchází z Jeruzaléma a překračuje potok Cedron, také pro něj to byla chvíle pokory, když si uvědomil, co ho čeká. Ve všem ostatním je však jeho příběh zcela opačný k příběhu krále Davida. V jeho případě ta cesta přes Cedron není útěkem. Nemáte kam utéci, je-li to Boží dopuštění, co těžkého se s vámi děje. A jsou tu i další nepodobnosti s Davidem: na té cestě po Olivetské hoře nebude Ježíšových stoupenců přibývat, právě naopak, Ježíše opustí i všichni zbývající učedníci. Petr se ho sice pokusí svým mečem bránit, jako Davidovi věrní bránili jej, ale Ježíš Petra napomíná (18,11): „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ Jistě také Ježíš je Boží vyvolený, dokonce v silnějším smyslu než král David. Ale proto je také spravedlnost, o kterou jde tady, náročnější než spravedlnost v příběhu Davida. U Davida jsme mohli mít radost, že se na jeho stranu nakonec a postupně a nečekaně přidalo tolik stoupenců, že nakonec porazili ty, kdo se nechali Abšalómem svést k hloupému spiknutí. To je spravedlnost, kterou si přejeme i v našem světě. Aby se pravda prosadila, pokud možno všemi prostředky. - Když však dorazí oddíl vojáků za Ježíšem, aby ho na Olivové hoře zatkli, a Ježíšovi učedníci by se možná také zmohli na nějaký odpor, chabý, ale hrdinný, Ježíš vojákům říká: Mě zatkněte, ale učedníky nechte odejít. Já jsem to, já jsem ten, kdo ví, jaká je Boží vůle s lidmi, a jsem připraven sám sebe nasadit. Nasadit se za ně, za své učedníky, všelijak nepřipravené a váhající a zbrklé a vystrašené. – V příběhu krále Davida byl silný moment, kdy on na sebe hřích svého syna Abšalóma. David by měl sto důvodů na Abšalóma nadávat, svolávat na něj Boží hněv. On však místo toho jde v pokoře cestou trápení. O Ježíši věříme něco podobného, avšak ještě silněji: že na sebe vzal hříchy nás všech.

Pane Ježíši Kriste,
vyznáváme svou nepřipravenost k tomu, abychom tě následovali.
Prosíme, posilni nás tou nadějí, kterou jsi měl ty sám.

Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez


Gn 2,15-17 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
Ž 128,1-2; Zj 21,1-7; J 4,34

Přátelé v Kristu,
přečetl jsem nám dnes počátek příběhu o rajské zahradě. Ten příběh přešel do obecné lidské vzdělanosti a určitě ho známe, také víme, k čemu následně v zahradě dojde, že lidé Boží příkaz neposlechnou. Tím se pak budeme zabývat při dalších kázáních, která už spadnou do letošního postního období. Postní doba je určena k tomu, abychom intenzivněji přemýšleli nad svou lidskou slabostí, nad svými selháními a hříchy. – Ale jak říkám, to bude tématem teprve pokračování tohoto příběhu, tématem dalších kázání. Postní období ještě nezačalo, a my si můžeme přestavit rajskou zahradu nejprve docela bezproblémově. Ona nebyla stvořena jako past na člověka, jako léčka, v které se má chytit. To, co tady čteme dnes, je líčení zcela pozitivní: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Bůh staví člověka do zahrady. Zahrada je zde místem zvelebeným, kultivovaným a zároveň chráněným. A člověk v této zahradě dostává svou práci a odpovědnost. Pro někoho by ovšem už těmito slovy mohla končit blaženost této představy. Co je to za ráj, když se tady musí pracovat? Jsou lidé, kterým je bližší antická představa ráje - jako místa šťastného nicnedělání. A nemusí to být jen lidé líní, kdo takto touží. Jsou bohužel i takoví, kteří nemají svou práci rádi, pro které je jejich práce úmorem, dřinou, jejíž smysl nevidí. Ano, pro některé je práce ponížením a vykořisťováním. Nedivím se, že pak touží po odpočinku a nicnedělání. Bible však přece jen mluví o jiném ideálu. Popisuje zde žádoucí stav, kdy člověk pracuje radostně a svobodně. Práce se pro něj stává naplněním a smyslem života. Vlastně každá práce, i ta nejvšednější, pak může být službou Bohu, bohoslužbou. Ve všem tom, co děláme s radostí, můžeme pole své činnosti „obdělávat“, to znamená „kultivovat, zlepšovat, vzdělávat“, a máme pole své činnosti „střežit“, totiž chránit je před zmatkem, marností, před chaosem. „Obdělávat a střežit“, to platí třeba pro naši práci na zahrádce, pokud nějakou máme, ale také třeba pro výchovu dětí, pro naši práci na počítači, pro práci s účetnictvím, a co já vím kde ještě. Všechno toto můžeme přijmout jako bohoslužbu, a taková práce nám pak přináší radost a svobodu.

A Bůh svým služebníkům pak dává taky všechno potřebné k životu. Už tady, v rajské zahradě. Hospodin Bůh člověku řekl: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst.“ Máš zde dost jídla, dostatek potěšení a krásy. O všechny stromy v zahradě se smíš starat, a tato tvá práce bude přinášet plody. Slyšíme opět, že je to myšleno opět nejdříve velmi kladně: ze všech stromů smíš jíst. A přesto nás lidi zajímá více to, co je řečeno navíc: Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. Jeden jediný strom mezi mnoha, a přece právě on poutá naší největší pozornost. Najednou jako by byly ty ostatní stromy tak nějak nezajímavé. Jejich plody se sice sytíme, ale to, co od Boha dostáváme, přijímáme jako samozřejmé – a v mysli nám vrtá, co je ten poslední strom zač? Strom poznání. A my přece toužíme rozeznávat dobré i zlé. My se přece chceme rozhodovat, co je dobré a co zlé, pro nás dobré a pro nás zlé. A nejenom svým rozumem to chceme poznávat – ostatně právě v biblické řeči znamená sloveso „poznat“ i něco více než rozumové poznání, něco více než získávání poznatků a rozlišování mezi dobrem i zlem. Biblické „poznat“ dokonce lépe vystihuje to, po čem toužíme. Chceme si všechno prožít, vyzkoušet, seznámit se s tím bytostně. A pak se teprve rozhodnout, zda je to dobré či zlé. Abych už konečně vysvětlil také na příkladech, oč tady jde, co pro nás dneska znamená jíst ze stromu poznání dobrého a zlého: mnozí lidé si dnes chtějí vyzkoušet drogy, aby si sami ověřili, zda jsou škodlivé. Tady možná ještě většina z nás chápe, proč je pro člověka dobré, když poslechne rady a doporučení, ať drogy raději ani nezkouší. V této věci ještě většinu z nás ten zákaz zarazí. Ale pojďme k jiné věci. Leckdo si chce vyzkoušet, jaké to je, mít milence nebo milenku. Nechce skončit u jednoduchého přikázání: „Nezcizoložíš“. Připadá mu, že jeho život bude chudý, když neokusí také nevěru. A když to bible zakazuje, připadá nám, že Bůh před námi skrývá něco dráždivě lákavého. Ale pojďme ještě dále. Možná většina z nás poslušně v životě přijala i zákaz nevěry. Ale jsme snad odolní i proti dalším zlým pokušením? Proti pýše, nelásce, hněvu? Ne, nejsme. A připadá nám, že toto vše k životu musí patřit. Řekneme, že by pro nás nebylo dobré, kdybychom to v sobě pořád jenom dusili, že to prostě nezvládáme, být pořád jenom svatí.

A tak už jen poslední odstavec. Řekli jsme si už, že uspořádání Boží zahrady je na počátku pro člověka velmi přejné. A také Boží zákaz je zamýšlen jako dobrý. Bůh nás chtěl a chce chránit před zlým. On nás chtěl uchránit, abychom si škodili, abychom své životy ničili. My si myslíme, že to zvládneme, když se zaplétáme s mnoha pokušeními, která nám škodí. Že to svedeme, rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Ale není to pravda, nemáme na to, a taková pokušení často rozervávají náš život na kusy, trhají naše srdce. To si jen myslíme, že v tomto můžeme být jako Bůh. On jediný však v sobě dovede obsáhnout vše, světlo i stín, slávu i hrůzu, radost i bolest, dobro i zlo. Strom poznání dobrého a zlého, ten jediný byl v ráji jen jeho. A nám se jedením z toho stromu ztratilo něco důležitého: povědomí o dobré poslušnosti. O poslušnosti, která ovšem není nesvobodou a ochuzením. O poslušnosti, která je hlubokou důvěrou, klidným spolehnutím na toho, kdo sám je moudrý a dobrý. – Od toho dávného jedení se chceme rozhodovat po svém, podle svého rozumu a své vůle. Jeden moudrý člověk však řekl, že dobře se rozhodujeme jen tehdy, když hledáme vůli Boží. Že každá jiná možnost nám škodí. Měřítkem se nám tu má stát Ježíšův pohled na svět a na život. On byl Bohu poslušný a my se tomu máme učit. A tak, až zase někdy budeme stát v nějakém těžkém rozhodování, a bude nám připadat, že cest je mnoho a není jasné, která z nich je dobrá a která zlá, a myšlenky se nám budou v hlavě motat tak obtížně, až to bude vypadat, jako bychom souběžně v ústech ještě převalovali ten dávný plod z ráje, vzpomeňme si v takovou chvíli my mudrlanti na slova Ježíšova: Já jsem ta cesta. Já jsem ta cesta, pravda a život.

Pane Bože náš, děkujeme za tvou dobrotu, která je od věků na věky.
Posiluj nás ve víře, že vše, co ty činíš a zamýšlíš, je dobré.

Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?

Gn 3,1-5 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Přátelé v Kristu,
když jsme zde minulou neděli četli popis rajské zahrady, tak ten končil Božím zákazem: Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, a byla tam i Boží výstraha: V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. Dnes do té Boží zahrady klidně vstoupí had Pokušitel a řekne: všechno je jinak: z toho stromu pojezte, a nebojte se, nepropadnete smrti. Slovo hada zde stojí v přímém protikladu proti slovu Božímu. A co si teď o tom lidé mají myslet? Jak to tedy je? Jaká je pravda? Jaké budou následky, když ze stromu pojedí? Zemřou nebo nezemřou? Zdálo by se ovšem, že pravdu měl had. Adam s Evou ze stromu poznání pojedí, a přesto přežijí. Vždyť biblické děje pak pokračují, od prvních lidí až k nám. Zdálo by se, že ta Boží výstraha byla planá a falešná, A přece právě v tom je tragédie lidského života: v tom napětí mezi slovem hadovým a slovem Božím. My jsme ještě nezemřeli, my ještě žijeme. Tak to s námi přece ještě není tak špatné, myslíme si. A přitom nám nedochází, jaká pravda byla v tom slově Božím. Když do nás vstoupí hřích, tak v nás život odumírá. Ten, kdo podléhá hříchu, ten také propadá smrti. Od té chvíle je pro nás smrt hrozbou. Takhle byla ta Boží výstraha míněna: Mzdou hříchu je smrt. A to zlo nás ničí postupně, dusí, drží pod pokličkou, devastuje. Napohled žijeme, ale podle Bible to život není, ta ví o životě jiném. A třebaže my hříšní ještě přežíváme, tak to, že jsme propadli smrti, znamená také, že smrt už dnes a trvale poznamenává celé naše životy. Smrt je naším strachem. My se pod znamením smrti ještě všelijak snažíme žít co nejlépe, nějak přežít či si užít, ale Bible už na svém počátku tento způsob nazve otevřenými slovy: že jsme propadli smrti. Smrti patříme.

Bylo záludné to hadovo konejšení v ráji. Jak si jen tak hrál se slůvky. Nikoliv, nezemřete. Jak dával prvním lidem falešnou naději, a my se té naděje ještě stále chytáme. Vždyť ještě neumíráme, a snad ještě nějakou dobu neumřeme. Snad se nám ještě nějakou dobu podaří udržet iluzi, že žijeme. Snad se nám ještě nějakou dobu podaří zakrývat nahotu té pravdy, že ten, kdo žije bez Boha, kdo žije v neposlušnosti Bohu, ten propadá smrti. Jak záludné bylo to hadovo konejšení v ráji. Vytvořil lidem iluzi, aby v ní mohli žít. A takové je ďáblovo působení napořád. On nemluví zjevné lži, které se dají snadno odhalit. On jen trochu posouvá pravdu, nepatrně ji pozměňuje, abychom jeho lež neodhalili. A přesto ona malá štěrbina mezi pravdou Boží a pravdou ďáblovou je dost široká, abychom jí propadli. Je to názorně vidět i na onom dialogu, který v dnešním příběhu vedou had a Eva. Pokušitel přistoupí k Evě, a ptá se ji: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ On mluví o tom, že Bůh prvním lidem cosi zakázal, ale hrozně přehání. Oni měli dovoleno ze všech stromů jíst a zakázáno jíst z jediného, had teď mluví o zákazu jíst ze všech stromů. To, co měli Adam s Evou chápat jako převahu Boží milosti, to teď had interpretuje jako boží znevolnění člověka: vše má zakázáno, nic nemůže. A my víme, že ta představa o Bohu dodnes v mnoha lidech přežívá, ta představa, že Bůh je tyran, který člověku nedává žádnou svobodu, že jeho slova jsou jen zákazy a zákazy. Ten malý posun mezi obrazem Boha, který cosi zakazuje ze své lásky, aby člověka před něčím uchránil - ano v Bibli jsou i zákazy, a mezi obrazem Boha, který člověku zakazuje vše, jako Bůh nadevše přísný, ten malý posun stačí k tomu, aby tudy propadla víra mnohých. Mnozí lidé odmítají Boha, protože si ho představují podle návodu onoho ďábla z ráje. – A co na to tenkrát hadovi řekla Eva? Taky její odpověď už v sobě obsahuje jakýsi malý posun, který je přitom dost velký, aby jím propadla její důvěra k Bohu. Ona hadovi zdánlivě oponuje: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Eva správně hadovi namítá, že Boží zákaz se týká jediného stromu, že jen z něho nemají jíst. Přidává si k tomu však svá slova, která Bůh neřekl: ani se ho nedotkněte. Ten dodatek o Evě prozrazuje, že ona má z toho stromu strach. Je pro ni pokušením, které ji přitahuje, aby si aspoň sáhla a plody prohlédla. Všimněte si toho posunu: Bůh chtěl, aby mu lidé důvěřovali, že si se zlem nemusí začínat, že on od nich pokušení drží v distanci. Ale Eva si teď myslí, že ona sama ze své síly má pokušení odolat. A má zároveň strach, protože ví, že na to nemá, že neodolá. Na co se já spoléhám, můžeme se ptát sami sebe? Na Boží pomoc nebo na svou silnou vůli? Ta nebezpečná propast vzniká mezi postojem, kdy se pokorně modlím: neuvoď nás v pokušení, a mezi postojem, kdy si naivně připouštím pokušení k tělu, s vírou v sebe, že já to přece zvládnu. To je přesně ten posun v myšlení, kterým propadne víra mnohých. - A Eva také ví, že zlo začíná mnohem dříve, než něco zlého udělám. Začíná už tehdy, když o zlu začínám uvažovat jako o možnosti – toto a toto bych mohl udělat, kdy se ho chci třeba jen lehce dotknout. V evangeliu to na praktických případech doříkává Ježíš: například cizoložství začíná už tehdy, když hledím na cizí ženy chtivě. A zabíjení začíná už tehdy, když se na někoho hněvám, když mu nadávám. Odtud už je to pak šikmá plocha, že se pak leckdy neumím ubránit a zlý čin také spáchám.

Milí přátelé, my své životy žijeme pod znamením smrti. A jsou jen dvě možnosti, dvě cesty, jak budeme ke smrti kráčet. Buď se pokusíme fakt smrti co nejvíce vytěsnit, a pak budeme nějak přežívat, nebo si i života užívat, nebo se i snažit žít, co nejlépe čas života využít. Podle svých sil. V iluzi, že náš život přece není tak špatný, že to zvládáme. - Anebo, ta druhá cesta: půjdeme v důvěře v Pána Boha, v poslušnosti k němu. Ano, budeme následovat Ježíše. Smrt i v tomto případě zůstává velkou neznámou, nikdo z nás přesně neví, co bude po ní. Ale smrt už není hrozbou, prokletím. Můžeme fakt své smrtelnosti zahrnout do své důvěry v Pána Boha. A potom ji můžeme očekávat jako vstup do Božího království.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme mnohokrát chtěli zápasit s různým pokušením a že jsme mu mnohokrát podlehli.
Učíme se od tebe, který jsi pokušení odmítal v důvěře v Boží dobrotu a s mocí slova Božího. V takovou moc také věříme.
S lítostí teď myslíme na to, jak slabí jsou také lidé kolem nás. A chceme si pomáhat navzájem tím, že odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí

Gn 3, 6-7 Žena (Eva) viděla, že strom poznání je strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Ž 91,1-4; L 16,19-26; Jk 1,12-15; píseň po kázání EZ 511

Přátelé v Kristu,
když na něco pohledíme chtivě, když se nám něco stane pokušením, hned se promění náš pohled. To musíme mít! Hned nám připadá, že to, po čem toužíme je skvělé, výborné, dokonalé. A v dnešní době nám s posilováním té iluze dost pomáhá show-business a reklamy. Nějaká herečka nám připadá neskonalé krásná. Protože ji kamery dovedou zabrat. Stane se idolem mnoha mužů. A nějaký nový výrobek, to je konečně dokonalost sama. Mistři reklamy nás dovedou dostat, kam potřebují. – Podobnou iluzi si však zažila už pramáti Eva. Had jí vnukl myšlenku, že by mohla okusit plod ze stromu poznání. A ona hned vidí, zaprvé, že je to strom s plody dobrými k jídlu. Jak tohle mohla vědět? Vždyť se na něj prozatím jenom dívala, vždyť chuť těch plodů ještě nezná? A přesto se jí už sbíhaly sliny. – A ten strom byl, zadruhé, lákavý i pro oči. Tak to totiž s pokušením bývá, že má lákavý vzhled, přitažlivý zevnějšek. O tom by nám mohli vykládat ti, pro které se ideálem krásy stala láhev s kořalkou nebo blikání hracích automatů. Ale i nám ostatním se to, co nám škodí, často nabízí s líbivou slupkou. Sám se třeba přiznám, že pro mne byly v poslední době pokušením některé filmy, které byly plné násilí. Násilí samo nemám rád, protiví se mi. Zde však bylo znázorněno přitažlivou uměleckou formou. Měli bychom si na to dávat pozor. Stará tradice říká, že i sám ďábel se často zjevuje jako anděl světla. A my bychom měli umět rozlišovat, co je skutečné světlo a krása, a co jen falešný lesk, pozlátko. – A zatřetí je o tom rajském stromu poznání řečeno, že přímo sliboval vševědoucnost. Ano, leckteré pokušení i tohle slibuje. Už i běžný alkohol. Člověk se přiopije, a těch nápadů, co najednou má. Připadá mu, že alkoholem dostal inspiraci, že teď ví, co má udělat, vidí svou situaci úplně jinak. Dostává se do změněných stavů vědomí, hlavou se mu honí celé vesmíry atd.

Pro Evu v ráji byl tedy ten plod ze stromu poznání lákavý hned v mnoha ohledech najednou. A Eva tedy vzala z jeho plodů a jedla. Nejzajímavější na této větě je ono slovíčko „tedy“, Byl lákavý, a ona tedy jedla. Protože to bylo lákavé, vzala si. Bůh jí to sice zakázal, ale to na ni v tuto chvíli žádný vliv nemělo. Plod byl lákavý, vzala si tedy. Jakoby to bylo samozřejmé. Žádný Bůh jako by v tuto chvíli nebyl. Pro Evu teď existuje jen to, po čem touží. Její žádostivost. Ona se tady rozhoduje podle svého. Ničím jiným se ovlivnit nedá, na nic jiného nemyslí. Ani na Boha. Vždyť ona sama teď může být jako bůh. Ona sama si určuje, co chce, co je pro ni dobré. Tu myšlenku ji vnuknul Pokušitel: Vy sami můžete být jako bůh. Proč byste se měli rozhodovat podle Božího slova? Vždyť se můžete rozhodovat podle své vlastní vůle. A dnešní příběh pak ukazuje, jak si to jen myslíme, že se rozhodujeme sami, podle svého rozumu. Kolik dalších věcí je v našem rozhodování namícháno, kolik falše, kolik našich iluzí a kolik ďáblova našeptávání, manipulace. – V Novém zákoně se často vyskytuje v seznamech neřestí „žádostivost“ nebo „vášeň“. To však neznamená, že bychom neměli po ničem toužit, nic si přát. Neřestná a zkázonosná je touha tehdy, když nás zaslepí, když máme najednou klapky na očích, a to, po čem toužíme, zapálí naše srdce, nejsme schopni myslet na nic jiného a takhle se ženeme od pokušení k pokušení, a nakonec možná až k prázdnotě a zmaření života.

Pro Evu byl ten rajský plod neodolatelným pokušením. A Eva ho utrhla a dala i své muži. A když ho jedli, první věc, která se s nimi stala, bylo zjištění, že jsou nazí. Tak tedy začíná ta jejich vševědoucnost. Toto je první velké poznání. Oni byli nazí i předtím, ale doposud jim to nevadilo, to jim zvláštní nepřišlo. Tam, kde je jednota, kde je harmonie a soulad, tam má své místo i nahota. Mezi lidmi nejbližšími, kteří se mají rádi. Ale Eva s Adamem teď na sebe koukají, otevřely se jim oči, a oni vidí, že je něco v nepořádku. Začnou se stydět. Začnou se stydět za svou nahotu. Měli by se stydět za to, co provedli, za svou neposlušnost vůči Bohu, ale tu se budou snažit skrýt, z té se budou vymlouvat. Své špatné myšlenky a hříchy člověk skryje ve své mysli a svém srdci, docela snadno, že se pak už ani nestydí. Ale někdy nás stud přece jen dostihne, přijde k nám zvenku, přepadne nás. Ukáže se nám naše základní odhalenost, nekrytost, ubohost. Poprvé se to stalo těm dvěma v ráji, když vypadli ze vztahu důvěry k Bohu. Otřáslo to jimi, ale hned měli řešení. Spletli fíkové listy a přepásali se jimi. A tak i my máme oblečení, abychom zakryli svá těla, ale máme různé způsoby, abychom zakryli i nahotu svého života, ubohost svého životního způsobu.

A teď ještě na závěr krátce pomysleme na boháče, o kterém jsme četli v podobenství z evangelia. O tom bohatém muži je zdůrazněno, že se nádherně a vybraně strojil. V takovém oblečení pak člověk nejenom dobře vypadá, on přímo budí dojem, jako by se ho přízemnost netýkala. Svým oděvem dává najevo, že dovede žít. Pod dobře vypadajícím oděvem skryje, že je člověk jako každý jiný. Až později peklo odhalilo pravdu o jeho ubohosti, jeho nahotu, když jeho oděvy shořely v plameni a jeho tělo trpělo muka. – A co žebrák Lazar, ta druhá postava tohoto podobenství, postava kontrastní? Na počátku je zubožený, že i jeho vředy jsou vidět, leží na ulici. Jeho ubohost jako by se přímo valila otevřenými jizvami z jeho těla, a je všem lidem na očích. Na konci se však i tady ukáže pravda jeho života. Lazar je ukrytý v klíně praotce Abrahama. - Ten, kdo věří v Boha, kdo je mu poslušný, je jakoby ukryt v jeho náruči. Sám o sobě nepřestává být ubohý, odhalený, nahý. Jen málo a dočasně to mohou skrýt naše šaty, které nosíme. Poslední slova, která napsal Martin Luther, byla: „Jsme žebráci, taková je pravda.“ A tohle nemůžeme zakrýt šaty, ani svým bohatstvím, ani tím, že žijeme docela dobře a pokojně – jak se o to teď budou snažit Adam s Evou, a symbolizují to ony fíkové listy, kterými se přepásali (fíkový strom je v Bibli symbolem pokoje a blahobytu). Svou lidskou ubohost však můžeme skrýt jediným způsobem. Můžeme se ukrýt u Boha. Jak řekl žalmista, blaze je tomu, kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí. A Ježíš na kříži, bezmocný a ostatně také nahý, jako druhý Adam, říká Bohu: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Pane Bože, dotkni se nás přes nějakou věc, za kterou se stydíme,
a dej nám moudrost, ať se pak neschováváme v sobě,
ale ať hledáme své zahalení u tebe.

Kde jsi?

Gn 3,8-10 Tu uslyšeli Adam s Evou hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“

Ž 139,1-12; L 19,1-10; Žd 3,7-13

Přátelé v Kristu,
Hospodin Bůh se prochází po rajské zahradě za denního vánku. Ano, trochu nás překvapí, že je tu Bůh popisován takto, na lidský způsob, ale jinak je ta představa moc pěkná. Bůh se kochá z toho, co tak dobře stvořil. Prochází se svou krásnou zahradou. Kolem něj zároveň příjemně povívá vánek. Jemný větřík roznáší vůně, šustí v korunách stromů. Jsou to okamžiky pokoje, blaha, krásy. – Takhle to bylo v rajské zahradě stvořeno také pro člověka. Ale co dnes čteme o Adamovi s Evou? Jejich pocity jsou v tuto chvíli zcela jiné než pokoj a štěstí. Přepadl je strach a stud. Bohu se schovávají. Oni porušili Boží příkaz, pojedli ze stromu poznání, a teď se jako provinilci Boha bojí.

Hospodin Bůh se prochází po zahradě, a udiví ho, že Adama s Evou nikde nevidí. Byl zvyklý je potkávat, rád s nimi pobýval, ale oni tu teď nejsou. Viděli nebo slyšeli Boha přicházet, a tak se před ním ukryli. Hospodin Bůh na ně teď volá, volá je hlasem lásky, ale oni už v jeho hlase slyší hrozbu. Chovají se tady jako malé děti. Bojí se pokárání, bojí se trestu. - Bůh stvořil člověka ze své lásky. Ve společenství se Bohem se nemusíme ničeho bát. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“, řekne apoštol Pavel. U Boha můžeme najít úkryt a spočinutí. Avšak už tady, na prvních stránkách Bible, vidíme, kam člověka vede jeho hřích: do nepřátelství vůči Bohu. Člověk byl stvořen tak, že v obecenství s Bohem se nemáme čeho bát. Hřích však přetvoří člověka, že on se naopak bojí tohoto obecenství. Tu Boží blízkost, která mu měla být útěchou, už teď nesnese. Bojí se Božího soudu a odsouzení. Proto raději volí útěk před Bohem. A Bůh na první lidi volá: „Kde jsi, člověče?“ To je dotaz na místo, kde se Adam s Evou právě nacházejí. Ale je to také otázka obecnější: jak jsi na tom? Kde se schováváš? A je to otázka i na nás: Kde jsi, člověče? Chceš se s Bohem setkat, nebo se od něho odvracíš? Věříš v jeho lásku, nebo si ho představuješ jako přísného soudce? A kde hledáš pokoj a bezpečí?

Adam s Evou jsou v tu chvíli ukrytí v stromoví. Oni měli možnost hledat útočiště u Boha, v jeho náruči, i po svém hříchu, v Božím slitování a odpuštění, ale místo toho teď od Boha utíkají, a ukrývají se mezi větvemi stromů. Nechtějí vyjít na cestu za Bohem, raději vězí skrytí za hradbou zeleně. Jako by to pro Boha nějaká hradba byla, pro Boha, který o nás ví, ať jsme kdekoliv. - Adam s Evou si zvolili úkryt v zeleni listů. A to není jen tak. To není jen nějaká nevinná skrýš. Starověký člověk si představoval, že stromy jsou obývány démony, že v nich sídlí velká přírodní síla. Dodnes některým lidem zůstal zvyk objímat stromy a čerpat z nich energii. A když se teď Adam se Evou skrývají ve stromoví, naznačuje to, že tady hledají také ochranu a pomoc, jinde než u Hospodina, ochranu také před Božími nároky. A když listím těch stromů povíval vánek, mohl jim ten zvuk připadat, že s nimi stromy mluví. Byl to zvuk, který je možná uklidňoval. Tohle šumění jim asi bylo příjemnější než hlas Boží, hlas mocný, hlas stvořitelský. A oni by raději ani neslyšeli ten hlas, který je osobně oslovoval, hlas velké lásky, který jim teď ovšem po jejich hříchu připadal především jako hlas mocného soudce. – Je to i dnes tak, že mnozí lidé hledají duchovno v silách přírody, ve věcech stvořených, místo aby hledali Stvořitele, který je za tím vším. Hledají v přírodě harmonii a zklidnění, a nechtějí se konfrontovat s Bohem, který stvořil člověka. Dopadá to často tak, že poslouchají různé démony a bůžky, nechtějí poslouchat hlas Boží.

Také celník Zacheus byl ukrytý ve stromoví. Četli jsme o tom příběh z evangelia. Když však Zacheus vyleze na větev moruše, už za tím není žádná postranní myšlenka. Nic o démonech. On tam prostě vyleze, aby lépe viděl. Dověděl se totiž, že přichází Ježíš, a postavou malý Zacheus chce lépe vidět. Ve větvích se neskrývá, na druhou stranu však ani nečeká, že by si ho Ježíš všiml. Vždyť všude kolem je tolik lidí. Proč by si měl Ježíš všimnout zrovna jej? Bible je jeden dlouhý lidský příběh, my jsme základ kázání četli z jeho prvních kapitol. A tohle druhé dnešní vyprávění, o Zacheovi, je mnohem pozdější kapitola. Ovšem kapitola téhož lidského příběhu. Zacheus už je takový obyčejný hříšník. Ve svém hříchu se už naučil žít, už není jako Adam, kterého první hřích ještě vylekal. Zacheus už má hřích jako životní způsob. A je ve svém hříchu zabydlen a uzavřen, hledá uspokojení ve svém bohatství. Už si zvykl, že je daleko od Boha i ostatních lidí. Ano, žije izolován také od lidí. Všichni v jeho okolí totiž vědí, že Zacheus je podvodník, a proto ho sice potkávají, ale zároveň nevidí. Přehlížejí ho, nechtějí vidět. - Teď se však Ježíš nečekaně zastaví právě pod tím stromem, a volá: Zachee, pojď ke mně. Co bude dále? Zacheus naštěstí dovede udělat to, co nesvedl Adam. Ježíšovo volání přijímá jako dobré. To zavolání samozřejmě soudí jeho život, a Zacheus okamžitě poznává, že tady stojí někdo, kdo ho zná, kdo zná jeho život, kdo prohlíží jeho nitro až do největší hloubky. U Zachea však naštěstí převládne radost z toho, že Ježíš má o něho zájem. Po těch dlouhých staletích hříšných útěků před Bohem si teď Zacheus užívá toho, že si ho Ježíš všiml. A Zacheus se teď může postavit před něj, tváří v tvář. Slyší jeho zavolání jako láskyplné, slyší v oslovení jeho lásku, která ho přijímá a nesoudí. A on pak sám má odvahu vynést soud nad svým životem: „jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ - Podobně hledá Ježíš také nás. A volá: „Kde jsi, člověče?“ Jestlipak dostaneme odvahu vylézt z toho stromoví, kde se ukrýváme, a dát se na cestu k němu?

Jsme rádi, Pane Bože, že ty jsi Bůh na cestě, také na cestě dějinami,
a že nás nenecháváš vězet, především v našem strachu.

Chválila Anna Boha a mluvila o tom dítěti

L 2,36-38 Žila tu v chrámě i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Přátelé v Kristu,
jak bychom vůbec mohli porozumět ženě, která strávila celá desetiletí na modlitbách? Jak ji pochopit, jak ji ocenit? Musím říct, že kdybych takovou potkal, měl bych před ní velkou úctu. A protože takové podobné lidi občas potkávám, vím, že takový člověk dospívá trpělivými modlitbami k velké duchovní moudrosti a ke schopnosti hlubokého vhledu do druhých lidí. Tedy přesně tak, jak je to tu dnes napsáno o této prorokyni Anně: ona rozpoznala v malém dítěti Ježíši naplnění prastarých zaslíbení. – O Anně samé čteme, že ji bylo v tuto chvíli osmdesát čtyři let, a že trávila svůj čas postem a modlitbami, dnem i nocí. A ať už to víte či nevíte, máme podobné lidi i mezi námi, v našem sboru. Velice oceňuji, když to takto dovedou, když netráví své stáří jen sledováním televize a běháním po obchodech, ale dovedou se vytrvale a trpělivě modlit.

Úcta, to by bylo to první, co by mě napadlo. Teď však musím přiznat, že ne vždycky považujeme takový životní styl za úcty-hodný. A to tím spíše v naší dnešní době. Někdo takový jako byla Anna jako by do našeho času už ani nepatřil. A ty rozpaky by mohly být dvojího rázu. První je rázu sociálního: co je pěkné na tom, když je někdo vdova? Vždyť takový člověk žije osamocen, nemá se o koho opřít, nikdo si s ním nepovídá, s většinou problémů mu nikdo nepomůže. I dnes přece v nějaké míře platí to, co platilo pro starověké vdovy: že je to stav, který mezi lidmi patří k nejohroženějším. Ve Starém zákoně najdete slovo „vdovy“ nejčastěji v docela pevné trojici: přistěhovalci, vdovy a sirotci: na ty ber největší ohledy, ty potřebují ve společnosti největší zastání. – A přesto novozákonní církev zná vdovy přímo jako úřad v církvi, úřad spojený s velkou úctou a zcela zvláštními úkoly: Vzorem pro ustanovení takového úřadu byla právě prorokyně Anna, o které čteme dnes. Ano, ohroženost na jedné straně, na druhé straně však taková zbožná vdova nám všem ukazuje, co i pro nás platí: že nejpevnější oporou nám má být Pán Bůh sám. Vdova, která třeba už i všechny blízké lidi ztratila, může svým životním odhodláním ukázat, jakou sílu ji dává Bůh. A taková vdova má často dost času a snad ještě i energie, aby mnoho dobrého vykonala. – K tomuto se ovšem už vztahuje ta druhá možná pochybnost. Tak proč ta Anna tedy nedělala něco užitečného? Čteme, že celý čas trávila jen v chrámu, modlitbou a posty. Je to dost? Je to plný život? Nebylo by lepší, kdyby byla i jinak aktivní? Kdyby třeba pomáhala lidem, pomáhala prakticky? Ano, jistě by takhle nemohli žít všichni, a například v mnoha rodinách vykonají zbožné babičky a dědečci služby nenahraditelné. A přece i v tomto ohledu ukazuje Anna na něco velmi důležitého, důležitého pro nás pro všechny. Ukazuje totiž, co je naším životním posláním. Že v největší hloubce je to služba Bohu. A modlitby nejsou ztrátou času, naopak, jsou tím nejplnějším, tím nejhlubším, zkušeností, kterou pak můžeme rozměňovat na drobné mince při všem našem dělání a chození a mluvení. Anna se soustředila na to podstatné. Ona dovedla dlouhodobě žít tím, co jinak známe například z příběhu Marie a Marty. Tyto dvě sestry přišel navštívit Ježíš, a Marie věnuje svou pozornost jen jemu. Sedí u jeho nohou, poslouchá jeho slova, neodskakuje k jiným důležitým věcem. A Ježíš její přístup ocení (L 10,42): „Marie volila dobře. Jen jednoho je třeba.“ A dnes Anna v našem příběhu ukazuje takovou koncentraci na podstatné roztaženou dokonce do rozměru desetiletí.

A co čteme o Anně dále: takovou soustředěností získala hluboký vhled. Pod povrch věcí, do nitra druhých lidí. Už ji neoklame, co vidí její tělesné oči, její zrak víry vidí hlouběji a dále. A Anna už v tuto chvíli nevidí před sebou jen chudý vesnický pár, který přinesl do chrámu malého chlapce, tak jak předepisuje židovský zákon. Anna jaksi vidí, co je to za dítě. A zase chválí Boha, a v tuto chvíli se k tomu přidává ještě jiné mluvení, ona má schopnost o onom dítěti svědčit druhým lidem. – Můžeme si představit, jak v tom chrámu bylo více lidí, a mnozí z nich tu byli proto, že čekali na pomoc Boží, taky na tu konečnou pomoc, na vykoupení Jeruzaléma, ne že by tu také oni v chrámě byli pořád, jako Anna, oni třeba přicházeli a odcházeli, ale teď tu prostě byli, lidé plni touhy po mesiášském naplnění, a Anna jim poví: „Toto dítě je ten, koho čekáme.“

Co tento příběh znamená pro nás? Řeknu to ve třech bodech:

Zaprvé: zpráva o prorokyni Anně oceňuje její soustředěnost na věci boží, a věřím, že je to ocenění nadčasové, že může být připomínkou i pro nás a pro naši dobu, do které jakoby se takové věci už ani nehodily. Jsou i dnes mezi námi lidé, kteří k takovému povolání mají blízko, tak ať je pro vás tento oddíl povzbuzením.

Zadruhé, pro nás ostatní: jistě jsou i další stavy, určitě ne všichni můžeme všechen čas věnovat modlitbám. A i takový apoštol Pavel, který podle sebe velmi chválí ty, kdo zůstanou sami a volní pro Boha, má zároveň velké pochopení pro všechny, kdo raději vstoupí do manželství. Nemůžeme žít stále v chrámě. Buďme však aspoň jako ti další, kteří jsou kolem Anny. Můžeme a máme být těmi, kdo očekávají vykoupení. A kdo pak mohou slyšet svědectví evangelia jako naplnění toho, co čekali.

Zatřetí: teď to nejdůležitější. Naše vykoupení je v Ježíši. Anna to odhalila už tenkrát, když viděla malé, obyčejné dítě. Jistě to ani tenkrát všichni její posluchači nepřijali, protože chtěli vidět vykoupení na vlastní oči. Chtěli vidět zjevnou záchranu, kterou by mohly rozpoznat i obyčejné lidské oči. A přesto ten Annin vhled platí. Ona celou svou životní zkušenost a životní touhu v tento okamžik zhutnila do nemnoha slov svědectví o Ježíši. Některá svědectví v sobě mají neobyčejnou sílu. Kéž bychom je dovedli přijmout s vážností a úctou.

Chválíme tě, Bože, že jsme mohli v Ježíši rozpoznat svou záchranu.
Chválíme tě za duchovní poznání, za zrak víry,
který dovede i pod všední skutečností rozeznat tvé dílo.