Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Odpouštějí se ti hříchy

Mk 2,1-12 Když se po několika dnech Ježíš vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
Ž 41,2-5; Gn 32,23-3; Ř 8,26.28

Přátelé v Kristu,
v tomto příběhu jsou zapsány nejméně tři velmi nezvyklé věci. Projděme si je postupně, od té, která je nejvíce vidět, je nejokázalejší, až po tu, která je vidět nejméně, je nejskrytější. Budou to taky kroky do hloubky, k podstatě novozákonní víry. – Tak tedy nejprve zmíním první nezvyklost – ono loupání střechy. To je detail vyprávění, pro který si celý příběh letití evangelíci pamatují už od nedělní školy. Nosiči s ochrnutým museli vylézt na střechu domu, na typickou palestinskou střechu, tvořenou tedy především hlínou na jednoduchých dřevěných překladech, a prorazili v ní otvor a spustili dolů nosítka. Je až komická ta představa, jak se Ježíšovi ve chvíli, kdy káže, drolí nad hlavou hlína a prach padá na všechny v místnosti. Ale myslím zároveň, že je to důležitý obraz. Protože jinak v pozdějších dějinách najdeme Ježíše vyobrazeného především v blazeovaných podobách, v čistém plášti, často nad hlavou spíše se svatozáří. Že je z evangelia cítit palestinský prach, že jsou to příběhy velmi zemité a proto velmi životné, to může být pro někoho nové a důležité zjištění.

Ale pojďme k druhé nezvyklé věci. Ta už je méně nápadná, ale zase je zvěstnější. V příběhu je napsáno, že Ježíš uzdravil ochrnutého, protože viděl „jejich víru“. Co skutečně viděl? Viděl snažení nosičů, viděl jejich vynalézavost, s jakou našli řešení, když nemohli vstoupit dveřmi, poznal, jak jim na nemocném záleží. A proto ho uzdravil. Uzdravil toho ochrnutého kvůli víře jeho přátel. A to je zvláštní věc. Běžně si totiž představujeme, že víra je osobní záležitost každého člověka. Víra je osobní spolehnutí. Přece nemůže věřit někdo za někoho. A na tom přece záleží, jestli my osobně jsme věřící, podle toho nás Pán Bůh vidí, a Bible na mnoha místech napíše, že podle toho jsme a budeme jednou souzeni, podle toho, jak se víra projevovala v našem životě. – To je jistě pravda. Nemůžeme věřit za někoho jiného. A přece je zároveň pravda, že naše víra ty druhé kolem nás nějak ovlivňuje. Že pro ně může být svědectvím a pomocí, když vidí naši živou víru, a že na druhou stranu je pro ně pohoršením, když jsme křesťany jen podle jména. Jsem upřímně přesvědčen, že křesťanova víra a láska skutečně pomáhá těm, kdo žijí kolem něj, že je druhým lidem posilou. A představuji si to konkrétně podle obrazu dnešního podobenství. Že ti nosiči nenesli toho ochrnutého jenom svou silou a námahou fyzickou, že ho nesli i svou vírou. A že to Ježíš viděl a pochopil a ocenil. – Proč to tak rozvádím: protože si myslím, že je to obraz nesmírně důležitý i pro naše rodiny a naše přátele. Kolik je jen rodin, kde se rodiče trápí, že děti odpadly od víry. Kolik je lidí, kteří myslí na své nevěřící přátele, jak by jim víra mohla pomoci. Neskončeme u toho, že víra je osobní věc každého a že se nedá nikomu vnutit. Ale uchopme ty druhé, na kterých nám záleží, jaksi do nosítek své víry, do svých modliteb, pomáhejme jim slovy laskavého svědectví a potěšení. - A ještě šířeji to řeknu – je dobré, když i ve společenství dovedeme vytvářet takovou síť víry, kdy se navzájem neseme ve chvílích pochybností a těžkostí. Kdy silnější ve víře nesou ty slabší. Kdy se zajímáme o ty, kdo se vzdálili, a tak dále.

A třetí nezvyklá věc. Jsme u toho, co je samou podstatou křesťanské víry. Podívejme se, co Ježíš ochrnutému říká, co mu říká nejdříve: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Proč říká zrovna toto? Vždyť je přece jasné, oč ochrnutý stál nejvíce – o své uzdravení. Vždyť jsme právě pochválili jeho nosiče, jak obětavě ochrnutého přinesli k Ježíši – aby byl uzdraven. A teď místo toho slyší slova o odpuštění hříchu. Jejich očekávání se nesešlo s tím, co jim nabízí Ježíš. Také my bychom chtěli mnohokrát zažít uzdravení od nemocí, od různých postižení. Tohle bychom ocenili jako platnou a účinnou pomoc Boží. O takový zázrak bychom stáli. A teď slyšíme, že Ježíš místo toho říká: „Synu, dcero, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale on nás nechce odbýt. On teď chce i tomu ochrnutému dát dokonce něco více, než uzdravení jeho ochrnutí. A to je ona zvláštní věc k přemýšlení. Protože co znamená odpuštění hříchů? To znamená, že je celý náš život uzdraven. Jsme zbaveni všeho toho špatného, co kolem sebe neustále vytváříme. Odpuštění hříchu, to je vlastně návrat do rajského stavu, kdy první lidé mohli žít spokojeně, smysluplně, v blízkém společenství s Bohem. Když přijmeme Boží odpuštění, jsme zase jako rajské děti. Když jsou nám odpuštěny hříchy, to je vlastně uzdraven celý náš život. – Dobře. Zní to pěkně. Ale co když takové uzdravení celého života nezahrnuje i uzdravení tělesné? To by měl být ten ochrnutý spokojený, když slyšel, že jsou mu odpuštěny hříchy - a nebyl by zároveň uzdraven na těle? Ano, to je ta zvláštní věc. Že zde na světě ani lidé opravdu a hluboce věřící nejsou bez bolesti, bez utrpení. I křesťan má stejné nemoci jako nekřesťan. Rozdíl je jen v tom, že věřící člověk má své nemoci přijímat než člověk nevěřící. Věřícímu člověku i jeho nemoci mohou pomáhat ve víře. Učí ho jeho odkázanosti na Boha. Tak to slyšel apoštol Pavel, když si v modlitbě stěžoval na svou tělesnou bolest, a Bůh mu odpověděl: „Stačí, když máš mou milost. Vždyť ve tvé slabosti se ukáže má síla.“ A názorné je to například také na praotci Jákobovi ve Starém zákoně. Když Jákob vybojoval svůj noční duchovní zápas u potoka Jabok, zvítězil, ale bylo to však takové vítězství sladkohořké. Vymohl si na Bohu požehnání, ale zároveň byl po tom boji v kyčli chromý. Jeho ochrnutí se mu stalo trvalým znamením, že na své další životní cestě už nemá spoléhat na svou chytrost a úskočnost, nýbrž na Boží posilu. - A tak nějak je to taky s námi se všemi. Ježíš těm, kdo v něj uvěří, zvěstuje odpuštění hříchů. Zároveň je téměř jisté, že nikoho z nás neminou různé nemoci a slabosti. Například se stářím přicházejí zákonitě. A teď jde o to, co v nás zvítězí, převládne. Naše stýskání nad chatrností těla? Nebo naopak důvěra v Boží moc a pomoc? Každý z nás někdy zažije, jak mu docházejí síly, jak je jakoby ochrnutý. U toho, kdo spoléhá na Boha, se však duchovní zdraví může i v takových situacích zlepšovat. Tělesné síly člověk někdy ztrácí, duchovní síla člověka však může vždy růst. Co k tomu potřebujeme? To, co dnes od Ježíše slyšíme nejprve. Není to nic malého, nýbrž naopak něco velkého, když říká: „Odpouštějí se ti hříchy.“

Pane Ježíši Kriste, dej nám prosíme zažít,
jak silně odpuštění hříchů proměňuje náš život.

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu

L 15,12- 32 Ježíš řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
DEZ 694 V království Božím místa dost
Ž 103,8-14; Oz 11,1-9; 2K 5,16-21

Přátelé v Kristu,
takto krásně si to křesťanská víra představuje. Cokoliv špatného jsme udělali, může nám být odpuštěno. Všechny naše viny, naše špatné činy, naše omyly – můžeme je nechat ležet, a už se nad nimi více netrápit, dále se s nimi nevláčet. – Takto si to představuje v dnešním podobenství také onen mladší bratr, ten v daleké cizině a velké nouzi. On poznal, jak velkou chybu udělal, když se vydal do ciziny a opustil svého otce. Když jednal svévolně a dovedlo ho to až na dno. Ale teď se v něm probudí víra, že ho otec znovu přijme, že v jeho blízkosti znovu najde dobré místo pro svůj život. Když své selhání s lítostí přizná a pojmenuje, snad mu otec odpustí. – V této představě mladšího syna vidíme názorně, co znamenají slova jako „lítost“ a „odpuštění“. Jemu je líto, jak selhal a padl. Jak si myslel, že umí řídit svůj život, ale neumí. Jak si myslel, že si sám bude užívat lépe než s otcem, ale nakonec skončil u prasat. A co je odpuštění: přijetí do společenství, otevřená možnost zažívat životní spokojenost a radost. – A z této představy mladšího syna také vyplývá základní křesťanské učení o Božím odpuštění. Pokud litujeme svých hříchů, Bůh nám je odpouští, a my se už nad nimi nemusíme trápit. Nakolik jich litujeme a je vyznáváme, Pán Bůh nám od nich ulehčuje. I kdyby byly jakkoliv velké a závažné.

To je pěkná a milá teorie, když se však podíváme znovu do podobenství, vidíme, že tam je to ještě jinak. Mladší syn se vrací zpět k otci, ale my tady čteme, že otec mu vyběhl vstříc. On ho vlastně celou dobu vyhlížel, jestli se snad nevrátí. On svého syna objímá, dříve, než syn stačí říct své vyznání viny. S lítostí běžel otec k synovi. A to znamená: Bůh Otec našich hříchů lituje více než my. Nám to snad dojde jednou, jak bídná je naše situace, ale on našich selhání lituje více než my sami. My jemu scházíme více, než on nám. A on také naší situaci vidí vyostřeněji, než se zdá náš život nám. Naše bloudění, naší svéhlavost nazývá přímo smrtí, naší cestu k Bohu nazývá cestou k životu. Otce v podobenství pojmenovává návrat syna takto: Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. – Takže dříve, než syn stačil cokoliv říct, Bůh mu odpouští. To je něco, co lidský rozum nechápe. Anebo vlastně chápe, má to svou analogii v chování milujících lidských otců a matek. Syn skončil v drogách, všechno prohrál v automatech anebo propil, teď žije v nějaké špinavé díře. A přesto si rodič přeje, aby se vrátil domů. Neočekává, že dostane zpátky své peníze, nevyžaduje, aby se hned ve dveřích omlouval. Jen kdyby se vrátil! Vždyť mi prostě schází. A náš život má smysl jen tehdy, když můžeme být spolu s těmi, které máme rádi. Takovou zákonitost vložil Bůh do světa už v jeho počátku. A sám stvořil člověka, aby s ním měl společenství. To je výbušná teorie, že na tom jediném v životě záleží – abychom měli s Bohem společenství. Že nezáleží tolik na tom, nakolik vyslovíme svou lítost ve slovech. Že ne na tom, nakolik dovedeme či nedovedeme napravit svá selhání. Ale jen na tom záleží, abychom se vrátili k Bohu a chtěli být s ním. – Touto myšlenkou je ovšem také relativizována obvyklá kritika církve, kterou lidé běžně říkají: vždyť se podívejte, jací ti křesťané jsou, jak žijí. Jestli jsou v církvi takovíhle lidi, pak já s ní nechci nic mít. Podle tohoto Ježíšova podobenství jsou křesťané jednoduše ti, kdo hledají Boží slitování. Společenství s Bohem. Kdo k němu přicházejí. Nic dalšího k tomu není potřeba. A Bůh hříšníky přijímá. A on z nich radost má.

Není to však nebezpečná myšlenka – že Bůh odpouští jen tak? Co by to znamenalo pro svět, kdyby si lidé mohli myslet, že všechny viny jim budou odpuštěny? V podobenství máme tyto pochybnosti taky vyjádřeny, velmi životně, v postavě staršího syna. Ten z návratu bratra radost nemá. Není spokojený s tím, co se odehrálo. Dokonce: i když se jeho bratr omluvil, jak moc ho mrzí, co se stalo, i když přiznal, jak byl hloupý, jak špatně se rozhodl, jak věci nedomyslel – není to všechno málo? Kdo napraví, co ten marnotratný bratr zmarnil, co utratil, o co ochudil jejich rodinu? Ten ztracenec si lacině představuje, že vše napraví několika slovy omluvy. A s otcem starší syn nesouhlasí ještě více:tak beze všeho navrátilce přijímá, a dokonce chystá hostinu. Místo pokání, místo pokárání, místo trestu se tu bude slavit!

(Ale abychom staršímu synovi nekřivdili příliš. To podstatné si také on uvědomuje. Také on ví, jak důležité je pobývat s otce, tedy s Bohem. Jenže on to bere jako povinnost, a když to léta vydržel, tak to vnímá jako svou zásluhu. Vyčítá otci: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Vždycky mě tady překvapovalo, že tento syn otcovu přítomnost jen trpí, poveselit by se chtěl, ale ne s otcem, jen se svými přáteli. Tento syn pobývá se svým otcem, ale není v tom žádná radost. Jen vědomí povinnosti, nutnosti, řádnosti. Proto také nemá žádné pochopení pro svého mladšího bratra – neřáda. A žádné pochopení pro naivitu svého otce – tedy naivitu Boží. Pro Boha, který odpouští jen tak, lacině, každému člověku, který hledá cestu domů, cestu k Bohu. - Koho znázorňuje tento starší syn? Na počátku 15. kapitoly Lukáše se dovíme, že tehdejší farizeje a zákoníky. Také dnešní farizeje a zákoníky. Tedy ty, kdo si zakládají na své zbožnosti a poznání Bible, a chtějí z této pozice posuzovat a odsuzovat druhé lidi. A snad chtějí dokonce posuzovat i to, jaká je a může být spravedlnost Boží?)

I rozhněval se po návratu marnotratníka tento starší bratr, alespoň on se rozhněval a nechtěl jít dovnitř. Alespoň on přece musí mít rozum, alespoň on přece musí svým postojem dát najevo, jak by se věci měly dít. Ale i za ním otec vyšel a domlouval mu. Otec ho musí přemlouvat, aby vešel dovnitř, na oslavu, aby vešel do radosti. – Zpíváme ve zpěvnících píseň, kde se mluví, že je jediné vstupné do Božího království, „vstupným je smysl pro radost“. A ta slova nám myslím znějí dost divně. To je opravdu jediná podmínka? To po nás Pán Bůh nic dalšího nechce? Až mě to provokuje, že je to pojetí tak laciné. Ale musím přiznat, že ta slova písně dobře odpovídají tomu, co říká dnešní podobenství. Jsme pozváni k oslavě, do Božího království. Jen o jediné jde: abychom se chtěli s Bohem radovat. Mít s ním společenství radosti. – Konec dnešního podobenství je otevřený. Vejde ten starší syn dovnitř, nebo nevejde? Také nám se možná podobně jako jemu nezdá udržitelná představa, že by Bůh odpouštěl jen tak, beze všeho. Pravdivost takové myšlenky naštěstí nemusí garantovat lidský rozum. Garantuje ji Ježíš. A biblická zvěst o Boží milosti vůbec. Tak je konec otevřený i pro nás. Jsme do Božího království pozváni. Vejdeme nebo nevejdeme?

Pane Bože náš, děkujeme každý sám za pozvání do tvé radosti.