Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Izákovy příběhy 11

Gn 26,26-33 Shledali jsme, že je s tebou Hospodin

26 Tu přišel k Izákovi z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska.
27 Izák se jich otázal: "Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě."
28 Odvětili: "Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít.
29 Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!"
30 Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili.
31 Za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Potom je Izák propustil a oni od něho odešli v pokoji.
32 Právě toho dne přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou vykopali. Řekli mu: "Našli jsme vodu!"
33 Nazval ji Šibea (to je Přísežná). Proto se to město jmenuje Beer-šeba (to je Studně přísahy) až podnes.

Přátelé v Kristu,
vyprávěli jsme si posledně příběh o tom, jak Pelištejci vyháněli Izáka. „Tahle země je naše a tyto studny jsou naše“, říkali, a zabrali i ty studně, které Izák sám vykopal. Jak se mohl Izák bránit? Byl v té zemi jenom cizincem. I když jeho čeledi a stád přibývalo, sotva mohl něco dělat s tím, že stojí proti všem obyvatelům té země, že Izák s lidmi blízkými tvoří jen jakousi hrstku. A tak Izák ustupoval a ustupoval, až skončil někde na okraji té země. Až tady ho pak nechali Pelištejci na pokoji, až tady se s ním už nepřeli o studny, které Izák vykopal.

A teď se stalo cosi, co ani Izák sám nechápe. Přicházejí za ním abímelek, to je místní král, s jeho přítelem a velitelem vojska. Přicházejí za ním, protože po něm něco chtějí. A Izák se překvapeně ptá: "Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě." Proč se to abímelekovi rozleželo v hlavě, že teď za Izákem přichází a stojí o domluvu s ním? „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin,“ říká tento pelištejský král. Poznali jsme, že tvůj Bůh je silný a mocný. Poznali, co to znamená, že Hospodin Izákovi žehná. Není tady řečeno, že by Abímelek se svými druhy v Hospodina uvěřili, to ne. Poznávají však, že Hospodin je s Izákem, a že se v jeho životě mocně projevuje. Hospodina abímelek nezná, ani nevidí, neslyší. Ale vidí, že Izákovi jeho Bůh proměnil život. Tak si Izák mezi nimi získává respekt, úctu a vážnost. – To je první věc, která je v dnešním textu k podivení. Že pohané přicházejí za Izákem a stojí o to, aby s nimi uzavřel smlouvu pokoje. Jejich nenávist se proměnila v úctu, když poznali, že Izákův Bůh je živý a jednající.

A ta druhá věc k podivení je ještě zvláštnější. Co vlastně ti pohané na Izákovi viděli, že je to přesvědčilo? Shledali, že s Izákem je Hospodin, ale v čem to shledali? Vždyť zažili, jak Izák ustupoval, jak se nebránil, když mu zabírali jeho studně. Ale právě to pro ně bylo svědectvím o Hospodinu. Právě ve své ústupnosti je Izák nejpřesvědčivější. Toho si musíme všimnout. Je to věc velmi důležitá pro Bibli vůbec. Na lidech patřících Hospodinu není nejdůležitější jejich vnější moc. Docela často ji ztrácejí. Ve Starém zákoně králové přicházejí o království, lid přichází o svobodu, jde do vyhnanství. Jednotlivci procházejí nemocemi, přicházejí tragicky o členy rodiny. Proroci jsou odmítáni. Bible je takových případů plná, stejně jako jsou v běžném lidském životě takové případy časté. Ale podle Bible podstata života nespočívá ve vnější moci, ani v bohatství, ani v tom, kolik lidí vás pochopí a přijme, kolik jich s vámi bude sympatizovat a mít vás rádi. Tím nejdůležitějším v Bibli je víra, důvěra v Boha, a dnes si řekněme, že z víry je také vnitřní síla člověka, vnitřní stabilita a pokoj. Ne vnější síla, nýbrž vnitřní síla. Izák ustupuje, ztrácí pozice, navenek je slabý, ale Hospodina neztrácí. Uvnitř je silný a bohatý.

Izák tady uzavírá smlouvu s pohany. On, Hospodinův požehnaný, uzavírá smlouvu o pokoji s těmi, kdo v Hospodina nevěří. A on s nimi sedá k jednomu stolu a tu smlouvu pokoje oslavují: Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili. - Vždycky mě zajímalo, co na tohle a podobná místa říkají různí bojovní fundamentalisti, různí sektáři, takoví, kteří tvrdí, že věřící lidé nesmí mít nic společného s nevěřícími, že se od nich musí oddělit, vymezit, vydělit se ze společnosti. Ano, buďme upřímní, i ve Starém zákoně jsou taková místa, která mluví o svatých válkách, o tom, že svatí bojovníci válčí a zabíjejí a plení. I ve Starém zákoně jsou těžko pochopitelné texty, kde Hospodinovi požehnaní jsou pro své okolí nebezpečím a ohrožením. Často tomu nerozumíme a mně se nechce ani taková místa odvysvětlovat a říkat, že ve skutečnosti to tak nebylo, že ty potoky krve netekly. – O kolik vzácnější jsou však pro mě oddíly jako je tento. Tady se ukazuje síla nakonec větší, než je síla meče. Síla vnitřní, síla duchovní. Izák ustupoval, ale právě v tom ustupování byl silný. Věděl, že může ustoupit, protože Hospodin je s ním, kamkoliv půjde. Je s ním i tam, kde je Izák vyháněn a utlačován. – A ti pohané Izákovu vnitřní sílu rozpoznají: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin.“

Mluvíme dnes o víře jako o vnitřní síle, která je rozpoznatelná i pro druhého člověka. O víře jako o síle, která je přesvědčivá i pro nevěřícího člověka. Abímelek v našem příběhu poznal, že Izák je mocný, vnitřně silný a bohatý. U mnoha náboženských osobností to tak je. Vládnou takovou vnitřní silou, že se jim druzí podvolují, vyzařují takovou vnitřní energii, že se jim druzí musí podřídit nebo jim ustoupit z cesty. Ale z pohledu Bible k tomu musíme připojit ještě jednu poznámku: tatáž naše vnitřní síla nám může jednou pomoci v tom, abychom situaci ovládli, jindy však v tom, abychom se situaci podřídili a dovedli ji unést. Někdy je to síla k tomu, abychom si druhé získali, abychom je přesvědčili, jindy síla, abychom se jim dovedli podřídit. Viděli jsme to u Izáka – nejprve ustupoval, pak si získal přízeň. A vidíme to i v evangeliu u Ježíše. Nacházíme v Ježíšově příběhu více míst, kde z něj taková zjevná velká vnitřní moc vychází. Například - v příběhu, kdy Ježíš vyučuje ve svém rodném městě Nazaretu (L 4,16-30). Ježíš kázal svým rodákům v synagoze, a posluchači žasli, jak je jeho slovo mocné. Pak je však začal kárat a oni se na něj nazlobili. Tak moc, že ho hnali z města ven. A vedli ho až na sráz blízké hory, aby ho svrhli dolů. On se však nečekaně uvolnil a prošel jejich středem. Najednou na něj neměli, nemohli ho zadržet. Jak se to stane, že člověk najednou projeví svou vnitřní převahu a najednou na něj nikdo nemá, všichni mu musí ustoupit z cesty? Ježíš tady vystupuje jako velký duchovní osobnost s vnitřní silou, která ohromuje. Když on jde, nikdo ho nezastaví. – A ještě jednou, něco podobného. To když Ježíše jeho nepřátelé vyváděli z Jeruzaléma, aby se ho zbavili. Zase na sráz hory, tentokrát se jmenovala Golgota. Ale tentokrát Ježíš neunikl. Asi by mohl, podobně jako v Nazaretu. Sám řekl, že kdyby chtěl, poslal by mu Bůh na pomoc i legie andělů. Ale muselo se stát, že byl Ježíš vydán do rukou lidských a ponížen. Tady ukázal, že duchovní moc není z nás, ani nejduchovnější člověk ji nevlastní, jen stále znovu o ni může prosit. A ukázalo se v pašijích, podobně jako u Izáka, že právě v ustupování a pokoře vydal Ježíš ještě silnější svědectví o Bohu. Čteme v evangeliu, jak pohanský setník uvěřil právě teď, když viděl Ježíše umírat na kříži: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15,39)

A tak jsem dnes chtěl říci toto dvojí:
1) že víra je vnitřní silou, kterou někdy dokážeme více než násilím a mocí vnější;
2) že ne vždy nás víra povede k převaze a úspěchu, ale že právě naše ústupnost může být nejlepším svědectvím o Bohu, v nějž věříme a na kterého se spoléháme. Amen

Skloňme se k vyznání vlastních hříchu a slabostí,
a vy kdo se můžete upřímně nahlas připojit, udělejte to:
- vyznáváme, Pane Bože, že se málo spoléháme na víru jako sílu, z které máme žít,
- vyznáváme, že jsme nepokorní a neústupní,
- věříme Pane ve tvou moc, a věříme, že se nejplněji prokázala při ukřižování tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista
- poučeni jeho příkladem a s prosbou o sílu Ducha svatého chceme si navzájem vyznat ochotu ustoupit, ochotu odpustit
Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (Za 4,6)