Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Usměvavý v krematoriu

Pohřbíval jsem matku jednoho muže, který jinak žil ve Spojených státech. On sám byl nevěřící, ale bylo vidět, že má k církvi vztah aspoň slušný. Začal v kanceláři mluvit něco o tom, že jakousi víru v posmrtný život má, ale takovou nejasnou. Nedostali jsme se však od organizačních věcí k delšímu rozhovoru. Taky mi přinesl pěkná osobní slova, která jsem měl při obřadu přečíst. – Jenže když jsem přijel do krematoria, zjistil jsem, že jsem ten papír zapomněl doma na stole. Co teď? Pozůstalí už čekali před budovou, a já vevnitř bezradný. Ale řekl jsem si: syn je Američan, bude to zřejmě taky praktický a přímý muž, a tak jsem vyšel k němu, a řekl mu, co se stalo. Bez váhání začal jednat, potvrdili jsme si, že na faru je to jen pár kilometrů a že se to dá stihnout, a už jsme šli k jeho autu. Všechno klaplo na minutu. V autě jsme si celou dobu povídali o naději ve vzkříšení. Byl to krásný přátelský rozhovor, na který jsme takto získali čas. Jakoby to takto naplánoval Bůh! Ke krematoriu jsme se vrátili bez nervozity, talár jsem si oblékal ještě potěšen tím rozhovorem, dokonce i do obřadní místnosti jsem vstoupil celý usměvavý. Až po chvíli jsem si uvědomil, kde jsem, a rychle jsem změnil tvář na důstojnou.