Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vánoce 2009

Štědrovečerní bohoslužby jsou už v 16 hodin – proto, aby se ten večer účastníci dostali slušně zpátky do domovů. Je to však čas trochu nezvyklý, a loni mě trochu zmátl.

Doma jsme štědrovečerní přípravy zvládli časově slušně, a tak chtěla má žena ještě před bohoslužbami zajít popřát pěkný svátek i svým rodičům, kteří žijí nedaleko od fary, asi 600 metrů. Tím mi taky dala soukromí k přípravě na podvečerní bohoslužby. Ale já jsem chtěl té chvíle volného času využít taky k tomu, že už předem zanesu pár věcí do auta, kterým jsme pak hned po bohoslužbách vyráželi za bezdomovci do azylového domu.

Jestli to nevíte, do naší garáže je nejkratší cesta přes Třanovského sál. Tam jsem potkal sestru kurátorku. Bylo asi 15:35. Ten časový údaj je důležitý, protože od této chvíle začal běžet čas jaksi rychleji. Čekalo mě drsných 25 minut. Už z přítomnosti sestry Haškové mi došlo, že bohoslužby nezačínají za 85 minut, jak jsem se domníval podvědomě, ale za pouhých minut pětadvacet. Nesené věci jsem do auta jen hodil, a běžel se domů převléct. Před dveřmi bytu jsem však zjistil, že dveře jsou zabouchnuté a klíče nemám. Znáte ten pocit, když řešíte jeden nějaký těžký problém, a k tomu vám přibude ještě další?

A co já teď? Ještě stihnu běžet naproti své ženě, která klíče má. Běžím za ní, oněch 600 metrů, indiánský běh nás učili ve škole. U toho domu jsem však po delším vyzvánění zjistil, že ona odešla přát ještě jedné známé. Mám ji hledat po Moravské Ostravě? Nutné je řešení radikálnější.

Běžím zpátky ke dveřím farního bytu, dalších 600 metrů, to už byl skoro sprint. U přechodu pro chodce jsem už potkal první účastníky bohoslužeb. Pokud si o mně mysleli, že tady po ulici pobíhám jako blázen, docela je chápu. Ještě párkrát jsem s dveřmi u bytu silně zacloumal, i když jsem věděl, že takový hluk v domě se k svatvečeru nehodí. Dveře nepovolily, budu se muset nějak dostat před jejich skleněnou výplň. Běžím dolů o dvě patra níž ke sklepu, pod schody, kde najdu zahradní kopačku, a s tou se vracím. Před naším bytem paní K., sousedka: „Přeji vám pokojné vánoce, pane faráři.“ „Já vám taky, paní. K.“ Mám ji vysvětlovat, co ji čeká? Na to není čas. Vezmu kopačku a vyrážím skleněnou výplň ve dveřích. Na asi úžaslou sousedku se ani neohlédnu, přelézám hromadu střepů a jdu se převléct do obleku a bílé košile. Pak peláším do Třanovského sálu, zpomalím až přede dveřmi, a dovnitř důstojně vcházím asi dvě minuty před čtvrtou. - To, že v sále chybí taky varhaník – jak se dovím později, i on si myslel, že bohoslužby jsou v pět – už považuji za problém nicotný, jen oznámím, že budeme zpívat bez harmonia, naštěstí jsem vybral známé vánoční koledy, a tak to zní dobře. – Samozřejmě ještě během první písně jsem vydýchával ten shon a aspoň rukou si ulizoval propocené vlasy. Ale z těch bohoslužeb jsem měl radost, a jak mi lidé říkali, ona nervozita na mě poznat nebyla. Jen se divili, proč jsem si těsně před bohoslužbami myl vlasy.

Proč si vlastně myslíme, že podmínkou dobrých Vánoc musí být pokoj a pořádek? Vždyť ostatně ani při těch prvních v Betlémě to tak nebylo.