Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Bál se tam jít

Mt 2,19-23 Když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě 20 a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život." 21 On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. 22 Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských 23 a usadil se v městě zvaném Nazaret - aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Přátelé v Kristu,
slyšeli jste zprávy ze světa, ve kterém nic není tak, jak má být. Egypt, pro Bibli země pověstně nepřátelská, je zde bezpečným útočištěm, zatímco země izraelská, tedy legendární země zaslíbená, je dlouhodobě územím velmi nebezpečným. Všechno je v tomto světě jakoby postaveno na hlavu, všechno je převrácené. – Jak bylo všechno jednoduché v tom nejdůležitějším příběhu ze Starého zákona, kdy Boží lid putoval z Egypta do Izraele. Utekl z otroctví do svobody. Izraelský lid vyšel z Egypta. „Provázel nás Hospodin svou pozvednutou mocnou paží,“ vyznají Izraelci o tom, co zažili. „Vysvobodil nás slavně z toho domu otroctví.“ A pak Boží lid putoval pouští, aby byl zase Hospodinem vyučen před vstupem do zaslíbené země. A po nějakých problémech a průtazích, způsobených lidskou nevěrou, lid vstupuje do nové země a obsazuje ji. Zase pod mocnou patronací Hospodinovou. A tak se ve Starém zákoně vytvořila tahle silná polarita: utíkejte z Egypta, z domu otroctví, z různých domů otroctví, z různých nesvobod. Bůh vás chce vést do země zaslíbené, nabízí vám svobodu, má pro nás připraveno své království. Vnímáme: je to duchovní polarita, která má stále planost. Máme si uvědomovat, kdy a kde se stáváme otroky, kde jsme manipulováni, nesvobodní. A můžeme věřit, že Bůh nás chce odtud vysvobodit a učit životu ke svobodě.

Jenže reálný svět nelze tak snadno ztotožnit s touto duchovní topografií. Odkud máme odejít? Útéci? A kam? Kde najdeme klid a bezpečí? Kde je naše útočiště? Někdy je všechno úplně jinak, než se zdá běžně, a my se musíme trpělivě ptát a hledat. Jako se ptali v biblických dobách Marie s Josefem. Několikrát. - Ve vánočním příběhu můžeme číst nejprve o tom, že Josef s Marií a malým Ježíšem musejí uprchnout. Z Izraele do Egypta. Země zaslíbená se jim stala nebezpečnou, a způsobil to Herodes a jeho zlovůle. Útočištěm se jim tehdy stal Egypt. – Na začátku dnešního příběhu čteme pokračování, dovídáme se, že Herodes zemřel. To je dobrá zpráva. Nebezpečí se zdá být zažehnáno. A za Josefem přichází znovu anděl, který k němu mluví ve snu. "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život." Josef s Marií a malým Ježíšem teď tedy má jít stejnou cestou, kterou šel starozákonní Izrael. Až cestou se dozví, že to ovšem s návratem nebudou mít tak jednoduché. Herodes sice zemřel, ale po něm v Judsku kraluje Archelaos, jeho syn. Josef z té zprávy pochopí, že ohrožení trvá. To by ještě nemusel být problém. Jdou přece podle vůle Hospodinovy. A starozákonnímu lidu přece cestu vyčistil Hospodin sám. Ale tady se to nestane, Hospodin nezasáhne, a Archelaos bude panovat ještě řádku let. Josef dostal z Archelaa docela obyčejný lidský strach.

A usadil se Josef v městě zvaném Nazaret. A Ježíš bude proto nazýván Nazaretský. To není hrdé přízvisko. Galilejské končiny pro zbožného žida vždy podezřelé. Byly daleko od náboženských center, a pravověrné náboženství zde bylo více promícháno s vlivy odjinud. Zdálo se, že jsou z náboženského hlediska méně významné, že se tu jakoby nic nedělo. Jakoby to byl kraj Bohem zapomenutý. Zdálo se, že všechno podstatné se odehrávalo jinde. Nápadně to vystihuje zbožný Natanael, když mu podle Janova evangelia jeho přítel Filip oznamuje, že potkali někoho, kdo je podle nich Mesiáš (J 1:45-46): „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Pro pravověrné židy byly tedy galilejské končiny něčím velmi podezřelým. Zdá se, že svou zbabělostí nedává Josef svému synovi nedává nejlepší vklad do života. Jeho přízvisko bude Nazaretský, což zbožnému židovi samo o sobě znělo jako „divný“, a navíc, v jeho životním příběhu to jméno vždy připomíná zbabělé řešení jeho otce. Josefův strach před vládcem.

A přesto: zdá se, že Hospodin Josefovi jeho zbabělost schvaluje. Když dnes čteme, že se Josef bál jít do Judska, je tu zároveň napsáno, že se obrátil do končin galilejských na pokyn ve snu. Je to zvláštní Boží pokyn, a jakoby ani nepatřil do Bible. Vždyť všude jinde v biblických příbězích andělé v noci zbabělce napomínají: „Neboj se, buď odvážný. Hospodin bude s tebou.“ Zde naopak Hospodin jakoby přitakal k Josefově strachu. A je to možná důležitý moment i pro nás. Osvobodivý. Bůh totiž nechce mít v nás všech hrdiny. Všichni nemusíme být bojovníci. (To je první potěšení pro nás z dnešního textu: Bůh má pochopení pro naší bázlivost.) Zdá se mi, že my všichni, s naší podivnou náboženskou vlažností, patříme spíše do Galileje než do Jeruzaléma. To je náš svět, to je naše periférie, svět všelijak podivný. A Ježíš zná naše slabosti, vždyť on sám byl nejprve zván Nazaretský. – Ježíš sám, když vyroste, učí nejdříve v Galileji. Obchází tyto nepravověrné končiny, a ony nejsou pod jeho úroveň. Právě v Galileji stráví Ježíš značnou většinu času svého veřejného působení. Podobně si myslím, že ani naše práce a služba na naší periférii není marná. Na periférii v duchovním i zeměpisném smyslu. Služba zde neznamená méně, než bychom mohli dokázat jinde. (Leckdy od někoho slyším, že chce odejít někam jinam, do duchovnějšího světa, na misie nebo studovat teologii, nebo do probuzenější církve. Pak se takového člověka snažím navést, aby aspoň přemýšlel, zda je to cesta k opravdovosti a svobodě nebo útěk. Zda odchází tam, kam je povolán, nebo naopak utíká před těžkostí úkolu zde. Protože, jak jsem řekl, duchovní topografie není tak snadno čitelná.)

Vše totiž chce svůj čas. I odvaha má svůj čas. A když se Ježíšův čas naplní, on sám půjde do Judska a přímo do Jeruzaléma. V evangeliu je na jednom místě napsáno: „Ježíš upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma.“ A on tam půjde bez ohledu na nebezpečí. Půjde tam, kam se jeho otec neodvážil jít ani přiblížit. Až on ukáže, co to znamená, že se nemáme bát nikoho než Boha samého. Nikoho z lidí, žádných okolností. Až Ježíš je tím, kdo ukazuje, že se nemusíme bát nikoho ani ničeho. A to je druhé, a ještě více osvobozující potěšení z dnešního textu. Protože (Ř 8,31-37): je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko. Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. - Milí přátelé, možná se stává, že i my jsme z naší laxnosti Kristem povoláváni k odvaze víry, k hrdinství. Pak takové volání nepřeslechněme.

Žádné komentáře: