To teď byla moje zpověď

S jedním mým přítelem jsme si u nás doma ve dvou sedli na celý večer. A mluvili docela volně, já jsem se zajímal o jeho povolání a zkušenosti, on mě zase prostě bral jako faráře – v jeho chápání jako toho, kdo umí naslouchat. A mluvili jsme taky o jeho manželství a o jeho manželce. Už dlouho jsem totiž projevoval upřímnou starost, že to doma nemají nijak ideální, že se navzájem spíše míjejí. A teď večer, když jsme jako chlapi spolu už déle seděli, začal mi nakonec vyprávět i o svém sexuálním životě, a takto se mi snažil zdůvodnit, proč se s ženou odcizili. Když mi to líčil, úplně jsem cítil, jak vše říká se vzrušením, že se může otevřít, snad i s úlevou, že může nahlas říci, co pravděpodobně ještě nikomu neřekl. Jeho žena je chladná, on by potřeboval více doteků a vzrušení a tělesné blízkosti. Tato touha ho proto často žene do náruče jiných žen. Když domluvil, tak se na mne podíval a pro sebe vše pojmenoval: Tak, to teď byla moje zpověď. – A já jsem chvíli mlčel, potom poděkoval za důvěru, a následně jsem se mu citlivě snažil vysvětlit, že jsou i věci intimnější než sexuální život. Že jsou věci, které o sobě skrýváme a tajíme ještě důkladněji.

Vánoce 2009

Štědrovečerní bohoslužby jsou už v 16 hodin – proto, aby se ten večer účastníci dostali slušně zpátky do domovů. Je to však čas trochu nezvyklý, a loni mě trochu zmátl.

Doma jsme štědrovečerní přípravy zvládli časově slušně, a tak chtěla má žena ještě před bohoslužbami zajít popřát pěkný svátek i svým rodičům, kteří žijí nedaleko od fary, asi 600 metrů. Tím mi taky dala soukromí k přípravě na podvečerní bohoslužby. Ale já jsem chtěl té chvíle volného času využít taky k tomu, že už předem zanesu pár věcí do auta, kterým jsme pak hned po bohoslužbách vyráželi za bezdomovci do azylového domu.

Jestli to nevíte, do naší garáže je nejkratší cesta přes Třanovského sál. Tam jsem potkal sestru kurátorku. Bylo asi 15:35. Ten časový údaj je důležitý, protože od této chvíle začal běžet čas jaksi rychleji. Čekalo mě drsných 25 minut. Už z přítomnosti sestry Haškové mi došlo, že bohoslužby nezačínají za 85 minut, jak jsem se domníval podvědomě, ale za pouhých minut pětadvacet. Nesené věci jsem do auta jen hodil, a běžel se domů převléct. Před dveřmi bytu jsem však zjistil, že dveře jsou zabouchnuté a klíče nemám. Znáte ten pocit, když řešíte jeden nějaký těžký problém, a k tomu vám přibude ještě další?

A co já teď? Ještě stihnu běžet naproti své ženě, která klíče má. Běžím za ní, oněch 600 metrů, indiánský běh nás učili ve škole. U toho domu jsem však po delším vyzvánění zjistil, že ona odešla přát ještě jedné známé. Mám ji hledat po Moravské Ostravě? Nutné je řešení radikálnější.

Běžím zpátky ke dveřím farního bytu, dalších 600 metrů, to už byl skoro sprint. U přechodu pro chodce jsem už potkal první účastníky bohoslužeb. Pokud si o mně mysleli, že tady po ulici pobíhám jako blázen, docela je chápu. Ještě párkrát jsem s dveřmi u bytu silně zacloumal, i když jsem věděl, že takový hluk v domě se k svatvečeru nehodí. Dveře nepovolily, budu se muset nějak dostat před jejich skleněnou výplň. Běžím dolů o dvě patra níž ke sklepu, pod schody, kde najdu zahradní kopačku, a s tou se vracím. Před naším bytem paní K., sousedka: „Přeji vám pokojné vánoce, pane faráři.“ „Já vám taky, paní. K.“ Mám ji vysvětlovat, co ji čeká? Na to není čas. Vezmu kopačku a vyrážím skleněnou výplň ve dveřích. Na asi úžaslou sousedku se ani neohlédnu, přelézám hromadu střepů a jdu se převléct do obleku a bílé košile. Pak peláším do Třanovského sálu, zpomalím až přede dveřmi, a dovnitř důstojně vcházím asi dvě minuty před čtvrtou. - To, že v sále chybí taky varhaník – jak se dovím později, i on si myslel, že bohoslužby jsou v pět – už považuji za problém nicotný, jen oznámím, že budeme zpívat bez harmonia, naštěstí jsem vybral známé vánoční koledy, a tak to zní dobře. – Samozřejmě ještě během první písně jsem vydýchával ten shon a aspoň rukou si ulizoval propocené vlasy. Ale z těch bohoslužeb jsem měl radost, a jak mi lidé říkali, ona nervozita na mě poznat nebyla. Jen se divili, proč jsem si těsně před bohoslužbami myl vlasy.

Proč si vlastně myslíme, že podmínkou dobrých Vánoc musí být pokoj a pořádek? Vždyť ostatně ani při těch prvních v Betlémě to tak nebylo.

Když mi zemřel táta,

měla máma v sobě mnoho otázek. A taky se ptala mne, kde asi teď táta je. Jestli je vzkříšení hned po smrti, nebo teď táta spí, a vzkříšení bude jednou. Asi si při tom myslela, že moje teologické vzdělání bude konečně jednou užitečné pro rodinu. A já jsem ji pověděl, že podle Bible to není jednoznačné, že i Ježíš někdy mluví o Božím soudu v okamžiku smrti člověka, a někdy o soudném dni společném pro všechny lidi. Mámu má odpověď zjevně neuspokojila. - A potom postupně za ní chodily její přítelkyně, vždyť máma zná nejméně polovinu lidí z Orlové. A mezi nimi taky její přítelkyně adventistka, a ta ji dala svou jasnou odpověď, a potom zase známá od jehovistů, a taky ta znala odpověď. Možná jsem v těch chvílích byl v očích své mámy syn nezdárný.

Kecy

Když se J. znovu vdávala, její malé dcery se na svatbu moc těšily. Šly za družičky, užívaly si svatební hostiny a tak dále. – Několik dní po svatbě mi J. říkala, že mladší A. (7 let) si dokonce o tom dni udělala zápis do svého deníčku. O svatebních bohoslužbách si tam zapsala: „Nejprve hrála hudba, pak byly kecy. Potom se zpívalo a pak byly zase kecy…“ Zasmál jsem se tomu, ale zároveň jsem si říkal, že se na to A. někdy zeptám. – A tak jsem se na ní jednou v ústraní jakoby hněval: „Tak jsem se dověděl, že sis zapsala, že jsem v kostele povídal kecy.“ A. zjevně nepochopila, o čem mluvím. Tak jsem ji řekl přímo, co mi prozradila její maminka. A ona na to: „Ale já jsem tim myslela prostě, že jsi něco povídal.“ A dokonce si pamatovala několik věcí z kázání.

Jako žebravý mnich

V horkém létě někdy běhám po celé faře jen tak v kraťasech a sandálech. Udělal jsem to tak taky jednu neděli, kdy jsem připravoval odpolední koncert s duchovní promluvou, a odskočil jsem si takto nalehko oblečen do kanceláře. Přípravy jsem dodělal a chtěl jsem se jít domů obléci, koncert měl brzy začít. Jenže babička s naší S. mezitím odešly na procházku, neuvědomily si, že jsem odešel bez klíčů, a mně neměl doma kdo otevřít. Tak co teď? V kraťasech a sandálech opravdu k lidem v kostele mluvit nemůžu. A tak jsem si pomohl tím jediným, co jsem měl k oblečení v kanceláři – talárem. Talár na holém těle, dole chlupaté nohy a sandály – asi jsem musel vypadat jako žebravý mnich.

Až jednou zapomenu na pohřeb...

Myslíš, že každé povolání je spojeno s nějakou obavou, že toto a toto nesmím splést, jinak bude velká ostuda. Možná se o tom leckomu i zdá, a on se pak budí zpocený ze špatného snu, kde se mu zdálo, že na něco zapomněl, něco pokazil. Možná je pro leckterého faráře takovou noční můrou, kdyby měl zapomenout na nějaký pohřeb. Pozůstalí přijdou, atmosféra je velmi citlivá – a farář se nedostaví. – Ale jen málokterý farář si takový pot zažije při bdělém vědomí, jako se to stalo už dvakrát nebo třikrát mně. Představte si tu situaci: přicházím odněkud domů, a kolem kostela plno lidí v černém a pohřební auto. Ve mně hrkne, když je zdálky spatřím: čekají snad na mně? Měl jsem domluvený nějaký pohřeb, na který jsem zapomněl? To by byl trapas, a už se domýšlím, jak by se na mě asi dívali, kdybych mezi nimi měl po chodníku projít, se zpožděním. – Naštěstí prozatím vždy se brzy ukázalo, že pohřeb vedl farář sousední církve, s kterou kostel spoluužíváme.

Opilý pohřeb

Stalo se v B., v malé vesnici, kde je kostel jen katolický, malý, který si ta hrstka místních evangelíků propůjčovala jen k pohřbům. A ten den byla opravdu zima, snad minus dvacet. Kostel promrzlý, malá kapela promrzlá, všude hromady sněhu, v kterých je odklizena cestička jen v nejmenší nutné šíři. Před mrazem se nedalo kam schovat. Tedy ne jinam než do hospody, odkud taky většina účastníků přišla jen několik minut před obřadem. Pozůstalí, to byla prostá rodina, dva synové, mimocírkevní, kterým zemřela maminka. Už když jsem autem přijel, měli všichni červené tváře a táhla z nich slivovice. Před obřadem kdosi upadl a bouchl se hlavou do rakve, když k ní nesl květiny. I vsedě v lavicích během obřadu se lidé kývali. A zase, co s tím může dělat farář? Kázání jsem notně zkrátil, spíše řekl pár vět prostými slovy. Ještě že nosiči rakve byli profesionálové a drželi se mnou fazónu. Když jsme pak šli za autem s rakví skrz vesnici k hřbitovu, ani jsem se neohlížel, co se děje za mnou. Ale myslím, že všem to provětrání docela prospělo. (Jistě by se dala tato historka natahovat přemýšlením, kde pozůstalí po pohřbu skončili - a jak skončili.)

Usměvavý v krematoriu

Pohřbíval jsem matku jednoho muže, který jinak žil ve Spojených státech. On sám byl nevěřící, ale bylo vidět, že má k církvi vztah aspoň slušný. Začal v kanceláři mluvit něco o tom, že jakousi víru v posmrtný život má, ale takovou nejasnou. Nedostali jsme se však od organizačních věcí k delšímu rozhovoru. Taky mi přinesl pěkná osobní slova, která jsem měl při obřadu přečíst. – Jenže když jsem přijel do krematoria, zjistil jsem, že jsem ten papír zapomněl doma na stole. Co teď? Pozůstalí už čekali před budovou, a já vevnitř bezradný. Ale řekl jsem si: syn je Američan, bude to zřejmě taky praktický a přímý muž, a tak jsem vyšel k němu, a řekl mu, co se stalo. Bez váhání začal jednat, potvrdili jsme si, že na faru je to jen pár kilometrů a že se to dá stihnout, a už jsme šli k jeho autu. Všechno klaplo na minutu. V autě jsme si celou dobu povídali o naději ve vzkříšení. Byl to krásný přátelský rozhovor, na který jsme takto získali čas. Jakoby to takto naplánoval Bůh! Ke krematoriu jsme se vrátili bez nervozity, talár jsem si oblékal ještě potěšen tím rozhovorem, dokonce i do obřadní místnosti jsem vstoupil celý usměvavý. Až po chvíli jsem si uvědomil, kde jsem, a rychle jsem změnil tvář na důstojnou.

Nejhorší zážitek z pohřbu?

Asi tento, a snad už jako nejhorší zůstane. Bylo to totiž asi pět minut, které se natahovaly jako věčnost. Šlo o obřad ve vítkovické obřadní síni, odkud pak funebrácké auto mělo rakev odvézt jen asi 100 metrů k hrobu. Pohřebáci vynesli rakev z obřadní síně do auta, a teď měli jet. Jenže nemohli najít klíče, aby nastartovali. My jsem s pozůstalými stáli seřazení za autem. Oni nejprve prohledávali své kapsy, pak se začali nejprve šeptem, pak stále hlasitěji dohadovat, kde klíče asi nechali. Nadávali si a obviňovali se navzájem. Dělal jsem to jediné, co jsem mohl. Klidně jsem stál za autem, aby nervozita nepronikla mezi pozůstalé. A tak jsme pár minut všichni pozorovali tu směšně-trapnou scénu. Až pak se jeden z nich vrátil z kanceláře, kde klíče našel na stole. A mohli jsme pokračovat.

Neprobuďte nám ho

Křest nemluvněte. Docela běžně se stává, že dítě během bohoslužeb křičí. A tohle křičelo dost. Bylo vidět, jak je celá rodina neklidná, jak si ho mezi sebou předávají a snaží utišit. Přestal křičet až těsně před obřadem křtu a všem se ulevilo. Když s dítětem ke mně předstupovali, babička na mně šeptá: Neprobuďte nám ho! Myslela si pak snad, že jsem to udělal schválně, když jsem ho musel polít křestní vodou po čele, a on se znovu rozvřískal?

Šibenice

Dcera měla už od dětství ráda hru Šibenice: napíšete první a poslední písmeno slova, které si myslíte, a mezi tím tolik volných teček, kolik je v tom slově písmen mezi prvním a posledním. Ten druhý musí hádat, a za každé písmeno, které řekne a ve slově není, se mu postupně kreslí šibenice s oběšencem. Když „je oběšen“ dříve než slovo uhádl, prohrává. – Aby byly naše šance s dcerou vyrovnané, psala mi ona vždy jen úvodní písmenko slova, a já jsem musel uhádnout ostatní písmena přesně, i s háčkem, i s délkou samohlásky. – Jednou napsala J a za ním 4 tečky. A já hádám, dlouze a do prázdna. Uhádl jsem ještě E na druhém místě. Ale pak jsem neuhodl žádné písmeno, a „visel jsem“. Řešením bylo JEŽÍŠ.

Písmeno Ň

Jednou jsem vedl církevní rodinnou dovolenou v Bělči. Bylo nás tam asi 8 rodin s dětmi. Měl jsem pro ně také jednoduchou slovní hru, nad kterou mohli přemýšlet celý týden pobytu: ke každému písmenu abecedy napsat věc, která se v táboře vyskytuje. - Poslední den jsme pak všichni hru vyhodnocovali. I děti měly věci k většině písmen. K některým písmenům pak měli řešení jen někteří – například k „Y“ cihly Ytong. K písmenu „Ň“ se však nikdo nehlásil. Jen jeden asi desetiletý chlapec. Čekali jsme, co řekne. Bylo vidět, že je trochu v rozpacích. Ale zároveń byl určitě rád, že jako jediný dostane bod za toto písmeno. Řekl „ňadra“. A my jsme na něho zírali, a on byl hned červený studem. Pak jsme se začali smát.

Laudato si

Máme v mládežnických zpěvnících velmi oblíbenou píseň na text podle modlitby sv. Františka z Assisi. Refrén této písně je ponechán přímo v italštině: Laudato si, o mi Signore, což znamená: Chválím tě, můj Pane.

Před léty jsme byli s několika rodinami na sborové dovolené u moře v Itálii. Bydleli jsme v apartmánech, které pronajímaly místní rodiny - znáte to, vlastník domu zpravidla přes léto bydlí v přízemí, a horní patro pronajímá turistům. Večer jsme se pak pravidelně scházeli k pobožnostem u toho domu, kde bylo největší venkovní posezení. Četli jsme z Bible, modlili se, zpívali s kytarou. Starý pán toho domu přicházíval také, byť neuměl ani slovo v jiném jazyce než italštině. Stále se však na nás příjemně usmíval, byl rád, že se něco děje.

Před pobožností jsem vždy nechával naše lidi vybrat, jaké písně budeme spolu zpívat, a pochopitelně kdosi navrhnul i Laudato si. I když myslím nikomu z nás nejprve ani nedošlo, že tady budeme zpívat cosi v italštině. Docvaklo nám to však velmi zřetelně, když se k nám po několika slovech refrénu pán domácí hlasitě připojil. Bylo vidět, jak je rád, že si rozumíme. – A taky další večery. Jaksi poznal, kdy se ostatních ptám, jaké písně budeme zpívat, a hned vykřikoval: Laudato si, laudato si.

Náboženská neutralita

To ještě naše S. chodila do školky. Když jsme dostali do ruky vnitřní směrnice, kterými se školka řídí, bylo tam taky napsáno, že výchova v mateřské škole je „nábožensky neutrální“. Řekl jsem si, že tedy dobře. – Pak však jednou přišla dcera domů a oznámila nám, že budeme mít děťátko. Koukali jsme na ni překvapeně, jak na to přišla. A dostali jsme to z ní až postupně. Byl zrovna předvánoční čas a oni měli ve školce program o vánočních tradicích. O narození Ježíše si neříkali nic, jen odlévali olovo a podobně. A S. z jejího kusu horkého olova ve studené vodě vznikl jakýsi tvar, který paní učitelce připomněl miminko, a ona dceři řekla: „Asi budeš mít sourozence“. – Tak to jsem pak byl poprvé si ve školce postěžovat. Jaká je to náboženská neutralita, když o Ježíši nesmí padnout ani slovo, ale pověry se berou jako něco neškodného a přijatelného.

Dlouhověkost

F. Š. se dožil skoro sta let. Téměř do konce života chodil na bohoslužby a byl čiperný. Když zemřel profesor Lochman ve svých 82 letech a jeho parte viselo v předsálí, zastihl jsem před ním F., jak si ho čte a vzdychá: „Takový mladý!?“  

Á propos parte

To mi připomnělo, co pro mne bylo jedním z nejsilnějších křesťanských svědectví.  Teologii jsem začal studovat v roce 1991. A bylo téměř samozřejmé, že v prvním ročníku nás nejvíce zaujal profesor Heller. Dodnes si vzpomínám, jak přednášel vášnivě, a jen občas nahlížel do papírů, které držel před sebou. Ale jaké to byly papíry – koukal z nich na nás výrazný černý rámeček. Své tehdejší přednášky měl totiž napsány na rubu pohřebních oznámení profesora Molnára, který zemřel jen pár měsíců předtím. Říkal jsem si: tak to je fajn, tady se opravdu nebere smrt zas tak vážně.

Veselý pohřeb?

Leží to v mé poličce jako časovaná bomba. Kdesi jsem totiž prozradil, že několik málo starých lidí ze sboru za mnou během let přišlo, aby mi řekli, jaký má být jejich vlastní pohřeb, jaké písně na něm mají zaznít a podobně. Na tento popud pak za mnou přišel i onen bratr, ovšem sotva čerstvý důchodce, veselá povaha. A říká mi: „Bratře faráři, já bych si přál pro sebe pohřeb veselý, s cimbálovkou a nějakým humorným povídáním.“ Jeho nápad se mi docela líbí, docela si i takový pohřeb dovedu představit. A on mi to jednou za čas připomene: „Bratře faráři, buďte připravený! Rodina s tím nebude souhlasit, budou protestovat, ale řekněte jim, že to bylo opravdu mé přání.“

Brzdy

Když jsem byl v seniorátním výboru, dostal jsem také za úkol vizitovat sbor v B., kde jako farář v důchodu vypomáhal můj ostravský předchůdce LK. Mluvili jsme se zástupci sboru kolem stolu o různých věcech, a mezi tím mi tamější sestra kurátorka povídá:
„Měl byste bratru faráři domluvit, vůbec na sebe nedává pozor. Onehdy jel svou starou škodovkou přes celou Moravu, i když mu nebrzdily brzdy.“
„Ale nepřehánějte. Docela brzdily.“ oponoval L.
„Nebrzdily“, trvala na svém kurátorka.
Raději jsem odvedl řeč jinam, a až v soukromí jsem se pak L. ptal, jak to s těmi brzdami bylo. „Ruční brzdila“, povídá mi.

Musíš zmáčknout křížek

Navštívit mě přichází můj svérázný nevěřící přítel. Očekávám ho, a tak i vím, že je to on, koho slyším dole u mezidveří mačkat číselný kód. Zřejmě ho spletl, protože zkouší další a další číselné kombinace. Ale dveře se neotvírají a on se tam vzteká.
Jdu za ním a vysvětluji: „Když ta čísla spleteš, nemá smysl vyťukávat další. Musíš stisknout křížek.“ Vtom si uvědomím krásnou víceznačnost těch slov, a tak si ho dobírám:
„Víš přece, že jsi na faře. Když se spleteš, musíš stisknutím křížku přiznat svou chybu. Teprve pak to můžeš zkoušet znovu.“
„Nikdy nepřiznám svou chybu,“ říká mi i on napůl v žertu.
A já se na něj usmívám: „Však tě znám, právě proto jsem tě přišel zachránit.“

Radost z Tóry

To byl pár let v Ostravě rabínem Michael D., poslaný sem z Jeruzaléma. A opravdu se snažil maličkou ostravskou židovskou obec pozvednout. Jednou nás pozval na svátky Simchat Torah – Radost z Tóry. Až na závěr té slavnosti jsem pochopil, proč pozval hned tři evangelíky.

Ale postupně. Ten svátek je dovršením osmidenních svátku Sukot, a jak Michael řekl, abychom měli úplný požitek z dovršení, musíme znát, co mu předcházelo, a oddrmolil pro nás liturgii všech sedmi předchozích dní – asi během 20 minut.

Potom nám připomněl, že svátek je radostný, že oslava začne po půlhodinové přestávce, a že on, aby se dostal do nálady, vypije litr vína. Oznámil nám to naprosto věcně, ale protože asi tušil, že nám to bude znít podezřele, hned dodal, že žid se nikdy neopije, s řečnickou otázkou: „Vy jste snad někdy viděli opilého žida?“

V jídelně, která byla vedle bohoslužebné místnosti, si sedl ke stolíku, a soustředěně, skleničku po skleničce, do sebe litrovku vína nalil. Pak jsme se vrátili k bohoslužbám. Michael odzpíval liturgii, tentokrát už v tempu, které jsme si mohli vychutnat. A potom jsme každý dostali přes rameno jeden velký symbolický svitek, a tančili jsme s nimi kolem bimy. Michael byl výborný, podařilo se mu vtáhnout nás do veselého reje. A měl to dobře spočítané – my tři jsme mu chyběli do počtu deseti účastníků, kteří byli potřební, aby byla oslava platná. Sice by to měli být pravověrní židé – ale kdo by na to hleděl, když tím hlavním má být radost?