Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 16

Gn 21,22-34 Jsem hotov přísahat
(Mt 5,43-48 On dává svému slunci svítit na dobré i zlé)

22 V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: "Bůh je s tebou ve všem, co činíš. 23 Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host." 24 Abraham tedy řekl: "Jsem hotov přísahat." 25 Ale domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. 26 Abímelek na to odvětil: "Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel." 27 I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. 28 Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. 29 Tu se abímelek Abrahama otázal: "Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?" 30 A on řekl: "Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já." 31 Proto se to místo nazývá Beer-šeba (to je Studně přísahy), že tam oba přísahali. 32 Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. 33 A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. 34 Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní.


Přátelé v Kristu,
praotec Abraham tady uzavírá smlouvu s Abímelekem, pelištejským králem. Je to smlouva o příměří, o tom, že mezi oběma mocnými muži bude přátelství. A ještě o více než o přátelství tady jde. Obě strany se v této smlouvě zavazují, že se k sobě budou chovat milosrdně. To znamená: budou si navzájem pomáhat, když se ten druhý ocitne v nouzi, budou na sebe myslet v dobrém, budou si odpouštět, pokud dojde k nějakému ublížení. Král Abímelek říká, že on doposavad Abrahamovi milosrdenství prokazoval, a přeje si, aby takto dobré vztahy mezi nimi zůstaly i do budoucna, aby se také Abraham k němu choval milosrdně. Prozatím byly příležitosti spíše k tomu, aby byl milosrdný Abímelek k Abrahamovi. To když Abraham vtáhl do jeho země, na počátku ještě s docela malým hloučkem. Abraham byl do této země přiveden Hospodinem, tato země mu byla zaslíbená. Nemůžeme si však představovat, že to byla země prázdná, neobydlená, připravená k osídlení kmenem Abrahamovým. Bylo to jinak: tato země už patřila mnoha národům a kmenům, a Pelištejci byli mezi těmito národy nejmocnější a nejbohatší. Mohli si dělat na celou tuto zemi nárok. A přece neuplatňovali svoji moc xenofóbně, nenávistně k cizincům. Když do země přitáhl Abraham s rodinou, mohli se zde usadit, mohli pást svůj dobytek a postavit oltáře svému Hospodinu. Země byla vlídná a místní lidé pohostinní. Abímelek připomíná Abrahamovi, že místní se k němu chovali milosrdně. To si Abrahame připomínej. - A nebude na škodu, když si i my budeme totéž připomínat o naší dnešní vlasti. Totiž: jak slušně a ochotně se chovají lidé v zemi, kde přebýváme, ano tady v Česku. Možná se nám na mysl vtírá nejdříve nějaká zkušenost špatná, ale nenechme si to vnutit a podívejme se dnes na věc kladně: i v nevěřících lidech přežívá slušnost a milosrdenství. Když se někoho na ulici zeptáte na cestu nebo ho poprosíte o malou pomoc, můžete přeci počítat s tím, že po vás nezačne hulákat, ale že se bude snažit poradit. I jako společenství křesťanů můžeme počítat a počítáme s vlídným přijímáním ve společnosti. Cokoliv jiného jsou jenom anomálie. V lidech zůstává jakási základní slušnost a ochota pomoci druhému. - A tak může věřící Abraham uzavřít smlouvu s pohanským králem. Někdy máme dojem z četby Starého zákona, že Izrael měl za úkol všechny pohanské sousedy nenávidět, a nejlépe rovnou vyhladit. Není však tomu tak. V Abrahamových příbězích jsme už několikrát viděli, že on s okolními lidmi, byť neznají jeho Boha, pokojně spolužije. Může se s pohany snést, a zrcadlí tak slova Ježíšova horského kázání, že Bůh sám je takto milosrdný ke všem lidem: „protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Nemusíme nenávidět nikoho z lidí. Můžeme se snažit mít rádi všechny lidi pod sluncem.

A dnes musí Abraham přiznat dokonce to, že s ním pohané jednali milosrdně, oni ze své strany nejdříve. Teď očekává Abímelek podobné jednání také od Abrahama. Na oplátku. V zemi, kde Abraham pobýval jako host, se mu dobře dařilo. Vyrostl jeho majetek i jeho význam. Z nenápadné skupinky nomádů se stala vlivná dynastie. A je jasné, že by Abraham své moci mohl využít různě, buď dobře k prospěchu mnohých, ale také špatně, kdy by mu šlo jen o vlastní prospěch na úkor druhých. Proto si chce Abímelek Abrahama zavázat, aby jejich síly nestaly proti sobě, ale aby dovedli v jedné zemi žít spolu a vedle sebe. Mohl by na to Abraham říct: ale to se rozumí samo sebou. To je přece samozřejmé, že budu jednat spravedlivě a milosrdně. Vždyť uznávám, že nade mnou je autorita Boha spravedlivého a milosrdného. Toho jsem poznal, ten mě povolal. Nebudu přísahat tobě pohane, mohl by Abraham říci, milosrdně já jednám spontánně ze své víry. Abraham však neřekne nic takového, naopak poví: Jsem ochoten přísahat. A já doufám, že vím, proč to Abraham říká, myslím, že mu rozumím. Mnohdy to totiž není vůbec samozřejmé, že věřící člověk jedná spravedlivě a milosrdně. Někdy je tomu právě naopak, že se na všedních věcech našeho života zdá, jako bychom vůbec věřící nebyli. I v životě Abrahama se už to dříve ukázalo, když například obelhal faraóna a způsobil mu tak velkou škodu. Nerozumí se nijak samo sebou, že jsou věřící lidé lepší než nevěřící. I věřící člověk se musí pro poctivost, pro slušnost svého života rozhodnout. Moc mě mrzí, když se někdy my křesťané chováme tak, jako bychom byli z pozemské spravedlnosti vyňati. Například když něco slíbíme a pak své slovo nedržíme, když nedodržujeme termíny, když máme radost z toho, že někde můžeme obelstít úřady nebo stát. Když si to, že nemůžeme vyjít s obyčejnými lidmi, hned omlouváme výjimečností své víry. Trápím se, trápím, když se v nějaké křesťanské organizaci hledí hlavně na to, aby se lidé na sebe usmívali a nemluvili sprostě, méně se už ale hledí například na řádnost účetnictví. Mylně by se mohlo zdát, že nám k tomu víra dávala oprávnění, povyšovat se nad pozemské řády, když přece máme z této přízemnosti našlápnuto do nebeského království. Jako by byla poctivost pod naší úroveň, když přece víme o věcech vyšších, o víře, lásce a naději. Poslouchejme však pozorně, co tady Abímelek chce po Abrahamovi: „Abrahame, možná je tvůj Bůh mocný, když ti žehná ve všem, co máš. Ale nejprve spolu mluvme o našem vzájemném mezilidském soužití. Nejprve od tebe očekávám, že se ke mně budeš chovat aspoň tak slušně, jako jsem se já choval k tobě. Zajímá mě, Abrahame, pozemský průmět tvojí víry.“ A stejně tak to zajímá naše spoluobčany (dnes toho slova použiji, jindy by nám mohlo připadat, že s věcmi víry má málo společného). Zajímá je především, jak se k nim my křesťané chováme, a nedivme se, že je to zajímá více, než naše svědectví ve slovech.

Chci dnes tedy zdůraznit to, že můžeme s lidmi nevěřícími nebo jinak věřícími žít ve vzájemné úctě, že můžeme i těmto druhým přiznat jejich milosrdné smýšlení a někdy dokonce náskok v milosrdenství. Abraham a Abímelek se chystají zavázat k pokojnému soužití. A teď vzniká prostor, aby si vyříkali věci, které by mohly být předmětem sváru. Zde je to například otázka sporných studní. Abraham domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. Abímelek na to odvětil: „Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel.“ Nebyl to od Abímeleka zlý úmysl, spíše šlo o nevědomost nebo nedorozumění. Jak snadno by se taková věc mohla stát příčinou očerňování toho druhého nebo dokonce roznětkou konfliktu. Tam však, kde se lidé navzájem uznávají a myslí na sebe v dobrém, se dá většina neshod v klidu odvysvětlit. - Zdá se vám to snad jako málo silné zakončení kázání? Mnohým generacím našich předků, kteří zažívali ze strany vládců země útisk a pronásledování, to muselo znít jako rajská hudba, když tady četli, že Abraham požíval milosrdenství ze strany Pelištějců, a že se s nimi dovedl domluvit. My dnes žijeme v době, kdy je církev v naší zemi akceptována, ano, kdy je ji ještě stále přáno. Považujeme to asi za samozřejmost. Někdy povýšenecky nadáváme na společnost a její stav, upíráme lidem mimo církev jejich dobré úmysly a činy. To pak ovšem utíkáme od toho, co tady oprávněně chce abímelek po Abrahamovi: „Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi.“ Závazek milosrdenství je to, oč tu běží, to se po nás chce. Milosrdenství mezi lidmi si máme všímat, a nepřehlížet ho, milosrdenství máme pěstovat a opětovat, milosrdenství, které se nezastaví na hranicích sboru či církve, milosrdenství se všemi. A dnešní příběh končí takto: Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní.

Pane Bože náš, děkujeme ti za dobro, které je v lidech kolem nás.
Dej nám sílu, abychom ti nedělali ostudu, abychom dovedli být věrní v konání dobra,
aby nám tvé milosrdenství bylo vnitřní posilou k jednání v lásce se všemi.