Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

110. "Karafiátovi Broučci si odůvodňují své noční reje s lucerničkami tím, že svítí lidem. Protože však tak činí na místech odlehlých a lidé beztoho v noci spí, je už z kontextu knihy patrno, že je to zcela zbytečné a motivace bude zřejmě jinde."

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Izákovy příběhy 11

Gn 26,26-33 Shledali jsme, že je s tebou Hospodin

26 Tu přišel k Izákovi z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska.
27 Izák se jich otázal: "Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě."
28 Odvětili: "Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít.
29 Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!"
30 Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili.
31 Za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Potom je Izák propustil a oni od něho odešli v pokoji.
32 Právě toho dne přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou vykopali. Řekli mu: "Našli jsme vodu!"
33 Nazval ji Šibea (to je Přísežná). Proto se to město jmenuje Beer-šeba (to je Studně přísahy) až podnes.

Přátelé v Kristu,
vyprávěli jsme si posledně příběh o tom, jak Pelištejci vyháněli Izáka. „Tahle země je naše a tyto studny jsou naše“, říkali, a zabrali i ty studně, které Izák sám vykopal. Jak se mohl Izák bránit? Byl v té zemi jenom cizincem. I když jeho čeledi a stád přibývalo, sotva mohl něco dělat s tím, že stojí proti všem obyvatelům té země, že Izák s lidmi blízkými tvoří jen jakousi hrstku. A tak Izák ustupoval a ustupoval, až skončil někde na okraji té země. Až tady ho pak nechali Pelištejci na pokoji, až tady se s ním už nepřeli o studny, které Izák vykopal.

A teď se stalo cosi, co ani Izák sám nechápe. Přicházejí za ním abímelek, to je místní král, s jeho přítelem a velitelem vojska. Přicházejí za ním, protože po něm něco chtějí. A Izák se překvapeně ptá: "Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě." Proč se to abímelekovi rozleželo v hlavě, že teď za Izákem přichází a stojí o domluvu s ním? „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin,“ říká tento pelištejský král. Poznali jsme, že tvůj Bůh je silný a mocný. Poznali, co to znamená, že Hospodin Izákovi žehná. Není tady řečeno, že by Abímelek se svými druhy v Hospodina uvěřili, to ne. Poznávají však, že Hospodin je s Izákem, a že se v jeho životě mocně projevuje. Hospodina abímelek nezná, ani nevidí, neslyší. Ale vidí, že Izákovi jeho Bůh proměnil život. Tak si Izák mezi nimi získává respekt, úctu a vážnost. – To je první věc, která je v dnešním textu k podivení. Že pohané přicházejí za Izákem a stojí o to, aby s nimi uzavřel smlouvu pokoje. Jejich nenávist se proměnila v úctu, když poznali, že Izákův Bůh je živý a jednající.

A ta druhá věc k podivení je ještě zvláštnější. Co vlastně ti pohané na Izákovi viděli, že je to přesvědčilo? Shledali, že s Izákem je Hospodin, ale v čem to shledali? Vždyť zažili, jak Izák ustupoval, jak se nebránil, když mu zabírali jeho studně. Ale právě to pro ně bylo svědectvím o Hospodinu. Právě ve své ústupnosti je Izák nejpřesvědčivější. Toho si musíme všimnout. Je to věc velmi důležitá pro Bibli vůbec. Na lidech patřících Hospodinu není nejdůležitější jejich vnější moc. Docela často ji ztrácejí. Ve Starém zákoně králové přicházejí o království, lid přichází o svobodu, jde do vyhnanství. Jednotlivci procházejí nemocemi, přicházejí tragicky o členy rodiny. Proroci jsou odmítáni. Bible je takových případů plná, stejně jako jsou v běžném lidském životě takové případy časté. Ale podle Bible podstata života nespočívá ve vnější moci, ani v bohatství, ani v tom, kolik lidí vás pochopí a přijme, kolik jich s vámi bude sympatizovat a mít vás rádi. Tím nejdůležitějším v Bibli je víra, důvěra v Boha, a dnes si řekněme, že z víry je také vnitřní síla člověka, vnitřní stabilita a pokoj. Ne vnější síla, nýbrž vnitřní síla. Izák ustupuje, ztrácí pozice, navenek je slabý, ale Hospodina neztrácí. Uvnitř je silný a bohatý.

Izák tady uzavírá smlouvu s pohany. On, Hospodinův požehnaný, uzavírá smlouvu o pokoji s těmi, kdo v Hospodina nevěří. A on s nimi sedá k jednomu stolu a tu smlouvu pokoje oslavují: Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili. - Vždycky mě zajímalo, co na tohle a podobná místa říkají různí bojovní fundamentalisti, různí sektáři, takoví, kteří tvrdí, že věřící lidé nesmí mít nic společného s nevěřícími, že se od nich musí oddělit, vymezit, vydělit se ze společnosti. Ano, buďme upřímní, i ve Starém zákoně jsou taková místa, která mluví o svatých válkách, o tom, že svatí bojovníci válčí a zabíjejí a plení. I ve Starém zákoně jsou těžko pochopitelné texty, kde Hospodinovi požehnaní jsou pro své okolí nebezpečím a ohrožením. Často tomu nerozumíme a mně se nechce ani taková místa odvysvětlovat a říkat, že ve skutečnosti to tak nebylo, že ty potoky krve netekly. – O kolik vzácnější jsou však pro mě oddíly jako je tento. Tady se ukazuje síla nakonec větší, než je síla meče. Síla vnitřní, síla duchovní. Izák ustupoval, ale právě v tom ustupování byl silný. Věděl, že může ustoupit, protože Hospodin je s ním, kamkoliv půjde. Je s ním i tam, kde je Izák vyháněn a utlačován. – A ti pohané Izákovu vnitřní sílu rozpoznají: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin.“

Mluvíme dnes o víře jako o vnitřní síle, která je rozpoznatelná i pro druhého člověka. O víře jako o síle, která je přesvědčivá i pro nevěřícího člověka. Abímelek v našem příběhu poznal, že Izák je mocný, vnitřně silný a bohatý. U mnoha náboženských osobností to tak je. Vládnou takovou vnitřní silou, že se jim druzí podvolují, vyzařují takovou vnitřní energii, že se jim druzí musí podřídit nebo jim ustoupit z cesty. Ale z pohledu Bible k tomu musíme připojit ještě jednu poznámku: tatáž naše vnitřní síla nám může jednou pomoci v tom, abychom situaci ovládli, jindy však v tom, abychom se situaci podřídili a dovedli ji unést. Někdy je to síla k tomu, abychom si druhé získali, abychom je přesvědčili, jindy síla, abychom se jim dovedli podřídit. Viděli jsme to u Izáka – nejprve ustupoval, pak si získal přízeň. A vidíme to i v evangeliu u Ježíše. Nacházíme v Ježíšově příběhu více míst, kde z něj taková zjevná velká vnitřní moc vychází. Například - v příběhu, kdy Ježíš vyučuje ve svém rodném městě Nazaretu (L 4,16-30). Ježíš kázal svým rodákům v synagoze, a posluchači žasli, jak je jeho slovo mocné. Pak je však začal kárat a oni se na něj nazlobili. Tak moc, že ho hnali z města ven. A vedli ho až na sráz blízké hory, aby ho svrhli dolů. On se však nečekaně uvolnil a prošel jejich středem. Najednou na něj neměli, nemohli ho zadržet. Jak se to stane, že člověk najednou projeví svou vnitřní převahu a najednou na něj nikdo nemá, všichni mu musí ustoupit z cesty? Ježíš tady vystupuje jako velký duchovní osobnost s vnitřní silou, která ohromuje. Když on jde, nikdo ho nezastaví. – A ještě jednou, něco podobného. To když Ježíše jeho nepřátelé vyváděli z Jeruzaléma, aby se ho zbavili. Zase na sráz hory, tentokrát se jmenovala Golgota. Ale tentokrát Ježíš neunikl. Asi by mohl, podobně jako v Nazaretu. Sám řekl, že kdyby chtěl, poslal by mu Bůh na pomoc i legie andělů. Ale muselo se stát, že byl Ježíš vydán do rukou lidských a ponížen. Tady ukázal, že duchovní moc není z nás, ani nejduchovnější člověk ji nevlastní, jen stále znovu o ni může prosit. A ukázalo se v pašijích, podobně jako u Izáka, že právě v ustupování a pokoře vydal Ježíš ještě silnější svědectví o Bohu. Čteme v evangeliu, jak pohanský setník uvěřil právě teď, když viděl Ježíše umírat na kříži: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15,39)

A tak jsem dnes chtěl říci toto dvojí:
1) že víra je vnitřní silou, kterou někdy dokážeme více než násilím a mocí vnější;
2) že ne vždy nás víra povede k převaze a úspěchu, ale že právě naše ústupnost může být nejlepším svědectvím o Bohu, v nějž věříme a na kterého se spoléháme. Amen

Skloňme se k vyznání vlastních hříchu a slabostí,
a vy kdo se můžete upřímně nahlas připojit, udělejte to:
- vyznáváme, Pane Bože, že se málo spoléháme na víru jako sílu, z které máme žít,
- vyznáváme, že jsme nepokorní a neústupní,
- věříme Pane ve tvou moc, a věříme, že se nejplněji prokázala při ukřižování tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista
- poučeni jeho příkladem a s prosbou o sílu Ducha svatého chceme si navzájem vyznat ochotu ustoupit, ochotu odpustit
Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (Za 4,6)

Žádné komentáře: