Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

JEŽÍŠŮV HUMOR II

Mt 5,15n Když (lidé) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu
Když (lidé) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Znáte povídačky o městě Kocourkově? Jednu jsem si taky vymyslel, poslouchejte: někdo z kocourkovských přinese na městskou radu požadavek: v moderním městě by mělo být veřejné osvětlení. A kocourkovští chtějí být moderní, proto nechají postavit do ulic elektrické lampy. Pak se jednu noc sejdou, aby ho vyzkoušeli. Postávají ve tmě a čekají co bude. Najednou starosta slavnostně zapojí proud, světla se rozzáří, a: kocourkovští se bezradně dívají jeden na druhého. Vidí se navzájem, i když by se raději neviděli, vidí nepořádek kolem sebe, který jinak aspoň na pár nočních hodin milosrdně skrývala tma. Kocourkovští jsou rozčarovaní. Ano, oni chtějí být moderní, chtějí mít veřejné osvětlení, ale chtějí mít také noční tmu. Co s tím? Pak se dohodnou, že ke svítilnám dokoupí ještě velké kryty, aby světlo zůstalo uzavřeno uvnitř.

Přátelé v Kristu,
je to scéna jako z Kocourkova, kterou Ježíš popisuje v evangeliu. Copak si to umíte představit? Někdo rozsvítí lampu. Zažehne knot a místnost se zalije světlem. Ale jen na chvíli. Protože hned následně přiklopí světlo nádobou. Světlo bylo a najednou není. Proč ho tedy vůbec zapaloval? – Abychom si Ježíšův groteskní obraz mohli představit ještě lépe, řekněme si, jak se tehdy svítilo. Ježíš zde mluví o lampě, a myšlena je tehdejší olejová lampa. Byla to keramická nádobka s otvorem nahoře, kudy je protažen knot. Měla-li lampa osvěcovat prostor, stavěla se na kovový stojan, svícen. A nádobou je zde míněna odměrka na odměřování obilí, běžný předmět, který byl tehdy v každé domácnosti. Ten člověk, který by lampu přiklopil takovou nádobou, by samozřejmě způsobil, že by světlo lampy nebylo vidět. Pokud by lampa nezhasla vůbec. - Ježíšovy vtípky jsou často ukryty v detailu, v nemnoha slovech. Zde si máme představit, jak bláznivě by vypadal ten, kdo by sotva zapálenou lampu postavil ne na svícen, jak se to dělá běžně, aby byla dobře vidět a světlo se mohlo šířit, nýbrž pod nádobu, kde vůbec vidět není. K čemu je světlo skryté tak, že nesvítí? Jaký pak vůbec mělo smysl světlo rozsvěcovat?

A teď si musíme všimnout, že Ježíš používá tohoto groteskního přirovnání, aby nás poučil o něčem důležitém. On říká, že jako světlo lampy má zářit naše světlo, světlo nás křesťanů. Má svítit před lidmi. Světlo Ježíšových učedníků je určeno ostatním. A není těžké se dovtípit, že tím světlem, kterým máme svítit, je naše víra. Doslova se zde mluví o skutcích, ale pod tím můžeme rozumět všechny vnější projevy víry, zvěstování dobré zprávy o Bohu, odpuštění druhým, i sobě, projevy lásky, skutky milosrdenství apod. Všechno toto je Božím světlem, které má svítit skrze nás. My jsme zapálené lampy tohoto světla. To světlo se má šířit, to světlo prosvěcuje svět, to světlo může zalít svět hřejivým svitem. Co by to byla za bláznivá představa, chtít to světlo omezovat? Směšnost té představy, jak kdosi staví hořící lampu pod nádobu, nás má dovést k poznání, jak je směšné, když my bychom chtěli ukrývat svojí víru.

Víra jako světlo. A křesťané jako lampy. Věřící lidé jsou ti, kdo hoří jasným plamenem. Někteří velkým a mocným plamenem. Někteří menším. Někteří plamínkem slabým a škytavým. To se může stát. Nenormální je jen to, že by někdo stavěl lampu pod nádobu. – Víra se rodí v srdci člověka. Ale není jen v srdci. Víra přetváří celý život člověka. Proměňuje jeho životní způsob, to, jak člověk mluví a jedná. Když uvěříme evangeliu, promění to celý náš život, ale nejen náš, naše víra bude ovlivňovat i lidi kolem nás, i naše životní prostředí. Copak to jde jinak? – Někdy se říká, že víra je jen vnitřní věcí každého člověka – ale tahle věta, často opakovaná, zní jako vtip. Vtip podobný tomu, že někdo staví světlo pod hrnec. Víra je prý jen osobní, intimní záležitostí - tohle říct, to je směšné. Tahle myšlenka byla vymyšlena v moderních evropských dějinách, a opakovaná tak často, že se dneska bere nadmíru vážně. Jak se ji bránit lépe než ukázat, že z hlediska Bible je to myšlenka přímo směšná? - Ano, mnozí křesťané ji převzali. Zdá se jim to pohodlnější, používají ji jako omluvu. Mají víru pro své osobní uspokojení, jako světlo, které září dovnitř, do nitra člověka, ne navenek. Chodí po světě jako nádoby, které mají možná světlo vevnitř, ale navenek není nic vidět. Také některé církve – možná i naše – jsou v nebezpečí, že budou evangelium považovat za světlo k osvícení hloučku věřících, za světlo, které má své hranice, uvnitř společnosti, která usiluje být nábožensky neutrální. Církve jako velké nádoby, které přechovávají evangelium jako poklad – pro sebe. Z hlediska Bible je to ovšem myšlenka hodna vysmání.

Musím říct, že se často setkávám s lidmi, kteří to, že žijí jako "hrnec", vnímají jako svůj problém. Trápí se nad tím, že svou víru nedovedou dát najevo, že se ostýchají svědčit, že o své víře nedovedou mluvit. Naučili se držet svou víru pod nádobou, a přímo by se vylekali, kdyby se to světlo vylilo ven a kdyby na nich jejich víra měla být poznat. Možná se bojí, že by ten jejich vnitřní plamínek měl být vystaven vlivům světa, obávají se, že by neobstál a zhasnul. Když s takovými lidmi mluvím, snažil jsem se je pochopit, přitakal jsem, že to bývá těžké, svědčit o víře, když se člověk setkává s lhostejností či nepřátelstvím. Byla to má častá reakce, že jsem se snažil vyjádřit pochopení pro tyto těžkosti. Snažil jsem se být empatický. Ale domnívám se, že Ježíš by reagoval jinak. A byl by v právu. Dnes používá v této souvislosti humor, a jeho humor často otvírá nové úhly pohledu, nové možnosti pochopení. Dnes nám ukazuje grotesknost našeho běžného počínání. Ptá se: dovedete si představit, že by člověk zapálenou lampu zakrýval nádobou? Asi nedovedete. Tak proč mluvíte o víře, která se neprojevuje, která není vidět? Proč takovou víru ještě vůbec nazýváte vírou? Říkáme, že je těžké dosvědčovat víru. Ale je snad pro světlo těžké svítit? Ne, patří to přímo k jeho podstatě, že světlo svítí. Nemůže nesvítit, protože pak už by to nebylo světlo. Byla by to tma, a tmu nazývají světlem leda tak v Kocourkově. - Lampu zapálíte a ona svítí. Nepřemýšlí, jestli má svítit, nenutí se do toho, aby svítila. Nejtěžší práci v dnešní grotesce z evangelia vykoná ten, kdo musí najít nádobu a světlo s ní přiklopit. Podobně se trápí ten, kdo staví hrnec na svojí víru, kdo přemýšlí, kde se svědectví o Bohu hodí a kde nehodí, kdo se stará, aby nenarazil, aby nebyl vysmán. Pokud se bude naše víra projevovat stejně přirozeně jako svítí lampa, nebude to žádná námaha, žádné úsilí, žádná práce. Pak pochopíme, co to znamená, že věřící člověk prostě nemůže jinak. Co je v našem srdci přece nechceme a nemůžeme skrývat. Pokud je v něm víra, tak se to projevuje. – A ještě jeden příhodný obraz k tomu Ježíš používá. Obraz plynutí. Dnes mluví o světle, jindy přirovnává svědectví víry k plynutí vody, procesu stejně spontánnímu jako je svícení světla. Říká, jak se obsah našeho srdce prostě musí projevovat (Mt 12,34): Čím srdce přetéká, to ústa mluví. A jinde (J 7,38): Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra'.

A tak, až na vás zase někdy půjdou myšlenky, že je víra jen osobní věc, věc lidského nitra, že se o víře dá mluvit jen v rodině nebo v církvi, vysmějte se sami sobě.

Skloňme se k přemýšlení nad našimi slabostmi a hříchy. Kdo chcete a můžete, vyznávejte spolu se mnou hlasitě:
Pane Bože, vyznáváme, že ti nejsme dobrými svědky. Je za tím náš strach a lhostejnost…
VYZNÁVÁME
Věříme, že když ty nás osvítíš, poznáme krásu tvé milosti, a budeme chodit ve světle,
že když ty nás zapálíš, budeme zmocněni, abychom byli světlem světa… VĚŘÍME
Chceme být tvým světlem i v tom, že teď odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.
odpouštíme
Slovo milosti: I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.

Žádné komentáře: