Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

SMÝŠLEJTE O SOBĚ STŘÍZLIVĚ

Ř 12,3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míry víry udělil každému Bůh.

Přátelé v Kristu,
dnes budeme mluvit o pýše. O tom, když někdo sám sebe povyšuje. Když se dělá lepším, než ve skutečnosti je. Když má sám o sobě přehnané sebevědomí. – Přemýšlejme na začátku, jak je to se sebevědomím v dnešní době a dnešním světě? Na jedné straně nás naší rodiče pravděpodobně učili, že si o sobě nemáme moc myslet. A my to zase učíme naše děti: „nebuď namyšlený, nebuď pyšný“. A používáme výstižné úsloví o „pýše, která předchází pád“. – Na druhé straně po nás svět ovšem vysoké sebevědomí vyžaduje. Hledáte třeba práci a připravujete se na výběrové řízení. Tady se přímo předpokládá, že budete mluvit především o tom, jak jste dobří, jak skvělé jsou vaše schopnosti. A pokud něco nezvládáte, musíte být ochotni se to rychle doučit. I naše děti zároveň chválíme a snažíme se v nich pěstovat „zdravé“ – a to zase znamená „vysoké“ – sebevědomí. Aby se ve světě uplatnily. Zdá se, že se lépe daří tomu, kdo má své ego pořádně nafouknuté. - Vždycky mě zlobilo taky to, že i mnohé směry, které si říkají duchovní, nabízejí lidem především to, že jim zvýší sebevědomí. Jsou to různé metody, které vás chtějí přivést k tomu, aby jste si uvědomili, jak jste silní, dobří, schopní. Pořádně se nadechněte a choďte s hlavou vztyčenou. - A zdálo by se, že takových lidí dnes skutečně chodí po světě hodně, aspoň po té úspěšné části světa. V takové světě pak ovšem i církev chce být sebevědomá. I křesťané chtějí být ctižádostiví a úspěšní. A pak jsou někteří namyšlení a myslí si o sobě víc, než jsou, přesně tak, jak o tom mluví Pavel. Pyšní, nafoukaní, sami sebe povyšující. Co s tím? Jak o tom kázat? Máme kázat proti tomu, proti pýše? Z kázání by mohlo být veliké pokárání: moc si o sobě nemyslete. Buďte pokorní. Myslete na své slabosti a hříchy.

Apoštol Pavel však dnes volí jiný způsob řeči. Tady není pokárání. Pavel nemluví proti pýše slovy tvrdými a káravými. Podívejte se, co je tady dnes napsáno: Pavel o sobě říká, mluví na základě milosti, která mu byla dána. Myslí tady na Boží milost, která ho pozvedla, na Boží sílu, která ho zmocnila k jeho zvěstování. A jestliže Pavel sám zakusil Boží milost, z které jedině žije, jak by mohl poučovat druhé jinak, než také milostivě? Mysleli bychom možná, že pýchu pyšných je třeba odsoudit: nesmíte být pyšní. Pavel tady však mluví spíše o osvobození od pýchy: vy nemusíte být pyšní. Vy si o sobě nemusíte moc myslet, protože to nejsou vaše schopnosti, které by určovaly cenu vašeho života. V očích Božích máte cenu, Bůh vás má rád. Z jeho milosti žijete, ne ze svých zásluh. Z jeho milosti jste co jste. Vy si můžete ulehčit od své pýchy. Pýcha je totiž obrovským břemenem. Kdy se pořád musíte snažit, abyste dobře vypadali, abyste v očích druhých neklesli, aby vás uznávali. Kdy si i sami o sobě chcete myslet, jak jste dobří, dost dobří, a potlačujete myšlenky na své slabosti a viny. Obrovské břemeno to může být, když pořád jen nadzvedáváte své ego. Pavel na to řekne: nesmýšlejte o sobě výše, než je vám určeno. Vy se nemusíte povyšovat.

A Pavel řekne dále, že o sobě máme přemýšlet jiným způsobem než pyšným. Nemáme se povyšovat, a místo toho o sobě máme smýšlet střízlivě. Toto ostatně patří ke zdravému způsobu života. K duševní hygieně. Že se pravdivě známe. Že si o sobě nic nenalháváme, ale víme co od sebe můžeme čekat. Že o sobě smýšlíme střízlivě – pěkně to tu Pavel postihl. Střízlivě – že se neopíjíme svými vlastními úspěchy, ale že se nedáme otupit ani myšlenkami na vlastní malost a bezvýznamnost. Máme ve svém sebevědomí najít zdravou míru. Nepodceňovat se, ale ani nepřeceňovat. Smýšlejte o sobě střízlivě. - A dá se nějak blíže říci, jaká je tedy ta zdravá míra? Co je střízlivá pravda o člověku? Jsme jako lidé spíše špatní nebo spíše dobří? Kolik procent v nás je dobrého? Jsou myšlenkové směry, které člověka vidí pesimisticky, jako naprosto zkaženého. Jsou myšlenkové směry optimistické, které sice také ví o lidských nedostatcích, ale vidí je jako odstranitelné, člověka pak jako poučitelného a schopného velkých věcí.

A jak je tomu v křesťanství? Bible už na počátku poví to optimistické i to pesimistické. To, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, i to, že jsme propadli hříchu. A kde je tedy ta zdravá míra mezi těmito extrémy? V jakém poměru je smíšen ten koktejl dobrého a zlého v nás? Jaké je to střízlivé smýšlení křesťana o sobě samém? Pavel tuto zdravou míru odvozuje ze zkušenosti víry, z té, která je pro nás křesťany podstatná, ústřední. Ano, jsme hříšní lidé. Pokud jsme k sobě pravdiví, má jistě každý z nás hlubokou zkušenost s vlastní nedokonalostí. A s rostoucí mírou víry se dokonce ono poznání hloubky našeho hříchu může prohlubovat - až k propastnosti. Ve světle Božího slova se nám stále plněji odkrývá naše slabost. – Ale to není všechno, to vůbec není všechno. Náš hřích je děsivý, a přesto pro křesťana není tím nejdůležitějším. Tam, kde ve víře roste poznání hříchu, roste ještě více poznání Boží milosti. Té milosti, které na náš hřích stačí, a která svou mírou přesahuje míru hříchu. Mé srdce je do nakaženo hříchem do velké hloubky – s rostoucí mírou své víry to mohu poznávat stále více - ale Boží milost sahá ještě hlouběji. Aby mě pozvedla a zachránila. Abych netonul a nehynul ve svém hříchu, v nesmyslném způsobu života, ale abych byl tady na světě k něčemu. Ano, jsme hříšní – ale Bůh nám naše hříchy odpouští. Ano, jsme slabí – ale Bůh nám dává sílu. Jsme ospravedlnění hříšníci. V této podvojnosti musíme žít, a až do konce času o křesťanech bude platit obojí. Zůstáváme sami u sebe hříšníky, ale jsme Bohem ospravedlňováni. - Milostí Boží jsem to, co jsem, řekne Pavel jinde (1K 15,10). A spolu se českým klasikem (J. Werich) bychom k tomu mohli dodat: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.

A tohle má být taky to hlavní v našem sebevědomí. Abychom věděli, že Bůh nás tady chce k něčemu mít. Jsme Bohem povoláni – k něčemu. Dostáváme Boží milost – abychom nemuseli žít neplodně ve vězení svého hříchu, ale abychom žili dobrý a užitečný život. To je ta zdravá míra víry, podle které máme o sobě smýšlet: Bůh nám dává ve světě úkol, menší nebo větší. Slyšeli jsme k tomu i Ježíšovo podobenství o hřivnách. - V pohledu na člověka jsem střízlivý optimista: náš život má svou hodnotu proto, že nás tady Pán Bůh chce mít – třebaže jsem všelijak slabí a trvale hříšní. Pán Bůh nás povolává a zmocňuje. To má být naše chlouba a naše posila. Jak říká zase Pavel ještě zase na jiném místě (2K 10,17): 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'

Pane Bože náš, dej nám, ať vidíme sami sebe střízlivě.
Ať dovedeme žít z milosti a ne z pýchy.
Ať vidíme sami sebe tak, jak ty nás vidíš.

Žádné komentáře: