Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

SMÝŠLEJTE O SOBĚ STŘÍZLIVĚ

Ř 12,3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míry víry udělil každému Bůh.

Přátelé v Kristu,
dnes budeme mluvit o pýše. O tom, když někdo sám sebe povyšuje. Když se dělá lepším, než ve skutečnosti je. Když má sám o sobě přehnané sebevědomí. – Přemýšlejme na začátku, jak je to se sebevědomím v dnešní době a dnešním světě? Na jedné straně nás naší rodiče pravděpodobně učili, že si o sobě nemáme moc myslet. A my to zase učíme naše děti: „nebuď namyšlený, nebuď pyšný“. A používáme výstižné úsloví o „pýše, která předchází pád“. – Na druhé straně po nás svět ovšem vysoké sebevědomí vyžaduje. Hledáte třeba práci a připravujete se na výběrové řízení. Tady se přímo předpokládá, že budete mluvit především o tom, jak jste dobří, jak skvělé jsou vaše schopnosti. A pokud něco nezvládáte, musíte být ochotni se to rychle doučit. I naše děti zároveň chválíme a snažíme se v nich pěstovat „zdravé“ – a to zase znamená „vysoké“ – sebevědomí. Aby se ve světě uplatnily. Zdá se, že se lépe daří tomu, kdo má své ego pořádně nafouknuté. - Vždycky mě zlobilo taky to, že i mnohé směry, které si říkají duchovní, nabízejí lidem především to, že jim zvýší sebevědomí. Jsou to různé metody, které vás chtějí přivést k tomu, aby jste si uvědomili, jak jste silní, dobří, schopní. Pořádně se nadechněte a choďte s hlavou vztyčenou. - A zdálo by se, že takových lidí dnes skutečně chodí po světě hodně, aspoň po té úspěšné části světa. V takové světě pak ovšem i církev chce být sebevědomá. I křesťané chtějí být ctižádostiví a úspěšní. A pak jsou někteří namyšlení a myslí si o sobě víc, než jsou, přesně tak, jak o tom mluví Pavel. Pyšní, nafoukaní, sami sebe povyšující. Co s tím? Jak o tom kázat? Máme kázat proti tomu, proti pýše? Z kázání by mohlo být veliké pokárání: moc si o sobě nemyslete. Buďte pokorní. Myslete na své slabosti a hříchy.

Apoštol Pavel však dnes volí jiný způsob řeči. Tady není pokárání. Pavel nemluví proti pýše slovy tvrdými a káravými. Podívejte se, co je tady dnes napsáno: Pavel o sobě říká, mluví na základě milosti, která mu byla dána. Myslí tady na Boží milost, která ho pozvedla, na Boží sílu, která ho zmocnila k jeho zvěstování. A jestliže Pavel sám zakusil Boží milost, z které jedině žije, jak by mohl poučovat druhé jinak, než také milostivě? Mysleli bychom možná, že pýchu pyšných je třeba odsoudit: nesmíte být pyšní. Pavel tady však mluví spíše o osvobození od pýchy: vy nemusíte být pyšní. Vy si o sobě nemusíte moc myslet, protože to nejsou vaše schopnosti, které by určovaly cenu vašeho života. V očích Božích máte cenu, Bůh vás má rád. Z jeho milosti žijete, ne ze svých zásluh. Z jeho milosti jste co jste. Vy si můžete ulehčit od své pýchy. Pýcha je totiž obrovským břemenem. Kdy se pořád musíte snažit, abyste dobře vypadali, abyste v očích druhých neklesli, aby vás uznávali. Kdy si i sami o sobě chcete myslet, jak jste dobří, dost dobří, a potlačujete myšlenky na své slabosti a viny. Obrovské břemeno to může být, když pořád jen nadzvedáváte své ego. Pavel na to řekne: nesmýšlejte o sobě výše, než je vám určeno. Vy se nemusíte povyšovat.

A Pavel řekne dále, že o sobě máme přemýšlet jiným způsobem než pyšným. Nemáme se povyšovat, a místo toho o sobě máme smýšlet střízlivě. Toto ostatně patří ke zdravému způsobu života. K duševní hygieně. Že se pravdivě známe. Že si o sobě nic nenalháváme, ale víme co od sebe můžeme čekat. Že o sobě smýšlíme střízlivě – pěkně to tu Pavel postihl. Střízlivě – že se neopíjíme svými vlastními úspěchy, ale že se nedáme otupit ani myšlenkami na vlastní malost a bezvýznamnost. Máme ve svém sebevědomí najít zdravou míru. Nepodceňovat se, ale ani nepřeceňovat. Smýšlejte o sobě střízlivě. - A dá se nějak blíže říci, jaká je tedy ta zdravá míra? Co je střízlivá pravda o člověku? Jsme jako lidé spíše špatní nebo spíše dobří? Kolik procent v nás je dobrého? Jsou myšlenkové směry, které člověka vidí pesimisticky, jako naprosto zkaženého. Jsou myšlenkové směry optimistické, které sice také ví o lidských nedostatcích, ale vidí je jako odstranitelné, člověka pak jako poučitelného a schopného velkých věcí.

A jak je tomu v křesťanství? Bible už na počátku poví to optimistické i to pesimistické. To, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, i to, že jsme propadli hříchu. A kde je tedy ta zdravá míra mezi těmito extrémy? V jakém poměru je smíšen ten koktejl dobrého a zlého v nás? Jaké je to střízlivé smýšlení křesťana o sobě samém? Pavel tuto zdravou míru odvozuje ze zkušenosti víry, z té, která je pro nás křesťany podstatná, ústřední. Ano, jsme hříšní lidé. Pokud jsme k sobě pravdiví, má jistě každý z nás hlubokou zkušenost s vlastní nedokonalostí. A s rostoucí mírou víry se dokonce ono poznání hloubky našeho hříchu může prohlubovat - až k propastnosti. Ve světle Božího slova se nám stále plněji odkrývá naše slabost. – Ale to není všechno, to vůbec není všechno. Náš hřích je děsivý, a přesto pro křesťana není tím nejdůležitějším. Tam, kde ve víře roste poznání hříchu, roste ještě více poznání Boží milosti. Té milosti, které na náš hřích stačí, a která svou mírou přesahuje míru hříchu. Mé srdce je do nakaženo hříchem do velké hloubky – s rostoucí mírou své víry to mohu poznávat stále více - ale Boží milost sahá ještě hlouběji. Aby mě pozvedla a zachránila. Abych netonul a nehynul ve svém hříchu, v nesmyslném způsobu života, ale abych byl tady na světě k něčemu. Ano, jsme hříšní – ale Bůh nám naše hříchy odpouští. Ano, jsme slabí – ale Bůh nám dává sílu. Jsme ospravedlnění hříšníci. V této podvojnosti musíme žít, a až do konce času o křesťanech bude platit obojí. Zůstáváme sami u sebe hříšníky, ale jsme Bohem ospravedlňováni. - Milostí Boží jsem to, co jsem, řekne Pavel jinde (1K 15,10). A spolu se českým klasikem (J. Werich) bychom k tomu mohli dodat: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.

A tohle má být taky to hlavní v našem sebevědomí. Abychom věděli, že Bůh nás tady chce k něčemu mít. Jsme Bohem povoláni – k něčemu. Dostáváme Boží milost – abychom nemuseli žít neplodně ve vězení svého hříchu, ale abychom žili dobrý a užitečný život. To je ta zdravá míra víry, podle které máme o sobě smýšlet: Bůh nám dává ve světě úkol, menší nebo větší. Slyšeli jsme k tomu i Ježíšovo podobenství o hřivnách. - V pohledu na člověka jsem střízlivý optimista: náš život má svou hodnotu proto, že nás tady Pán Bůh chce mít – třebaže jsem všelijak slabí a trvale hříšní. Pán Bůh nás povolává a zmocňuje. To má být naše chlouba a naše posila. Jak říká zase Pavel ještě zase na jiném místě (2K 10,17): 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'

Pane Bože náš, dej nám, ať vidíme sami sebe střízlivě.
Ať dovedeme žít z milosti a ne z pýchy.
Ať vidíme sami sebe tak, jak ty nás vidíš.

Žádné komentáře: