Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Chléb

L 22:19 Pak vzal Ježíš chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

Přátelé v Kristu,
připomínáme si dnes, jak Ježíš naposledy – na Zelený čtvrtek – večeřel se svými učedníky. Slavili spolu velikonoční židovský hod beránka. Ježíš a jeho učedníci, jako řádní židé, někde v Jeruzalémě, v jakési větší místnosti, slaví sváteční hostinu. Tento hod beránka měl svůj předepsaný průběh, a během něj se na slavnostním stole vyskytovalo mnoho druhů potravin. Jak už název hostiny napovídá, nemohla tu chybět upečená kost z beránka s kusem masa, ale nemohly tu chybět například ani hořké byliny, slaná voda, a tak dále. Byliny jako připomínka hořkého údělu Izraelců v Egyptě, slaná voda jako upomínka na provedení Rudým mořem. Každá z potravin na tom stole měla totiž zároveň měla svůj symbolický význam, a jejich jedení tak bylo zároveň jakýmsi vyprávěním příběhu. Totiž příběhu o tom, jak Hospodin vysvobodil svůj lid z otroctví. - Ježíš se svými učedníky nepochybně zachoval celý předepsaný průběh hostiny. Hostina trvala notný kus večera. Ze všech použitých potravin však zvlášť zdůraznil dvě, k těm měl své zvláštní slovo. Ta zvláště zůstala učedníkům v paměti. A tak se do centra hostiny dostal chléb a víno. Dnes jsme si připomněli jeho slovo o chlebu. "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

I dnes máme před sebou chléb. A není to pro nás nic nezvyklého. Vždyť chléb je pro nás i základní potravinou. A my můžeme pomyslet, jak silným podobenstvím už obyčejný chléb je, dokonce dříve než ho Ježíš postaví do středu večeře Páně. - Co všechno se muselo stát, než se tento chléb dostal na náš stůl. Jakési loňské zrno muselo zemřít v zemi, aby z něho vyrazil klas. A to nové zrno z klasu muselo být drceno, aby z něho mohl být upečen chléb. Je to podobenství našeho života, vždyť tak i my lidé musíme být drceni, abychom vydali užitek. Pod tíží života si teprve uvědomujeme, co je důležité a co ne. A mnohé staré v nás musí umírat – například naše iluze, předsudky, pýcha, a podobně - aby se narodilo něco nové, a my abychom dovedli žít skutečně plodný život. Jak silným znamením je chléb už dříve, než slyšíme Ježíšovo slovo.

A teď tedy takový chléb bere Ježíš do rukou. Podívejme se, co Ježíš s tímto chlebem dělal. Máme tady čtyři slovesa. Vzal ten chléb, vzdal díky, lámal a dával jim. Zřejmě je to důležitá posloupnost. Máme ji takto zachovánu ve všech verzích příběhu o poslední večeři, a také dále v příbězích podobných, v příbězích o sycení zástupů. Také tam Ježíš: vzal chléb, který mu přinesli, požehnal ho před Bohem, sám ho lámal, a dával jej učedníkům, aby ho roznesli lidem. A všichni byli nasycení. – Stejné lámání chleba nacházíme dnes, vidíme jen posun od vnějšího k vnitřnímu. Zatímco v příbězích o sycení tisíců byli ti sycení přímo přítomni na tom místě, a učedníci viděli, že se stal zázrak, že jsou všichni nasyceni, u večeře Páně je lámání zachováno, ale jeho smysl zvnitřněn, zosobněn. Ježíš smysl chleba vztahuje na sebe. Ježíš sám se vydává, a užitek budou mít mnozí po celém světě, ve všech dobách.

Ježíš ve svém slovu výkladu k lámání chleba ještě zesiluje jeho přirozenou symboličnost. Nejen, že chléb v sobě uchovává vzpomínku na zrno, které muselo zemřít. Nejen, že v sobě chléb má zrno drcené. Ježíš teď ten chléb ještě láme. A to je podobenství toho, co se bude dít s ním: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Jako vám dávám v tuto chvíli tento chléb, vydávám pro vás svůj celý život. On se jim teď vydává v lásce. Oni ho za chvíli opustí, vydají do rukou nepřátel (všimněme si – je tam použito stejné sloveso – oni Ježíše vydají). A přece pro své tehdejší učedníky i pro nás Ježíš ustanovil tento obřad, abychom si připomínali, že on chce překonat naší slabost a naše selhávání a naše viny svým vlastním vydáním pro nás.

A tak ještě ono závěrečné slovo výkladu k tomu Ježíš přidá: „To čiňte na mou památku." Ta věta znamená dvě věci. Zaprvé: při poslední večeři si připomínáme, pamatujeme, co pro nás Ježíš udělal. A ta připomínka je velmi názorná. Vždyť my ten chléb, který byl lámán, ještě dále ve svých ústech koušeme a mělníme. Ten chléb se stane naším tělem. Přivlastňujeme si smysl jeho oběti, Ježíš se stává naším životem. A zadruhé: připomínáme si, že se do toho, co Ježíš udělal, máme vpojit, že takto mohou být i naše životy užitečné. Když jsou naše životy požehnány, když je svěřujeme Bohu, nemusíme se o sebe bát, ani když jsme lámáni. Máme své životy vydávat ve prospěch druhých. To často vyžaduje oběť.

Chléb je jednoduchý symbol. Často ho máme před sebou, v ruce. A tak si můžeme při každém jedení chleba připomínat, co pro nás Ježíš udělal a jak je to s našimi životy.

Žádné komentáře: