Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi

L 6:31
Ž 103,8-13; Oz 11,1-11; Ga 5,13-14

Přátelé v Kristu,
poučení, které jste právě slyšeli, má v lidstvu zcela výsadní postavení. Říkám v lidstvu, protože ho najdete snad ve všech kulturách a náboženstvích. Těm slovům se říká: “zlaté pravidlo”. Je to moudrost, ke které nezávisle na sobě přišli lidé ve všech částech světa. Je to tedy asi moudrost, ke které se přizná většina lidí, že by to takto mělo být, že by mělo platit: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. Je to poučení, které říká, že způsob, jakým my jednáme s druhými, má co dělat se způsobem, jakým oni jednají s námi. Naše vztahy s lidmi jsou totiž vzájemné, my musíme vyjít s nimi a oni s námi. A jistě stojíme o to, abychom navzájem vycházeli dobře.

A přece, jak je to zlaté pravidlo zvláštní a nesamozřejmé. Ono totiž říká, že s druhými máme jednat podle toho, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi. Je to nesamozřejmé, protože my většinou jednáme podle toho, jak ti druzí skutečně jednají s námi. A když s námi jednají zle, my si připadáme oprávnění odplácet zase zlým. Zatímco toto pravidlo říká: jednejte tak, jak byste chtěli, aby ti druzí jednali s vámi. Neřiďte se podle toho, jak jednají, ale podle toho, jak byste chtěli, aby jednali. A jak bychom chtěli, aby s námi lidé jednali? To máme asi všichni nastaveno stejně. My bychom přece chtěli, aby nás měli lidé rádi. Aby měli pro naše jednání pochopení. Aby si naše činy vykládali spíše dobře než špatně, a pokud někdy uděláme něco špatného, aby nám odpouštěli. Samozřejmě, že bychom si to takto přáli. A zlaté pravidlo na tuto naší touhu navazuje, a obrací ji navenek: tak jak byste si sami přáli, aby druzí jednali s vámi, tak vy nejdříve jednejte s nimi. Abychom my měli ty druhé rádi. Abychom měli pro jejich jednání pochopení, abychom si jejich činy vykládali spíše dobře než špatně. A pokud nám udělají něco špatného, abychom jim odpouštěli. – To zlaté pravidlo vlastně chce, abychom se na druhé dívali nadějně. Abychom od nich očekávali, že k nám budou laskaví, milosrdní, chápaví. Abychom viděli ty druhé z hlediska jejich dobrých možnosti, z lepší stránky. – A my už snad zřetelně vidíme, proč je to zlaté pravidlo vlastně hodně zvláštní: protože většina našich zkušeností je možná opačná. Dobré jednání se nevyplatí. My se snažíme s druhými laskavě, ale oni to neocení, nebo naší laskavosti dokonce zneužijí. Ten, kdo se snaží vycházet se všemi dobře, vypadá jako naivka a slaboch.

Řekli jsme si, že náš způsob chování k druhým vždy souvisí s tím, jak se druzí chovají k nám. Navzájem se ovlivňujeme. Ale teď je ještě otázkou, jestli se více necháme ovlivňovat druhými nebo naopak více chceme ovlivňovat druhé. Podívejme se nejdříve na ten častý postoj, kdy my jednáme s druhými podle toho, jak oni jednají s námi. Říkáme: když někdo jedná s námi špatně, jak bychom my s ním mohli jednat laskavě? Jen ten, kdo se k nám chová dobře, si zaslouží naší dobrotu. A proto, když můžeme, odplácíme zlým za zlé, lhostejnost za lhostejnost, pomluvy za pomluvy a tak dále. Vypadá to jako postoj mocný, silný. Jako postoj svobodný, rozumný. Ale ve skutečnosti znamená, že to my se necháme určovat druhými. Že své jednání neřídíme sami, že se nerozhodujeme svobodně jak jednat. Špatným jednáním druhých se necháme přimět i sami k špatnému jednání. – Druhý možný způsob je právě ten, o kterém dnes mluví Ježíš. Kdy neodplácíme, naopak se snažíme druhé ovlivnit svým dobrým jednáním. Navzdory tomu, že oni s námi třeba i jednají špatně. Na první pohled to může vypadat jako slabost. Ale ve skutečnosti je to projev vnitřní síly a vnitřní svobody. Nenechám se určit většinovou lidskou špatností. Nenechám se určovat tím, jací lidé jsou. Naopak budu vidět druhé takové, jakými bych chtěl, aby byli. Budu pro ně mít stále šanci, stále naději. Budu je ke změně chování motivovat tím, že jim budu fandit, hledat jejich dobré možnosti. Budeme se tím blížit k tomu, jak se Pán Bůh se dívá na nás, když nám odpouští. Když nás má rád, jistě často navzdory tomu, jakými ve skutečnosti jsme. - Je pro mne silné to, co nám říká Hospodin například ústy proroka Ozeáše (Oz 11,4): „Provázky milování vás chci táhnout“. Svou láskou vás chci přivést k lásce. Takto si představuji působení Boží: Spíše nás vede, předchází svou láskou. Nepronásleduje nás hněvem, nestíhá nás tresty.
Když tady při kázání probíráme Ježíšova slova, a snažíme se je pochopit, je vždy dobré, když se podíváme, jak je on sám vykládá svým životem. Celý kus evangelií vypadá, že Ježíš je obětí poměrů, že ho to prostě všechno převálcuje. Že je obětí lidské nechápavosti, slabosti svých učedníků. Obětí toho, že je např. Pilát bezzásadový, jeho vojáci suroví, atd. A přesto se Ježíš tím vším nenechá určovat. Nekončí ve hněvu, neříká: nemělo to cenu. Nenechá se určovat lidskou špatností. Naopak: má pro lidi kolem sebe stále naději. Miluje i své nepřátele. Ježíš se nechá určovat jen Bohem, jen milosrdenstvím. A proto má moc situaci zvládat. To, co vypadá jako slabost, je ve skutečností velkou duchovní silou. On má pro své učedníky naději až do konce. A potom nakonec, při svém utrpení, i když ví, že oni selžou a opustí ho, má pro ně pak naději znovu. Po svém vzkříšení k nim zase přichází. – Řekl jsem už, že tzv. „zlaté pravidlo“ znají všechna náboženství. Všechna ho považují za základ etiky. Je tedy křesťanství až tak jedinečné? Nechci ostatní náboženství snižovat, taký nevím, do jakých souvislostí je v nich zlaté pravidlo zasazeno. Jedno však vím: pro mne je Ježíšův příběh naprosto nejsilnějším příkladem pro tato slova. On je jejich ilustrací až do extrému. On s lidmi, s námi nejedná podle našich hříchů, ale podle Božího milosrdenství. Nevidí nás podle našich špatností. Naopak nás vede, abychom měli naději: pro sebe, a pak i pro druhé. - Takto rozumím i Ježíšově oběti: že lidskou špatnost snáší, odpouští, bere na sebe, v naději, že své učedníky promění svou láskou. To má být naše posila. A ta dnešní slova nám ukládá jako pravidlo do života: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.
Pane Ježíši Kriste, pomoz nám překonávat naše obvyklé hříšné způsoby,
dávej nám sílu k lásce.

Žádné komentáře: