Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila

L 15,3-7 Pověděl jim Ježíš toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Ž 23; Ez 34,8-14; Ř 5,5-11

Přátelé v Kristu,
má podzimní kázání, dá-li Pán Bůh a nebudete-li vy nesouhlasit, budou trochu osobnější. Budu vybírat texty z evangelia, které jsou pro mě zvlášť důležité a které mám rád. Je tomu totiž asi 25 let, co jsem uvěřil, a tak chci trochu rekapitulovat, co pro mne bylo vždycky důležité, co mě oslovilo. – A dnes jsem vybral podobenství o ztracené ovci. Dobrý pastýř jde, vytrvale hledá tu jednu ztracenou ovečkou, která se mu zatoulala pryč od jeho stáda. Ta jedna jediná mu za to stojí. On její ztrátu nepřehlédl, ale namáhavě se vydává pro její záchranu. Není to snad velké potěšení pro každého, kdo sám sebe rozpozná v takové postavě ztracené ovce? A není to snad každý z nás, že si někdy, a možná často, připadáme jako ztracení? Bůh „nechce, aby zahynul někdo z těchto maličkých.“ – Jestli si dobře vzpomínám, četl jsem tento příběh poprvé v období, kdy jsem hodně přemýšlel nad pojmem „povolené ztráty“. Určitě jste už někdy to sousloví slyšeli. Tenkrát před půlstoletím jsem jednou za týden navštěvoval vojenský výcvik na takzvané vojenské katedře, a čekal mě měsíční pobyt v kasárnách. A tady jsme se dověděli, že při vojenských cvičeních jsou jakési povolené ztráty. Totiž: počítá se s tím, že při nich může být určité malé procento vojáků zraněno, či dokonce zabito. Každý pochopí, že se něco takového může stát. Tím spíše, jestli má takové cvičení skutečně simulovat obtížné a nebezpečné situace. Aby takové cvičení vůbec mělo smysl, aby to nebyla jen taková dětská hra. Ale když jsem si uvědomil, že bych v tom malém procentu mohl být i já, kvůli nějakému cvičení, které je jen „jako“, moc dobře mi nebylo. Od té doby mi pojem „povolené ztráty“ nedělá dobře. A jsem rád, že pastýř z podobenství o ztracené ovci takto neuvažuje. Pro něho má ta jedna jediná ohromnou cenu. Je nepostradatelná. Chybí mu, nechce ji ztratit. Proto nelituje své námahy, a jde ji hledat, dokud ji nenalezne. To je velké potěšení pro nás, kteří si možná připadáme v životě ztraceni. Bůh je takový dobrý pastýř, kterému záleží na každém z nás. - A také v církvi nejde o to, aby nás tady bylo dejme tomu sto, a pak to bude v pořádku, ale Bohu jde o každého z nás jednotlivě.

Zdá se mi, že z pohledu té jedné ovce je pro nás podobenství dobře přijatelné a potěšující. I na jedné ovci záleží. Teď je ovšem v podobenství zajímavý moment těch devadesáti devíti, které byly zanechány na pustém místě. Ta zjevná nevyváženost, kterou jakoby chtěl Ježíš ještě zdůraznit. Kvůli jedné opustí pastýř devadesát devět ostatních. To je Bůh Pastýř nechá jen tak? A když si tedy zrovna nepřipadáme jako ztraceni, znamená to snad, že se nám Bůh vzdaluje? Jsme snad Bohem opomíjeni proto, že jsme docela v pohodě, a protože jeho pozornost a péči potřebují ti, kdo jsou v krizi? Ne, tak tomu není. To, že celé vyprávění soustředí na tu jednu ovečku, chce vyjádřit něco jiného. V ní se můžeme najít každý jednotlivě. Každý z nás slyší to podobenství pro sebe. Když zakusíme Boží péči, můžeme být překvapeni, kolik lásky a pozornosti věnuje Bůh právě nám. A zdá se nám, že máme výsadní místo v Boží milosti. Ale to my prostě jen nevíme, jak Bůh jedná s těmi ostatními. Připadá nám, jako by tu byl jen pro nás. To je biblický způsob, jak vyjádřit Boží všudypřítomnost, něco, co je vždy nepochopitelné. Tím, že řekne, že Boží péče se soustředí výsadně na jednu ztracenou ovci, a přitom se v té ovci může poznat každý člověk.

A tak věřím, že Bůh chce zachránit každého člověka, každou ovci, která se mu ztratila. Pokud je nějaký člověk, kterému se Boží moci nedostává, pak je možná jeho vina. Odmítá ji, třeba i neuvědoměle. Podobenství takové lidi nazývá „spravedlivými“. To jsou ti, kdo si vystačí sami. Ti, kterým absolutně nepřipadá, že by byli nějak ztraceni. Vždyť oni sami vědí, jak dobře žít, a jim připadá, že žijí spravedlivě. Často nad tou otázkou přemýšlím: existují opravdu lidé, kteří si mohou oprávněně myslet, že Boží záchranu nepotřebují? Žijí takoví lidé skutečně spravedlivě? Odpověď neznám. Když je však oslovuje Ježíš, mám velké podezření, že to myslí ironicky: „spravedliví, kteří nepotřebují pokání.“ On věděl, ke komu mluví, protože on s takovými lidmi měl vlastní špatnou zkušenost. Byli kolem něj takoví, kteří se za spravedlivé považovali, především farizeové. Oni se poměřovali, jak daleko už dospěli na cestě svatosti. Oni si mysleli, že už plní všechny požadavky zákona. A proto si připadali Bohu blízcí. Ti si rozhodně o sobě nemysleli, že jsou jako ztracené ovce. To si mysleli naopak o druhých, o lidech na okraji společnosti, o velkých hříšnících. Sami o sobě si mysleli, že už jsou Bohu blízcí a že se Bůh raduje z jejich spravedlnosti. Ale Ježíš jim oprávněně předhazuje, že oni se takto stavějí Bohu na roveň a že je to vlastně pýcha. Že nepotřebují Boha jako zachránce, jako starostlivého pastýře, že si vlastně vystačí sami. Se svou vlastní spravedlností. A tak si i my dávejme pozor, ať nás nezláká role těch, kdo už si připadají spravedliví, dobří, soběstační. Nezapomínejme na pokání, na vyznávání vlastních hříchů a vlastní slabosti. Podle dnešního podobenství je na tom lépe ovce ztracená než ta, která si myslí, že žádnou pomoc a záchranu nepotřebuje.

A nakonec: víte, o čem se v dnešním textu mluví nejčastěji – totiž tři krát? – O radosti. Když ten, kdo ji hledal, ovci nalezne, vezme si ji S RADOSTÍ na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚RADUJTE SE se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Právě tak bude v nebi RADOST nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Kdyby křesťanství nebylo o radosti, myslím, že by mne nikdy nezlákalo. Křesťanskou víru vnímám především jako radostnou. V jejím počátku je sice naše lítost, pokání, vědomí vlastních hříchů a slabostí. Pak ale následuje poznání Boží pomoci, a výsledkem je radost – radost Boží. Bůh se raduje, že nás nalezl, že už nejsme ztraceni. Raduje se z obnoveného společenství s námi. Když nám to jako ovcím všechno dojde, bude to i důvod naší velké radosti.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme ve svých životech někdy nebo často jako bloudící ovce.
Věříme, že ty jsi dobrý pastýř, který nás chce vést cestou života.
Chceme mít pochopení pro bloudění těch druhých, a proto odpouštíme těm, kdo nám ublížili.

Slovo milosti (Ez 34,15n)
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.





Žádné komentáře: