Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu

L 15,12- 32 Ježíš řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
DEZ 694 V království Božím místa dost
Ž 103,8-14; Oz 11,1-9; 2K 5,16-21

Přátelé v Kristu,
takto krásně si to křesťanská víra představuje. Cokoliv špatného jsme udělali, může nám být odpuštěno. Všechny naše viny, naše špatné činy, naše omyly – můžeme je nechat ležet, a už se nad nimi více netrápit, dále se s nimi nevláčet. – Takto si to představuje v dnešním podobenství také onen mladší bratr, ten v daleké cizině a velké nouzi. On poznal, jak velkou chybu udělal, když se vydal do ciziny a opustil svého otce. Když jednal svévolně a dovedlo ho to až na dno. Ale teď se v něm probudí víra, že ho otec znovu přijme, že v jeho blízkosti znovu najde dobré místo pro svůj život. Když své selhání s lítostí přizná a pojmenuje, snad mu otec odpustí. – V této představě mladšího syna vidíme názorně, co znamenají slova jako „lítost“ a „odpuštění“. Jemu je líto, jak selhal a padl. Jak si myslel, že umí řídit svůj život, ale neumí. Jak si myslel, že si sám bude užívat lépe než s otcem, ale nakonec skončil u prasat. A co je odpuštění: přijetí do společenství, otevřená možnost zažívat životní spokojenost a radost. – A z této představy mladšího syna také vyplývá základní křesťanské učení o Božím odpuštění. Pokud litujeme svých hříchů, Bůh nám je odpouští, a my se už nad nimi nemusíme trápit. Nakolik jich litujeme a je vyznáváme, Pán Bůh nám od nich ulehčuje. I kdyby byly jakkoliv velké a závažné.

To je pěkná a milá teorie, když se však podíváme znovu do podobenství, vidíme, že tam je to ještě jinak. Mladší syn se vrací zpět k otci, ale my tady čteme, že otec mu vyběhl vstříc. On ho vlastně celou dobu vyhlížel, jestli se snad nevrátí. On svého syna objímá, dříve, než syn stačí říct své vyznání viny. S lítostí běžel otec k synovi. A to znamená: Bůh Otec našich hříchů lituje více než my. Nám to snad dojde jednou, jak bídná je naše situace, ale on našich selhání lituje více než my sami. My jemu scházíme více, než on nám. A on také naší situaci vidí vyostřeněji, než se zdá náš život nám. Naše bloudění, naší svéhlavost nazývá přímo smrtí, naší cestu k Bohu nazývá cestou k životu. Otce v podobenství pojmenovává návrat syna takto: Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. – Takže dříve, než syn stačil cokoliv říct, Bůh mu odpouští. To je něco, co lidský rozum nechápe. Anebo vlastně chápe, má to svou analogii v chování milujících lidských otců a matek. Syn skončil v drogách, všechno prohrál v automatech anebo propil, teď žije v nějaké špinavé díře. A přesto si rodič přeje, aby se vrátil domů. Neočekává, že dostane zpátky své peníze, nevyžaduje, aby se hned ve dveřích omlouval. Jen kdyby se vrátil! Vždyť mi prostě schází. A náš život má smysl jen tehdy, když můžeme být spolu s těmi, které máme rádi. Takovou zákonitost vložil Bůh do světa už v jeho počátku. A sám stvořil člověka, aby s ním měl společenství. To je výbušná teorie, že na tom jediném v životě záleží – abychom měli s Bohem společenství. Že nezáleží tolik na tom, nakolik vyslovíme svou lítost ve slovech. Že ne na tom, nakolik dovedeme či nedovedeme napravit svá selhání. Ale jen na tom záleží, abychom se vrátili k Bohu a chtěli být s ním. – Touto myšlenkou je ovšem také relativizována obvyklá kritika církve, kterou lidé běžně říkají: vždyť se podívejte, jací ti křesťané jsou, jak žijí. Jestli jsou v církvi takovíhle lidi, pak já s ní nechci nic mít. Podle tohoto Ježíšova podobenství jsou křesťané jednoduše ti, kdo hledají Boží slitování. Společenství s Bohem. Kdo k němu přicházejí. Nic dalšího k tomu není potřeba. A Bůh hříšníky přijímá. A on z nich radost má.

Není to však nebezpečná myšlenka – že Bůh odpouští jen tak? Co by to znamenalo pro svět, kdyby si lidé mohli myslet, že všechny viny jim budou odpuštěny? V podobenství máme tyto pochybnosti taky vyjádřeny, velmi životně, v postavě staršího syna. Ten z návratu bratra radost nemá. Není spokojený s tím, co se odehrálo. Dokonce: i když se jeho bratr omluvil, jak moc ho mrzí, co se stalo, i když přiznal, jak byl hloupý, jak špatně se rozhodl, jak věci nedomyslel – není to všechno málo? Kdo napraví, co ten marnotratný bratr zmarnil, co utratil, o co ochudil jejich rodinu? Ten ztracenec si lacině představuje, že vše napraví několika slovy omluvy. A s otcem starší syn nesouhlasí ještě více:tak beze všeho navrátilce přijímá, a dokonce chystá hostinu. Místo pokání, místo pokárání, místo trestu se tu bude slavit!

(Ale abychom staršímu synovi nekřivdili příliš. To podstatné si také on uvědomuje. Také on ví, jak důležité je pobývat s otce, tedy s Bohem. Jenže on to bere jako povinnost, a když to léta vydržel, tak to vnímá jako svou zásluhu. Vyčítá otci: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Vždycky mě tady překvapovalo, že tento syn otcovu přítomnost jen trpí, poveselit by se chtěl, ale ne s otcem, jen se svými přáteli. Tento syn pobývá se svým otcem, ale není v tom žádná radost. Jen vědomí povinnosti, nutnosti, řádnosti. Proto také nemá žádné pochopení pro svého mladšího bratra – neřáda. A žádné pochopení pro naivitu svého otce – tedy naivitu Boží. Pro Boha, který odpouští jen tak, lacině, každému člověku, který hledá cestu domů, cestu k Bohu. - Koho znázorňuje tento starší syn? Na počátku 15. kapitoly Lukáše se dovíme, že tehdejší farizeje a zákoníky. Také dnešní farizeje a zákoníky. Tedy ty, kdo si zakládají na své zbožnosti a poznání Bible, a chtějí z této pozice posuzovat a odsuzovat druhé lidi. A snad chtějí dokonce posuzovat i to, jaká je a může být spravedlnost Boží?)

I rozhněval se po návratu marnotratníka tento starší bratr, alespoň on se rozhněval a nechtěl jít dovnitř. Alespoň on přece musí mít rozum, alespoň on přece musí svým postojem dát najevo, jak by se věci měly dít. Ale i za ním otec vyšel a domlouval mu. Otec ho musí přemlouvat, aby vešel dovnitř, na oslavu, aby vešel do radosti. – Zpíváme ve zpěvnících píseň, kde se mluví, že je jediné vstupné do Božího království, „vstupným je smysl pro radost“. A ta slova nám myslím znějí dost divně. To je opravdu jediná podmínka? To po nás Pán Bůh nic dalšího nechce? Až mě to provokuje, že je to pojetí tak laciné. Ale musím přiznat, že ta slova písně dobře odpovídají tomu, co říká dnešní podobenství. Jsme pozváni k oslavě, do Božího království. Jen o jediné jde: abychom se chtěli s Bohem radovat. Mít s ním společenství radosti. – Konec dnešního podobenství je otevřený. Vejde ten starší syn dovnitř, nebo nevejde? Také nám se možná podobně jako jemu nezdá udržitelná představa, že by Bůh odpouštěl jen tak, beze všeho. Pravdivost takové myšlenky naštěstí nemusí garantovat lidský rozum. Garantuje ji Ježíš. A biblická zvěst o Boží milosti vůbec. Tak je konec otevřený i pro nás. Jsme do Božího království pozváni. Vejdeme nebo nevejdeme?

Pane Bože náš, děkujeme každý sám za pozvání do tvé radosti.

Žádné komentáře: