Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Syn člověka musí po třech dnech vstát

Mk 8,31-33 A začal Ježíš své učedníky učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Přátelé v Kristu,
v dnešním příběhu se Petr a Ježíš navzájem kárají. Zajímavé. Nejdříve Petr kárá Ježíše, že mluví o těžkých věcech, které ho mají potkat. A kárá ho decentně, v ústraní, svého Mistra. Potom následně však kárá Ježíš Petra za to, že ho pokáral. A Ježíš to dělá otevřeně, před ostatními učedníky, na plná ústa. Co si o tom myslíme? Na kterou stranu se přidáme my? Kdo z nich si své pokárání zasloužil?

Neříkejme ukvapeně, že Petr si ho zasloužil. Protože i my běžně jsme spíše jako Petr, na straně Petrově. Představme si tu situaci: Ježíš tady právě mluvil o utrpení, které ho čeká. A Petr ho kárá: „O takových věcech se nemluví.“ Jako bychom slyšeli sami sebe na Petrově místě. Takto se to přece říkává: „o těžkých věcech je přece lepší nemluvit, a ani na ně nemyslet. Sice v každém životě nějaké přijdou, ale je lepší na ně nemyslet předem. Když přijdou, tak přijdou, ale proč se jich obávat předem? A třeba nepřijdou, třeba se nám vyhnou.“ Myslím, že přibližně takovým způsobem přemýšlel učedník Petr, a proto Ježíše pokáral. Asi mu Ježíš připadal jako škarohlíd. Proč přemýšlet a mluvit o těžkých věcech? Čemu to pomůže? Jako by Ježíš ty těžké věci do svého života přivolával. Jakoby si neuměl užívat toho, že je doposud ještě Ježíš s učedníky docela v klidu, že si užívají přízeň davů, že ti prozíravější z lidí okolo už vyznávají Ježíše jako velkého proroka, jako Eliáše a tak dále.

Ježíš mluví o neštěstích, která přicházejí do jeho života. Která přicházejí nutně, on říká: to všechno se musí stát. I my možná máme pocit, jakoby náš život sebou nutně přinášel některé těžkosti. Nemoci, bolest, nepochopení od druhých lidí. Ježíšova řeč nyní má však ještě hlubší rovinu, než jsou neštěstí, která přicházejí do běžného lidského života. Ježíš mluví o tom, čím bude muset projít Syn člověka. A tady samozřejmě mluví sám o sobě a o svých pašijích. Zároveň však i tady si můžeme domýšlet, že taková příkoří čekají ve světě každého „syna člověka“. Totiž na každého, kdo bude důsledně plnit Boží vůli. Jakoby to byly nějaké přidané těžkosti, přidané k těm, které prožívá běžný, nevěřící člověk. Přidané v té míře, v jaké se rozhodneme být poslušni Pánu Bohu. Svět je totiž Bohu nepřátelský, víře nepřátelský, křesťanům nepřátelský. Taková je pravda, kterou přece všichni nějak a každodenně zažíváme. A to nepřátelství má mnoho podob. Ježíš je tu také postupně jmenuje. Nejprve: Syn člověka musí mnoho trpět. To je začátek, a Ježíš tady myslí na nepochopení ze strany světa, na lidský výsměch a překrucování svých slov. Myslí na to, že bude všemi opuštěn, že je osamělý ve svém spoléhání na Boha. Už toto je těžké trápení. A tohle asi my všichni jako věřící lidé do určité míry známe a zažíváme. Dále Ježíš předpovídá: Syn člověka musí být zavržen od starších, velekněží a zákoníků. To znamená: autority světa posoudí, že Ježíš nemá pravdu, není v právu. Jsou tady přece v každé době takoví, kdo určují, co je pravda, o co máme my obyčejní lidé usilovat, čemu věřit. A tehdy u Ježíše odsoudili mocní tohoto světa jeho životní způsob, jeho víru a nároky. Prohlásili, že takto to není správně, že takto nelze žít. A potom: Syn člověka musí být zabit, předpoví Ježíš. Mocní tohoto světa mě zabíjí. Ještě toto je v jejich moci. Takhle udělají definitivní tečku za mým životem. Ještě takto mohou stvrdit, že život Syna člověka byl marný, beznadějný. Mocní mě odsoudí a zabijí, a obyčejní lidé se proti tomu nepostaví, naopak, mnozí budou s mým odsouzením souhlasit.

Různé jsou podoby zla ve světě. Mnohá jsou utrpení, kterými prochází každý člověk. A lidé upřímně věřící jako by těch trápení na sebe přivolávali ještě více. Nebo nás Bůh více zkouší, aby se naše víra protříbila a osvědčila. Když se snažíme upřímně žít a zvěstovat svou víru, jistě zakusíme mnohé z toho, co tady Ježíš popisuje. Zažijeme výsměch a nepochopení od druhých, běžných lidí. Můžeme se také vidět jako souzeni těmi, kdo v tomto světě mají moc a rozhodují, co je správné. Pavel pěkně ten odsudek nazve: věrní křesťané vypadají v očích světa jako „blázni pro Krista.“ A nakonec – jsou i dnes ve světě místa, kdy lidé pro věrnost víře umírají. - To všechno jsou formy zla, které jakoby do života věrného křesťana přicházely nutně, zákonitě: Syn člověka musí mnoho trpět. - Potom je však ještě jedna podoba zla, kterou k tomu všemu přidáváme my křesťané sami. Dokonce jakoby v dobré víře jednáme špatně. A právě to je popsáno v dnešním příběhu. Je to znázorněno v postoji Petrově. Petr kárá Ježíše, ať o tom všem zlém nemluví. Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho pro jeho řeči kárat. Ještě také toto mezi námi ten Zlý chce vyvolat. Abychom jeho působení skrývali. Abychom před ním sami uhýbali: ve svých činech i ve svých myšlenkách. A tak my všichni někdy k těm všem zlům, která jsou a která do života přicházejí, přidáváme ještě toto: přáli bychom si žít v blažené nevědomosti. Nechceme si těžkosti, patřící k životu, a ještě více k životu víry, připustit. Vytěsňujeme je ze svého myšlení. A uhýbáme před nimi. Nejenom, že ten zlý působí v našich životech. On to chce ještě skrýt. Aby to jakoby nebylo. Abychom o zlých věcech nemluvili, nepřemýšleli. A už vůbec ne nahlas a společně. Možná by si přál, abychom se děsili každý sám, kdesi ve skrytu duše. A sami v sobě abychom si hledali způsoby, jak se zlému vyhnout, hledali si omluvy a výmluvy, proč nejít cestou věrnosti a spravedlnosti.

Zde při bohoslužbách však nemusíme o zlých věcech mlčet. Ježíš o nic mluvil otevřeně, to je v dnešním evangeliu zdůrazněno. Řecké slovo pro takovou otevřenost je „parrésia“, a znamená také „svobodu slova“ a „radostnou důvěru“. Takto tedy o těžkých věcech můžeme mluvit i my: otevřeně a s radostnou důvěrou. Tedy přesně opačně, než si přeje ten Zlý. On by byl nejraději, kdybychom byli stísnění v sobě a zoufalí. O těžkých věcech abychom mlčeli a tak se tvářili, že nejsou. Ale my nemusíme tomu Zlému pomáhat jeho dílo skrývat, nemusíme zlé věci v našich životech a ve světě přehlížet. Když se nenecháme tím Zlým zastrašit, odradit, zastavit, možná se budeme umět lépe navzájem povzbuzovat k cestě víry. A taky a hlavně: nezarazíme se při prvních slovech z toho, co Ježíš předpovídá. Budeme se umět podívat až k tomu, čím končí: Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A na to se umějme orientovat, na to se umějme spolehnout. Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A jestliže on, pak i ti, kdo se jím nechají vést.

Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král.

Žádné komentáře: