Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Bůh litoval, že jim chtěl učinit zlo

Jon 3,9n Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.

Ž 103,1-5.8-14; L 15,11-20; Ga 6,1-2

Přátelé v Kristu,
obyvatelé města Ninive konají mohutné a silné pokání. Zanechali svého běžného života, oblékli si žíněné oděvy, a postí se. Nic nejedí ani nepijí. Tím vším chtějí dát najevo svou odkázanost na Boha a na jeho záchranu. Celý běh života jako by se v Ninive zastavil a všechno se stalo bohoslužbou. Ninivští teď chtějí myslet jen na věci duchovní, jedinou jejich touhou je Boží odpuštění. A nejsou to jen vnější rituály, které ninivští konají. Každý z nich se má na Boha obracet v modlitbách, každý z nich má velmi prakticky napravovat své životní způsoby. Ninivští prostě dělají, co mohou. Jsou teď jako vzorní žáčci, kterým Bůh skrze Jonáše pohrozil, aby se napravili. A oni jsou v této chvíli skutečně vzorní. A mohou tedy očekávat, že Bůh od svého trestu upustí, že jejich město zachová. To asi očekáváme i my, čtenáři jejich příběhu. Ninivský král to však řekne jinak. On nepovažuje odpuštění za samozřejmost. Naopak, on takovou možnost odpuštění považuje za velmi nejistou. Proto řekne: „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ Ten král řekne, že si nemohou být vůbec jisti, jestli Bůh upustí od svého trestu. Vždyť copak by mohli říct, že si trest nezaslouží? Copak by oni ze své strany mohli prohlásit, že jejich město už je skutečně napraveno? V tom, co říká ten král, je velká nejistota. Ale nejistota především o jejich nápravě a jejich dobru. Ano, oni teď opravdu dělají, co mohou, snaží se svou špatnost napravit. Snaží se napravit své životy. Jako se i my o to asi někdy a možná i opakovaně snažíme. Někdy si třeba i připadáme plni zbožných myšlenek, někdy nám duchovní život jde dobře, a třeba i vykonáme mnoho dobrého. A přesto – jsme pak dobří? Možná ani nevíme o svých špatnostech, co zlého v nás stále zůstává. Vždyť copak se můžeme zaručit za stálost svých dobrých úmyslů? My ani sebe dobře neznáme a nemůžeme si být sebou jistí. Ani sebe dobře neznáme - jak bychom si pak mohli myslet, že rozumíme záměrům Božím? Že vidíme do hlubin jeho úmyslů? Že mu rozumíme? Že víme, jaká je jeho budoucnost pro nás? Kdo ví?, ptá se ninivský král. Podobně se ptal i apoštol Pavel v Novém zákoně (Ř 11,33nn) ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!

V té otázce „Kdo ví?“ je tedy obsažen velmi důležitý důraz. Že si nemůžeme myslet, že známe Boží plány, že jsme si jisti Boží milostí. Zůstává to tajemstvím, zda nás jednou čeká Boží odměna nebo Boží trest, tajemstvím dokonce zůstává například i to, zda jsme v Božích očích vůbec křesťany, jak se nazýváme. Kdo ví? – Takže důležitý důraz. Vedle něj teď ovšem v dnešním textu nacházíme něco úplně odlišného. Jsou zde i výpovědi, které jako by byly naopak velmi obeznalé s Božím smýšlením. O Božích plánech je tu domýšleno a řečeno hodně. Nejprve domýšleno: že se Bůh může obrátit a že se odvrátí od svého hněvu. A potom se přímo říká: že Bůh změnil své úmysly, a že ninivské nepotrestal. Mluví se tady prostě najednou o Bohu, který lituje toho, co původně zamýšlel, který mění své plány. O Bohu, kterému můžeme rozumět, protože jako by byl podobný nám, lidem. A je zajímavé, že tyhle výpovědi o Bohu jsou tady stavěny symetricky k tomu, co udělali lidé. Bůh zde napodobuje to, co nejdříve udělali ninivští. Četli jsme už dříve, že ninivští se obrátili, myšleno, že se obrátili k Bohu a od něj čekají záchranu. Dnes tady čteme o naději, že také Bůh se obrátí, obrátí se k lidem. O ninivských jsme četli, že se odvrátili, od svých zlých cest, od zla, které konali. A dnes tady slyšíme slova naděje, že také Bůh se snad odvrátí od zla, které lidem ohlásil, od trestu, který chtěl vykonat. – Jak je to vůbec možné, že se tady o Bohu mluví takto na lidský způsob, jako by byl téměř na úrovni člověka? Nesnižuje tento způsob myšlení Boží svrchovanost? Není to od člověka příliš domýšlivé představovat si, že Bůh je jakoby nestálý ve svých plánech, že své úmysly může změnit? Nebojím se toho. A v Bibli je takový způsob mluvení velmi častý. Ukazuje k tomu, že Bůh sám ze své strany nejdříve chce mít s námi lidmi společenství. Že nás má rád a přeje si, abychom i my jej měli rádi. Že se nám dává poznat. A že je vždy připravený nám odpustit, to se i zde říká, i přes všechno riziko, jak jsou lidé schopni myšlenku Boží milosti nepochopit a možná i zneužít.

A ještě jedno slovo, jedna silná výpověď o Bohu nám z dnešního textu trčí. Je tu napsáno, že Bůh je schopen lítosti, a že litoval toho, že chtěl ninivské potrestat. Litovat něčeho nebo někoho znamená: „mít bolest nad nějakým neštěstím“. A když teď Bůh lituje, že chtěl potrestat ninivské, znamená to, že nad jejich hříšnosti už pociťuje spíše lítost než hněv. Je mu líto, jak jsou lidé slabí, jak snadno upadají do hříchu. Je mu líto také to, jak slabá je lidská vůle k nápravě. Jak nám v tomto chybí vytrvalost i rozpoznání, co je skutečně dobré a o co má v životě jít. Bůh teď ninivské lituje. To znamená, že má bolest nad jejich neštěstím. Jejich bolest je i jeho bolestí, sdílí jejich slabosti, jejich ponížení, jejich slzy. Až takové hluboké společenství má Bůh s námi lidmi. Sdílí se s námi až do hloubi srdce. – Proto jsme pak v Bibli i my mnohokrát vyzýváni, abychom měli mezi sebou navzájem slitování. Abychom i my cítili bolest nad neštěstím druhých. Když je naše srdce skutečně věřící, pak nás bolí, když víme o cizím neštěstí. Když vidíme, jak ten druhý trpí, ale také to, když vidíme, jak se ve svém zlu plácá a třeba mu ani nedochází, jak špatný jeho život je. Také to, jak je bezradný, když by i chtěl žít jinak, ale má slabou vůli k tomu, aby svůj život změnil. Ještě i zde se máme na druhé dívat lítostivě, ne hněvivě. Máme být společenstvím vzájemného slitování. – K tomu si nakonec připomeňme, jak silné zobrazení lítosti nacházíme v evangeliu. Marnotratný syn daleko od domova činí pokání z toho, jak zle se rozhodoval a jednal a jak hluboko klesnul. Rozhodne se vrátit domů a vyznat svůj hřích otci. Když se domů vypraví, čteme, že otec sám mu vychází vstříc. Jeho otec „hnut lítostí“ běžel k němu. Dříve než syn stačil cokoliv přiznat nebo napravit. Otec hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Takového nebeského Otce máme. K takovému se můžeme vracet. Haleluja.

Pane Bože náš,
bylo by troufalé, kdybychom si mysleli, že známe tvé smýšlení a záměry.
A přece smíme mít naději, a s důvěrou se upínáme ke tvému milosrdenství.

Žádné komentáře: