Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Mně by nemělo být líto Ninive?

Jon 4,10-11 Hospodin řekl: „Jonáši, tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Ž 148,1-12; J 3,16-18; Ř 8,19-23

Přátelé v Kristu,
dostali jsme se spolu postupně až k závěru knihy Jonáš. A tady bychom měli očekávat vyvrcholení a završení celé knihy. Doprovázeli jsme proroka Jonáše všemi zvraty jeho příběhů, byli jsme s ním při všech jeho pádech a snad i úspěších. A dnes tady Jonáš dostává závěrečně poučení. Jaké poučení to je? Podívejme se pozorně. – Nejdříve se ještě jednou se v těchto slovech vracíme ke skočci, k rostlině, která vyrostla, aby stínila Jonášovu hlavu proti slunci. Jonáš toto pohodlí velmi ocenil, rostlina však brzy uhynula. A Jonáš velmi litoval, že o ni přišel. Teď k tomu slyší komentář od Hospodina: Hospodin řekl: „Jonáši, tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí?“ – V těchto slovech jsou srovnávány dvě lítosti. Jonáš lituje svého skočce, který zahynul, a Hospodin lituje města Ninive, které by mělo být zničeno. Jonáš silně prožívá svou lítost nad skočcem. Na druhou stranu vůbec nechápe Hospodinovu lítost nad městem Ninive. Přitom by z toho srovnání mělo být docela zřejmé, jak je jeho myšlení hloupé. Sto dvacet tisíc lidí má přece daleko větší hodnotu, než jakási jedna rostlina! Tak je to aspoň v očích Božím. - Ale ne pro Jonáše. Pro něj měl větší hodnotu ten jeden skočec. Jej lituje více než celého města Ninive. A vlastně nelituje ani skočce, sám sebe lituje. Sebe sama je mu líto, že ztratil to pohodlí, které měl. On sám je ve středu svého smyšlení. Myslí jen na sebe. On sám je mírou všech věcí. Svým prospěchem poměřuje všechno.

Tady by teď bylo dobré udělat malou vsuvku o myšlence humanismu. Humanismus je smýšlení, kdy je člověk a jeho prospěch v centru pozornosti. Humanismus se snaží škrtnout Boha a jeho příkazy. Proč by nám jakýsi bůh měl řídit naše životy, proč bychom měli pracovat k jeho slávě? Lidé sami si chtějí rozhodovat, co je dobré a co špatné. Podle humanismu je člověk mírou všech věcí. A dobré je to, co lidstvu prospívá, špatné to, co mu škodí. Když to říkáme takhle, asi ani neslyšíme, že by na tom mělo být něco divného. Jenže: humanismus sebou přináší taky individualismus, důraz na svobodu jednotlivce, a ani to by možná ještě nebylo špatné, kdyby to téměř automaticky neznamenalo sobecký individualismus. Že já sám jsem mírou všech věcí. Už ne člověk, už ne lidstvo, ale já chci rozhodovat, co je pro mne dobré a co špatné. – A je znovu překvapivé, jak tyto zdánlivě moderní myšlenky nacházíme už v té prastaré knize Jonáš. Už ten prorok Jonáš si své myšlení takto sobecky zúžil. Dobré je to, co je dobré pro něj, co jemu osobně dělá dobře. Je mu líto skočce, jen sebe sama je mu líto. - Ach Jonáši. Jsi Boží prorok, a přitom jsi tak podobný těm ninivským, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, to znamená: kteří neumí rozlišit dobré a zlé, co je pravé, správné, a co je levota. Jsi ninivským v jejich bláznovství tak podobný. Přitom bys rád chtěl pro ninivské potrestání a pro sebe boží pečování. Ubohý, omezený Jonáši. Hloupý člověče, který takto smýšlíš.

A o čem se tedy má Jonáš dnes poučit? Má se poučit o lítosti, o lítosti Boží. A to je závěrečné a vrcholné poučení i pro nás: abychom byli slitovní a soucitní. Jonáš lítost zná, ten cit mu není cizí, projevil ho nad uhynutím skočce, ale jeho lítost je jen sebelítost. Ubohá, omezená. Potřebuje nesmírně rozšířit. Jak nesmírně, to je tady naznačeno v závěrečných slovech knihy. Je tu řeč taky o dobytku, který v Ninive chovají. V Ninive žije 120 000 lidí a mnoho dobytka, a nad tím vším jímá Hospodina lítost. – Je to zajímavé, a možná nás to i překvapí, že se tu bere vedle lidí ohled i na zvířata. Možná je v pozadí i myšlenka, že lidé ve své zaslepenosti a hříšnosti nemají v Božích očích automaticky vyšší hodnotu než zvířata. Že jsme ve své hlouposti někdy na úrovni zvířat, či dokonce pod ní. A Bible to tak na mnoha místech i přímo řekne, že jiné součásti stvoření člověka předstihují ve své poslušnosti, v plnění svého poslání. Celé stvoření chválí Hospodina, jen člověk se tomuto úkolu vzpírá. A my si můžeme připomenout, jak i v knize Jonáš byla některá zvířata poslušnějšímu Božími služebníky než prorok Jonáš. Vzpomeňme na tu velkou rybu, která Jonáše na Boží pokyn pohltila. Vzpomeňme na červa, který na Boží pokyn hlodal skočec. A dnes tady tedy čteme, že Hospodin se slitovává i nad dobytkem v Ninive. Tedy nejenom nad lidmi, ale i nad zvířaty. Slitovává se nad křehkostí a slabostí všech částí svého stvoření. Slitovává se nad lidským hříchem, jako když odpustil městu Ninive, a má trpělivost i se svým prorokem Jonášem. Máme se tedy i my u Boha učit takému širokému slitování, soucitu se vším živým.

A ještě jedna lekce o slitování je v dnešním poučení skryta. Abychom si totiž nemysleli, že naše milosrdenství už vymýtí ze světa všechno utrpení. Že když se Bůh slitovává, že už nikdo nebude trpět. A že když my budeme lítostiví, že budeme v sobě mít a kolem sebe šířit jen pokoj. Protože tak to není. Utrpení a bolest v Božím stvoření stále trvají a jsou nevyhnutelné. Jako i lidský hřích je prozatím neodstranitelný. Někdy má to utrpení podobu oběti – jako se skočec stal potravou, byl obětován pro červa. A tak je celé stvoření skutečně sestrojeno, že jedno se má obětovat pro druhé. Červi se živí rostlinami, šelmy jinými zvířaty, matky se obětují pro své děti, my se máme nasadit pro své bližní, a to tak, že to leckdy i bolí. Někdy má to utrpení jinou podobu, podobu zkoušky. Tak jako Jonáše pálil do hlavy sluneční žár, a Bůh to dopustil, jako poučení pro Jonáše. Aby se něčemu důležitému naučil, aby se poučil o potřebě Božího slitování nad ninivskými.

Jonáš se má učit slitování. A my odtud zpětně vidíme, že i v tom okamžiku, kdy šel zvěstovat do Ninive, měl být jeho přístup naprosto jiný, než byl. Jonáš se měl angažovat pro záchranu Ninive. Ovšem soucitně, ne odtažitě, jak to učinil. Jonáš ninivským s jakýmsi zadostiučiněním zvěstoval, že město bude zničeno, a pak se usídlil za městem, aby na tu zkázu dobře viděl. Až teď se domýšlíme, že Jonáš měl v Ninive konat misi božího soucitu. Možná měla být v jeho ústech i ta slova soudu, která použil, jeho srdce však mělo jinak vnímat situaci ninivských. Vždy totiž záleží na tom, co je za přísnými slovy, která říkáme druhým. Zda naše touha prosadit sebe, nebo zda soucit s druhými. Jonáš měl mít soucit s těmi, které káral. - Být prorokem, a vůbec: být božím služebníkem by mělo znamenat, že se nasazuji pro záchranu Božího stvoření. Takový příklad se ovšem naplní až v Ježíši Kristu. On přišel k hříšnému pokolení, on až do hloubky poznal naše slabosti. Hlásal Boží milost a radoval se z těch, kdo konali pokání. Nasadil se pro naši záchranu až k smrti kříže.

Pane Bože,
děkujeme ti za tvá poučení skrze knihu proroka Jonáše,
děkujeme za všechny dobré myšlenky, které jsi nechal v našem srdci vzklíčit,
a děkujeme nakonec za potěšení o šířce tvého slitování.

Žádné komentáře: