Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Pane, kdy jsme tě viděli?

Mt 25,37-40 Ti spravedliví Synu člověka odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Ž 143,1; Př 14,31-35; 1J 4,8-12

Přátelé v Kristu,
už před léty mě zaujal jeden z příběhů o Janu Palečkovi, který byl šaškem krále Jiřího z Poděbrad. Jednou Paleček přiběhne na hrad celý vyděšený: „Za hradbami města se válí tělo Páně.“ Ta zpráva se hned donesla ke kněžím, kteří si mysleli, že Paleček viděl u cesty nějakou pohozenou hostii. Vždyť chléb používaný při večeři Páně je „tělo Kristovo“. Rychle vypravili procesí s nosítky, aby hostii donesli do chrámu. Takovému tělu Páně přísluší nejvyšší pocta, a ne aby leželo zneuctěné někde v prachu. Procesí však na místě, které jim popsal Paleček, najde jen nemocného špinavého žebráka. Tedy opravdu Krista, ale po způsobu, jak o něm mluví naše dnešní podobenství. Zde Ježíš říká: Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili. – A my můžeme přemýšlet, jak se nám to v dějinách zvrtlo, když za bohoslužbu se považuje něco vznešeného, kdy se naše srdce pozvedají vzhůru, něco duchovního, kdy se jakoby uvolňujeme z běžných tělesných a světských starostí. Zatímco naše dnešní verše nás vracejí tvrdě na zem: Krista máme vidět v lidech kolem sebe, dokonce v těch, kdo jsou nejubožejší, nepatrní, malí, nevýznamní a nízcí podle lidského hodnocení.

Zápletka dnešního textu však spočívá dále v tom, že ani ti, kdo jsou podobenstvím ocenění a vyhlášení jako spravedliví, ti, kdo nuzným pomáhali, tak Krista neviděli. A to je rozhodně i naše situace. Žijeme, snažíme se žít dobře ve světě, Krista však nevidíme. Jakoby ho nebylo. Prosím vás, to je důležitá poznámka, a zvlášť důležitá pro konec adventního období. Vždyť kolem nás probíhá zase ono velké třeštění, kde to vypadá, že je Ježíš ve světě jakoby samozřejmě znám. Přede dveřmi jsou svátky jeho narození. Budeme si připomínat, a i mnozí necírkevní lidé si budou připomínat, že se Ježíš narodil do světa. A potom, jako by tu samozřejmě byl, jako by samozřejmě patřil do lidského uvažování, do církevní tradice, jako by se prostě přetvořil do našich zvyků, betlémů a koled. Jako bychom o Vánocích mohli říct: aha, tak na toto jsme čekali. – Celý význam adventního období je však v tom, že ono nemá jenom jedno vyústění, ale dvě. Jedním vyústěním jsou Vánoce, ano Ježíš se narodil do světa, kde žil jako člověk. Druhým vyústěním je však to, že na jeho příchod, na ten velký Advent ještě čekáme. Ježíš přijde jako Syn člověka. Přijde tak, jak si to my ještě neumíme představit. A je to vlastně zajímavé a překvapivé, že na jeho příchod ještě čekáme. Nový zákon na mnoha místech poví, že Ježíš Kristus je nám i dnes blízko, je blízko lidskému srdci. Je ztělesněním Boží lásky k nám, která přece stále trvá, a Kristova láska se má se projevit i v naší lásce k bližnímu. My ho přesto nejsme schopni vidět. A na jeho příchod čekáme jako na nějakou vnější událost. On se zjeví v moci, ale vlastně ukáže jen to, co my máme v srdci už dnes. Teď nám cosi brání, abychom vnímali skrze lidi, kteří jsou kolem nás. Proto ta udivená otázka, kterou se ptají i ti spravedliví v našem podobenství: „Pane, kdy jsme tě viděli?“ A proto i my čekáme na jeho Advent, abychom to aspoň jednou plně pochopili.

Nabídnu vám teď jednu pomůcku, abychom dovedli aspoň částečně nahlédnout do onoho tajemství Kristovy přítomnosti. Víte, že v křesťanství mluvíme o Boží Trojici, o Otci, Synu a Duchu svatém. Bůh Otec, to je Bůh nad námi. Bůh, který všechno přesahuje, který je počátkem i koncem všeho, který je hloubkou bytí i nanejvýš vyvýšený. To si i většina lidí dovede představit, co znamená „Bůh nad námi“. - Druhá osoba Trojice co do obtížnosti pochopení je, možná nečekaně, Duch svatý. Duch je, můžeme říct, Bůh v nás. Bůh v našem nitru, když se modlíme, když máme radost ze života, z krásy světa. Když milujeme, když máme sílu odpouštět, když máme inspiraci – když něco tvoříme, když jsme moudří, atd. Tomu rozumíme a spolu s námi by tomu přitakala i většina lidí. Tušíme, co znamená „Bůh v nás“. - Ale teď ta božská osoba, která je k pochopení nejtěžší. Ježíš. A znám to i z mnoha pastoračních rozhovorů, že je pro nás těžké vnímat Ježíše jako osobu Bohu rovnou. A když máme obtíže toto pochopit, souvisí to právě se zvěstí dnešního evangelia. Protože Ježíš, to je Bůh v našem bližním. - Snad jsme schopni uznat, že nás něco přesahuje, Bůh Otec. Snad jsme schopni poznat svou vlastní hodnotu, v Duchu svatém. Ale uznat, že nějaký ubohý člověk má před Bohem stejnou hodnotu jako my, to je pro nás velmi obtížné. Řekl jsem, je to jen pomůcka k přemýšlení, tato trojitost: Bůh nad námi, Bůh v nás, Bůh v našem bližním. A je to ostatně totéž, o čem mluví největší přikázání. Když řekne: Miluj Boha svého, a miluj bližního svého jako sebe sama. Že milujeme Boha, to řekneme snadno. I každý sám sebe si většinou zamiluje a svou hodnotu nahlédne. Ale milovat ve stejné míře své bližní, s tím máme stále problém.

A teď se ještě nakonec podívejme, jaký výklad dal Ježíš tomuto podobenství skrze své vlastní skutky. On sám se snažil lidem kolem sebe pomáhat a sloužit. Sytil hladové, potkával se s nemocnými. On se mnohým prokázal jako obětavý bližní. A obětoval se pro ně do té míry, že právě takto lidé nejčastěji poznávali jeho božský charakter: když zažili jeho pomoc, službu. Mnohý uzdravený se nemohl udržet a hlásal, že poznal jeho mesiášskou moc. – Pak se však v jeho příběhu cosi zlomilo, a Ježíš sám se stal potřebným. Byl opuštěný, zraněný, žíznící. Lidé kolem něj se mu v jeho utrpení dokonce vysmívali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže.“ Tady se zase projevila ona zatracená lidská povaha: každý ať si pomůže sám. Tvé starosti mě zajímají jen tehdy, kdy já to uznám za vhodné. – My bychom snad nebyli tak bezohlední. My bychom ho přece nezapřeli, my bychom se ho dovedli zastat, být s ním. My bychom se mu snažili pomoci. Nevím však, zda bychom to dovedli. Snadno se to slibuje, když víme, že stejná situace už nenastane. Jistě dnes nemůžeme pomoci přímo Ježíši. Ostatně, ani to nepotřebuje. Bůh sám ho zachránil. A Ježíš dnes naší pozornost vede jiným směrem: pomůžeme mu tím, že budeme pomáhat jeho bratřím, jak je on sám nazývá, totiž těm, kdo jsou pro lidské oči nepatrní, kdo jsou nuzní, strádající.

Pane Ježíši Kriste,
ty nám dáváš poučení, aby naše oči viděly, co jinak nevidí,
abychom viděli obraz Boží,
v tobě, v sobě samých, i ve svých bližních.
Chceme podle toho poznání i jednat, to slibujeme.

Žádné komentáře: