Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Na ty muže padla veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“

Jon 1,7-10 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
Ž 96; Mt 4,1-11; Ř 12,1-2

Přátelé v Kristu,
když se má Jonáš představit ostatním námořníkům, tak řekne: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina.“ Říká, že je Hebrej, tedy žid, říká že je bohabojný, a tím Bohem, v kterého věří a kterého se bojí, je Hospodin. To se tenkrát ještě bralo jako dvě složky téhož: v určitého boha věřit, a toho boha se bát. Jonáš se svým vyznáním staví s ostatními námořníky do jedné řady. Každý z nich má svého boha, ke kterému volá ve své nouzi, a každý toho svého boha uctívá, každý z nich je bohabojný. Ale o svém Bohu, o Hospodinu, Jonáš zároveň řekne něco, co ho od ostatních odlišuje. On vyzná, že Hospodin je Bohem nebes, tedy i Bohem nad ostatními bohy, že právě Hospodin, jak Jonáš věří a vyzná, učinil moře i pevninu. A o tom, že je Jonášův Bůh skutečně mocný, se námořníci právě mohli přesvědčit. Jonášův Bůh byl schopen kvůli svému vyznavači vyvolat tuto velikou bouři, kterou teď všichni spolu zažívají. Takže Hospodin je mocný Bůh! Kvůli svému jednomu stoupenci je schopen vyvolat obrovskou bouři. – Ale to, co říká Jonáš dále, ti námořníci stejně nechápou. Jonáš jim řekl, že se bojí Hospodina, a zároveň, že před Hospodinem utíká. To je pro ně šok. Tohle jim nejde dohromady. Jak může Jonáš zároveň vyznávat, že Hospodinu patří celá země, a zároveň si myslet, že může před Hospodinem někam utéci? Tohle že je bohabojnost? To je nějaké nové pojetí bázně před Bohem. A námořníky tak v tuto chvíli přepadla ještě jiná velká bázeň. Jaká? Bázeň před Jonášovou neposlušností. Čeho to je tento človíček schopen! Jak hrozné nevěry! Jak velkého vzdoru!

Víte, ta klasická bohabojnost byla tehdy mezi lidmi běžná. A vlastně je běžná doposud. Lidé rozpoznávají ve svých životech, že je cosi přesahuje. Rozpoznávají božskou moc, proti které je člověk malý a bezmocný. Jistě různé národy a kultury nazývaly svá božstva různě, ale ten pocit bázně, ten byl všeobecný. Také v dnešní době se s tím často setkávám, když mluvím s lidmi i mimo církev. Řeknou, že poznali, jak je Bůh mocný. A mají před ním bázeň. Tuší, že mají žít dobře, spravedlivě, tuší, že se mají řídit podle zákona, který do života dostali. Tuší, že mají žít poslušně, jinak že se jim to v životě vymstí. Myslím, že to takto má mnoho, možná většina lidí dodnes: tuší, že život a svět mají nějaký božský řád, který se vyplatí brát vážně. – A teď do takového tušení proniká příběh o Jonášovi jako kulový blesk. Jonáš je Hebrej a věří v Hospodina. Je tedy reprezentantem víry, která byla snad nejzralejší, nejduchovnější. Jonáš znal moc pravého Boha, ten Bůh k němu také promlouval, zjevil mu svou vůli. A přesto je Jonáš Bohu neposlušný. Jak je to vůbec možné? Odkud bere Jonáš odvahu ke svému vzdoru? Kde v člověku se bere ta síla, že se postavíme Pánu Bohu? A skutečně je v člověku jedna základna, na které může takový vzdor vůči Bohu vyrůst. Taky Jonáš ví, že něco přece jen v Boží moci není. Ta ostatní náboženství, která měli pohanští námořníci na jeho lodi, byla to asi pěkná mezinárodní „sebranka“, ta ostatní náboženství vidí člověka často jen jako bezmocnou loutku v rukou mocného božstva. Lidé jsou takovým bohům vydáni naprosto na milost či nemilost. Zatímco Jonáš ví, že Hospodinu z jeho pravomoci přece jen něco vypadává. Svobodná vůle člověka to je, a tou Hospodin manipulovat nechce. – Jonášův Bůh se brzy ještě jednou prokáže jako skutečný Pán všeho, on utiší tu bouři, kterou sám rozpoutal. Jonášovo neposlušné a vzdorovité srdce však utišit nedokáže, nemůže.

Ti námořníci byli Jonášovým smýšlením šokováni. S něčím takovým se ještě nikdy nepotkali. I nám dnes může Jonášova víra připadat jako nečekaně současná. On se rozhoduje velmi suverénně, jeho osobní rozhodnutí a svobodná vůle jsou tím, co řídí jeho cesty. Jonáš se rozhoduje proti Bohu, chce být svobodný od Boha – jak moderně to zní. Dovolím si však tvrdit, že Bůh Jonášovým vzdorem překvapený nebyl. Pro něho to nebylo nic nového. Vždyť s takovou nevěrou a neposlušností se v Bibli setkáváme už od prvních stránek, už od prvních lidí vůbec. Už Adam s Evou řekli Bohu "ne", vypověděli mu poslušnost a chtěli se rozhodovat po svém. První kapitoly Bible to nazvou výstižně: nabídka toho hada z rajské zahrady přece zněla: „můžete sami být jako bohové“. Můžete být svrchovaní, sami si můžete volit cesty života. Této možnosti se pak chytá i Jonáš v našem příběhu. – A ty pohanské námořníky, když slyšeli, že se Jonáš snaží Bohu vzepřít, přepadla velká bázeň. Jak velká je tahle nevěra! A, můžeme domyslet: jak velký je Bůh, který u svých vyznavačů tohle snese. Jak velký je Hospodin, že člověka neodmítá ani v jeho vzdoru, ale stojí a zápasí o něj. Jak velký je ten biblický Bůh ve své trpělivosti a shovívavosti, že si může dovolit čekat, zda se Jonáš svobodně rozhodne, že splní úkol, který mu Bůh dal. – A když my vidíme tu možnou velkou propast mezi vůlí Boží a vůlí lidskou, když vidíme, jak moc se rozcházejí cesty, po kterých bychom měli jít, a ty, po kterých jdeme, můžeme vyznat křesťansky: jak velký je náš Spasitel, že tu široce rozevřenou propast dovedl překonat! Ježíš Kristus se rozhodl pro poslušnost až do konce, se všemi důsledky. Dnes jsme z evangelia slyšeli, jak se v té poslušnosti i on musel cvičit. Když byl pokoušen na poušti, byly před ním vždy dvě cesty, dvě možné volby. A obě vždy vypadaly docela rozumně a přijatelně. „Proč bys měl, Ježíši, hladovět?“, a potom: „Ověř si, že tě chrání Boží andělé.“, a potom: „Může ti patřit celý svět.“ Jedna z možností volby vždy vedla k posilování sebevědomí člověka, jen ta druhá ho vedla k víře, do společenství s Bohem. A takto podobně se máme cvičit i my. V mnoha konkrétních situacích se rozhodovat pro Boha a ne proti němu.

Jistěže jsou i před námi obě možnosti otevřené, poslušnost i neposlušnost vůči Bohu. A když vidíme nevěru dnešních lidí, asi bychom měli být jako oni pohanští námořníci sevření bázní a údivem, že to Bůh snáší. Ale většinou se tomu už ani nedivíme, vždyť i my sami se přece někdy v nevěře propadáme až po uši. A Bůh i na nás čeká. Čeká, co z toho, co je v nás adamovské a jonášovské, co z toho se vírou přetvoří v kristovské. Protože jen poslušnost nás přivede zpátky k našemu životnímu povolání a k společenství s Bohem.

Dej nám, Pane Bože, bdělá srdce.

Žádné komentáře: