Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Hosté na svatbě

Mt 9,14-15 Tehdy k Ježíši přišli Janovi učedníci a ptali se: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit.

Ž 45,14-15; Iz 58,1-5; Zj 21,1-4

Přátelé v Kristu,
Jan Křtitel a Ježíš měli mnoho společného. Oba vystoupili na veřejnosti skoro ve stejné době, oba hlásali, že doba je vážná a naléhavá. A oba, Ježíš i Jan Křtitel, měli kolem sebe své učedníky, kteří je následovali a od nich se učili. A teď se učedníci Jana Křtitele porovnávají s učedníky Ježíšovými, a zjišťují, že ti Ježíšovi se nepostí. Jak je to možné? Co to znamená? A tak přicházejí za Ježíšem, aby se ho na to zeptali. „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ A my přitom nevíme, co bylo za jejich otázkou. Byla to výtka? Ve smyslu: také tví učedníci by se měli postit, proč je necháváš tak lehkovážné? Anebo byli ochotni se nechat poučit: děláme to snad s postem nesprávně my, a ty, Ježíši, jsi přišel na něco lepšího? Proč se tví učedníci nepostí? A ta situace by nám mohla připomenout naší evangelickou svobodu, kdy jsme i my upustili od mnoha náboženských zvyků a rituálů, které byly v dřívější tradici. Například právě tradiční půst koná z evangelíků málokdo, narozdíl především od římských katolíků.

Motivací evangelické svobody, velmi oprávněnou motivací je přitom poznání, že skrze rituály se k Bohu nedostaneme. Neexistují žádné schody do nebe, které bychom měli k dispozici, když budeme konat to či ono. A už evangelium na mnoha místech, a především na farizejích ukazuje, že konání zbožných skutků vede člověka spíše a možná i častěji k záslužnictví, totiž k pocitu, že teď už jsem dost dobrý, že když tohle a tohle vykonám, že už mám zásluhy před Bohem, že jsem vlastně sám téměř na Boží úrovni. S touhle myšlenkou se asi mnozí farizeové také postili, a byli svými posty známí, jak se o nich tady taky zmiňují učedníci Jana Křtitele. A vůči takovému pyšnému pojetí křtu by se mohl Ježíš vymezit snadno. Mohl je snadno nazvat pokrytci, když se mnozí farizeové postili především proto, aby to na nich druzí viděli, a oni si tak získávali vážnost mezi lidmi. – Ale připusťme, že Jan Křtitel učil své učedníky jinému pojetí postu. Teď za Ježíšem přicházejí s otázkou učedníci Janovi, kteří se nepochybně snažili o hlubší a plnější prožívání postu. Vždyť i Jan Křtitel sám farizeje káral, nazýval je plemenem zmijí, když si mysleli, že skrze své náboženské výkony mohou před Bohem obstát a utéci před přicházejícím Božím soudem (Mt 3,7n). Jan Křtitel učil, že nikdo není spravedlivý. Každý z lidí je odkázán na Boží slitování. A Janův půst pak vyjadřuje právě toto: jsem odkázán na Boží milost. Svůj život nenaplním tím, co si mohu sám obstarat, čím mohu naplnit a nasytit své tělo. Když se postil Jan Křtitel se svými učedníky, tam v poušti u Jordánu, tak tím dávali výraz svému očekávání, že Bůh musí přijít a nasytit mě svou milostí.

A teď to dostává třaskavost. Copak učedníci Ježíšovi takovou touhu po Božím příchodu nemají? Nemají povědomí, že jen sám Bůh může život člověka naplnit? Proč se tedy nepostí? A Ježíš jim na to odpoví obrazným způsobem. Vždyť mí učedníci jsou teď se mnou na svatební hostině. To by se měli na svatbě postit? – Ježíš je holt jiný než Jan Křtitel. Jan říká, že na svět přichází Boží hněv. Ježíš si dovolí říct, že na svět sestoupila Boží radost. V něm a v jeho blízkosti že je ve světě přítomná. A on je více než Jan Křtitel. Ježíš je tady ženich a církev je jako jeho nevěsta. A učedníci Ježíšovi se mohou v jeho přítomnosti radovat, a už zde zažívat naplnění, plnost. Kdo to v Ježíšově blízkosti takto zažívá, po čem více by měl ještě toužit? Proč bychom se ještě měli postit?

 Pokud by tomu tak bylo, že naplno prožíváme Ježíšovu blízkost, byla by otázka Janových učedníků brzy vyřízena. Copak se mohou křesťané postit, když s Ježíšem zažívají už tady na zemi nebeskou hostinu? - Ale my to tak přece jen nemáme. Někdy snad v církvi zažíváme silnou Boží přítomnost, ale jindy a asi mnohem častěji Boží vzdálenost. A tak to měli už i Ježíšovi učedníci tenkrát, když byl Ježíš s nimi. On je o Božím království učil, že Boží království je mezi vámi. Ale jindy, a tady byl velmi podobný Janu Křtiteli, jim kázal, že Boží království je blízko, ale přece jen stále před nimi, že do něho teprve směřujeme. Učedníci sami zažívali Ježíšovu hmatatelnou přítomnost, kdy on s nimi chodil zde po zemi, zároveň to však byla doba, kdy mu příliš nerozuměli, kdy ho nedovedli vidět jako nebeského Ženicha. A pak byl Ježíš od nich vzat, vystoupil k Bohu, ale učedníci až v tuto chvíli mnohé věci pochopili. Pochopili, když vstupoval na nebe – ale jim se vzdálil. A tak se v křesťanské víře až dodnes střídá obojí moment. Boží království je už mezi námi - a Boží království je ještě před námi. – A pro obojí toto poznání a prožívání také máme své rituály. (I my máme rituály, ale už samozřejmě s tou evangelickou výhradou, že víme, že rituálem si Boží přítomnost nepřitáhneme, nevynutíme.) Máme rituál pro ono vědomí, že Boží království je mezi námi. Ježíš nám dnes říká: vy jste hosté na svatbě, a já jako ženich jsem s vámi. Nejsilnější výraz to dostává při večeři Páně, kdy jsme účastníky té nejlepší hostiny a nejvyššího naplnění. – Ale i my stále ještě mluvíme také i o postu. A postění je pro nás výrazem toho, že Boží království je ještě stále před námi, že my jsme na cestě k němu, výrazem touhy po tomto naplnění, po společenství a hostině s Ježíšem. Ježíš to takto předvídal: Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. I pro nás křesťany je užitečné se postit, když křesťanský půst má význam tento konkrétní: touhu po Ježíšově blízkosti, po radosti bytí s ním. A tady mohou jít stranou všechny předepsané časy a způsoby postu. Vždyť jde o touhu, která se nedá předepsat. Touhu po Ježíši. A s touto touhou se pak pojí také jeden docela praktický postoj: že mám odstup od všech pozemských věcí. Vždyť poznávám, jak jsou ony slabé, aby nás naplnily. – Proto například poslední kniha Bible, Zjevení Janovo, aby povzbudila křesťany v těžkých časech, popisuje v krásných obrazech, jaké to bude na nebeské hostině s Ježíšem, a pak celou Bibli zakončí výrazem silné touhy: „Přijď, Pane Ježíši.“

Pane, nedovedeme to způsobit,
to pokorně víme,
navíc jsme to my sami, kdo tě nepoznávají.
Ale v tuto chvíli tě prosíme:
je-li to tvá vůle,
dotkni se našich srdcí
a dej nám okusit pravou radost.

Žádné komentáře: